Druhý den se Hermiona na hodinách vůbec nesoustředila. Koukala na jedno určité místo a přišlo jí, že neslyší nic kromě tlukotu svého srdce. Škola jí nebavila a když zrovna nezírala do prázdna, tak se koukala na své náramkové hodinky. Vždy si ztrápeně povzdechla, když zjistila, že kouká na hodinky každých pět minut a že se čas zatraceně dlouho vleče.

,,Slečno Grangerová." oslovil ji profesor Křiklan a Hermiona zatřásla zmateně hlavou.

,,Ehm...promiňte. Co se děje?" omlouvala se Hermiona a profesor se na ni díval velmi udiveně.

,,Ptal jsem se vás slečno, jak připravíme Doušek živé smrti. Nevěnujete mi ale vůbec pozornost." vyčetl jí Horacio Křiklan a Hermiona se mírně začervenala.

,,Opravdu se omlouvám." omluvila se ještě jednou mladá Nebelvírka a provinile si prohrábla vlasy. Co se to s ní děje? Vždyť tohle měla vždy nejraději. Byla na sebe pyšná, když mohla odpovědět na jakoukoliv otázku. Byla zděšená když zjistila, že jí to ani v nejmenším nezajímá. Přemýšlela jen nad tím, jak se jí uleví až skončí tahle hodina.

* * *

A zazvonilo. Hermiona popadla svou brašnu a jako první vyšla ze sklepení. Bylo jí hrozně. Potřebovala klid. Potřebovala být sama. Bohužel se tak nestalo.

,,Hermiono!" zavolal někdo za jejími zády. Když se otočila, spatřila svou zrzavou kamarádku, poblíž které stála blonďatá Havraspárka. Hermiona čekal, co z Ginny vypadne a tak počkala, než obě dívky k ní došly.

,,Ahoj Herm. Vypadáš zkroušeně." pozdravila ji Lenka. Hermiona si v duchu zanadávala, že se vůbec zastavovala. To to nebylo zřejmé, že zrovna teď nemá náladu se vybavovat?

,,Vážně? Že jsem si toho nevšimla." odvětila kudrnatá dívka, otočila se a pokračovala v cestě. Ginny s Lenkou se po sobě podívaly, přičemž se obě dvě vydaly svižným krokem za Hermionou. Především Ginny byla pevně rozhodnutá uhánět svou kamarádku do té chvíle, dokud jí nepoví, co se s ní děje.

,,Proč tak odsekáváš? Vždyť Lenka má pravdu. A proč před námi utíkáš?" prodírala se davem Ginny a snažila se dostihnout svou kamarádku. Hermiona neměla sílu něco vysvětlovat. Nechtěla se s nikým bavit. Pokračovala tedy v cestě a přidala i do kroku. ,,Herm!" zakřičela na ní Ginny. Trvalo to dlouho, ale těsně před Hermioniným pokojem se kudrnatá Nebelvírka zastavila.

,,Nech mě být, Ginny!" křikla na ní vyčerpaně. ,,Nedošlo vám, že se nechci s nikým bavit? Nemám náladu." snažila se je odehnat a otevřela dveře od pokoje, když v tom na dveře zatlačila jiná drobná ruka tak, že Hermioně bránila v odchodu. To Ginny jí zabránila v úprku.

,,Podívej se na mě, Herm." poprosila ji Ginny a Hermiona tak učinila. Ginny byla smutná, zklamaná, a to bylo příčinou toho, proč Hermioniny svaly v obličeji povolily. ,,Odkdy jsi taková bezcitná? Vždy jsi byla milá a bavila se s námi, a teď jsi k ostatním chladná." ptala se nechápavě Ginny. Nemohla uvěřit tomu, že se její kamarádka takhle zachovala. Hermiona si povzdechla. Zadívala se do těch modrých očí, které jí vždy říkaly, že se nemá čeho bát. Na těch očích to zkrátka bylo vidět. Velmi ji zamrzela myšlenka, když si uvědomila, že tohle nemůže říct o Ronových očích. Byly těm Ginnyiným podobné, a přeci tak odlišné.

,,Promiňte mi to." začala Hermiona a Lenka se přiblížila k Ginny. ,,Pojďte dál, jestli si chcete popovídat." vybídla je Nebelvírka. Dívky ji tedy následovaly a o chvíli později už všechny seděly na pohovce v pokoji nebelvírské primusky. ,,O čem jste se mnou chtěly mluvit?" zeptala se jich Hermiona, i když odpověď dávno znala. Řekla si, že se podvolí a vyslechne je. Cítila se provinile za to, že na ně tak vyjela.

,,Ginny už pár dní láme hlavu to, jak se chováš. Prý jsi odtažitá, nevýřečná a bez života." vylíčila jí Lenka. Ginny jen nepatrně kývla.

,,Já nevím, zda je to téma, u kterého bych chtěla být výřečná." špitla Hermiona a podívala se na své ruce.

,,Jenže my o tom mluvit chceme, Herm. Jsi naše kamarádka a nás trápí, když tě vidíme takhle. Co se tedy stalo?" vyzvídala teď Ginny. Hermiona zvedla pohled od svých rukou. Její oči se začaly plnit slzami.

,,Přepadl mě smutek. Trvá to už dva měsíce. Za ty dva měsíce jsem nasadila jen falešný úsměv, ale ten opravdový ne. Může za to tvůj bratr, Ginny. Já nevím, proč jsem pro něj přestala být důležitá. Nevím to. Vím jen to, že ho mám stále ráda a bude trvat ještě dlouho, než se zase usměji." vypadlo z Hermiony, které skanula po tváři první slza.

,,Ron ti za to nestojí, abys kvůli němu smutnila. To už jsem ti přeci říkala." domlouvala jí Ginny. Lenka jen sledovala, co se bude dít dál.

,,To se lehko řekne, ale těžko udělá. Jak by bylo tobě, kdyby tě Harry opustil a nevysvětlil ti, proč tak učinil? Trápila by ses, Ginny, a stále ho milovala." odvětila jí Hermiona.

,,Vím, že je to těžké, Hermi. On ti ale za to opravdu nestojí. Je to hlupák, protože neví o co přišel. Nemusíš se bát, že by dlouho trvalo, než se od srdce usměješ. Dřív, nebo později budeš taková, jaká jsi vždy byla." uklidňovala jí Ginny.

,,Ginny má pravdu. Strachopudové, kteří naplňují tvou hlavu kvůli tomu, zda budeš ještě někdy šťastná brzy zmizí." chlácholila jí taky Lenka.

,,Pojďte ke mně." roztáhla vděčně ruce Hermiona a její kamarádky jí objali. I přes to, že jí Ginny a Lenka povzbudily, si Hermiona lámala hlavu, zda mají pravdu. Bude to tak? Najde své šťastné já tak brzy, jak si to myslí její dvě kamarádky?

•••••••••••••••••••••••••••••••••••  

Tak co? Líbila se vám dnešní kapitola? ;)❤

Pojedu teď na dva dny do Vídně, tak doufám, že tam dostanu inspiraci na pokračování téhle povídky, protože ho zatím nevím. :DD❤

Děkuji moc za přečtení, hlasování a komentáře!!!❤❤❤

Vaše Helen ❤