Všechno to na mě dopadlo a já cítila, jak mě v očích pálí slzy. Vstala jsem, protože už nemělo cenu snažit se o spánek a vydala jsem se do jídelny. Vlezla jsem si na naši rohovou lavici a natlačila se co nejvíc do kouta. Nohy skrčila k sobě, obejmula je rukama a hlavu opřela o kolena. Tiše jsem seděla a plakala. Alespoň jsem si myslela, že jsem potichu. Během pár minut mě vylekala Wen, která si vedle mě přisedla a v jejím závěsu dorazily Blondie a Charlie. Wen seděla napravo ode mě a nechala mě, abych si o ni opřela hlavu. Blondie si přisedla z druhé strany, aby mě mohla obejmout a vedle ní si sedla i Charlie, která mi věnovala soucitný úsměv. Nevěděly proč pláču, neptaly se a já jim za to byla nesmírně vděčná. O něco později se k nám přidali i kluci. Zmateně se dívali z jedné na druhou, ale rázné zavrtění hlavou od Wen, která se jim tak snažila naznačit, aby se na nic neptali, je v jejich snaze zastavilo. Poznala jsem přesně tu chvíli, kdy jim došlo, co se děje. Všimli si, že už na sobě nemám řetízek od Dana, který jsem do té doby nikdy nesundávala. Jakmile jim došlo, že je to celé nejspíš o něm, si vyměnili několik pohledů, plné různých výrazů od lítostivých, přes naštvané, až po takové, kdy se snažili jeden druhého přesvědčit pouhými gesty, aby někdo z nich začal konverzaci, což nakonec stejně vzdali. Místo toho si Chris přisedl k nám, Ollie se vydal do kuchyně nachystat nějakou svačinku a Matt donesl ke stolu naši whiskey, kterou jsme si schovávali na zvláštní příležitosti, přičemž nejspíš usoudil, že tohle je jedna z nich. Pak na stůl postavil několik sklenic a každému nalil trochu toho zlatavého nápoje. Stále mezi námi panovalo naprosté ticho, přerušované mým popotahováním a Ollieho "řáděním" v kuchyni. Počkala jsem až si k nám přisednou i Ollie a Matt. Zhluboka jsem se nadechla a zopakovala to ještě několikrát. Hodiny na mém telefonu ukazovaly čas 4:00 ráno. Nechtěla jsem o tom mluvit, ale zároveň jsem jim to potřebovala říct.

"Dan mě podvedl," začala jsem. Mluvila jsem tiše, sotva mě bylo slyšet, přesto mi ostatní rozumněli až moc dobře. Dívala jsem se na svá kolena, nezvládla bych se v tu chvíli nikomu z nich podívat do tváře. Nezvládla bych vidět tu lítost a zlobu, která se jim v nich určitě mihla.

"Podvedl mě s Abi. Spal s mou zatracenou nevlastní sestrou a vůbec mu to nepřišlo nepatřičné. Táhli to spolu už víc jak půl roku. Celou tu dobu, co mi psal, jak moc mu chybím a jak mě miluje. Celou tu dobu za mými zády píchal mou sestru...," začala jsem a při poslední větě se znovu rozplakala. Nikdo neřekl ani slovo. Wen mi stiskla ruku a Blondie zesílila své obětí.

"A víte, co je nejhorší? Moje rodina to celou dobu věděla. Věděli, že mě Dan podvádí s Abi a nebyli schopni mi o tom říct. Kdykoliv jsme spolu volali a já o něm mluvila... pokaždé měli možnost mě alespoň upozornit. Neřekli nic. Prý se do toho nechtěli plést. No jasně," zamračila jsem se. Tolik mě jejich zrada bolí. U Denise mě to nepřekvapilo, chránila svou dceru. Jenže táta a babička? Měli být na mojí straně. Táta měl Danovi nakopat zadek hned první den, kdy to zjistil. Jenže to neudělal. Nechtěl si proti sobě poštvat svou novou ženu a její dceru.

"Hned druhý den svého pobytu v Hastingsu jsem je načapala, jak se muchlujou v jejím pokoji. Bože, ani se nesnažili dávat si na to větší pozor. Jakmile jsem je konfrontovala, tak mi Abi všechno vyklopila do posledního detailu. Brečela přitom a tvrdila, jak toho strašně lituje. Nevěřila jsem ji ani slovo. Dan mě naopak ještě obvinil, že si za to vlastně můžu sama, a tak nemám důvod vyšilovat. Ještě ten den jsem se dozvěděla, že o tom ví vlastně všichni kromě mě a pohádala se s nimi. Poslala jsem je do horoucích pekel, včetně mého táty a babičky. Vůbec toho nelituju. Nenávidím je za to," dokončila jsem svůj monolog a znovu se rozvzlykala.

