Styděl se za sebe. Nehorázně se styděl. Už od okamžiku, kdy mu tahle potřeštěná idea proletěla hlavou, se samovolně pasoval na nejubožejší existenci, která se bude jednoho dne smažit v pekle. Věděl, že teď už se nebude moci svým přátelům a známým podívat do očí, dokonce ani princezně Sonii, kterou tak až skoro nábožně zbožňoval a obdivoval.

Ať se na to díval z jakéhokoliv úhlu, připadalo mu to pořád stejně špatné, ne-li ještě horší; ale věděl, že taky musí z něčeho žít a platit elektriku, vodu, plyn...

Ačkoliv Hope's Peak Academy slibovala, že svým absolventům zajistí zářivou a nadějnou budoucnost, realita nebyla vždy tak růžová. Studenti s ultimátním talentem jako zpěváci, sportovci, herci, modelky a podobně se mohli těšit slávě, ale takoví, jako Kazuichi Souda, si museli poradit sami.

Sice jej bavila práce mechanika, ale to, že vás něco baví, vám peníze nevydělá, a tak jeho život skončil zkonzumován všudypřítomným zoufalstvím, odkud moc východisek nevedlo.

Aby byl upřímný, děsil se sebevraždy. Pochyboval, že by kdy byl schopen na sebe a svůj drahocenný život vztáhnout ruku. Proto se taky za každou cenu snažil chytit jakéhokoliv pomyslného „stébla".

Křečovitě sevřel ruce, když nastupoval do výtahu, jenž jej vyvezl až do posledního patra moderního mrakodrapu. Cestu skrze poschodí si krátil uvažováním nad konstrukcí tohoto masivního kolosu usnadňujícího lidem zdlouhavý výstup až těsně ke střeše. Možná to taky dělal proto, aby alespoň trochu rozvířil své myšlenky a zbavil se přetrvávajícího nepříjemného pocitu.

Dorazil pět minut před smluveným časem. Nebyl si totiž úplně jistý, jestli třeba neexistují další potencionální zájemci, kteří by jej v případě jeho nepřítomnosti okamžitě nahradili.

Zhluboka se nadechl a zase vydechl, než se vůbec odvážil zaklepat.

„Dále," ozvalo se za několik málo vteřin z druhé strany dveří.

Tak dobře, Kazuichi, už ses k tomu odhodlal, takže není cesty zpět. Už nemůžeš couvnout. Jediné, co ti zbývá, je cesta vpřed. Pokusil se ještě o krátký vnitřní monolog, než popadl kliku, stiskl ji a váhavě vstoupil do místnosti.

Upřímně, nikdy v životě jej nenapadlo, že bude fotoateliér TAK obrovský. Jeho majitel zjevně odkoupil oba dva sousedící byty, mezi nimiž pak vyboural stěnu, a vytvořil si tak svůj vlastní koutek plně se zaměřující na jeho vášeň a největší lásku.

Všude se povalovaly různé rekvizity a doplňky, ať už více či méně potřebné k vytvoření dokonalé scenérie k fotografování, avšak Soudu nejvíce zaujal jejich vlastník; vysoký, až nepřirozeně vyhublý mladík ve značkovém svetru, uplých riflích s šátkem okolo krku a slunečních brýlích na očích.

Exot, pomyslel si, musí machrovat. Vždyť jsme přece v budově a slunko sem nesvítí.

Znovu si ho přejel pohledem, avšak tentokrát se více zaměřil na jeho postoj a gesta, z nichž nakonec usoudil, že fotograf nemůže být až tak stoprocentně heterosexuál. Ostatně, nebylo se čemu divit, vzhledem k tomu, na co zaměřoval svou tvorbu.

„Á, Kazuichi Souda, nemám pravdu?" přivítal mechanika ve svém „královstvíčku", přičemž na něj pohlédl skrze sluneční brýle.

„Ano," špitl nově příchozí, klopě oči k zemi. Stále se kompletně vnitřně nesmířil s tím, k čemu se upsal.

