Changkyun
Zatřesu se, když projdu dveřmi do prosklené moderní budovy. Hlasitě polknu a pevně sevřu popruh od svojí tašky a projdu vzdušnou chodbou do třídy, kterou mám napsanou na papíře úvodního dopisu, co jsem dostal. Tahle škola mi přijde jiná, atmosféra je úplně jiná, najednou se cítím jako bych mohl dýchat. Ta škola, kam jsem šel s Kihyunem byla těžká, plná předsudků a jednotvárného myšlení. Učitelé se na mě dívali skrz prsty jen jsem prošel dveřmi, možná to bylo tím, když viděli na mém dopise podpis mámy jako Lim Taemin, nebo nevím, čím jiným to bylo. Přišel jsem si, jakoby mě dusili svým pohledem. Projdu do třídy a sednu si do jedné z lavic.
„Čau, já jsem Jooheon," dřepne si vedle mě kluk v mém věku. Sklopím hlavu a jen přikývnu a v ruce žmoulám korálkový náramek, co mi dala máma pro štěstí. „jak se jmenuješ?" dloubne do mě. Lehce nadskočím a polknu.
„Lim Changkyun." šeptnu. Jmenovaný Jooheon, který měl rudé červené vlasy se zasměje, až mu na tváři vyskočí ďolíčky. Na jeho úsměv jen přikývnu, než dovnitř vejde profesor. Zadívám se na doktora Hyunshika, jemně se rozhlédne po třídě a mile se na mě usměje.
„Tak třído, máte dvě hodiny na test, má několik stran, tak nezapomeňte vyplnit všechny otázky, nespěchejte, hlídejte si čas, ale nestresujte se. Když nebudete otázce rozumět zvedněte ruku, pokud to půjde a nebude to vyzrazovat odpověď rádi Vám pomůžeme, hodně štěstí." usměje se, zatímco nám položí na stůl test a jakmile dostaneme pokyn, tak test otočím a začnu psát. Otázky jsou těžké, hodně těžké, přišlo mi, že i těžší než ty, co byly na té předchozí škole. Zabere to dost času, ostatní studenti odevzdávají, dokonce i Jooheon vedle mě. Když se vrátí pro tašku, tak mi popřeje štěstí, tak jemně přikývnu, chybí mi ještě dvě stránky, zatímco jsem ve třídě jen s pár studenty. Test odevzdám jako poslední, a když si jdu zpět pro tašku, tak mě zastaví doktor Hyunshik.„Je vidět, že jsi to dělal pečlivě, pečlivost je přednost doktorů," trhnu sebou, když zvednu hlavu zadívám se na Hyunshika, jak drží můj test. „odpověděl jsi na otázky obsáhle, místo svou bodů jsi popsal šest, to se mi velice líbí." usměje se. Jemně přikývnu s tichým děkuji a rozloučím se.
„Tak? Jaký máš pocit?" nadskočím, když se vedle mě ozve hlas, když vyjdu ze třídy. Zadívám se na Jooheona, jak se opírá o stěnu, jednou nohou se od stěny odrazí a docupitá ke mně s velikým smíchem, zatímco v puse převaluje žvýkačku.
„No, já myslím, že dobře." jemně přikývnu, zatímco se rozejdu na parkoviště, máma říkal, že odveze Kihyuna a pak se pro mě staví, tak si stoupnu na parkoviště a dám si ruce do kapsy, když je zima, není úplně chladno, ale není to příjemné. Dívám se na tající sníh, zatímco čekám na známé auto.
„Já si taky myslím, že dobře," zasměje se hlas vedle mě. Znovu se zadívám na Jooheona, překvapení nedokážu skrýt v obličeji, proč za mnou pořád chodí? „přijdeš mi fajn," pokrčí rameny, jakoby mi četl myšlenky a zasměje se.  "a navíc tu taky čekám na mámu." pokrčí rameny. Přikývnu, zatímco sleduji, jak na parkoviště vjedou dvě auta, jedno je červený Peugeot, to je máma. Za ní jede stříbrná fábie.
