Changkyun
Hráběmi k sobě přitáhnu další nálož pestrobarevného listí. Podzim je v plné síle. Už to jsou tři měsíce, co chodím na střední školu. Každým dnem mi to přijde horší, ale je to jen pro jeho jedinečný úsměv. Když se po dlouhém dni zadívám z okna a vidím ho, jak sedí u stolu, jak se na mě koutkem oka podívá a usměje se. Za to to stojí.
„Kyun, až dohrabeš listí, tak běž dovnitř, je zima, tak ať nenastydneš." zvednu hlavu od listí a zadívám se na tátu, který ke mně jde s pytlem a lopatou, abychom mohli listí do pytlů naházet.
„To je dobrý, přeci to nebudeš dělat sám." usměju se a zakroutím hlavou a společně začneme listí dávat do pytle. Jakmile skončíme s prací na zahradě, tak dojdu do kuchyně za mámou, která mi do talíře nalije teplou polévku, která mě zahřeje po celém těle. Dojdu pomalu do pokoje a zadívám se na psací stůl, na kterém je položený kus papíru. Jakmile k němu dojdu, vezmu si kus papíru do rukou a přiložím si ho na hruď jako největší poklad, který v životě mám.

„Kiki! Kiki!" přiběhnu za Kihyunem o přestávce, když jsme se třídou šli ven na školní zahradu. Chlapeček se ke mně otočí a hned se zářivě usměje.
„Copak, Kyunnie?" usměje se a odloží knížku, Kiki mi říkal, co v té knize je, ale nerozumím tomu, ale jsou v ní vtipné obrázky postav lidí. „Tady." doběhnu k němu a podám mu kus papíru. Dal jsem si na tom záležet. Písmo mi moc nejde, Kiki říká, že to je, protože jsem levák a mám jiný sklon písma, i když nevím, co tím myslí, ale prý se mu moje ošklivé písmo líbí. Maminka se mnou doma trénuje psaní, abych mohl psát hezky. Rozpačitě podám Kihyunovi popsaný a pokreslený papír, který jsem plaše přeložil na půl, aby si nikdo nevšiml, co je na něm napsané. Kihyun papír otevře a začne číst.
„Taky jsi můj nejlepšejší kamarád." zahihňá se a šťastně se usměje. Mojí tvář zaplní nadšený úsměv.
„Vážně? Vážně, vážně??" nadšeně poposkočím, jakoby mi mělo moje dětské srdíčko vyletět z hrudi.

Tím to nejspíše začalo, to, jak jsem si začali tajně dávat dopísky. Každý z těch dopisů jsem si schoval. I tento si schovám do šuplíku u stolu a usměju se. Stačí tak málo, stačí jen tohle a moje srdce zase zuřivě buší v mojí hrudi.Každý den ve škole je utrpení, blíží se první pololetí, a přesto mám pocit jako bych do té školy chodil pět let. Ale našel jsem si tu kamaráda. Soojung je dobrý kamarád, pomáhá mi, když je třeba, a i přes to, že mi ostatní nadávají, on mlčí. Dokonce se mě kolikrát i zastane, což jsem na této škole ještě neviděl.
„A vážně jsi? To, co říkají? Vážně máš rád kluky?" dloubne do mě, když sedíme na lavičce na nádraží a oba čekáme na stejný vlak domů, překvapeně se na něj zadívám. Zasekne se mi dech v krku a já nevím, co na to říct, mám být upřímný? Mám mu říct, co opravdu jsem? Co když to jen hraje a jakmile se přiznám, začne se smát, vytáhne telefon, kterým mě nahrál a všem to bude ukazovat. Ukáže to Kihyunovi, pro kterého budu nechutný a přestane se se mnou bavit. Z mé vnitřní paniky mě vytrhne smích. Zadívám se na Soojung, jak mě lehce plácne po noze.„Nemusíš panikařit, jen jsem se ptal," zakroutí hlavou, a zatímco se z rozhlasu ozve mužský hlas s naučenou frází vlakového hlášení, tak se zvedne z lavičky. „já jo," přikývne. Nechápavě nakrčím obočí. „ já mám rád kluky." usměje se a jemně pokrčí rameny. Vytřeštím oči, zatímco se rozjede na nástupiště a já rychle za ním, aby mi neujel vlak. Celou cestu mlčíme. Raději se nevyjadřuji a jen sleduji ubíhající krajinu za oknem vlaku. Občas si všimnu v odrazu okna, že na mě Soojung kouká, možná už o mě ví pravdu, ale pokud...pokud má také rád kluky, možná...možná se mu jen líbím? Neříkám, je pěkný, ale v mém srdci bude navždy jen Kihyun. Jakmile s kvílením brzd vlak zastaví, tak vystoupíme na zastávce u nás doma a oba se rozejdeme stejným směrem. Máme kus cesty stejnou a já se aspoň necítím tak prázdně, když jdeme spolu.
