Franka zděšeně zírala do šedých očí přímo nad sebou.

 Dokud se hádali vypadalo to jako by se ty oči čím dál více rozjasňovaly, ale teď když onen rytíř prokoukl její přestrojení tak jeho oči jako by ztmavly.

 Sklonil hlavu a Franka najednou cítila bříška jeho prstů na své bradě.

 Kůže na tom místě se jí najednou rozhořela a srdce jí bušilo tak hlasitě že kromě hukotu vlastní krve v těle vůbec nic dalšího neslyšela.

 Jeho rty se lehce dotkly jejích a Franka cítila že asi ztratí vědomí.

 Srdce jí na okamžik vysadilo pár uderu a hned na to však začalo po chvíli bít ještě divočeji, oči měla doširoka otevřené ale neviděla však nic než jen a pouze jeho. Paže jí bezvládně visely podél jejího těla a ona nebyla schopná cokoliv udělat.

 Vtom si po chvíli uvědomila že rytíř pustil její bradu a posunul ruce na její záda aby si ji mohl přitisknout ještě více k sobě a Franka jen z toho zjištění nechápavě zalapala po dechu.  

„Wulfe, to už stačí!," okřikl ho jeho přítel a rytíř ji na to hned pustil.

 Franka nevěděla jestli se jí ulevilo anebo jestli má být zklamaná.

 Pohlédla na druhého skoro tak stejně vysokého muže s vlasy barvy zralé pšenice který teď druhovi položil na rameno ruku a ta ruka kterou teď spatřila byla tak úzká že i s dlouhými prsty připomínala obrovského hubeného pavouka.

 Mlžně modré oči se na rytíře dívaly s neskrývaným rozčarováním.

  ,,Wulf, tak mu přece říká," řekla si Franka sama pro sebe a svou rukou si sáhla na krk. Musí to tedy být Wulfgar z Rollbergu nastávající choť její sestry. 

Jeho chladnoucí pohled se teď setkal s jejím a Franka jen nasucho polkla.

 „Jak se jmenuješ?," zeptal se Wulf který chtěl vědět její jméno.

 Franka nebyla schopná na to odpovědět, naprosto ji ochromilo poznání že právě dostala první a jediný polibek svého života a to ještě od svého budoucího švagra nebyla proto schopná nad něčím dalším přemýšlet.

 „Bude to určitě dcera nějakého řemeslníka," řekl po chvíli ten plavovlasý a znělo to poněkud povýšeně.

 „Nejspíš z Marienfeldu," dodal ještě a Franka jen spolkla urážky o tom co si o ní myslí. 

„Je to tak?," zeptal se jí Wulf a přitom na ní spočinul opět jeho pohled.

 Franka se musela nesmírně namáhat aby dokázala přikývnout, protože přece se teď nemůže prozradit.

 „Takže znáš Ulfrieda z  Marienfeldu a  jeho dceru Melisandu?," zeptal se Wulf a trochu se na ní přitom usmál.

„Jmenuje se Melinda," opravila ho Franka která nalezla zase svůj hlas. 

,,Ovšemže se musí hned ptát po sestře", pomyslela si hořce a spolkla všechna ostatní slova.

 „Je opravdu tak krásná jak se o ní tvrdí?," zeptal se Wulf a Frančiny oči se rychle zúžily. Cítila jak se v ní hromadí vztek a ptala se sama sebe proč vlastně, proč?

 ,,Každý muž vždycky myslel jen na Melindu, tak proč by to u tohohle mělo být najednou jinak?," zeptala se sama sebe a v žilách jí už pozvolna pěnila její krev.

 „Tak se na ni přece už jeďte podívat a udělejte si obrázek sám," odsekla troufale trochu urážlivě a naštvaně z něj sklopila svůj pohled.

 „Tobě už zase otrnulo," prohodil rytíř pobaveně a znovu se k ní sklonil.

 „Oněmělá ses mi líbila víc a asi bych tě měl políbit ještě jednou," řekl šeptem Wulf a přitom jí jeho ruka pohladila po tváři.

 Franka v  panice zavrtěla hlavou a muž s  plavými vlasy hned na to na svého přítele zabručel.

 „Radši toho nech," řekl a přitom se na svého přítele dlouze podíval.

 Na zlomek okamžiku měla Franka dojem že ve tváři tmavovlasého muže spatřila zklamání, ale to se naštěstí po chvíli rozplynulo.

 „Ať chlapi porazí a osekají nějaký stromek a přivážou na něj toho divočáka, Anselme. Vezmeme ho s sebou," řekl Wulf a onen světlovlasý muž jen přikývl a otočil se pak k ostatním aby předal povel dál.

 Franka tedy znovu měla Wulfovu plnou pozornost.