Kihyun

Z nějakého důvodu nemám rád Vánoce. Možná proto, že Vánoce pro mě nikdy nebyly o splněných přáních nebo nějakých kouzlech. Na oko vypadáme jako zámožná rodina, ale nikdy jsem nedostal kopu dárků. Ani jediný, co bych opravdu chtěl. Vždycky jen praktické věci, knihy, věci, které budu v budoucnu potřebovat. Nemá ani smysl se těšit, už vím, co dostanu.

„Kiki, na jakou chceš jít vůbec střední?" zadívá se na mě Changkyunnie, když sedíme na střeše školy, pamatuji si, že to bylo dva roky zpátky, v sedmé třídě, když nás učitelé poprvé vybízeli k tomu, abychom začali přemýšlet nad budoucím povoláním.

„Půjdu na zdravku, rodiče...chtějí, abych byl doktorem." Zakývám hlavou a kousnu si do Changkyunnieho svačiny, kterou měl i pro mě. Moji rodiče mi svačiny nikdy nepřipravovali.

„Myslel jsem, že bys raději vařil nebo pekl, vaření tě tolik bavilo." Překvapeně na mě zamrká. Sklopím hlavu. Taky, že bavilo. Když jsme měli hodiny vaření, tak jsem si je neskutečně užíval, bavilo mě, jak si s vařením můžu hrát, jak můžu uvařit cokoliv, stačí jen znát pár základů a pravidel. Ale to nesmím. Nemohl bych dělat tak podřadné povolání. To by mě naši raději uškrtili.

Povzdechnu si. I přesto všechno spolu máme tolik vzpomínek. Nic, co moji rodiče udělali, nás nikdy nerozdělilo, vždycky jsme zůstali kamarády. Vidím to jako včera, když jsme byli menší a nemohli si hrát společně, seděli jsme oba v okně, mávali jsme si a dělali na sebe obličeje. Byl to jeden ze způsobů, jak jsme se rozveselovali, aby ani jeden z nás neplakal. Zabíralo to, dokud jsme trošku nepovyrostli.

Nikdy jsem se neptal, proč nemám ani jednu babičku s dědou. Zeptat se by byla pouze záminka k tomu, aby se mí rodiče zase rozkřičeli. Je to smutné, když...jsou Vánoce svátkem rodiny a já se cítím osaměle a prázdně. Rodiče pracují ve svých pracovnách a já ležím v posteli a zírám do stropu. V tenhle den bývají lidé šťastní, rozdávají štěstí kolem sebe. Připadám si někdy jako ve špatném filmu. Možná se tak cítí každý? Možná jsem jen ve věku, kdy všechno vnímám jinak, kdy jsem citlivější. O to víc bych teď potřeboval něčí náruč, mámu, která by mě objala a řekla mi, že mě má ráda, že se nemám proč cítit osaměle. Ale moje máma nikdy nebyla ten typ, nepamatuji si, jestli se se mnou vůbec někdy mazlila. Co vím, tak hned, jak to bylo možné, tak mě dala do jeslí, aby se vrátila do práce. Povzdechnu si a zaúpím, když moje depresivní myšlenky míří všemi směry. Cítím se jako lapený v pasti depresivních myšlenek, které mi v hlavě víří a nechtějí s tím přestat.

Když je skoro osum, tak se převléknu z tepláků do riflí, vezmu si svetr a sejdu dolů. Kuchařka zrovna dodělala štědrovečerní večeři, mile mě pozdraví, popřeje mi hezké svátky a odběhne oslavit Vánoce k sobě domů. Povzdechnu si, když za kraválu, kdy se naši zase dohadují, dojdou k štědrovečernímu stolu. Pohoda a láska ve vzduchu je ta tam, když se naši u jídla dohadují, jako bych tam ani nebyl. Sklopím hlavu, zatímco se vidličkou rýpu v bramborovém salátu. Trvá to asi půl hodiny, než se naši pohádají. Podložím si rukou hlavu a dívám se do plápolající svíčky po jejíž okraji stéká vosk.

Promrzlý od sněhu dojdeme do Changkyunnieho domu. Rodiče přijedou až večer, takže máme ještě spoustu času, není to jen pár minut, ale ještě skoro tři hodiny, co můžeme strávit společný čas.

