Marienberg, rytířské sídlo s dvoupatrovou hlavní stavbou a obrannou věží bylo postaveno na návrší nad stejnojmennou vsí.

A toho dopoledne vyjel Wulf po boku krále Ulfrieda a svého přítele Anselma na obhlídku okolí.

 Dověděl se mimo jiné i to kolik nevolníků a svobodných sedláků pro pána z Marienfeldu pracuje. Ze zdvořilosti se dotázal také na Melindu když si všiml že s nimi na projížďce okolím není.

 „Melinda si na koně sedá jen velmi nerada, za to moje mladší dcera jezdí na koni velmi ráda. Teď se bohužel připravuje na vstup do nedalekého kláštera, jinak by si s námi dnes jistě ráda vyjela," vysvětloval Ulfried ochotně a zasmál se přitom na oba muže.

 „Melinda má sestru?," zeptal se Wulf který byl z toho evidentně překvapen a Ulfried se z jeho překvapené otázky jen zasmál.

 „ Ano má Melinda má skutečně sestru a ty dvě jsou vskutku nesmírně rozdílné. Franka totiž má mladší dcera ani tak zdaleka nemá Melindin půvab, ovšem chytrost a důvtip jí rozhodně nechybí. Stejně tak jako odvaha kterou má po mě. Dnes večer se s ní ovšem seznámíte drahý Wulfe," dodal Melindin a Frančin otec a jeho úsměv na tváři se ještě víc protáhl.

 ,,Tahle Franka je jistě málo pohledná, možná ji právě proto včera úmyslně drželi stranou slavnostní tabule", pomyslel si po chvíli Wulf pak už se tím dál nezabýval.

 Namísto toho se přistihl jak při projížďce lesem marně vyhlíží tu ušlechtilou zrzavou kobylku spolu s onou dívkou. 

Když se vraceli přes vesnici, ukázal mu Ulfried dřevěný svatostánek Boží postavený na malé přehledné návsi obehnané hrázděnými domky. Uličky kolem tržiště byly dost prostorné, takže se tu jezdci pohodlně vyhnuli naloženým kárám se zbožím které potkaly.

 Lidé které potkávali Ulfrieda a jeho doprovod uctivě zdravili.

 Na Wulfa dělali zdravý a spokojený dojem, dalších detailů už si však ale nevšímal. Byl celý napjatý z toho kdy už uvidí kovárnu, protože toužil zase vidět onu dívku kterou včera potkal v lese. 

A když mu řekla že její otec je prvním kovářem v království, tak byl už netrpělivý z toho kdy jí zase potká. Protože i když na ní už neměl myslet, tak přesto nedokázal své myšlenky které se mu při pomyšlení na ní vracely zastavit.

Ulfried ho prováděl mnoha uličkami, kolem kovárny však nejeli.

 Wulf se ho tedy rozhodl zeptat jestli tady májí nějakou kovárnu když dosud žádnou neviděl.

 „Ovšemže máme kováře, má dílnu na druhém konci vsi," odpověděl na to Ulfried a zatvářil se vesele.

 Čím více se vzdálili od tržiště tím jednodušší stavby tu stály.

 Kovárna byla postavená z holých trámů s jednoduchým příkrovem. Kovář nejvíc připomínal medvěda, měl dlouhé rozcuchané vlasy které měl svázané do ohonu a do obličeje mu přes černou bradu téměř nebylo vidět. 

Na sobě měl umaštěnou koženou zástěru zakrývající hruď, ne však paže s hustými chloupky. Prudce uhodil kladivem do podkovy na kovadlině a vzhlédl na ně.

 Oči měl černé jako uhlíky.

 Wulf zapochyboval na tím že by tento muž mohl být otcem té dívky z lesa. Kovář spustil ruku s kladivem a poklonil se.

 Wulf se v sedle naklonil a pak se zeptal „Jsi jediný kovář tady v okolí?"

 Ten muž se napřímil a odpověděl „To jsem, pane."

 „Máš děti?," ptal se dál Wulf. Ta otázka kováři jistě připadala neobvyklá, ale ihned však na jeho otázku jako odpověď přikývl a ukázal na výrostka postávajícího u dmýchadla.

 „Mám syna a tři dcery, pane," dodal po chvíli kovář.

 ,,Tři dcery!," řekl si potichu sám pro sebe Wulf který se na jeho slova jen bezděčně usmál.