Kihyun

Moc dobře si za tuhle situaci můžu sám. Kdybych se ovládl, mohl jsem s Changkyunniem dochodit základku, nemusel jsem odcházet dřív. Ale nešlo to. Předtím jsem si nadával, že jsem nikdy nic neudělal, a když...jsem to potom nenechal být, tak to dopadlo takhle.

Do přijímaček zbývá něco málo přes měsíc. Sedím v poloprázdné třídě, většina žáků šla na oběd. Ale já mám ještě spoustu učiva, které si musím pročíst. Changkyunnie odešel dřív ze školy, nevím proč, ale...měl jsem špatný pocit. Pocit, který se naplní, než se stačím znovu nadechnout. Do třídy vejde Jin a ti jeho tupý kumpáni, normálně bych se neobtěžoval ani zvednout pohled. Ale jejich slova mě vyburcovali zvednout hlavu od zásad první pomoci a manipulace s pacientem.

„Jak ta buzna kvičela, když jsme do něj kopali." Zasměje se Jin a jeho kamarádíčci mu přichlebují.

„Určitě chtěl volat tu svou buzerantskou mámu, mamiii, mamiii." Začnou si dělat srandu, svraštím obočí a prudce se zvednu z lavice.

„Co je, Kihyun? Vadí ti, že jsme zmlátili tu tvou buznu?" zachláme se Jin.

„Takhle o něm nemluv, není žádnej buzerant, je ti to jasný!" vyprsknu a sevřu ruce v pěst.

„Je to buzík a taky dostal co mu patří, trochu jsme mu spravili tu jeho fasádu." Zasměje se, pak ho smích přejde, když mu vrazím pěstí.

„Takhle o něm nebudeš mluvit." Vyprsknu a asi mi přeskočilo, vrazím mu pěstí znovu. A znovu. Nikdy jsem se nepral ani jsem k tomu neměl sklony. A na svoji první rvačku jsem si vybral opravdu špatnou dobu, když dovnitř vejde učitelka. Ani nechce vysvětlení, nechce vědět, kdo si začal, protože já byl ten, kdo dal Jinovi pěstí a kdo mu zlomil nos. Zatímco on míří na ošetřovnu, tak já mažu čekat k ředitelně. Srdce se mi zastaví, když slyším zástupkyni, jak volá mé mámě, ať si mě přijde vyzvednout do ředitelny, že mám průšvih a že jsem zmlátil spolužáka.

„O tom si promluvíme, Yoo Kihyun." Prskne po mě vražedně máma, jen co ke mně dojde. Vrazí mi pohlavek jako předehru a odejde do ředitelny. Čekám jako na popravu, protože vím, že tohle svým způsobem poprava bude.

Jakmile dojdeme k autu, dostanu pár silných facek. „Co to do tebe vjelo, Kihyun! Tobě snad dočista přeskočilo, ty už nevíš, jak by jsi se mi pomstil! Taková ostuda! Vypadáš jako nějaký nevychovaný spratek!" začne po mě křičet, zatímco jedeme domů. Nic neříkám, nemá to ani smysl, akorát bych nalil benzín do jejího ohně hněvu. „Z toho pokoje nevylezeš, hned to všechno řeknu otci a ten už s tebou zatočí!" vyprskne, když mě zažene do pokoje. Sednu si na postel a zakloním hlavu. Netrvá to dlouho a slyším, jak se dole hádají.

„Proč máš na saku blonďatý vlas! To ta tvoje kurva sekretářka??" slyším křičet mámu, myslím, že na nic jiného, než na křik, už ani nejsem zvyklý.

„Taky bychom se mohli bavit o našem zahradníkovi!" prskne otec na oplátku.

„Kdybys raději místo kurvení dohlídl na našeho nepovedeného syna! Taková ostuda! Zmlátil spolužáka, za to určitě může ten odporný buzerant!"

„To je ta tvoje výchova, kdybys mu tolik nepovolovala uzdu, nedělal by si, co chce!"

Ten den mi otec řekl, že jakmile mi přijdou výsledky přijímaček, že ukončím základku dřív a půjdu do přípravného kurzu na střední. A já se tím, že jsem podle matky spratek, ochudil o spoustu času, když jsme se mohli ještě s Changkyunniem kamarádit. Díky otcově vlivu a matčinu vlezdoprdelkovství...můj přijímací test škola opravila ještě ten den, kdy jsem ho psal. Následující den už jsem do své školy nešel. A já marně doufal, že tohle je můj jediný trest za to všechno. Jen mi nedocházelo, že tohle je teprve začátek, začátek toho všeho.

„Zítra se seznámíš s partou dětí našich přátel, budeš s nimi kamarádit, chraň tě Bůh to neudělat...v té partě bude taky Lee Maehwa, chceme s otcem, aby to byla tvá přítelkyně, takže se podle toho zařiď a dvoř se jí, jinak to zařídíme jinak." Chladně se na mě zadívají máminy oči. Ty oči, ke kterým jsem jako dítě tolik vzhlížel. Ty oči, které se na mě nikdy nepodívali s mateřskou láskou.