„Jdete dřív, než jsem vás očekával, ještě nemám kompletně připravené rekvizity... Ale to nevadí, zatím si můžete odložit a seznámit se s mým druhým modelem," prohlásil, jako by se vůbec nic nedělo, což vyvedlo Kazuichiho ještě víc z míry.

„Dru- druhým modelem?" vykoktal překvapeně.

„Ano," přikývl s laškovným úsměvem fotograf. „Na některé fotografie vás potřebuji dva, víte?"

Tak to prrr! Na ničem takovém jsme se nedomlouvali! Svolil jsem sice fotky, ale nikdy jsem nekývl na spolupráci s někým dalším!

„Ale, ale," ušklíbl se vlastník ateliéru, „podle toho, co jste uvedl v dotazníku, jsem předpokládal, že byste s něčím takovýmhle neměl mít problémy. Nebo se snad pletu?"

Byla to pravda. Do toho zpropadeného papíru uvedl, že jej přitahují jak ženy, tak muži, čímž si očividně vykopal vlastní hrob. Teď už neměl na výběr; pokud chtěl získat slíbené peníze, musel kývnout na všechno, co si na něj ten zvrácený fotograf vymyslel.

„Fajn," zavrčel uraženě, „tak kde je?" Zvědavě se rozhlédl kolem, doufaje, že je to alespoň někdo vcelku hezký, když už se s ním má zvěčnit do mírně lechtivého kalendáře.

„Volal mne, svrchovaného lorda temných sil a budoucího vládce planety, někdo?" ozvalo se mu hlubokým hlasem za zády.

Ne, prosím, ne. Kohokoliv, jen ne jeho! zaúpěl v duchu Kazuichi a otočil se o sto osmdesát stupňů, aby mohl pohlédnout do tváře svému dřívějšímu spolužákovi, Gundamovi Tanakovi.

Ten už byl oblečený jenom do půl pasu, ruce zkřížené na prsou, na ramenou své čtyři cvičené křečky a v očích plamenný pohled.

Souda na sucho polkl. Vážně, ale vážně nečekal, že se zrovna na takovém místě sejde s někým z Hope's Peak Academy. A ještě ke všemu se svým bývalým rivalem.

Začínal se cítit skutečně trapně.

Co se mu však zdálo ještě horší, byl fakt, že jeho mozek se z ničeho nic rozhodl posuzovat Gundama jako možnou společnost na večer.

To radši s drátem elektrického vedení než s ním! vyčinil sám sobě, zaháněje neslušné představy a nápady někam hodně daleko, do zadních a nepoužívaných částí hlavy.

Stejně musel nakonec uznat, že se ultimátní chovatel za těch několik málo let změnil ještě v hezčího než předtím. Pořád byl o těch zhruba deset centimetrů vyšší než mechanik, avšak postavu měl nyní vypracovanější a i v obličeji se mu zvýraznily některé rysy, že vypadal mnohem pohledněji.

Zajímalo by mě, jestli je taky čtyřprocentní, jako náš drahý fotograf... Ale asi jo; co by tady jinak dělal?

„Mé vševidoucí oko tě rozpoznalo, Kazuichi Soudo," prohlásil hrdě Tanaka, ukazuje na něj prstem.

„Eeeh... Ahoj Gundame, dlouho jsme se neviděli, že?" zamumlal mechanik a snažil se nějak zamaskovat červeň, jež se mu objevila ve tvářích.

„Oh, vy se znáte?" podivil se fotograf tak moc, že si dokonce sundal sluneční brýle a překvapeně zamrkal.

„Ano, naše cesty jsou úzce propojené z dob dávno minulých," přikývl chovatel.

„Tím chce říct," pustil se do vysvětlování Kazuichi, když si všiml nechápavého výrazu, kterým jej vlastník ateliéru obdařil, „že jsme spolu chodili na stejnou školu."

„Ach tak... No to je ale skvělé, že se znáte! To se vám dozajista bude lépe pracovat!"