„Ahoj, Kihyunnie, ahoj, Kyunnie," Pozdraví nás hned s úsměvem jeho mamka. Mile pozdravím. „Kyunnie, zaběhni sobě a Kihyunniemu pro nějakou suchou mikinu, vždyť jste oba mokří." Zasměje se na nás, Kyunnie se hned rozběhne do svého pokoje, zatímco si sundám bundu, pověsím ji podle instrukcí jeho mamky do prádelny a pak se zabalím do suché Kyunnieho mikiny a zavrním tím teplem.

„Neboj se, je to lehké," zasměje se Changkyunnie, když se posadíme k televizi a on mi podá ovladač od playstationu, zatímco nám jeho mamka chystá kakao. Mrkám na ovladač, na kterém je snad tisíc tlačítek, jak na tom může někdo umět hrát? „takhle se pohybuješ, tímhle bojuješ a když budeš uhýbat do stran a mačkat tohle tlačítko, tak budeš uhýbat, krčit se a tak." Usměje se na mě a já přikyvuju. Ačkoliv v tom mám spíš hokej, než abych tomu pořádně rozuměl.

„Changkyunnie!! Proč jsi mě zabil!!" vyprsknu a nafouknu u toho tváře. Stejně se ale začnu smát, stejně jako on.

„Byl jsi snadný cíl." Směje se Changkyunnie, zatímco já uraženě zmáčknu nějaké tlačítko a změním se v nějakou divnou kouli. Oba se smějeme, zatímco mi Changkyunnie znovu vysvětlí znovu všechny tlačítka. „Už budeš muset jít." Zašeptá Changkyunnie, když se podívá po chvíli na hodiny.

„Budu muset," povzdechnu si a přikývnu. Svléknu si jeho mikinu a obléknu si svoji suchou mikinu. „moc děkuju za kakao." Zamávám na Changkyunnieho mamku a po rozloučení zaběhnu domů. Uklidím po sobě oblečení a začnu s úklidem. Vrátil jsem se právě včas, protože to trvá jen pár minut a slyším, že přišli naši.

„Kihyun, jakto, že není uklizeno!" hned mě máma sjede, povzdechnu si, zatímco vyskládávám prádlo ze sušičky.

„Ještě jsem se učil, ale už uklízím." Špitnu a naskládám další pračku a pak si povzdechnu.

Posadím se ke stromku, pod kterým je jen pár dárků. Jak jsem čekal, dostanu lékařskou literaturu, kterou budu potřebovat k přijímačkám. Poděkuju za dárky, ne že bych z nich měl bůhvíjakou radost. Věděl jsem, že nedostanu nic osobního. Ani nic, co by se shodovalo s mými zájmy, ne, že bych teda nějaké zájmy mohl mít. Ani nevím, co jsem vlastně čekal. Pobalím si knihy a lékařské časopisy a poskládám si je do knihovničky u psacího stolu. Povzdechnu si, když je v okně naproti tma. Hádám, že tam jsou...šťastné Vánoce.

Po Vánocích to netrvá dlouho a na řadu přicházejí přijímačky. Vím, že to zvládnu levou zadní, taky nedělám nic jiného, než že se učím. Vím, že to budu mít v kapse, vím, že mě nemůže na testech nic překvapit. Ani nejsem nervózní, když mě máma odveze na zdravku, kde budou přijímačky probíhat.

„Hned po přijímačkách běž zpátky do školy, opovaž se jít jinam." Zavrčí máma, než vystoupím z auta. Poslušně přikývnu a sleduju, jak její auto odjíždí z parkoviště. S lehkým povzdechem se otočím na patě a dojdu k obrovským proskleným dveřím moderní prestižní školy.

„Ahoj, Kiki." Uslyším vedle sebe jemný hlásek, překvapeně se otočím a jemně usměju.

„Jé, ahoj, Changkyunnie," překvapeně zamrkám. „ty jdeš taky na přijímačky sem? Myslel jsem, že bys spíš právničinu." Usměju se, když společně projdeme hlavním vchodem a podle ukazatelů hledáme učebnu, kde probíhají příjmačky.