„Kyun." zastaví mě, než se každý rozejdeme jinam, když se naše cesty liší.
„Hm?" zvednu hlavu usměje se a dojde ke mně pár kroků.
„Co kdybych přišel se k tobě učit v sobotu? V pondělí píšeme ten pololetní test a ty umíš vše, tak jestli bys mi pomohl?" usměje se na mě. Jemně pokrčím rameny a přikývnu. Máma stejně neříkala, že plánuje jet někam na víkend, takže hádám, že to bude v pořádku. 

Dojdu domů, zatímco z tašky vyndám další dopis, který s lehkým srdcem uložím do šuplíku, tak se převléknu a uklidím si učení, které nebudu potřebovat. Víkend, asi už vím, jak se cítí dospěláci, když po náročném pracovním týdnu konečně přijde víkend. Proč jsou víkendy, tak krátké? Na jednu stranu je to dobře, o víkendu vidím Kihyuna minimálně. Když si jdu večer lehnout, tak se protáhnu, když po příjemné sprše ručníkem suším svoje vlasy. Máma s tátou se dívají v obýváku na film a já jsem jenom zralý na to si lehnout. Lehnu si do postele.

Cvak.

Trhnu sebou, když slyším cvaknutí něčím do rámu okna. Asi jen pták, nebo možná nějaký hmyz narazil do okna, nebo prostě jen posouvání dřeva a cihel nic víc. Zavřu oči a lehnu si na druhý bok. Leknutím sebou trhnu, když se to ozve znovu a znovu. Vstanu a pomalu dojdu k oknu a zadívám se z něj. Asi sním nebo jsou přeludy pravé, ale vytřeštím oči, když vidím Kihyuna. Mává na mě, abych šel dolů. Rychle zakývám hlavou a přehodím přes sebe aspoň mikinu, v tom spěchu si ani nevezmu ponožky a seběhnu schody dolů.
„Kyunnie?" vypískne máma, když se mě lekla.
„Kihyun je venku," řeknu rychle, nic víc nepotřebuje, vyběhnu ven a vytřeštím oči. „Kiki," usměju se a potichu k němu dojdu. Zamává na mě. „co tady děláš?" zašeptám. „Moc dobře víš, co tu dělám," Dloubne do mě se smíchem. Pozvednu nechápavě obočí. Opravdu nevím? Zasměje se a chytí mě za zápěstí a rozhlédne se a pak společně dojdeme za dům na zahradu, kde nás Kihyunovi rodiče neuvidí, i když pochybuji, že jsou doma, jinak by tu Kihyun nebyl. „myslíš, že bych zapomněl na narozeniny svého nejlepšejšího kamaráda?" usměje se. Překvapeně zalapám po dechu.
„Vím, že je máš až zítra, ale nevěděl jsem, jestli bych mohl přijít, možná jo, odpoledne jedou rodiče pryč, tak bych se mohl proplížit," zasměje se „ ale nechtěl jsem na to spoléhat a promeškat to, tak jsem přišel teď," uculí se a z poza zad vytáhne malou krabičku. „já vím, že to není moc, ale aspoň něco, Všechno nejlepší, Changkyunnie." zářivě se usměje a já vypustím vzduch, o kterém jsem ani nevěděl, že ho zadržuji. Roztřeseně těkám v šeru očima mezi Kihyunem a krabičkou v jeho rukách než se nakonec s třesoucíma rukama natáhnu a krabičku si vezmu. Rozvážu precizně zavázanou červenou mašli a otevřu víko krabičky. Vytřeštím hned oči a mé tělo pohltí takové teplo, jakoby přese mě někdo přehodil nahřátou deku a objal mě v pevném a láskyplném objetí. V krabičce byl látkový náramek. Překvapeně se na Kihyuna zadívám.