Spíš bych to viděl naopak, okomentoval jeho slova v duchu Souda. Jak mám asi v klidu fotit takovýhle druh fotek s někým, kdo do mě vždycky ryl a věčně proti mně něco měl? A navíc, když ještě vypadá tak- Sakra, na co to zase myslíš?! Vzpomeň si na princeznu Soniu, vzpomeň si na princeznu Soniu, vzpomeň si...

Vážně doufal, že pokud bude myslet na svou bývalou (a snad i největší) lásku, že mu to nějak pomůže zahnat neslušné myšlenky a přetrpět to, co mělo následovat.

„Tak já si jdu dochystat scénu, mohli byste zde na mě zatím počkat?" omluvil se fotograf, a než stačili vůbec otevřít pusu, odmašíroval si to hezky rychlými kroky na druhý konec ateliéru.

„Nooo, tak mě tak napadlo," prolomil vzniklé ticho mechanik, „co že tady vlastně děláš?" S těmi slovy se otočil na Tanaku v očekávání jeho odpovědi.

„Životy pouhých smrtelníků jsou plné překvapení a nevyslovitelných záhad," začal Gundam.

„A?" vyzvídal dál Kazuichi, kterého to skutečně zajímalo.

„Proto zde nemusí být kloudné vysvětlení, proč jsem se já, potomek člověka a démona, mocný Tanaka, zjevil uprostřed tvé cesty životem."

Souda na něj nejdřív nechápavě hleděl, ale pak mu došlo, že z něj asi nic specifičtějšího nevytáhne a že se zkrátka musí spokojit s takovouhle odpovědí.

„A tebe sem dotáhla jaká vyšší síla? Vloudil se snad to tvé duše démon, který ji nahlodal a stočil tvé kroky tímto směrem?" otázal se chovatel, aby nějak udržel konverzaci v chodu.

Kazuichi se při představě, že má v těle nějakou obludu, otřásl odporem, ale než stačil odpovědět, fotograf se vrátil zpět za nimi s úšklebkem na tváři a chtivýma očima.

„Tak, můžeme začít," prohlásil spokojeně, z čehož Souda vážně dostal chuť vzít nohy na ramena.

Přesto nakonec zůstal stát na místě a přinutil se alespoň přikývnout, když už nic jiného.

Na rozdíl od něj Gundam vypadal, že je mu vcelku jedno, co od něj vlastník ateliéru chce, a bez problémů zaujal jakoukoliv pózu, která mu byla nařízena.

„Tak, a teď bych to viděl tak, že by se Tanaka posadil tady na to křeslo a Souda si mu sedl na klín," přikázal jim fotograf asi po čtyřiceti pěti minutách, kdy mechanik vnitřně umíral studem a myslel si, že už to nemůže být horší.

„To jako vážně?!" vykřikl zděšeně a div že se v mdlobách nesesunul k zemi.

Co jsem komu udělal? Za co musím takhle nehorázně trpět? Já už od začátku tušil, že to nemůže dopadnout dobře. Kazuichi, Kazuichi, proč jsi sem vůbec chodil?

Čekal, že Gundam bude nějak protestovat, ale ten jen pomalými kroky zamířil ke křeslu, na nějž se posadil, poklepávaje si na klín a dívaje se na Soudu.

To nemůže myslet vážně! To mu to jako vůbec nevadí? To si jako myslí, že si jen tak poklepe na klín a já přihopsám jako nějaký-

Tok jeho myšlenek byl přerušen strašlivým zjištěním, že se jeho nohy začaly samovolně hýbat a on si to nevědomky mašíroval přímo k chovateli.

V duchu panikařil, ale přesto se nijak nepokusil zvrátit chod událostí. Poslušně kráčel směrem ke křeslu, a když k němu dorazil, okamžitě se obkročmo posadil Tanakovi na klín tak, aby mu viděl do obličeje.

„Perfektní, absolutně perfektní," slyšel za sebou fotografovo mumlání a klapot bot po podlaze, jak se vlastník atelieru přesouval, aby našel dokonalý úhel pro vytvoření té nejlepší fotky.