„Kyunnie, tak co!" vystoupí hned máma z auta. A doběhne ke mně.
„Šlo to dobře," zasměju se. „um, Jooheon, tohle je moje máma." představím mámu, když stojí Jooheon vedle mě a ošívá sebou stylem tak už mě představ.
„Moc mě těší, Jooheon." usměje se.
„Heony! Natřel jsi jim zadky?" vyjekne hlas, zatímco sleduji Fábii, jak driftem zastaví u obrubníku a jeho máma vyskočí z auta ještě za jízdy a rozpřáhne ruce.
„Jasnýýý!" vykřikne Jooheon a začnou se zvláštně objímat, divnější objetí jsem neviděl....vypadá to jak objetí nějakého gangu.
„Tohle je moje máma," zasměje se Jooheon. "mami, tohle je Chang-" polkne a ukáže na mě.
„Changkyun." doplním jeho představení a jeho máma mu dá pohlavek s tím, že si ani nepamatuje moje jméno.
„Těší mě, jsem Junghwa, za svobodna Uhm Junghwa a potom, co jsem provdala za toho blbečka, co zabodl vidličku do zásuvky a umřel, tak Lee Junghwa." Zasměje se a já uhnu pohledem.
„Joo, táta je idiot," zasměje se Jooheon. „neboj se, přežil to. Pro mámu umřela jen její naděje v to, že není takový idiot." Zasměje se, když vidí můj asi zděšený výraz.„Škoda." odfrkne si jeho máma.
„Um, já jsem Lim Taemin...za, um, svobodna ...Lee Taemin?" podrbne se máma na bradě a potřesou si rukama.
„Někdy musíme na kafe, jestli se naši synové dostanou na tuhle školu, brouku," mrkne Jooheonova máma na mojí mámu. „tvůj manžel musí být sexyyy~" vyjekne se smíchem. Máma jen konsternovaně přikývne, zatímco Jooheon mi rychle napíše číslo na papír a dá mi ho do ruky.
„Jestli se dostaneš nebo budeš chtít vidět napiš, brou!" usměje se a naskočí do auta, zatímco se z auta ozývá písnička Celine Dion My heart must go on, se Fábii protočí kola a jejich auto vystřelí tak 160 km za hodinu, několikrát za driftují a rozjedou se pryč.
„To bylo...zvláštní," zasměje se máma, souhlasně začnu kývat hlavou a sednu si s ní do auta a pomalu se rozjedeme domů. „jak to šlo...líbila se ti tahle škola?" usměje se, jen přikývnu a dívám se na cestu před námi.„Ale nechci na ní chodit." špitnu. Cítím, jak chce máma něco říct, ale nakonec to neudělá.

Dny ubíhaly jako voda a já si moc přál, aby moje dny na základní škole skončili, abych už tam nemusel. Kihyun se na školu dostal s nejlepším výsledkem a předčasně na ní nastoupil. Řekla nám to třídní učitelka, když Kihyun nedorazil několik dní do školy. Povzdechnu si, ale usměju se. Jsem rád, že když na tom celý život makal, tak dostal konečně nějakou odměnu. Když skončím, tak ignoruji okolí kolem sebe a rozejdu se domů.„Kyunnie." vyjekne máma hned, jak přijdu a v zástěře ke mně doběhne se dvěma dopisy. Zalapám po dechu, když vidím názvy dvou škol, do kterých jsem se hlásil. Táta hned přijde ze zahrady, kde zrovna sekal dřevo a všichni tři si sedneme na sedačku. Zhluboka se nadechnu a hned jako první do ruky vezmu obálku se školou, na kterou chodí Kihyun. Zhluboka dýchám, zatímco panika ve mně roste. Co když mě nevzali, co když...co když ne. Polknu a obálku otevřu.„Tímto Vaší přihlášku ke studiu na střední škole medicíny Valencia přijímáme a vítáme vás ve studijním roce." Zašeptám a nemůžu tomu uvěřit, oni mě...přijali.„To je úžasné." vyhrkne máma a podá mi do ruky hned druhou obálku, tu hned ignoruji a nadšeně se usmívám, zatímco s obálkou běžím do pokoje a slyším mámin povzdech. Doběhnu k oknu a vidím, jak Kihyun sedí znovu u okna a píše u stolu. Vezmu si papír a začnu na něj psát.