„N-Nevypadá nic moc, to protože jsem ho dělal sám, neměl jsem, jak ti něco koupit, tak jsem poprosil služebné o nitě a snažil jsem se ho uplést." špitne. Pořád nejsem schopný slova. Náramek měl veprostřed bílou perlu, kolem které byli udělané černými provázky cop, kde na konci byli uzlíky na zavozování.„J-Je to nádherné." zašeptám. To jediné jsem ze sebe schopný vyloudit. Kihyun se překvapeně usměje.
„Vážně?" špitne jemně jakoby sám nevěřil, že se mi to líbí. Několikrát přikývnu.„U-Uvážeš mi ho?" špitnu. Hned začne kývat hlavou a vyndá náramek z krabičky a uváže mi ho na pravé zápěstí. Nemůžu se na ten náramek vynadívat. „Moc ti děkuju, opravdu moc moc, je to nádherné...mám strašnou radost." špitnu a přeskočí mi několikrát hlas, jak se snažím, aby mě nepohltil pláč. Kihyun se jemně zasměje a dloubne do mě.
„Aaaw, nebuď naměkko," zakroutí hlavou. „nemáš zač, Changkyunnie," uculí se. „budu muset jít, ale uvidíme se." zamává na mě a v rychlosti odběhne pryč. Roztřeseně stojím ještě chvíli na chladné zahradě a až teď si uvědomím, že mi mrznou ruce. S úsměvem, který trhá moje koutky dojdu zpět domů. Dlouho ležím v posteli, zatímco se dívám na náramek na svém zápěstí a dlouhé hodiny nemůžu usnout, jak moje srdce buší rychle a hlasitě, že se divím, že ho neslyší sousedé.

Druhý den přišel v sobotu Soojung. Sedli jsme si v jídelně a začali se učit, zatímco kolem poletoval máma a obsluhoval nás, jak kdybychom byli v restauraci a bylo vidět, že ho to moc baví. Táta byl na zahradě už od rána ani jsem mu nestihl říct, že přišel Soojung. Táta se vždycky zabere do práce okolo zahrady, že nevnímá nic jiného.
„Co kdybychom šli nahoru?" usměje se Soojung. Jemně přikývnu.
„Kyunnie, půjdu nakoupit, chceš něco v obchodě? Něco určitééého??" usměje se máma, když nás zastihne na schodech a pomrkává očima. Narozeniny budeme slavit až po obědě a je mi jasné, že máma šla do obchodu koupit ingredience na ovocný dort, co mám nejraději.
„Není díky." usměju se a rozloučím se s ním a dojdeme do pokoje, kde zapnu televizi a se Soojungem si sedneme na postel s pytlíkem brambůrků. Je mezi námi ticho, ale ne nepříjemné, dokonce musím říct, že je nám i příjemně. Soojung do mě drbe a zasměje se něčemu v televizi a i já se zasměju.
„Pořád jsi mi neodpověděl, víš o tom?" usměje se a otočí se ke mně čelem. Překvapeně pozvednu obočí a odložím misku s brambůrkami na stranu.„Neodpověděl na co?" zadívám se na něj překvapeně, když si nevzpomínám, že bych mu neodpověděl na nějakou otázku.
„Tu ze včera...jestli... se ti líbí kluci," uhne jemně pohledem. Vytřeštím oči, doufal jsem, že na tu konverzaci zapomněl. „mně se kluci líbí...a líbíš se mi ty." zašeptá. Zalapám po dechu. Trhnu sebou, když mě pohladí po ruce, kterou jsem měl položenou na posteli. Hlasitě polknu.
„Um, no...l-líbí se mi kluci, ale...já už mám někoho ....koho mám rád." šeptnu ve snaze nezranit jeho city.
