Kihyun

Cítím se tak zrazeně. 

Ani nevím, jestli jsem naštvaný nebo smutný, ale teď, bezprostředně po tom, co se stalo, se cítím zrazeně. Věděl, jaké to mám doma. Moc dobře věděl, jaké je moje postavení k tomu všemu, a i přesto...mě takhle zasáhl. Zasadil mi do srdce a hrudi tu nejhorší ránu. Proč? Copak nevěděl, jak to v naší rodině chodí? Jak to v mém životě chodí? Moc dobře to věděl, a i přesto...

Prvních pár dní jsem se cítil ukřivděně až skoro naštvaně. Bral jsem to jako hroznou ránu pod pás. Jak si myslel, že to bude? Celou základku jsem se snažil všechny přesvědčit, že to není tak, jak to vypadá, a přitom...to celou dobu tak bylo. A aby toho nebylo málo, tak mi vyznal své city, jako by snad čekal, že bych mu je mohl opětovat. Já ho mám rád. Mám. Ale jako kamaráda, to, co k němu cítím není romantického rázu. Jak by taky mohlo být? Já nemůžu být gay, jsem tak vychovaný, mám k tomu předpoklady, nemohu zostudit svoji rodinu. A pokud kvůli tomuhle musím ztratit jediného a nejcennějšího přítele...bohužel to bude našim osudem. 

Postupně moje ukřivděnost přechází ve smutek. Je mi smutno, cítím se osaměle. I když se na něj pořád zlobím, i tak...je mi smutno. Když se ke mně donese, že odešel ze školy, tak přemýšlím, že...to tak asi má být. Možná nám není souzeno být přáteli. Ne, že bych to po tom všem dokázal, být jeho kamarádem. Jenomže najednou nebylo nic, co by mi zajistilo lepší náladu. Ať se děje cokoliv, tak mi není do úsměvu. Neustále nad tím vším přemýšlím. Uvažuji nad tím všemi směry, nemůžu spát, nemám chuť k jídlu. Rodiče na mě tlačí skrz Maehwu, ale pravda je ta, že s ní nedokážu mít vztah, nevím proč, možná jen není ta pravá, ale nedokážu s ní vztah prohlubovat. A vím, že to ona vnímá, ať se to snažím sebevíc skrýt. Nehledě na to, že se mě neustále ptá, co se stalo, protože jsem naprosto bez života. 

"Co když prostě jen tvoje srdce nesouhlasí s tím vším? Nepřemýšlel jsi někdy nad tím, že to, že je Changkyun gay, by nemuselo ničemu vadit?" zadívá se na mě Jolin, když k ní jdu pro radu. Je jediná, s kým můžu mluvit otevřeně, už mi nezbyl nikdo, s kým bych si mohl popovídat. "Jenomže Jolin, já nic jiného neznám. Tohle je pro mě správný přístup, správný směr." ošiju se a zakroutím hlavou. 

"Záleží na tobě, Kihyun," povzdechne si. "chápu tvůj strach udělat změnu, ale...uvědom si, že dokud na tu změnu nebudeš chtít přistoupit, do té doby budeš jejich panákem, který bude dělat to, co oni chtějí." vážně se na mě zadívá. Vždycky, když spolu mluvíme, tak mám potom v hlavě nespočet myšlenek. Jenomže jsou to myšlenky, které nevím jak utříbit. Nevím, co mám dělat. Nevím, jak se postavit na zadní, jak jít proti rodičům, vždyť je to blbost. Mám pocit, že kdykoliv mi hlavou proletí, že nemůže být hůř...život mě kopne do prdele s tím, že hůř může být vždycky. Máma na mě začne naléhat, abych s Maehwou vztah víc prohloubil. Nenápadně mě začala tlačit do toho, abych se s ní vyspal a začal našemu chození dávat vážnější směr. Nelíbila se mi ta představa. Nestojím o tenhle druh vztahu. Když večer ležím v posteli a koukám do stropu, tak se mračím. Snažím se představit si, jaké by to s ní bylo, ale...nic to se mnou nedělá. Moje tělo nekřičí jako zběsilé, že to chce. Tohle prostě je...celé špatně. 

Celý se ošiju, když sedím na její posteli v jejím pokoji. Jsem nervózní. Ale ne z důvodu, ze kterého jsou v této situaci lidé nervózní. Jsem nervózní, protože každá moje buňka křičí, že to nechce. V hlavě zápasí dva hlavní názory - udělat to, být dál panákem svých rodičů, nemít svůj život, nemít sny, splněná přání nebo...nebo se vzepřít, jít proti nim a konečně udělat něco se svým životem. Trhnu sebou, když mě z přemýšlení vyruší její ruka na mém stehně. 