PŘIJALI MĚ!
Přitisknu papír na okno a začnu mávat, abych získal jeho pozornost. Trvá to, ale ani chvíli se nevzdávám, než zachytím jeho pohled. Hned se usměje a ukáže zvednuté palce, aby mi ukázal, že je nadšený. Šťastně se usměju a zamávám mu a s nadšeným úsměvem padnu do postele. Zvládl jsem to!

Prázdniny utekli jako voda, možná i rychleji, s rodiči jsme jezdili na výlety a všude možně a já snad byl jen chvíli doma, ale ani tam jsem se nenudil. S mámou jsme natírali plot a pleli zahrádku a já se ani nenadál a najednou jsem se oblékal do školy, na svůj první den na střední škole.
„Mám tě odpoledne vyzvednout nebo budeš chtít zkusit cestu vlakem?" usměje se máma.„Zkusím cestu vlakem." přikývnu. Máma se usměje a doveze mě do vzdálené školy, kde se rozloučíme. Hned, jak vyjdu z auta, tak pohledem hledám známou osobu a také ji najdu, ztuhnu v kroku, když ho vidím, sedí na lavičce a vedle něj sedí dívka, má dlouhé blond vlasy, bílé tílko a černé krátké kraťasy. Nohy má přehozené přes Kihyunovi a drží se ho za paži, zatímco se směje něčemu, co říká parta kluků, která kolem nich dvou stojí. Polknu a rozhodnu se, že ho nepůjdu pozdravit, nechci, aby měl kvůli mně problémy. Zjistím, že jsme každý v jiné třídě, ale to nevadí, uvidíme se na chodbách v jídelně a před školou, Kihyun je stále můj kamarád a vím, že se chová na veřejnosti jinak kvůli rodičům. Když jsme sami, je to můj dobrý kamarád Kihyun.
„Lim Changkyun," ozve se přísný hlas. Zvednu hlavu a zadívám se na učitelku. Její šedivé vlasy jsou svázané do vysokého drdolu. Na nosu se jí posouvají brýle směrem dolů, zatímco se její hodně levná rtěnka obtiskne na hrníček, ze kterého zrovna upije kávu. Vstane, má na sobě šedý kostýmek a dojde ke mně za klapotu podpatků. „kde máš učebnice." zavrčí na mě. Nikdo se na mě nedívá, všichni jakoby přestali slyšet a vidět.
„No, v papírech stálo, že máme jít bez učení." šeptnu.
„Vymlouváš se? To tě doma nic nenaučili- oh, jak by vlastně mohli, tvoji ubozí rodiče by tě nemohli nic naučit, co víc bych čekala od rodičů hnusné menšiny." odfrkne si. Vytřeštím oči. Na základce jsem zažil dost posměchu, ale učitelé buď byli nestranní, nebo stáli při mně. Nikdy jsem...neměl učitelku, která by přímo ona vyhlašovala posměšné nadávky. Spustí, jak jsem nepřipravený, a že za to dnes zůstanu po škole. Vytřeštím oči. První den? Jen jemně přikývnu a postřehnu její vítězný úsměv. Další hodiny nejsou o nic lepší, navíc mi přijde, že i studenti na mě koukají s pohledem, který jasně říkal: tohle si zasloužíš, špíno.
S povzdechem jdu po chodbě a nedávám pozor na cestu, než se připletu někomu do cesty. Těžkým nárazem padnu na zem a vypísknu.
„Čum, kam chodíš, buzno," zasměje se hlas. Zvednu hlavu a vytřeštím oči, když se zadívám na Kihyuna, který stál za klukem, do kterého jsem omylem narazil. „hele, Kihyun, to je on, o kterém se ve škole povídá, má prý dva buzíky jako rodiče, určitě je sám odporná buzna." zasměje se.