„Aha," zašeptá jemně. „d-dával sis s ním už pusu?" zašeptá. Vytřeštím oči. Zuřivě zakroutím hlavou a všimnu si jeho úsměvu. „a...chtěl bys jí zkusit se mnou? Jestli...by se ti to se mnou nelíbilo, tak můžeme být jenom kamarádi." usměje se. Překvapeně se na něj zadívám. Nevím, co to do mě vjelo, nevím proč jsem najednou toužil po doteku někoho jiného, možná ty léta toho, jak se mnou nikdo nechtěl nic mít, mě zastihli nepřipraveného a já moc chtěl zažít něco, co moji spolužáci nejspíše zažili už dávno. Nakonec jemně přikývnu. Sám nevím, co mám dělat, ale Soojung se usměje a začne se ke mně naklánět. Zavřu oči a v mysli se mi vyrojí obraz Kihyuna. Vím, že my dva si nikdy nebudeme takhle blízcí, ale snít...přeci není špatné. Když se jeho rty natisknou na ty moje, tak necítím nic a vše zároveň. Necítím žádný ohňostroj emocí nebo proudění elektřiny po celém těle. Ale cítím se příjemné, klidně a možná i šťastně. „Changkyunnie?" vytřeštím oči a hned se od Soojunga odtáhnu. Zadívám se do dveří, které jsou dokořán otevřené a v nich stojí člověk, kterého každý den vyhledávám očima jen pro sebemenší spatření jeho osoby, a přesto dneska, teďka, je to člověk, kterého bych nejraději neviděl. „Changkyun," vytřeštěně se na nás dívá. "Changkyun, ty...ty jsi gay?" zatají se mi dech. Soojung se omluví a rychle odejde z pokoje, jen koutkem oka jsem sledoval jeho kroky, než jsem se pohledem vrátil do tváře Kihyuna, která...jakoby ji pohlcoval vztek. „Changkyun, ty...ty jsi gay! Ne, to ne, můj kamarád nemůže být ta odporná věc." chytí se za hlavu. Vytřeštím oči. Nikdy...nikdy by mě nenapadlo, že uslyším z jeho úst to, že jsem odporný.
„Ne, to...Kihyun, já...," zatřesu se...ale asi...asi je ta chvíle jít s pravdou ven....není to tak, že bych mu dokázal v tomhle už lhát. „jo...jo jsem, jsem gay a...a mám tě rád Kihyun." vzlyknu a zvednu z postele vyhrkl jsem vše... už to stejně ví...ví to. Jeho výraz....jeho výraz mě bude nahánět ve snech jako noční můra. Zatvářil se tak...tak znechuceně jakoby se chtěl pozvracet. 

„Ne, můj kamarád...fuj, ne, nemůžeš být přece odporný-"

„Odporný co, Kihyun," vzlyknu. „gay? Nebo jsi chtěl říct buzerant?" vyjeknu. Podle toho, jak se zkřivila jeho tvář moc dobře vím, jaký výraz chtěl použít. Vidím, jak po mě křičí. Ale slova mi unikají, nejsem schopný mu odpovídat. Jen se stáhnu víc do sebe, když slyším z jeho úst nadávky, to, jak jsem odporný to, že nechápe, jak někdo jako já, mohl být jeho kamarád, jak jsem mu mohl lhát a přitom být odpadem společnosti. „Protože, i když mě nemáš rád...kamarádi...stojí při sobě bez ohledu na to, co jeho kamarád je zač...nebo to jsem si aspoň myslel." šeptnu a pohladím se po zápěstí.
„Jenže ne, když je jeho kamarád odporný," zatřese se a natáhne ke mně ruku. Vytřeštím oči, je to jak ve zpomaleném filmu, kdy prsty zahákne pod náramek, co mi dal teprve včera. „buzerant," vykřikne nenávistně, zatřesu se, zatímco mi náramek strhne z ruky. „proč...proč musíš být něco tak odporného, Changkyun," vyjekne se slzami, to já jsem ten,...kdo má brečet. „jak můžeš ke mně chovat tak...odporné city." vykřikne a vymrští ruku k mojí tváři. Vzlyknu, když si svou dlaň přitisknu na tvář a zatřesu se. Nestihnu říct nic jiného, než se na patě otočí a rozeběhne se pryč. Nezmůžu se na nic. Se vzlykem se schoulím na okraji postele a začnu ustavičně a hlasitě plakat. Pláču dlouho, neustále svírám svojí hruď ve snaze zacelit tu prasklinu v srdci, která se mi zde formuje.