Nasucho polkl, klopě zrak, jelikož si byl jist, že by nebyl schopen čelit pohledu svého dřívějšího rivala. Jenže, jak se zdálo, ten měl na to docela jiný názor; jednou rukou něžně chytil Soudu za bradu, čímž jej donutil, aby se růžové oči setkaly s jedním šedým a jedním červeným, a druhou rukou pomalu sklouzl až na mechanikův zadek.

V ten okamžik Kazuichi málem přestal dýchat a odpadl na zem v mdlobách. Nedokázal si nijak vysvětlit, proč to chovatel udělal a ani nechápal, proč nebyl sto tu jeho ruku setřást, ale jen jej přihlouple pozoroval, zatímco se mu hrnula červeň do tváří.

Jejich rty se k sobě znenadání začaly přibližovat, jako by k sobě byly taženy nějakou neviditelnou a mocnou silou.

Růžovovlásek přivřel oči, jelikož se z části na to nechtěl, nebo spíš nedokázal, dívat, ale taky částečně proto, že nějaká jeho vnitřní část mu radila, že si ten polibek pak víc užije.

Ale dřív, než vůbec k něčemu došlo, přerušilo je hlasité cvaknutí fotoaparátu, jež je přeneslo zpátky do reality.

V ten moment sebou Souda prudce trhl, pokoušeje se odtáhnout co nejdál, čímž ale docílil akorát toho, že přepadl dozadu a následně se rozplácl o zem a narazil si hlavu. Tiše zakňučel a už už se pokoušel nějak sesbírat, když vtom ucítil, jak jej někdo zvedl do náruče a přitiskl těsně k sobě.

„Gu- Gundame?" vykoktal překvapeně, pohlížeje na chovatele, který vypadal, že si tuhle chvíli náramně užívá.

„Magnifique, magnifique," zvolal nadšeně fotograf přitepleným tónem hlasu (Nebo to možná bylo tím, že francouzština prostě zní přihřátě z úst kohokoliv.) a zase začal pobíhat, aby našel ten nejlepší úhel...

Ještě si je po tomhle incidentu několikrát přestavil, naaranžoval a zvěčnil, než se je rozhodl propustit domů s příslibem, že si je tak za tři dny zavolá, aby jim ukázal finální verze fotek.

Kazuichiho pálila na jazyku otázka, kdy dostanou peníze, ale rozhodl se setrvat v mlčení, jelikož nechtěl vypadat jako kompletní zoufalec.

I když si tak připadal čím dál tím víc.

S pocitem, že klesl na úplné dno, opustil zároveň s Tanakou ateliér a svezl se výtahem do přízemí.

„Ehm... Tady se asi rozloučíme," zamumlal rozpačitě, když tak postávali na chodníku naproti sobě. Nikdy se nepovažoval za statečného reka a před konflikty či problémy raději utíkal, tudíž nebylo s podivem, že zrakem raději provrtával dlažební kostku, na níž stál, než aby pohlédl svému bývalému spolužákovi do očí.

Jelikož se mu v odpověď dostalo jen hrobové ticho, už se chtěl otočit na podpatku a co nejrychleji se někam vypařit, když vtom jej chovatel pevně chňapnul za zápěstí pravé ruky, přičemž si jej přitáhl blíž k sobě.

„Dnes v noci démoni za svitu úplňku povstávají ze svých skrýší a já jim nedokážu vzdorovat sám," vyklopil ze sebe, prosebně pohlížeje na růžovovláska.

Ten na něj chvíli nechápavě zíral, načež mu došlo, co se po něm asi chce.

„Nooo, víš," začal ze sebe soukat pomalu, „já... Jaksi mám vcelku dost práce... Víš, objednávky se jen hrnou a já slíbil, že je co nejdřív splním a..."

Nemusel ani se svou lží pokračovat a Gundam pustil jeho ruku, smutně přikývl a začal se pomalým krokem ploužit pryč.

No, tvoje šance! Pokud teď pořádně přidáš do kroku, tak jsi tak do patnácti minut doma a tam se můžeš zahrabat do dílny a pokusit zapomenout na celý tenhle katastrofický den, ozvalo se mu v hlavě a on jen mírně pokývl hlavou na znamení souhlasu, jako by naslouchal nějakému rozkazu.

