,,Pokud mě bude Wulfgar obdivovat a ctít a pokud se bude vždy snažit splnit mi každé přání tak to bude přijatelné manželství," řekla po chvíli Melinda.

 „Ale co s jeho přáními? Budeš mu je snad plnit i ty?," odvážila se namítnout Franka a Melinda si tak trochu pohrdlivě foukla.

 „Když se za něj provdám bude moje povinnost splněná a to by mu mělo stačit ne," odsekla ještě na to.

  „Jen aby ses nemýlila," vydechla Franka sotva slyšitelně ale její sestra ji však slyšela.

 „To ty nemůžeš posoudit," dodala Melinda a varovně zvedla ukazováček.

 „Při zítřejší večeři budeš držet jazyk za zuby, nechci abys ho hned vylekala. Ještě by mě mohl považovat za podobně opovážlivou ženskou, jako jsi ty," řekla Melinda podrážděně.

 „Děkuji vřele," podotkla nakysle Franka.

 „Zjevně si myslíš a to je mi ovšem ctí že bych svým hlaholením mohla odtrhnout jeho pozornost od tebe na dost dlouho aby vůbec stihl postřehnout to co říkám," nadhodila Franka přidrzle.

 Na to se její sestra vesele zasmála a smířlivě ji poplácala po ruce.

 „Máš samozřejmě pravdu má drahá sestro a to je naprosto nemožné," odsekla Melinda a France se přitom sevřelo hrdlo. 

V duchu před sebou znovu spatřila rytířovy šedé oči do kterých se dívala vteřinu před tím než ji políbil. Vedle překvapení v nich četla také obdiv, jenže to bylo předtím než on poznal její sestru.

 ,,Od té chvíle jistě na děvče z lesa nepomyslel ani náznakem," pomyslela si trochu hořce Franka a potlačila přitom slzy které se jí chtěli z očí vydrat ven.

 „Tak se přece neškareď," povzbuzovala ji Melinda která už byla zase naprosto uvolněná.

 „Zítra budeš stolovat s námi a uděláš si o něm obrázek sama," dodala a Franka přikývla, oddechla si když Melinda už konečně z jejího pokoje odešla.