Franka se nenápadně dostala zpět do stájí, rychle zaopatřila svého koně, převlékla se a  proplížila se zpátky do své komůrky.

 Mužské oblečení které už nebude teď potřebovat později daruje někomu ve vesnici. 

V duchu zase jednou poděkovala rodičům za luxus vlastního prostoru, protože byla ráda že se o svou komůrku nemusí dělit se svou sestrou a že je tento pokoj jenom její. 

Spěšně za sebou zavřela dveře a hned poklekla k  sošce Panny Marie v  rohu místnosti. Pokřižovala se a sepjala ruce k modlitbě.

 „Díky, Maria, že jsi mi v nejvyšší nouzi poslala pomoc, ale opravdu to musel být zrovna budoucí choť mé sestry? Manýry zrovna neoplývá to je pravda... Ale počítám že byl asi jediný koho jsi mi tak narychlo našla," řekla Franka a pak se na chvíli odmlčela a pak po chvíli zase znovu opět pokračovala ve své modlitbě.

 „Mé setkání s ním neproběhlo zrovna šťastně, já vím řekneš mi že jsem měla být pokornější. Jenže on má něco co mě mate a současně ponouká mu odmlouvat," dodala a pak vzhlédla k sošce Panny Marie jako by od ní očekávala že Matka Boží na to odmítavě zavrtí hlavou. 

Ta k ní však jen dál shovívavě shlížela a tak se Franka na ní trochu usmála.

 „Kdybych mu byla prokázala více úcty, byla bych nejspíš ušetřena toho polibku." řekla tiše a pak se znovu zarazila.

 Jakmile pomyslela na Wulfa, cítila jak jí mírně poskočilo její srdce a její tváře se jí najednou rozhořely.

 Když pomyslela na jeho mužské rty tisknoucí se k jejím ztěžka se jí dýchalo.

 Franka se odjakživa připravovala na to že nikdy nebude mít vlastní rodinu a vůči mužům byla vždycky skeptická. Těch nemnoho mužů se kterými se zatím mohla setkat se stejně vždycky zajímalo jen o Melindu a ne o ní nezávisle na věku.

 Malé sestřičce té krasavice se většinou mnoho pozornosti nedostalo a France to bylo vlastně i  vhod, nechtěla být totiž připoutaná k muži.

Možnost žít tak jak chtěla jí nabízel klášter.

A konec konců nic jiného stejně neměla a tohle bylo skutečně jediné místo kde možná i opravdu patřila.

 Franka však i přesto chápala že takový život je pro ni to pravé a když se bude držet pravidel které v klášteře jsou bude moci s finanční pomocí své rodiny moci vystoupat na žebříčku klerikální hierarchie a možná se jednoho dne stát i abatyší. 

Pak už by nebylo mnoho lidí které by musela poslouchat.

 Kromě zodpovědnosti jež by k tomu patřila by tak i získala jistou svobodu v  rozhodování a muž do tohoto obrazu který si Franka pro svůj budoucí život načrtla rozhodně nezapadal.

 Wulf ji toliko na okamžik popletl hlavu tím že ji políbil, ale ona i přesto byla rozhodnutá zůstat zase svýma nohama pevně na zemi, ostatně tak jako vždycky. 

„Díky Maria, díky za záchranu, svůj slib dodržím a nebudu čekat do Melindiny svatby a opustím domov ještě před ní," řekla po chvíli Franka a pokřižovala se ještě jednou.

 Vtom se z dlážděného nádvoří ozval dusot kopyt a  Franka vstala.

 ,,To jistě dorazil Wulf se svým doprovodem," řekla si sama pro sebe.

 Velmi dobře věděla že na nádvoří ze své komůrky nedohlédne ale přesto popoběhla ke své vyhlídce, doléhaly sem hlasy ale jednotlivým slovům však vůbec nerozuměla.

 Franka tiskla ruce k  sobě a uvědomila si další problém.

Dnes večer bude muset zasednout ke stolu při večeři a Wulf ji pochopitelně okamžitě pozná.

 ,,Co když ji prozradí?," zeptala se sama sebe.

 Horečně uvažovala jak to všechno vyřešit, trhla sebou protože se za ní pomalu otevřely dveře a ve dveřích se objevila světle plavá hlava.

 ,,Melinda," řekla si sama pro sebe, protože ta osoba skutečně byla její sestra která šla teď k ní.

Jemně řezaná tvář se usmívala a v zářivě modrých očích s dlouhými řasami se rozrušeně blýskalo. 

Jako myška proklouzla dveřmi a  posadila se na Frančino lůžko, elegantním pohybem drobné ručky sestře naznačila aby si sedla vedle ní a Franka jen stěží potlačila vzdychnutí. Její sestra teď vpravdě byla opravdu posledním člověkem kterého teď toužila vidět.

 Přesto k ní došla a poslušně se vedle ní usadila.

 „Už přicestoval," oznámila jí Melinda obřadně když se Franka vedle ní posadila.

 „Kdo?,"  zeptala se Franka která dělala překvapenou a která dělala že vůbec neví o koho jde. Melinda potřásla na její otázku netrpělivě hlavou.

 „Wulfgar z Rollbergu přece," odpověděla Melinda trochu podrážděně a naštvaně se přitom podívala France do očí.  

„A už jste si byli představeni?," vyhrkla Franka ze sebe a její dlouhý pohled který na ní upírala její sestra jí oplatila.