Koťátku jsme tedy vyhradili jednu krabici a napěchovali ji novinama.

,,Kouknem na ty záznamy?"obrátila jsem se na Adriena, když kotě uslo ve svém novém pelíšku.

,,Teď ne..."odbyl mě. Trochu mě to naštvalo.

,,Proč ne!?"koukala jsem jak si rovná blond vlasy a jak si je snaží ulíznout dozadu. Bez úspěchu.

,,Musím... Něco zařídit..."zněl hodně, ale hodně nervózně. Oprášil si kalhoty, urovnal límec košile a s prosbou v očích na mne pohlédl.

,,Vypadám dobře?"tahle věta mě dost znepokojila, stejně jako jeho nervózní chování.

,,P-proč?"špitla jsem jen a sjela pohledem k jeho patám a zase zpátky. Vypadal víc než dobře!

,,Prostě mi řekni, jestli vypadám dobře!"zvýšil hystericky hlas a rozhodil rukama. Nervozita s ním cloumala.

,,J-jo..."vykoktala jsem. Je to jenom kamarád, jen kamarád, opakovala jsem si. A podle toho jak se chová, bude nejspíš i brzo zadanej kamarád... Nebuď paranoidní Mari!

,,Tak teda... Za hodinu jsem zpátky, ty to tady doufam sama zvladneš!"zvedl za chůze ruku na rozloučenou.

,,Za kým jdeš!"křikla jsem, dokud byl v doslechu.

,,To ti říct nemůžu..."