„Kyunnie?" ozve se tlumeně, ale v uších mi hučí jako ve včelím úlu. „K-Kyunnie! Panebože, co se stalo! Kyunnie!" otevřu oči, už ani nemám slzy, které bych plakal, jediné, co zmůžu, jsou vzlyky a škubání těla, jak mě stále pohlcuje nová a nová vlna smutku. „Broučku, prosím, řekni mi, co se stalo, ššš." máma mě přivine do svého objetí a pevně mě na sebe natiskne. Zaháknu se rukama do jeho trika a po chvíli slyším další zběsilé kroky a jen otevřu jedno oko, abych viděl tátu, který na mě panicky kouká a hned si k nám dřepne. S lapáním po dechu, kdy nekontrolovatelně třesu spodním rtem, zatímco se snažím mluvit, ale spíš škytám, se jim snažím říct, co se stalo. Jako bych měl vyražený dech a snažil se o důležitou řeč. Máma lapá po dechu a po chvíli i on začne plakat a táta mě s třesoucíma rukama obejme. Čím víc jim toho říkám, tím víc znovu začínám plakat.
„Mami, já tam nechci, já už tam nechci." vzlykám, zatímco jim říkám i o škole, o tom, jak mě tam učitelé mlátí a spolužáci šikanují.„Nepůjdeš tam, rozhodně už ne." zakroutí vážně hlavou a pohladí mě po zádech. „Zkusím zavolat do té druhé školy, zda by neudělali výjimku a nevzali tě, o nic se, lásko, nestarej." zašeptá táta nejdřív ke mně a pak k mámě. Přitulím se k mámě, jako bych byl zase dítě, které potřebuje jen a jen jeho náruč. Ale vím, že jsou bolesti, které ani máma nedokáže vyléčit.
„Neboj se, broučku, dobře...dobře to dopadne... vím, že to bolí a ...vím, že to je těžké, ale zvládneme to, mm?" usměje se na mě. Vzlyknu a rukou našmátrám roztržený látkový náramky a sevřu ho v ruce. I přesto...i přes jeho slova....moje srdce chce i tu nejmenší věc, co mi daroval, držet blízko sebe. Proč nemůžu svoje srdce kontrolovat?„Kyunnie...na tu školu tě přijali, od pondělí můžeš chodit tam," dojde do pokoje táta, zatímco máma se snaží zachránit moje narozeniny, jak jen může. „volal jsem tam tak dlouho, dokud mě nepřepojili na ředitele, i přes to že je víkend," zasměje se. Jemně přikývnu, zatímco se marně snažím zavázat roztažený náramek. „co to máš?" zašeptá táta a sedne si ke mně na postel, posmrknu a zakroutím hlavou, nemusím říkat víc. Tátovi to samotnému dojde. „Ukaž, navleču ti to," usměje se a pomůže mi navléknut jehlu, protože přes moje třesoucí ruce jsem toho nebyl schopný. Vezmu si jehlu pět a začnu sešívat provázky k sobě, různě se píchám do prstu a vypadá to hrozně, ale i přesto, že jsem mohl staré provázky vyhodit a jen navléknout korálek na jiný provázek...i ty provázky jsou něco, co pro mě upletl Kihyun...ten Kihyun, pro kterého jsem ještě nebyl odporným odpadem. „ukaž, mm." usměje se táta a pomůže mi náramek nasadit. Je to křivě, jsou na něm suchy a vypadá nehezky...ale je to to jediné, co po něm mám...nejčerstvější vzpomínka.

