Zahlédla jsem světlo. Bylo to jak světlo na konci temného tunelu. Hned jsem propadla panice. Není to to světlo, jež mě zavede na onen svět? Nechci umřít. Nesmím umřít! Zaslechla jsem povědomý a přitom mě neznamý hlas. Vycházel ze svítícího bodu.

,,Tome! Naše holčička řekla první slova!"moje.... Matka...!

I přes strach se moje ruka natáhla k zářivému bodu, který se přibližoval. Za pár vteřin (teda myslím, že to byly jen vteřiny) jsem se sama prázdnotou rozběhla ke světlu. Byla jsem jak můra, co vidí rozsvícenou žárovku. V tom mě ale začala prázdnota pohlcovat. Ruce, nohy mi nenávratně mizely v černu. Cítila jsem že padám. Že padám někam do neznáma.

S hlubokým sípavým nádechem jsem vystřelila do sedu. Vedle mě sedící Adrien, kterému klimbala hlava, se s trhnutím taky probudil. Teď jsem ale nebyla schopná věnovat mu pozornost. Svoje oči jsem upírala na své rozklepané ruce v klíně. Seděla jsem na Adrienově posteli a snažila se pochopit, co se stalo.
Pokoj osvěcoval jen měsíc.

Byla jsem v bezvědomí... Ale teď mi to přišlo spíš jako sen! Slyšela jsem mamku. V tom jsem si vzpomněla na šperky. Na fialovou brož pana Agresta! Z mého vzpomínaní mě vyrušil blonďák, jenž se zcela probudil.

,,Marinette! Bál jsem se o tebe!"objal mě a zdalo se, že mě udusí. Nasála jsem jeho vůni, čímž jsem se ujistila, že jsem při všech smyslech. Vysíleně a spokojeně jsem mu položila hlavu na rameno. Bylo tak super být zpátky...

Adrien se odtáhl a pořádně si mě prohlédl. Třpytící se mokré stopy na jeho tvářích mě samotnou rozplakaly. Hned jsem se mu vrhla zpět do obětí. On mě jen pevně stiskl.

,,Co se stalo?!"v jeho hlase se prolínalo štěstí s doznívajícím smutkem a nově vznikajícím vztekem. Snažila jsem se vzpomenout na detaily z rozhovoru se světlovlasým pánem. Při vzpomínce na rodiče se mi oči mlžily čím dál víc.

,,Rodiče..."hlesla jsem. Snažila jsem se nadechnout, ale vzpamatovat se z šoku nebylo zdaleka lehké.

,,Mafie je zabila... Kvůli pár šperkům!"s těmito slovy jsem svůj obličej schovala do Adrienova trička a naplno se rozvzlykala.

,,Klid Mari, klid..."hladil mě po vlasech. Uklidňoval mě, abych mu řekla víc. Jenže já nic moc víc nevěděla.

V tom mě blonďák opatrně povalil na postel a lehl si vedle mě. Do teď spal na židli. Jeho silné paže se obmotaly kolem mého pasu, nos mi zabořil do tmavých rozpuštěných vlasů.

,,Co ti můj otec udělal?"zeptal se znenadaní.

,,N-nic... Myslím, že nic."špitla jsem. Stále jsem si nemohla vzpomenout na nějaké detaily.

,,Hledal jsem tě všude a když jsem tě našel... To jak tě otec, no... "Držel"... Vypadalo to divně... Jestli na tebe ještě jednou někdy jen šáhne... Dej si na něj pozor."

,,Můj otec je schopen všeho."

Abchom si to lidi ujasnili:
Mari je stále panna