Oči se mi lehce mlžily. Nepřítomně jsem hladila bílou srst kotěte. V tom za mnou cvakly dveře. Prudce jsem se otočila.

Z restaurace se vypotácel rudovlasý kluk v bílé košili a černych kalhotech. Číšník. Vzdychl a opřel se o dveře. Jen co mě zpozoroval, unaveně se usmál a zamířil ke mně.

,,Ahoj, co tady holka jako ty dělá?"dřepl si vedle mne. Zrudla jsem a odvrátila se zpátky ke kotěti.

,,Já jsem Nath!"podal mi po chvilce ticha ruku. Teprve teď jsem se otočila a všimla si jeho zářivě modrých, až tyrkysových očí. Byly kouzelné! (Ale přiznejme si, zelená je lepší...)

Civěli jsme si vzájemně do očí, nevnímali svět. Nevěděla jsem, proč na něj tak zírám. On mě snad...hypnotizoval!?

,,Máš... Nadherné oči..."po tom, co mi složil Nath kompliment, jsme oba zrudli do barvy temnější jak jeho vlasy.

,,Vysmahni!"napjaté ticho prořízl hluboký chladný hlas. Aniž bych musela otáčet hlavou, poznala jsem jej.

,,Běž zpátky do tý blbý restauračky nebo tě nacpu do jedný z tady těch krabic a pošlu jako zásobovaní! Ať z tebe udělaj rybí filé!"Adrien nad náma stál, pěsti zaťaté. Vypadal opravdu hrozivě.

,,Ale já nemůžu, vyhodili mě!"snažil se chabě bránit Nath.

,,Tak to nemáš na tomhle pozemku, co dělat!"

,,Adriene? To my tu nemáme co dělat..."