„Jistě, jak si přeješ." Zašeptám a přikývnu. Jako loutka bez citů. Jen jako jedna z figurek v matčině hracím poli. Skákám podle jejích pravidel a nemůžu mít jiný názor než ten její. Ale to pro mě není nic nového.

Neměl jsem ani jinou možnost, než se chovat tak, jak si přála. Chvíli po tom, co začal nový středoškolský rok, jsem s Maehwou začal chodit. Byla typickou dívkou z bohaté rodiny, na každého koukala z patra a nikdo, kromě celé té party, nebyl dost dobrý. Ale viděl jsem a věděl, že jsem se jí líbil. Neustále se ke mně tiskla, brala mě za ruku a lísala se ke mně. Já jí to musel oplácet, věděl jsem, že určitě každý den podává hlášení svým rodičům, kteří informují ty mé. Věděl jsem, že se musím chovat podle nastavených pravidel. Pravidla hry našich rodičů. Jenomže, ať...se snažím sebevíc, nic k ní necítím. Její dotek ve mně nic nevzbuzuje. Kdykoliv mě obejme nebo se na mě zavěsí...není mi to příjemné, necítím žádné motýlky v břiše, ani nic takového. Ani žádnou přitažlivost, i kdyby jen sexuální. Necítím nic, když drží moji ruku uprostřed nákupáku, protože mi rodiče nařídili, že ji mám vzít nakupovat. Ukazuje mi spoustu oblečení, ptá se mě, jestli jí to bude slušet, jestli se mi to líbí, jestli se mi v tom ona bude líbit. A já jen přikyvuji, přitom nevím. Líbí se mi? Nebo se mi nelíbí? Není to tak, že by se mi hnusila, i když má v sobě trochu té zbohatlé zkaženosti. Ale jinak je hodná, musím být upřímný, když řeknu, že se o mě snaží starat, a že mi neustále ukazuje svůj zájem o mě. Možná je mi i trochu líto, že...ji jen vodím za nos, že nic z toho, co říkám, necítím.

„Tak si to běž vyzkoušet." Zakývám hlavou, zatímco Maehwa táhne kupu oblečení do převlékací kabinky. Postavím se kousek dál od chodbičky, kde jsou kabinky a s povzdechem se zadívám na mobil, když jej vytáhnu z kapsy. Proč se vůbec koukám...kdo by mi psal. Changkyunnie moje číslo...sice má. I já jeho. Ale psát si nemůžeme, rodiče mi náhodně několikrát denně kontrolují telefon, takže by to byly jen další problémy navíc.

„Jé, ahoj, Kiki." Ozve se hlas, za kterým se hned otočím. Překvapeně se zadívám na tetu Jolin.

„Ahoj." Šeptnu a automaticky se rozhlédnu kolem nás, jestli nás někdo nesleduje. Jen tak lehce se dáme do řeči, když k nám přiskočí Maehwa, tak jí podám kartu, ať si ty hadry, které si vybrala, zaplatí.

„Kiki, nechtěl by sis někdy popovídat? Jít třeba na kávu?" usměje se na mě Jolin. Překvapeně se na ni zadívám a na jednu stranu si říkám...proč ne, vždyť je to má teta. Zakývám hlavou, rodiče zítra budou dlouho pryč, po škole mám rande s Maehwou, když ho ukončím o něco dřív, tak můžu jít za Jolin. Dá mi svoji adresu a domluvíme se, že přijdu kolem páté. Rozloučíme se a já si ani nevšimnu, kdy se mi Maehwa zahákla do ruky a kdy mě znovu začala tahat do dalších obchodů. Připadám si tak...nevím, jestli na dně je to správné slovo. Ale tak...mrtvě. Za celý den...všech těch šaškáren...přijde mi, že u ničeho nejsem já. U všeho je automatický robot Yoo Kihyun, řídící se všemi pravidly, ale...nikdy to nejsem já. Ta duše ve mně několikrát denně křičí, že tohle nejsem já. Ale já nevím, jaké je mé pravé já. Takhle se chovám od nepaměti, vždyť já...nemám žádné své pravé já, možná je moje pravé já prostě tohle. Robot Yoo Kihyun bez špetky života.

Celý den ve škole moje duše křičela. Tolik bych chtěl jít za Changkyunniem, nebýt tady s těma idiotama, jejichž názory se vůbec nepodobají těm mým. Jít za Changkyunniem, jehož přítomnost je mi milejší, než přítomnost Maehwy, která se směje každému mému slovu. Ať bych řekl cokoliv, smála by se na celé kolo. Možná jsem duchem nepřítomný, ale...povzdechnu si, když se uprostřed hodiny omluvím, že jdu na záchod. Podařilo se mi zjistit, jaké číslo skříňky má Changkyunnie, vytáhnu z kapsy dopis a škvírami ve skříňce se mi podaří mu dopis do skříňky dát.