Do školy jsem se už nevrátil. Slyšel jsem ten večer mámu v noci plakat. Bylo mi příšerně. Vím, že ho to vzalo, to s Kihyunem, i to, že jsem měl zkažené narozeniny i když jsem se snažil, ale i tak nemohl jsem se tvářit šťastně, ne, když moje srdce bylo roztřískané na milion střípků, které se mi postupně zabodávali do těla. Utekl jsem, zbaběle jsem utekl z té školy, zbaběle jsem utekl od něj. Ale nemůžu jít za ním, jeho rodiče by mě zabili ještě dříve, než by se dostal k němu a navíc...on mě ani nechce vidět. Polknu a přehodím si přes hlavu kapuci a víc se stáhnu do sebe, když přijedeme ke škole.„Hezký den v nové škole, Kyunnie...ber to...jako novu kapitolu života," zašeptá máma ze sedadla spolujezdce. Přikývnu a pokusím se jemně usmát, zatřese se mu spodní ret. „ve světě...je spousty Kihyunů, Kyunnie," zašeptá. „možná tenhle...nebyl ten pravý," šeptne. Jemně přikývnu a vystoupím z auta a máma se mnou, aby mě odvedl k hlavní bráně, kde na mě čeká už učitel a spousta očí kolem něj. Zvědaví žáci, co pokukují jeden přes druhého. „dobrý den." usměje se hned máma a učitel přikývne.„Dobrý den, jsem Changkyunův třídní učitel, Lee Jinki," úsměv se mu rozšíří a vesele se zasměje. „vy budete Taemin, že?" usměje se a máma přikývne. „Vítej, Changkyun, pojď, provedu tě po škole." usměje se. Přikývnu a dojdu k máme. Někteří lidé by se asi styděli nebo by chtěli udržet tajemství, že mám dva otce, co nejvíce. Ale já mám svoje rodiče rád a rozhodně je nebudu schovávat.
„Pa, mami." vtisknu mu pusu na tvář.
„Pa, broučku." usměje se.
„Dobrý den, mamko Minnie!" ozve se veselý hlas, všichni zvedneme hlavu a máma pozvedne obočí. „Changkyuniiie!! Brou! Cítil jsem tvoje vibrace a věděl jsem, že jsi tu, brou, jsme propojený! Broujený!" zacuká mi koutek, když se zadívám na červenovlasého Jooheona, jak na mě zběsile mává. Máma se smíchem zamává a nakonec se rozloučí a já napospas Jooheonovi se rozjedu za učitelem Jinkim. Jakmile projdeme celou školu, tak se s námi zastaví na chodbě.
„Vše si tu projdi, Jooheon ti kdyžtak pomůže." usměje se. Přikývnu. Čekám to, každou chvíli to čekám. Bylo to dost dlouho na to, aby se slovo o mě rozneslo po celé škole.
„Hej tyy!" zvednu hlavu. Jooheon do mě dloubne, že to bylo na mě. Vytřeštím oči a zadívám se na namakaného kluka, jak k nám jde, vedle něj jde vysoká tyčka asi jeho kumpán. S ním jdou ještě dvě dívky. Jedna má kudrnaté vlasy které trčeli do všech stran, druhá má černé vlasy, které jí elegantně padali podél obličeje. Polknu...a je to tu.
„Ty jsi ten nový student!" dojdou až ke mně, ten svalnatý dojde až ke mně a zadívá se na mě.
„Moc nás těší!" usměje se hned. Vytřeštím oči. „Tohle je Hyungwon," ukáže vedle sebe na vysokého studenta, který jen líně zamrká a zvedne jednu ruku. „tohle je Kersee a Suzy," ukáže na blonďatou dívku a následně na černovlasou. „a já jsem Wonho, chceš být s námi na projekt do angličtiny?" usměje se. Nevím, co mám říct', a tak jen lapám po dechu.„Jasně, že chceme! Tohle je Changkyun a je mega chytrý, jak jsem Vám říkal!" vyjekne vedle mě Jooheon „Ale jen pro pořádek! Já jsem jeho nejlepší brou!!" vyjekne se smíchem. Musím se usmát. Najednou se cítím tak volný. Pohladím se po náramku na ruce. Jak říkal máma...je to nová kapitola...srdce je přeci jen sval...dokážu se naučit ho ovládat...