„No, rozmyslel jsem se, chtěl bych raději být doktor." Špitne jemně. Kývám hlavou.

„To by bylo hezké, kdybychom byly spolužáci i na střední," usměju se. „tak hodně štěstí." Kývnu na něj, když jdeme každý do lavice, kde je lísteček s našim jménem. Vytáhnu si pero a trvá to jen chvíli, než do třídy dojde jedna z učitelek na této škole. Vysvětlí nám, kolik máme času, kolik musíme získat bodů, kolik lidí se nabírá a podobně. Jakmile můžeme začít s testem, tak si vyhrnu rukávy a hned s tím začnu. Pro někoho, kdo se musel naučit obsah několika lékařských publikací, to byla hračka. Ani jsem nemusel nad správnými odpověďmi nějak přemýšlet, věděl jsem, jaké odpovědi jsou správné.

Zatímco ostatní lapali pod dechu nad zapeklitými otázkami a chytáky, já už byl skoro na konci testu. Projdu si ještě celý test, jestli jsem něco nevynechal, jestli ještě k něčemu nemůžu něco dopsat. Podívám se na hodiny, úplně mi stačila půlka času. Dvě hodiny? Kdo by na takový test potřeboval dvě hodiny. Zakroutím hlavou, přihlásím se a odnesu učitelce Min svůj vyplněný test. Podá mi papír, který mám podepsat, jako důkaz, že jsem tu byl. Ještě mám zkontrolovat údaje – telefon a e-mail s adresou, jestli je vše správně, potřebují správné údaje, až se budou ozývat, jestli jsem přijímačkami prošel nebo ne. Ačkoliv nepochybuji.

Jemně se usměju na Changkyunnieho, když odcházím pryč. Máma má dneska práci ve vedlejším městě, nebude vadit, když se zdržím a chvíli na něj počkám, než taky skončí test. Mámě jsem to neříkal, ale stejně se do školy vracet nemusíme, díky přijímačkám máme volno celý den. Nemusí vědět všechno.

Trvá to jen chviličku, než vidím, že i on vyšel ze dveří školy. Hned na něj zamávám a usměju se.

„Napadlo mě, že se můžeme jít třeba projít nebo tak." Usměju se na něj. Dlouho jsme si nepovídali a neměli jsme moc prostoru pro to něco společně podniknout. Hlavně proto, že ve škole pořád Junpyo a jeho parta prudí s tím, že je Changkyunnie buzna, nechci, aby tohle říkali i o mě, tak se mu snažím ve škole trochu vyhýbat. Doslechnout se to naši, že mě několikrát někdo nařknul, že jsem teplej, tak by mě na místě uškrtila. Udělala by takový virvál, který si nikdo neumí představit.

„Promiň, Kiki, ale mám ještě jedny přijímačky," Uhne Changkyunnie pohledem, překvapeně zamrkám. „ale máma tě může vzít domů, ať nemusíš autobusem." Usměje se na mě. S úsměvem přikývnu a trvá to jen chvilku, než jeho mamka dorazí. Changkyunnie si sedne dozadu a já dopředu, abych si pak nemusel přesedat. Překvapeně zamrkám na prestižní a vyhlášenou školu, u které zastavíme. Nevěděl jsem, že Changkyunnie dostal možnost jít sem na přijímačky. Naši o téhle škole nechtěli ani slyšet, hlavně proto, že takhle škola je sice přísnější, ale není konzervativní. Nikdo tu neřeší ničí orientaci, není tu takový režim, jaký rodiče chtějí, aby má škola měla.

Popřejeme mu hodně štěstí u přijímaček, před domem poděkuji jeho mamce, že mě hodila domů. Příjemně jsme si popovídali, i když naše konverzace neměla žádný větší smysl, nebavili jsme se o ničem převratovém ani vážném, ale najednou jsem měl příjemný pocit, že mě opravdu někdo poslouchá. Moje slova najednou nebyla jen bezduchý monolog, najednou vedle mě seděl někdo, koho...opravdu zajímala slova, která říkám. Smutně si povzdechnu, když dojdu domů, převléknu se do domácího oblečení a začnu s úklidem. Musím toho hodně stihnout, než se naši vrátí z práce.