Myslela jsem si, že už jsem v bezvědomí. A taky bych asi měla být, ale v dálce jsem slyšela hlasy.

,,Otče? Neviděls.... MARINETTE!"tlak v podobě mužského tělo ustoupil a vystřídaly jej ruce na mých ramenou, jež se mnou zuřivě třásly. To jsem kupodivu stále cítila. S podporou těchto rukou jsem se svezla k zemi.

,,Cos ji udělal! Co se jí stalo!? Musíme zavolat sanitku!! Rychle!!!"řval známý hlas.

,,Bude v pořádku..."těžká víčka se mi povedlo otevřít tak, abych skrz štěrbinu viděla blonďatou svatozář. Rozpoznávala jsem ji však jen matně, jako žlutou skvrnu. Vše jsem vnímala jak za záclonou, vše jsem viděla rozmazaně. Ucítila jsem stisk, jenž mi drtil ruku. Nevěděla jsem, jestli se mi smysly vrací nebo naopak odchází.

,,A-Adri-"snažila jsem se promluvit, ale můj jazyk si hrál na kus olova.

,,Marinette?! Marinette!!!"určitě křičel, ale mě to přišlo jak šepot. Jeho hlas byl tak zoufalý. Chtěla jsem se usmát, protože mě jeho starost zahřála u srdce, ale moje tělo jsem už neovládala já. Cítila jsem jak hloupá rozbita loutka, jak robot, kterýmu docházela šťáva. Jak hráčka na klíček, jež potřebovala natáhnout.

,,A-Adriene, j-já-"nestihla jsem to doříct a propadla se do tmy.

Že to Gabrinette ani nebolelo! (≧∇≦)