Hermiona byla po pár dnech stále ještě rozklepaná z Ronova chování. Ten člověk, který jí byl tak blízký, se jí dokázal odcizit v jeden jediný moment. Teď už si byla jistá svými city. Necítila k němu nic, co by se mohlo podobat lásce. Byla zklamaná a smutná.

,,Co ten smutný výraz?" vstoupil do jejího pokoje Fred, který měl dnes volno a nemusel do práce. V Doupěti zůstali jen oni dva. Artur a Molly si vyrazili společně ven, stejně jako Ginny s Harrym. George zase musel jít vyřídit něco do Gringottovy banky.

,,Však ty víš." otočila se na něj Hermiona.

,,Tak takhle by to tedy nešlo." prohlásil Fred rozhodně. Vzal Hermionu za ruku a vedl ji z pokoje ven.

,,O co se teď snažíš?" zajímala se Hermiona s udýchaným hlasem. Vyběhli z pokoje tak rychle, že se stihla i za tak krátkou chvíli zadýchat.

,,Budeš zírat, Grangerová." odpověděl jí Fred s úsměvem. Ocitli se v kuchyni a Fred se rozhlížel po nějakém jídle. Zamýšlel něco, co nikdy neudělal, ale poslední dobou přemýšlel o této věci čím dál tím víc. Po nějaké chvíli, co hledal v kuchyni, vyložil na stůl toustové chleby, máslo, sýr, šunku, zeleninu, ovoce a taky dvě sklenice Máslového ležáku.

,,Řekneš mi tedy, co plánuješ udělat?" ozvala se Hermiona po chvíli mlčení a sledování Freda. Fred k ní zdvihl hlavu a zamyšleně se na ni podíval. Poté k ní vykročil a došel s ní zpět ke stolu.

,,Plánuji tě zaměstnat v kuchyni. Naším úkolem je přichystat sendviče." ukázal Fred na stůl a Hermiona pozvedla tázavě obočí.

,,Sendviče?" podivila se a stále tomu nerozuměla.

,,Jo, sendviče, Hermiono. S-E-N-D..."

,,...Dobře, rozumím. Hláskování nebude třeba." zarazila ho Hermiona gestem ruky a Fred se zasmál. Samozřejmě věděl, že Hermiona chápe význam slova sendvič, ale že nerozumí, proč se je vlastně chystají dělat. Řekněme si narovinu, že Fred by nebyl tím Fredem, jakého známe, kdyby Hermionu nepoškádlil hláskováním.

Začali spolu chystat sendviče a když už se blížili ke konci, Fred přinesl hranatý koš a deku. Jídlo a Máslové ležáky uložili do koše a Fred vyvedl Hermionu z domu. Kráčeli směrem ke kopci nedaleko domu a Hermioně se honilo hlavou, kam asi vyrážejí. Nechtěla se však ptát a tak radši mlčky šla po boku Freda. Fred se několikrát za tu malou chvíli na Hermionu podíval. Musel uznat, že jí to moc slušelo a že by jí to slušelo ještě víc s krásným úsměvem.

Když vylezli na kopec, Hermiona zůstala stát s pusou dokořán. Naskytl se jí nádherný pohled na přírodu, zalitou slunečním podzimním svitem. Otočila se na Freda, který mezitím na trávě rozložil deku a začal vytahovat z koše připravené jídlo.

,,Takže to jídlo je pro nás?" otázala se Hermiona a přisedla si k němu na deku.

,,A co sis myslela?" odvětil Fred se zájmem a kousl do prvního sendviče.

,,Nevím...Možná to, že ho neseme někomu z tvých blízkých." mínila Hermiona.

,,No vidíš...a je pro mě. Všechno je to jen moje. Nic ti nedám." zatvářil se vážně Fred a začal si k sobě přitahovat všechno jídlo.

,,Snažíš se mě škádlit?" dala ruce v bok Hermiona. Fred se s úsměvem zakousl opět do sendviče a pobaveně Nebelvírku pozoroval.

,,Jo. Snažím se tě škádlit a upřímně mě to baví." opáčil Fred. Hermiona si stoupla a obešla Freda. Stála mu teď za zády a Fred čekal na to, co má v plánu udělat. Primuska si za něj klekla, ovinula mu ruce kolem krku a zavěsila se na něj.

,,To jídlo mi dáš." dožadovala se a Fred odložil svůj sendvič.

,,To tak." posmíval se Fred. Otočil se na ni, chytil jí kolem pasu a shodil jí jemně na své nohy, které měl v tureckém sedu. Hermiona tedy zůstala ležet na něm a teď se na něj překvapeně dívala zezdola. ,,Nečekaný, co? Vyhrál jsem, Grangerová. Jsi padavka, a to doslova." usmál se Fred a to, co poté následovalo, ho zahřálo u srdce. Hermiona se zprvu jemně usmála a pak se začala nahlas smát. Vyšvihla se do sedu a smála se dál. Rozesmál se i Fred, který byl šťastný, že se mu to konečně podařilo. Dívka objala mladíka se zrzavými vlasy a pošeptala mu s úsměvem:

,,Děkuji." Fred se na ni díval jako na obrázek. Její smích se mu vrýval hluboko do paměti a uvědomil si velice rychle, co se s ním děje. Hermiona Grangerová se mu za těch pár dnů dostala neuvěřitelně rychle pod kůži. Oblíbil si ji víc než jen pouhou kamarádku. Měl pocit, že s ní zažívá ty nejkrásnější a nejdojemnější okamžiky svého života a že si přeje, aby je prožíval dál. Líbila se mu, moc se mu líbila. Byla krásná, inteligentní, statečná, milá, citlivá a když se ze sentimentálního rozpoložení vrátila k tomu radostnému, měl ji ještě radši. Její smích byl ten nejhezčí zvuk, jaký kdy slyšel. Nemusel sám se sebou dlouho svádět boj. Zamiloval se do ní až po uši. ,,Co se děje?" ozvala se Hermiona po chvíli mlčení. Freda tak vytrhla z víru myšlenek. Několikrát zamrkal a poté řekl:

,,No...konečně se mi to podařilo. Rozesmál jsem tě." usmál se Fred. Hermiona se usmála taky a ještě jednou ho silně objala.

,,Jsi úžasný, Frede. Já tušila, že jen s tebou budu s to se zasmát." mínila Hermiona a opřela si hlavu o jeho rameno. Fred ji objal kolem ramen. Tak moc jí chtěl říct, co k ní cítí, ale nemohl. Věděl, že pro ni bude jen přítel, který jí vždy zvedne náladu a který bude při ní stát v dobrém i ve zlém.

••••••••••••••••••••••••••••••••

Fred si to už konečně přiznal!❤️
Máte radost? ;)❤️

Děkuji moc za přečtení, hlasování a komentáře!!!❤️❤️❤️

Vaše Helen ❤️