"Pššt," utěšovala mě Blondie.

"Já toho hajzla vykuchám," nevydržel to Chris a vybuchl.

"Jo, stačí říct a zmalujeme mu ciferník, že Matte?" přidal se k němu Ollie.

"No jasně," přikývl Matt.

"Urvu tomu zmetkovi koule a donesu ti je v dárkové krabičce," přidala se k nim Wen a já se musela i přes svůj smutek, zasmát.

"Hele, co prostě zajistit, aby už si nikdy nemohl vrznout," přihodil další - mimochodem naprosto debilní - nápad Ollie. Ostatní nad tím jen protočili očima.

"Co kdybychom zajistili, aby sis už nikdy nevrzl ty. Bože, to by byl svatý klid. Věř mi, kastrace by ti vážně pomohla," věnovala mu Wen zářivý úsměv. Tyhle jejich slovní přestřelky byly součástí naší party už od první chvíle, kdy jsme se dali dokupy. Milovala jsem je.

"Ale prosímtě zlato, kdo by tě pak jinak konečně pořádně uspokojil," zacukroval Ollie a zakmital na Wen obočím.

"Nech si zajít chuť," zamračila se na něj.

"Přiznej si konečně, že po mě tajně toužíš. Všichni už tě dávno prokoukli. Už jenom to, že kvůli mě nosíš to krajkové spodní prádlo," usmíval se na ni Ollie, jak měsíček na hnoji.

"Ty ses mi hrabal ve věcech?" zavrčela Wen naštvaně. Na čele jí naskočila malá žilka a to znamenalo, že je vážně nasraná.

"Možná trošičku, ale na mou obranu, nebylo to úmyslně," pozvedl Ollie ruce v obranném gestu.

"Já tě zabiju," zahřměla a vystřelila ze svého místa, aby mu trochu pocuchala fasádu.

Mezitím si na její místo přisedl Chris, který si mě k sobě přitiskl. Nemluvil. Jen mi dal pusu do vlasů a hladil mě po rameni. Držel mě u sebe a snažil se mě ukonejšit. Byla jsem mu za to vděčná. Vždycky tady pro mě byl. Pomáhal mi, když jsem to potřebovala a za každé situace stál na mé straně. Můj nejlepší přítel.

"Jsme tady pro tebe Foxy, doufám, že to víš. Kdykoliv se nám můžeš svěřit s čímkoliv, co tě trápí. I když to bude ve čtyři ráno. Zapamatuj si to ano," pronesl nakonec tiše. Nevyčítal mi, že jsem jim to neřekla hned po příjezdu. Jen mě ujišťoval, že tady pro mě jsou a vždy budou. Že oni jsou má rodina.

"Děkuju," zašeptala jsem slova poděkování a hlavu znovu přitiskla k jeho paži.

"Chceš to ze sebe dostat?" promluvila Charlie do ticha, které přerušovalo jen dohadování Ollieho a Wen.

"Co tím myslíš?" zeptala jsem se nechápavě.

"Jsou různé způsoby, jak ze sebe dostat negativní pocity, aby tě nezžíraly zevnitř. Třeba jít si zaběhat, zaboxovat a nebo ve tvém případě zazpívat," vysvětlila.

"To jako, že mám o svém rozchodu napsat a zazpívat song?" ujišťovala jsem se, že Charlie chápu dobře.

"Nemusíš o tom nutně napsat nový song. Stačí si třeba zítra na zkoušce zazpívat cover na nějaký už napsaný. Stejně se budeš před vystoupením rozezpívávat. Tak proč toho nevyužít a v době, kdy tam ještě nikdo nebude, to ze sebe nedostat," přesně tohle byl důvod, proč byla Charlie naší manažerkou a takovou soukromou psycholožkou. V každé situaci věděla, co dělat. Byl to skvělý nápad, protože pódium a zpěv byly to jediné, kde jsem se dokázala odvázat. Kde jsem dokázala pustit své emoce ven a nebála se následků. Proto jsem okamžitě přikývla na souhlas.