Probudil mě hluk velkoměsta. Obrátila jsem se na druhy bok a pořádně si napěchovala batoh pod mou hlavou, ve službě polštáře.

,,Mmm... Adriene? A-Adriene!?!"vyskočila jsem, když jsem nenahmatala klučičí tělo a hned zase sklouzla zpátky, protože jsem zapomněla, kde jsem. Že jsem v krabici. Vykoukla jsem ven a oslepilo mě světlo. Přestože bylo v uličce jako obvykle šero, paprsky mě podaly do očí.

,,Hele kdo se nam probudil!"ušklíbl se blonďák hladící si bílé kotě.

,,On tu Chat Blanc zůstal? To se divím!"malé roztomilé stvoření mě donutilo k úsměvu.

,,Tak ona si první všimne nějaký kočky a ne svého kamaráda... Ty jseš teda hodná!"hrál uraženýho.

,,Jen se nezlob, číčo... Nežárli..."vytáhla jsem svůj batoh a nutellu ukrytou v něm.

,,J-já nežárlím!"bránil se a i Chat Blanc se naježil. Nesouhlasně jsem mlčela.

,,Nejseš už přenutellovaná?"zeptal se mě po chvilce.

,,Trochu..."zadívala jsem se na sklenici cukru... Ta igelitka nutelly nebyla zas tak dobra koupě.

,,Hoď to dovnitř a pojď!"poručil mi a batoh sam hodil zpátky do krabice.,,Musíme se pořádně najíst!"čapl mě za ruku a táhl. Chat Blanc za nama jen mňoukalo.

,,Nemňoukej kámo, vrátím se..."odfrkl si trochu popuzeně blonďák.

,,Maminka se taky vrátí, neboj!"snažila jsem se kotěti poslat vzdušnou pusu. Blonďák si pobaveně odfrkl.

,,A možna i se sourozencem na cestě."