,,Nathalie? Ještě musíme do té ulice, jak je ta podprůměrna francouzská restaurace... Ty víš, ta s hnusným šampaňským."

Jen co auto zastavilo, Adrien vyběhl ven. Za pár vteřin nastupoval zpátky s našimi batohy. Jeli jsme mně známými ulicemi, až jsme přijeli před velkou rezidenci. Užasle jsem vykročila k mosazné bráně.

Nathalie zazvonila, cosi naťukala na klavesnici připomínajíc kalkulačku a vstoupila do otvírající se brány, po té do mohutných dveří. My ji následovali. Velká  hala sladěna do černobílošedé barvy s mramorovými schody i sloupy a dalšími architektickými doplňky mě ohromila. Nad schodištěm v mezi patře stál muž se světlými vlasy a béžovém saku.

,,Vítśm vás."v jeho hlase nebyl náznak emocí. Působil chladně.

,,Dobrý den otče!"usmál se Adrien.

,,D-dobry den..."snažila jsem se taky o pozdrav.

,,Malá Marinette Dupain-Cheng, že? Nathalie vás zavede do vašich pokojů..."usmal se na mě pan Agreste. Po zádech mi přejel mráz.

,,Pokoj pro Mari není třeba, otče. Bude spát v mém pokoji..."

,,Ona je tvá přítelkyně?"změřil si mě Adrienův otec pohledem. Teď mi došlo, jaka jsem oproti Adrienovi nicka... On je bohatý, ma vysoce postaveného otce, dokonce i  je znamý v restaracích a já? Taková šeda myš jako já, se k němu nehodí...

,,Ne ne, otče."zavrtěl blonďák hlavou. Zdalo se mi to nebo jsem slyšela špetku smutku v jeho hlase? Uznávanému návrháři se jeden koutek úst zvedl do zamyšleného úšklebku.



,,Co není, může být..."

#GabrieltheShipper XD