Zhluboka se nadechl, prokřupl si prsty a rozběhl se...

Ovšem na opačnou stranu, než původně plánoval.

„Po-počkej! Tanakooo!" Mával ve vzduchu rukama, aby si jej tmavovlásek všiml.

„Copak tvé kroky nevedly po jiné cestě, než mou alejí samoty?" pozvedl obočí chovatel, když se mechanik vedle něj zastavil, předkláněje se mírně dopředu, aby mohl do plic nabrat potřebný kyslík.

„Víš, rozmyslel jsem si to. Myslím, že když si udělám jeden večer volno, tak mě to nezabije," prohlásil a pokusil se o povzbudivý úsměv.

„Tvá slova jsou pro mne jako nektar bohů dodávající sílu," přiznal se Gundam, jehož tvář se o hodně prozářila, popadl růžovovláska za ruku a už si ho spokojeně táhl k sobě domů.

Souda musel uznat, že jeho bývalý spolužák měl skutečně hezky zařízený byt. Částečně byl vybavený moderním nábytkem z tmavého dřeva, ale zase nebyl nijak nevkusně přeplácaný či nepřirozeně křiklavý, až by člověka bolely oči. Zkrátka Tanaka byl vcelku praktický člověk s láskou k okultismu a zvířatům, což se ostatně odráželo i v jeho domově.

Sotva se za nimi zabouchly dveře, chovatel opatrně položil své milované křečky do jejich vlastního prolézacího domečku, a pak se otočil na hosta: „Mí čtyři zlověstní bohové apokalypsy si potřebují oddechnout, tudíž se asi přesuneme do kuchyně. Pověz, smrtelníče, co by nejvíce zalahodilo tvému jazyku?"

„Víš, že nevím?" odvětil růžovovlásek a sám se zasmál svojí nerozhodnosti. Aby pravdu řekl, nějak se nedokázal na nic moc soustředit; všechny jeho myšlenky a úvahy se stočily k onomu charismatickému a trochu tajemnému hostiteli, jenž se mezitím přesunul ke kuchyňské lince a pustil se do přípravy zeleninového rizota.

„Netušil jsem, že umíš vařit," prolomil nově vzniklé ticho, přerušované jen krájením zeleniny, mechanik, přisouvaje si blíže židli, kterou si vypůjčil od jídelního stolu.

On sám dokázal leda připravit párky nebo rozmrazit nějaký ten polotovar či si objednat dovážku pizzy až domů; tudíž jej fascinovalo, že se z chovatele stal tak zdatný kuchař.

„Toto umění mne přišlo jako důležité při mých toulkách temnotou," odvětil Tanaka a s úsměvem se na něj otočil a Kazuichi si uvědomil jednu věc: dříve mu spolužákovy průpovídky připadaly strašně otravné a vůbec nerozuměl jejich smyslu, ale nyní se mu zamlouvaly a nějakým zvláštním způsobem mu učarovaly.

Proto taky při jejich společné večeři doslova visel na Gundamových rtech a nadšeně hltal každé slovo z jeho vyprávění o svém momentálním životě. (I když občas se musel na chvíli zamyslet a přerovnat si to trošku v hlavě.)

„Páni, tohle byl vážně fajn večer," musel se přiznat Kazuichi poté, co do sebe naházel jednu a půl porci rizota. Vážně nikdy nečekal, že by mohl strávit pár příjemných chvilek se svým dřívějším rivalem.

„Ale podívej se na hodiny, asi vážně budu muset jít. Ale někdy bychom si to mohli zopakovat, co říkáš?" mile se pousmál na chovatele, zvedl se od stolu a už si to chtěl zamířit ke dveřím, když vtom jej tmavovlásek přitlačil ke stěně a co nejvíc se na něj nalepil.

„Gu-Gundame?" pípl vyděšeně Souda, který tohle ani v nejmenším nečekal.

