CHRIS

"Hele, zase se uklidníme, ano? Přece jsem nic tak hrozného neřekl. Nebo snad jo? Snažím se jen Foxy chránit," ospravedlňoval jsem své chování rychle. O žádný jejich trest jsem nestál.

"Opravdu ji chceš jenom chránit nebo spíš sobecky odstřihnout od ostatních chlapů?" věnovala mi Wen vědoucí pohled.

"Možná maličko od obojího," rezignoval jsem. Nemělo smysl jim lhát nebo cokoliv předstírat. Měli mě stejně prokouknutého.

"Chrisi opravdu jsi v pohodě. Všichni víme, jak to s Foxy máš a to, že je teď nezadaná všechno mění," začala znovu s lehce ustaraným podtónem Charlie.

"Nemění to vůbec nic. Ona možná nezadaná je, ale já pořád chodím s Laurou," snažil jsem se znít vyrovnaně a přesvědčit je, že je to naprosto v pořádku. Jenže jsem nevěřil ani sám sobě.

Ostatní na mě jen pozvedli obočí, ale neřekli vůbec nic. Nemělo cenu se mě snažit přesvědčovat nebo mi vymlouvat díru do hlavy. Já sám věděl, jak moc v prdeli jsem. Nepotřeboval jsem, aby mě na to ještě upozorňovali ostatní.

"Tak dobře," řekla nakonec Charlie po chvíli ticha.

Hned další den jsem volal Lauře. Slíbil jsem jí, že zavolám. Vlastně jsem ani netušil, co mám od telefonátu s ní čekat.

"Ahoj Chrisíku," ozval se v telefonu její veselý hlas.

"Koukám, že dneska máš dobrou náladu. Vyšetření dopadla dobře?" snažil jsem se znít stejně vesele. Snažil jsem se, aby to znělo, že mě to opravdu zajímá. Jenže se mi to nikdy pořádně nedařilo.

Ne, že bych neměl Lauru rád, naopak. Jenže od chvíle, kdy jsem jí slíbil, že s ní zůstanu a neopustím ji, jsem si v našem vztahu připadal, jako vězeň. Jako zajatec. Ničilo mě to. Cítil jsem se, jako bych se topil a nedokázal doplavat zpět na hladinu. Jenže jsem jí to nemohl říct. Nechtěl jsem jí ublížit. Nebyl jsem hajzl, abych ji opustil, když mě očividně potřebovala. Přestože ostatní tvrdili, že mě jen využívá, já zase věděl, že jí tohle dlužím.

"Je to lepší, než minule," přerušil mé myšlenky její hlas.

"To je dobře," přikývl jsem jen.

"Chybíš mi," zašeptala.

"Máme toho teď hodně, turné nám teprve začalo," řekl jsem místo toho, abych ji pověděl, že mi chybí taky. Protože by to nebyla pravda, a ona to moc dobře věděla. Jediná osoba jejíž přítomnost mi kdy chyběla, byla Foxy. Ty dva týdny bez ní, byly, jako věčnost.

"Já vím," zamumlala. "A jak se máš ty? Co je nového?" změnila hned nato téma.

"Mám se fajn," což nebyla tak úplně pravda. Ale co by mělo za smysl říkat jí, že láska mého života, byla konečně volná a za normálních možností, bych měl konečně šanci být s ní, jenže jsem byl uvězněný ve vztahu, ve kterém jsem být nechtěl. "Foxy se rozešla z Danem," řekl jsem a v tu chvíli jsem si ani neuvědomil, že jsem to vypustil z úst.

Netušil jsem, proč jsem to Lauře vlastně říkal. Byl jsem zmatený. Ze sebe, z toho, co se dělo, prostě ze všeho.

"Aha," pronesla po dlouhém tichu. Její hlas zněl najednou mnohem smutněji a já začal mít výčitky.

"Hele Lauro já...," chtěl jsem to nějak zahrát do autu. Už tak měla dost starostí s léčbou a svou nemocí, a já nechtěl, aby se trápila nebo byla smutná.

"Chceš mě opustit, že ano?" popotáhla. Bože ne, hlavně ať nebrečí. To nezvládnu.

"Jasně, že ne," odpověděl jsem okamžitě.

"Ale jistě, že chceš. Jodie miluješ a se mnou jsi jen z lítosti. Co ti brání v tom ode mě odejít a být s ní," začala už naplno vzlykat. Zatraceně, tak tohle nedopadlo dobře.

"Slíbil jsem ti to. Slíbil jsem ti, že tě neopustím. Víš moc dobře, že bych svůj slib nikdy neporušil. Ne teď. Takový hajzl nejsem," snažil jsem se mluvit klidně, ale uvnitř jsem šílel. Vztekem, frustrací i zoufalstvím.

"Dobře," zafňukala. "Nechci, aby sis myslel, že tě u sebe držím násilím," popotáhla. Pozdě, pomyslel jsem si.

"Já vím," řekl jsem místo toho.

"Budu muset jít, přijela pro mě máma, chce mě vzít na nákupy," pronesla už o něco veseleji.

"Fajn," zamumlal jsem jen.

"Měj se Chrisíku," zašvitořila.

"Ahoj Lauro," odpověděl jsem, ale nebyl si jistý jestli mě vůbec slyšela.