Hermiona stále šokovaná koukala chvíli na Freda, který držel v náručí své dítě a jeho manželka mu stála po boku. Čím déle se koukala na tu realitu, tím víc se její srdce kousek po kousku trhalo. Nemohla tam zůstat už ani o vteřinu déle. Odvrátila zrak od domu a přemístila se za rohem pryč.
Objevila se u kláštera Kylemore Abbey, který je významnou památkou Irska. Byla zde jednou s rodiči a bylo to nádherné místo. U Kylemore Abbey leželo jezero, ke kterému taky hned po přemístění přišla. Sedla si u jezera do trávy a těžce si povzdechla.

,,Merline, Frede, vždyť..." vyšlo z ní přerývavě. ,,...Já tě miluji." vzlykla a jedna slza skanula po její tváři. Při pohledu na hladinu jezera se rozplakala a začala si sama se sebou povídat: ,,Proč tě to nenapadlo, Hermiono? Věděla si moc dobře, že z Rona se vyklubal pěkný pitomec a mohl by něco provést. V porovnání s Fredem si Rona dřív měla jen ráda, protože sama moc dobře víš, že Freda miluješ. Ale co už, že? Fred má teď ženu a dítě...Musí být šťastný..." Pak se odmlčela, protože potlačované vzlyky se draly na povrch a ona je nedokázala nijak zadržet. Plakala, hodně plakala. Měla pocit, že tam sedí snad hodinu a osamotě brečí do dlaní. ,,Ani nevíš, jak moc jsem ráda, že se ti nic nestalo a že jsi v pořádku. V jednu chvíli jsem si i myslela, že tě někde jednou bystrozorové najdou ležet mrtvého. S tím jsem se nedokázala smířit a hledala tě. Celé dva roky jsem tě hledala a ty ses mi neukázal. V podstatě jsem nakonec ráda, že máš ženu a dítě. Znamená to, že doopravdy žiješ, a i když bych taky ráda žila, tak teď tady pomalu umírám. Já tě stále miluji a moc bych to chtěla být já. Chtěla bych být tou ženou, která s tebou bude mít dítě. Chtěla jsem být už navěky jen s tebou a...ztratila jsem tě." rozmlouvala Hermiona nahlas s uslzenýma očima.

,,Já s tebou chtěl být taky." ozvalo se za ní a ona se velmi polekala. Ohlédla se a nemohla uvěřit. Stál tam muž se zrzavými vlasy. Muž, kterého tak milovala. Vyjekla, jak se ho polekala. Fred tam mlčky postával a musel se na ni dívat. I když byla smutná, tak byla nádherná.

,,Frede, já...Jak dlouho už tu stojíš?" zajímalo Hermionu. Fred mlčel a pomalu si přisedl k Hermioně do trávy.

,,Záleží na tom? Víš o tom, že jsi mi zlomila srdce?" opáčil Fred smutně. Hermiona bezmyšlenkovitě chytla jeho ruku.

,,Nic se mezi mnou a Ronem nestalo. To co ti Ron napovídal, byla lež. Nikdy bych se s ním nedala zase dohromady. Byla jsem ti věrná a nikdy bych si nepomyslela, že uvěříš takové hlouposti, co ti ještě ke všemu napovídá takový idiot." vyčetla mu Hermiona stále smutně a vyšvihla se na nohy. Rozešla se směrem ke klášteru a Fred ji následoval rychlostí blesku.

,,Kam teď jako jdeš?" nechápal Fred a kudrnatá dívka se zastavila.

,,Kam jdu? Nemyslíš si, že je teď už trochu pozdě na to, dávat to zase všechno do pořádku?" dívala se na něj udiveně. Fred se k ní přiblížil.

,,Myslím si, že je právě nejvyšší čas na to, abychom to dali do pořádku." usmál se Fred a políbil ji. Hermiona mu zajela rukou do vlasů a on si ji k sobě přivinul blíž. Hermiona se však po chvíli odtrhla a zatvářila se pohoršeně.

,,Tohle přeci ani já, ani ty nemůžeme udělat!" protestovala Hermiona. Fred nechápavě pozoroval Hermioninu nespokojenost, která jí byla vidět ve tváři a slyšet v hlase.

,,Proč bychom tohle nemohli udělat? Vše se vysvětlilo a po takové dlouhé době to může být zase všechno jako dřív." nerozuměl jí.

,,Jak můžeš něco takového vůbec říct? Máš manželku a dítě, a kvůli mě bys je klidně opustil?" tvářila se zlobně Hermiona. Fred povytáhl obočí a zíral na Hermionu jako kdyby ho právě obvinila z něčeho příšerného.

,,Já že mám manželku a dítě? Že o tom nevím." zasmál se Fred a Hermiona otevřela ústa.

,,Vždyť jsem tě viděla...v Clifdenu. Držel jsi to malé dítě a ta žena tě políbila na tvář." popisovala mu Hermiona svou vzpomínku na to, co viděla.

,,U Merlina, Hermiono!" chytil se Fred za hlavu a začal se smát. ,,Ty sis mě spletla. To byl George. To George má ženu a dítě, ne já. Copak sis nevšimla, že mu chybí jedno ucho?" ptal se jí Fred a Hermiona stála jako zkoprnělá.

,,Stál otočený tou stranou, kde mu na jeho poraněné ucho vidět nebylo, ale...Takže jsi to vážně nebyl ty?" ujišťovala se Hermiona a Fred ji objal.

,,Ne, nebyl. Já jsem tě celou tu dobu miloval a nebyl bych schopen si najít někoho lepšího než tebe. Pro mě to byl konec, když mi Ron napovídal to, co napovídal." políbil ji po těch slovech do vlasů a ona se k němu přitiskla ještě blíž.

,,Tak moc tě miluju, Frede. Už nikdy nechci, abys někam odcházel. Já ti to zakazuji." pohrozila mu Hermiona a Fred se na ni pobaveně podíval.

,,Jsi tak úžasná. Já jsem věděl, že mi osud přinese něco, co mě udělá opět šťastným. Přinesl mi tebe. Znamená to tedy, že jen s tebou mohu být šťastný." zašeptal Fred a poté svou lásku vzal do náruče a daroval jí dlouhý polibek jako dík za to, že se mu vrátilo jeho štěstí.

•••••••••••••••••••••••••••••••••

Tímto smekám před RowennaGellar, protože její teorie byla naprosto správná! ;)❤️

Máte radost z dnešní kapitoly? :)
Už nás čeká jen epilog! :(

Děkuji moc za 3K přečtení na této knize, jste skvělí!❤️❤️❤️

Vaše Helen ❤️