„Zůstaň ještě chvíli a dělej mi společnost na cestě do nejhrubších pekel," zašeptal mu vyšší do ucha, jež poté provokativně olízl.

Mechanika polilo horko. Moc dobře si uvědomoval, že proti někomu, jako byl jeho hostitel, nemá po fyzické stránce šanci ani v nejmenším, a co ho děsilo ještě víc, byly jeho vlastní myšlenky rozbíhající se mu od toho okamžiku v hlavě.

„Vždy mi přišlo nanejvýš úsměvné, že od chvíle, kdy se naše stezky propletly poprvé navzájem, jsi nabyl dojmu, že má duše číhá v temných zákoutích, aby mohla do svých spárů polapit krásnou pannu Soniu, přičemž však mé srdce prahlo jen po tobě," pokračoval chovatel, přičemž se sklonil tak, že se jejich čela navzájem dotýkala.

Kazuichi cítil, jak mu srdce buší v hrudi tak rychle, že se docela divil, jak to, že ještě nevyskočilo ven. Dech se mu zrychlil a na tvářích se objevily první kapičky potu.

Tanaka mu svou pravou ruku vpletl jemně do vlasů a druhou sklouzl až k jeho bokům, kde ji na chvíli zastavil. Načež spojil své a růžovovláskovy rty v jedno.

Nejdřív se jednalo jenom o jemný polibek, ale to se mu zjevně nezdálo dostatečné, tudíž si téměř okamžitě začal dobývat do jeho úst.

Souda se původně chtěl alespoň nějak bránit, ale s hrůzou shledal, že se místo toho do polibku zapojil, spojuje své ruce chovateli za krkem. Přivřel oči a snažil se vnímat každou vteřinu tohohle zvláštního, ale přesto tak krásného, okamžiku.

Když se od sebe trošku odtáhli, aby mohli nabrat dech, zvídavě pohlédl na vyššího v očekávání, co bude následovat.

„Staneš se tedy světlem k mé temnotě?" vydechl Gundam, přičemž svou ruku přesunul z jeho boků až na zadek, který pevně stiskl.

Na okamžik zaváhal, jelikož ten malý zbytek zdravého rozumu se mu snažil vysvětlit, že nedělá dobrou věc, ale srdce tvrdilo přesný opak, tudíž nakonec mírně vyplašeně přikývl, kompletně se tak odevzdávaje do péče tmavovláskovi.

Tanaka s lačným úsměvem zamířil rukou k zipsu zelené kombinézy, jenž jedním prudkým pohybem dostal úplně až dolů. Pár vteřin nato ochranný oblek skončil u Kazuichiho kotníků a než mohl mechanik nějak zareagovat, div že z něj nestrhl bílé tričko, čímž odhalil jeho hruď.

Nepotřebný kousek oblečení zahodil někam za sebe a veškerou svou pozornost obrátil na svého hosta; rukama přejížděl po hladké světlé kůži a občas se neubránil pokušení zarýt do ní nehty.

„Aaach," vzdychal tichounce Souda, přičemž sebou kroutil v odpověď dráždivým dotekům.

Chovatel se pro sebe spokojeně ušklíbl, načež se rozhodl vzít do úst jednu růžovovláskovu bradavku zatímco druhou začal mnout mezi prsty.

Kazuichi v ten moment myslel, že umře slastí. Pevně si skousl dolní ret, jelikož si připadal hloupě, že takhle sténá na celý byt. Moc dobře si uvědomoval, že jeho vzrušení se krásně odráží v oblasti rozkroku, čehož si záhy všiml i chovatel.

„Tolikrát jsem si přál ovládnout tvé křehké tělo, stát se démonem uchvatitelem, živícím se tvými vzdechy, tvými úpěnlivými prosbami rozléhajícími se chodbami podsvětí," zašeptal, zatímco rukou zlehka přejížděl po bouli rýsující se přes mechanikovo spodní prádlo.

„Pro-prosím, nenatahuj to," dostal ze sebe Souda a div že se mu nepodlomily nohy.