"Nemusíš se stydět, Kiki, já...jsem takhle s nikým taky ještě nebyla." slyším šeptat její hlas a svraštím obočí. Tohle prostě nedám. 

"Tak to není," vezmu její ruku, dám ji pryč ze svého stehna a uhnu jejím rtům, když se ke mně nakloní. "prostě...mě jen nepřitahuješ, to je všechno. Mrzí mě, že jsem tě tahal za nos tak dlouho, ale...bude lepší, když náš vztah ukončíme." zakývám hlavou. Začne po mě křičet a vrazí mi facku. Najednou si vzpomenu na naši hádku s Changkyunniem. On taky mlčel, zatímco já po něm nenávistně něco křičel. A teď je to obráceně, ona po mě křičí, vylévá si na mě zlost, zatímco já zarytě mlčím. 

"Udělám ti ze života peklo, až to řeknu vašim." prskne po mě, neubráním se tomu a z plna hrdla se zasměju, naštvaně se na mě zadívá. 

"Větší peklo už mi ze života udělat nemůžeš." zakroutím hlavou, vezmu si tašku a za jejího neustáleho křiku se vydám domů. Ale zajímavý je...ten pocit...klidu. Dobrý pocit, že jsem konečně udělal nějaké rozhodnutí a něco sám za sebe. Rozhodnutí bez ohledu na to, jaká bude reakce mých rodičů. Sotva zaklapnu dveře a sundám si boty, tak to začne. Řev, křik, výčitky. Jsem k ničemu, Maehwa je vážená dívka z vážené rodiny, je čest, že mohla být moji přítelkyní! Jak jsem se s ní mohl rozejít, jak jsem ji mohl odmítnout. 

"Hned se za ní vrátíš, omluvíš se jí a dáš to s ní zpátky dohromady!" vykřikne po mě máma. Zarazím se a jen vteřinu ve mně probíhá boj. Ale tentokrát nebudu loutka. Už ne. 

"Ne," řeknu rázně, vidím, jak vytřeští oči. "neudělám to, protože ji nemám rád, je mi jedno a nebudu s ní." 

"Jak si dovoluješ mi odmlouvat, Yoo Kihyun!" vykřikne máma naštvaně, napřáhne se, že mi vrazí facku, ale chytím její ruku a vážně se na ni zadívám. 

"Už nebudu tvoje loutka," zadívám se na ni a pustím její zápěstí. "už nechci hrát podle tvých pravidel, chci rozhodovat sám za sebe." podívám se na ni. Místo pochopení ale spustí salvu nadávek a výčitek. "Víš co!" vyjeknu a přetnu její křiklavý proslov. "Kašlu na to, nebudu dál tvoje loutka! Měla jsi mě vůbec někdy ráda? Kdy ses naposledy chovala jako moje máma a ne jako matka a dráb! Nikdy! Nikdy ses o mě nezajímala, nezáleželo ti na tom, co cítím nebo co chci. Musím být doktor. Co když nechci! Co když mě to nebaví! Nemůžu se bavit s Changkyunem...co když jsem chtěl!! Co když to byl celý můj život jediný člověk, kterému jsem nebyl ukradený!" Vykřiknu. 

"Přestaň se chovat jako spratek, Kihyun! Mluvíš jako moje sestra, že ty jsi s ní mluvil?" prskne na mě. 

"Mluvil, no a? Konečně mi trochu otevřela oči!" vykřiknu. Hádáme se několik dalších minut. "Nezajímá mě, co chceš! Budeš doktor a hotovo! A co je mi po tom, že ses pohádal s tím buzerantem, dobře mu tak, špíně jedné!" vyprskne nenávistně. Nasraně se seberu a vyběhnu schody do svého pokoje, vytáhnu batoh a začnu si sbírat pár kusů oblečení, vezmu z tajné skrýše truhličku s věcmi od Changkyunnieho a balím jen to nejdůležitější. "Co to jako děláš! Yoo Kihyun!" křičí máma, když jdu s batohem ke vstupním dveřím, jakmile stojím u branky a ona ve dveřích, tak pokračuje v křiku. "Jestli odsud odejdeš, tak už nejsi víc mým synem!" vykřikne, křiknu po ní nazpátek, že jsem nikdy jejím synem nebyl. Zkontroluju, že mám všechno a hodím klíče před vstupní dveře. "Už se nikdy nevracej, Kihyun!!" křičí po mě, zatímco z okna vyhazuje moje věci. Sleduju to, ale nakonec se na ni dlouze zadívám, otočím se na patě a rozejdu se pryč. Ještě se ale zarazím. 