„Promiň." Zašeptám, zatímco pohladím dveře od jeho skříňky, rychle se vrátím do třídy, aby to nebylo podezřelé.

Po škole jdu s Maehwou do kavárny, ani na půl ucha neposlouchám to, co říká. Jsme ve všem až moc rozdílní. Neshodnu se s ní ani v názorech, ani v hudbě. Ani ve filmech, ani v knihách. S Changkyunniem jsme vždycky měli milion témat k hovoru, kolikrát jsme nebyly schopní na chvíli zavřít pusu, vždycky si máme co říct. I kdybychom si měli jednu věc, jednu událost říkat milionkrát. Jenomže teď sedím v kavárně, Maehwa svírá moji ruku a já jsem myšlenkami...někde úplně jinde, nevím kde. Tolik si potřebuju s někým popovídat. Potřebuju od někoho slyšet, že všechno není jen na hovno, že zase za mraky vysvitne slunce, a že se někdy budu cítit líp. Jenomže já mám jen jednoho kamaráda. A tolik vzdáleného, naše světy jsou si tak blízko a přitom tak daleko. Bydlíme vedle sebe a přitom máme oba pocit, že každý z nás bydlí na opačné straně zeměkoule.

Dojdu na adresu, kterou mi dala Jolin. Je to jeden z menších řádových domků na útulném předměstí Olivia. Zazvoním a trvá to jen pár sekund, než mi Jolin s úsměvem otevře a vezme mě dovnitř. Sedneme si na sedačku s kávou, nejdřív si povídáme o neurčitých věcech, pak ale náš rozhovor sklouzne k mému životu.

„Jsi takhle šťastný, Kiki? S tím, jaký máš život?" zadívá se na mě a já v jejích očích vidím starost. Vytřeštím na ni oči a zadívám se do svého hrníčku s kávou.

„Já...já nevím, Jolin," zašeptám. „nepřijdu si šťastný, ale já...nemám možnosti, jak žít jinak...mám danou budoucnost, všechno mám nalajnované." Zadívám se na ni.

„Kiki," pohladí mě po rukách a usměje se. „nemusíš se řídit tím, co ti říkají, pokud nechceš. Pokud chceš jiný život, musíš pro to ale něco udělat, nic se nezmění samo od sebe." Řekne starostlivě.

„Když já...já ale nevím, Jolin." Zašeptám. Možná jsem prostě jen zbabělý. Možná prostě jen nemám dost kuráže a představivosti. Prostě jen nevím, jaký by měl můj život být, když ne takový? S hlavou plnou myšlenek, nejrůznějších, které mě píchají jako roj vos dojdu domů. Jsem ze všeho zmatený, z toho, co říkala Jolin. Z toho, že mi řekla svůj příběh, že i ona měla být loutka své rodiny, stejně jako moje máma. Ale že to nechtěla, proto je teď vyvrhel. Protože si chtěla žít a určovat svůj život sama. Chci být jako ona? A co budu dělat, pokud nebudu pokračovat ve své nalajnované budoucnosti? Povzdechnu si a dojdu do svého pokoje. Kleknu si k otevřené skříni s oblečením a vyndám jednu z krabic a pak vyndám dvojité dno. Tohle je mé jediné tajemství, truhlička mého jediného štěstí. Věděl jsem, že mi rodiče prohledávají pokoj, neustále se potřebovali utvrzovat v tom, že nejsem s Changkyunniem v kontaktu. A já dlouze přemýšlel, kam budu uschovávat všechny naše dopisy. Naše fotky. Naše vzpomínky. Dárečky od Changkyunnieho. Tak jsem si pořídil truhlu na zámek a vytvořil si provizorní dvojité dno ve skříni. Není to žádná precizní práce, nejsem žádný řemeslník, dělal jsem to jako dítě. Ale hlavní je, že to nejde vidět, nikoho by to ani nenapadlo, že je to místo, kam bych si mohl něco schovat. Přesto je to ale jako by...jako bych měl v té skříni schované své srdce a svoji duši. Možná proto jsem jako robot, když mám srdce schované za dvojitým dnem šatní skříně.

Sednu si do tureckého sedu a otevřu truhličku. Usměju se s každou věcí, kterou v truhličce najdu. Třeba když najdu krásný kámen, který jsme našli v potoce. A Changkyunnie do něj opatrně vyryl naše jména. Čtu si naše dopisy, i ty, které se čtou hůř, protože jsme si je psali, sotva jsme se naučili psát. Usměju se, když si prohlédnu dětskou valentýnku. Proč naše kamarádství nemůže být věčné, když jsme pro sebe tak důležití. Proč musí být svět, tak...kruté místo.