„Přesto bych nerad slyšel něco zlého o Anselmovi, co přesně mi chceš o Melindě povědět?," zeptal se Wulf a opět na Hagenovy nechal svůj dlouhý pohled.

 „Vaše nevěsta by nejen jednomu zamotala hlavu, ale poněvadž ji budete teprve po svatbě smět zvát svou potřebujete pochopitelně někoho kdo vám příjemně zkrátí čas," řekl Hagen a Wulf na to nic neřekl.

 Romantické dobrodružství neplánoval, vlastně sám ani nevěděl co ho žene tu dívku vlastně najít.

 „Anebo je to ta malá sama?," vyptával se zvědavý Hagen a Wulf na něj otřel jen svůj překvapený pohled.

„Prosím?," řekl jen po chvíli na něj překvapeně, i když spíš než odpověď to znělo jako otázka.

Jeho protějšek teď sklopil zrak.

 „Jistě je to nesmysl já jen myslel že ta holka měla něco co by vás mohlo přitahovat," odpověděl Hagen.

 „Nech raději myšlení a udělej to co jsem ti nařídil," řekl teď Wulf ostře a jeho oči jako by se zlostí zabodli do Hagena. 

 Po chvíli z váčku u opasku vytáhl pár mincí a položil je Hagenovy do napřažené dlaně.

 „Kup za to pro sebe i kováře nějaké víno, to mu jistě rozváže jazyk pokud by to bylo třeba," dodal Wulf a dal Hagenovy ony mince.

Štolba se zasmál a pustil se do uvolňování podkovy.

Wulf se vrátil do místa které sdílel s Anselmem a stál u průhledu a díval se ven. Bylo odsud vidět na dvůr a netrpělivě přitom prsty poklepával na zeď.

 ,,Kde jen ten štolba vězí?," řekl si sám pro sebe.

 Už to přece byla celá věčnost co ho poslal ven.

 Anselm seděl na lůžku a hrál na loutnu a tichounce si prozpěvoval. Vtom hudba ustala nápadně disharmonickým tónem.

 „Wulfe, na co vlastně čekáš?," zeptal se Anselm a dlouze se mu přitom podíval do očí.

 ,,Melindu stejně uvidíš až večer při hostině," dodal ještě jeho přítel a trochu přitom protočil oči v sloup.

„Přemýšlím na tím co tam ten Hagen dělá tak dlouho," odpověděl Wulf a Anselm na to jen mávl rukou.

 „Vždyť ho znáš, nejspíš zakopl o plný džbán vína. Však on se vrátí," řekl Anselm s úsměvem a Wulf s povzdychnutím ještě jednou vyhlédl ven.

 „Anselme?," začal opatrně Wulf, ačkoliv už předem věděl jak jeho druh odpoví.

 „Copak je?," zeptal se Anselm a Wulf se zhluboka nadechl jako kdyby se odhodlal skočit do studené vody.

 „Nemohu se zbavit myšlenky na to děvče," řekl Wulf a Anselm se jen zamračil.

 „Na jaké děvče?," zeptal se po chvíli Anselm který stále nechápal.

 „ Ta to co jsme potkali v lese," dodal Wulf který vrtěl nevěřícně hlavou překvapený z to že jeho přítel na tu dívku už zjevně zapomněl, ale on na ní zapomenout nemohl.

 „Skutečně a proč vlastně?," zeptal se na to Anselm když mu došlo kam tím jeho přítel míří.

 „Já sám nevím, musím na ni pořád myslet," přiznal neochotně Wulf a trochu rozpačitě se na svého přítele podíval.

 „Tak proto ses ptal kováře na děti," došlo už konečně Anselmovi a na čele jeho druha se objevila svislá vráska.

 „Budeš se ženit s jednou z nejkrásnějších žen jaké Pán Bůh kdy stvořil. A pokud to přímo není ta nejkrásnější ze všech, tak i přesto bude z tebe ten nejšťastnější muž na Zemi. Tak o co ti s tou drzou holkou jde? Krásná je jen pramálo a navíc neodpovídá tvému stavu. Zapomeň na ni příteli," dodal Anselm a viděl jak se na něj Wulf při posledním slově trochu zamračil.