"A víš co?" křiknu na ni. "Budu kuchař nebo tak něco, budu dělat nejpodřadnější práci, budu dělat odpornou kurvu lidem, jak to ráda říkáš." prsknu. A vítězně se usměju, když vidím, jak se její tvář křiví vztekem. Dojdu skoro až na konec ulice a stále slyším její nadávky a křik. Opravdu je křik to jediné, co umí. Povzdechnu si, když začne pršet, víc se zabalím do mikiny a nasadím si kapuci. Ačkoliv mi to nepomůže, když začne hustě pršet. Promoklý dojdu po dvou hodinách na předměstí Olivia. Nadechnu se a zazvoním na její zvonek, netrvá to dlouho a hned mi otevře a vezme mě dovnitř. Oblečení mám všechno mokré, když mi promokl celý batoh, tak mi půjčí volnější tepláky a volnější triko, přes ramena mám hozený její ručník, zatímco se ohřívám horkým čajem na její pohovce. Řeknu jí, co se stalo...jak jsme se pohádali, co všechno padlo za slova, ale hlavně...cítím se neuvěřitelně...volný. Úplně jiný, jako bych ani sám sebe neznal, jako bych celý život ani nedýchal. Najednou mi vzduch přijde čerstvější a lepší. 

"Pomůžu ti začít nový život, Kiki," usměje se Jolin, když se ale přiznám, že vůbec nevím, kde začít, ani nevím, čím chci pořádně být. "co by tě bavilo? Určitě je něco, co tě bavilo, akorát ses tomu nemohl věnovat." pobídne mě a já se zamyslím. 

"Rád jsem vařil a pekl...často jsem...přemýšlel, že by bylo hezké, kdybych...si mohl založit kavárnu, péct tam vlastní zákusky...slané i sladké...to...by se mi asi líbilo." jemně se usměju, Jolin mě pohladí po ruce a mrkne na mě. 

"Neboj se, zlato," usměje se. "najdeme školu, která ti bude vyhovovat a domluvíme se s ředitelem, aby tě vzali uprostřed roku. S tvými známkami to rozhodně nebude problém." usměje se na mě. Nadechnu se a přikývnu. Mám šanci začít nový život. Být novým člověkem. Ačkoliv...nebýt té hádky s Changkyunniem...mohl jsem mu...tuhle novinu říct, mohli jsem se kamarádit, ale ne...nejde to. On je gay a...už prostě víc kamarádi být nemůžeme. S Jolin najdeme školu gastronomie a ekonomiky, což by mi pomohlo i v tom, že bych pak chtěl vést vlastní podnik. Zrovna se na jejím počítači koukám na školní webové stránky Střední školy West Estellia. Je to obyčejná škola, klasika, nic přestižního. Klasická tuctová státní střední škola. Konečně nebudu nic extra. 

"Zítra máme přijít, mluvila jsem s ředitelem, domluvíme se osobně." mrkne na mě Jolin a já se vděčně usměju. Pomůžu jí uklidit v kuchyni, pak nasedneme do jejího stříbrného golfa a rozjedeme se nakoupit skříň a pořádnou postel. Válenda, kterou totiž Jolin má v pokoji pro hosty, je horší než cokoliv, co jsem doposud zažil. A nemyslím si, že bych na ní dokázal spát několik následujících let. Z domu jsem si nevzal spoustu věcí, takže s Jolin nakoupíme nějaké oblečení, notebook, pár základních věcí a já jsem jí vděčný, že...je na mé straně a opravdu mi chce pomoct. Nebyla ráda z toho, jak jsem se k Changkyunniemu zachoval. Vysvětlila mi, že bych měl být tolerantní, že to, jak jsem se zachoval bylo chladné a hnusné. Po jejich slovech jsem se...cítil provinile. Uvědomil jsem si, že...za to třeba ani nemůže, že jsem ho musel svými slovy hodně zranit, ale...i tak...pořád je přece gay a...ať Jolin říká cokoliv, tak...přece bych se nemohl jen tak chovat jakože nic.