„Jo, to určitě," zasměje se hlas, hlas, který mám tak moc rád. Hlas, kterému moje rodiče pomáhali v dětství a on se teď nestydí přitakávat, tak hnusným nadávkám. Hlas, který mi říkal, když jsme spolu tajně leželi v noci na zahradě a dívali se na hvězdy, že jsem jeho nejlepší kamarád.... „odporný odpad." zasměje se a rozejde se pryč. Chvíli sedím na zemi, dlouhou chvíli než jsem schopný se zvednou.
Ahoj, brou, tady Jooheon, neviděl jsem tě z žádné v tříd, nevzali tě? Zadívám se po škole na telefon a na zprávu, která na mě blikala.Jemně se usměju nad jeho zprávou.
Ahoj, vzali, ale...vybral jsem si jinou školu.Odepíšu. Chvíli si píšeme než musím jít do prázdné třídy, kde na mě čeká jedna z učitelek.
„Neboj se, Changkyun, však mi tě tu ještě naučíme." Celou po školu po mě křičí, křičí, jak jsem odpad společnosti, jak moji rodiče jsou do samé, a že mě přeučí. Bolestně si mnu prsty, přes které jsem dostal několikrát pravítkem a zhluboka se nadechnu, když vyjdu ze školy.
„Hele, hele," zasměje se hlas a strčí do mě, zatímco v rukou držím telefon a snažím se mámě nějak srozumitelně napsat, že jdu na nádraží až teď, protože jsem se zdržel, aby neměl strach. Zvednu hlavu a než stačím cokoli udělat, tak mě někdo silně strčí a já padnu na zem. „jejdaa," zasměje se znovu hlas. Zvednu hlavu a zadívám se na kluka, co šel předtím s Kihyunem, a pár dalších kluků. Začne mi dupat po telefonu a pak mě silně chytí za límeček. „příště si kurva dávej pozor na cestu, ty špíno." zasměje se a začne tentokrát dupat po mně. Chytím si hlavu, abych si jí kryl a možná bych měl Junpyovi a jeho partě poděkovat, po roce mlácení od nich mě už ani jeho rány nebolí. Nechám ho, aby dělal, co chce než do mě neposedy kopne. Chvíli se válím na zemi. Zadívám se na svůj zničený telefon a smutně si povzdechnu. Zadívám se na věci rozházené na zemi, jak mi ti ostatní kluci vyházeli věci z tašky všude po chodníku. Jakmile se sbalím, tak se zvednu a rozejdu se na nádraží.
Je to u toho, kdy si kupu lísky, když přijdu na to, že nemám peněženku. Vytřeštím oči a uvědomím si, že jsem jí měl v batohu. V batohu, který ze mě strhli při tom, co mě jeden z nich kopal a vysypali obsah tašky na zem. Zaúpím a prohrábnu si vlasy s tím, že nevím, co teď. Nakonec po tom, co pokladní vidí, jak moc jsem zničený mi nabídne, že zavolá mým rodičům. Ještě, že si pamatuju mámino číslo. Zapamatování tátova čísla, jelikož má služební telefon a pořád ho mění, jsem vzdal. Sedím v čekárně a jemně houpu nohama v čekání, než se rozrazí dveře a dovnitř vběhne máma.
„Lim Changkyun!" vyjekne a hned se ke mně nahrne. Nevím, jestli mi chtěl vynadat nebo ne, ale pevně mě obejme a začne plakat a mačkat mě v náruči. Zadívám se na tátu, jak si založí ruce, ale také mě obejme. „Měl jsem o tebe takový strach," zašeptá a pohladí, kolíbá se mnou. Jemně přikývnu a omluvně něco zašeptám. „co se stalo?" zeptá se mě máma, když jdeme do auta a prohlíží si můj telefon.
„Nic jen...jsem spadl ze schodů." zašeptám a dám si batoh do kufru.
„Jasně." prohodí táta, ale dál to nikdo z nich nekomentuje a pomalu se rozjedeme domů.