„Bude mi ctí vyplnit tvé přání, smrtelníče," odvětil s pobaveným výrazem ve tváři tmavovlásek a vysvobodil jej s posledního kousku oblečení, jež na něm ještě zůstalo.

Potom jej opatrně vzal do náruče a vysadil na stůl, kde ještě před chvílí večeřeli.

Chvíli jen tak svého hosta pozoroval, přičemž ze sebe shodil tmavý kabát, který téměř okamžitě následovalo tričko s potiskem.

Oblečený jen do půl těla přistoupil ke Kazuichimu, chytil jej jednou rukou za bradu, čímž jej donutil otevřít ústa, aby do nich mohl vložit své dva prsty. Ten pochopil, co se od něj čeká a v rámci svého vlastního zájmu se je pokusil co nejlíp naslinit.

Když si byl Tanaka jistý, že už to stačilo, oba prsty vytáhl a zamířil s nimi k mechanikovu otvoru. Na okamžik se zastavil, jako by váhal, jak moc má být něžný, a nakonec do něj zasunul oba prsty naráz.

Bytem se rozlehl hlasitý výkřik a Soudovi vyhrkly slzy do očí. Tohle bylo jeho poprvé s někým stejného pohlaví a upřímně, tak nějak doufal, že ho to nebude bolet. Na okamžik dokonce uvažoval, že by se pokusil chovatele přesvědčit, ať toho nechají.

Gundam se mezitím pustil do přípravy a začal s prsty různě kroutit a roztahovat je od sebe, což vedlo k dalším nezadržitelným stenům.

Jakmile usoudil, že takovýmhle „oťukáváním" strávil dostatečně času, vytáhl oba prsty a rozhodl se je nahradit svým penisem, který už jej nějakou tu chvilku tlačil v kalhotách. Shodil tedy ze sebe poslední dva kusy oblečení, a pak, s chtivým výrazem v očích, přistoupil zpět k růžovovláskovi.

„Prosím, můžeš být trochu opatr- aaagh," začal Kazuichi, ale nestačil ani doříct větu a už do něj Tanaka tvrdě přirazil.

Po vyděšené tváři mu steklo pár slz, které však záhy skončily slíbány horkými rty chovatele, kterému zjevně došlo, že byl až příliš příkrý. Proto se taky rozhodl chvíli počkat, než se v něm začal pohybovat.

Sotva ale několikrát zasunul, pláč byl nahrazen sladkými vzdechy žadonícími o další pozornost.

Souda kompletně zapomněl na palčivou bolest, jež prožil před chvílí, a zcela se poddal slasti. Zarýval nehty tmavovláskovi do zad, vycházel mu vstříc pánví a mezi steny žadonil o další pozornost.

„Gu- Gun-da-me," vydralo se mu z hrdla, přičemž si hlavu opřel o rameno svého hostitele, „pro- pro-sím, ví- víc."

Vyšší jeho přání milerád vyplnil. Chytil jej pevně za boky a začal přirážet v prudším a rychlejším tempu. Přitom tiše šeptal jeho jméno.

Bylo nad slunce jasné, že tohle Kazuichi nemůže vydržet dlouho, a proto se za chvíli celý prohl a s hlasitým zavzdycháním potřísnil své i jeho břicho lepkavou bílou tekutinou. Tanaka jej chvíli na to následoval.

Dalších pár minut strávili v těsném objetí, kdy vydýchávali předchozí činnost.

„Nikdy... Nikdy mě nenapadlo, že skončím s tebou," zamumlal zmoženě mechanik a celou vahou se opřel o chovatele. Ten tázavě pozvedl obočí:

„Chceš tím říct, že lituješ, že jsem tě s sebou stáhl do temnot?"

Růžovovlásek zavrtěl hlavou.

„Spíš jsem to myslel tak, že doufám, že to tímhle neuzavřeme a nebudeme se dál tvářit, jakože nic."

„Hloupý smrtelníče," pousmál se Gundam, „už jsi svou duši upsal budoucímu vládci planety a to nelze vzít zpět." A s těmi slovy spojil jejich rty do dlouhého polibku.