Changkyun

„Kyun," zasměje se táta, zatímco uhýbám lžičkou s vaječným koňakem, co máma udělal a táta se k němu natahuje. Se smíchem ho nechám, aby ochutnal a on hned mlsně zavrní. „moc se vám to povedlo." usměje se a pohladí mě po vlasech. Přikývnu a dojdu zase za mámou do kuchyně, kde je cítit vánoční cukroví, které se peče v troubě. Zatímco máma hňácá další těsto, tak dám láhev s koňakem do lednice a dojdu k lince a vezmu si vykrajovátko a začnu vykrajovat hvězdičky, srdíčka a i hříbečky do lineckého těsta. Máma koupil všelijaké tvary formiček, takže linecké máme opravdu různorodé. Táta zatím pěje do vánočních koled a schválně zpívá falešně, aby nás s mámou rozesmával, když u televize, která hraje nějaký vánoční koncert, hňácá těsto do formiček a dává na plech.

„Jsi jen tyyyy ~" zazpíváme konec refrénu všichni a máma se zasměje, když s tátou zazpíváme schválně falešně a schválně dodáváme různou melodii, která nemá co dočinění s originálem.

„Vy jste kozlíci." zasměje se a dá těsto do lednice, aby se nechalo odležet. Vyměníme plech v troubě a pak si s plným tácem sedneme k televizi. Začnu pomáhat promazávat cukroví. 

Tyhle chvíle mám rád. Nikdy jsem o své rodině nepřemýšlel jinak než o skvělé, je jedno, co o mámě s tátou kdo říká, pro mě jsou to nejlepší rodiče na světě. Jako malý jsem to nechápal, nechápal jsem, proč se mámina rodina s námi nebaví, proč se s námi nebaví ani tátova rodina, proč nemám babičku ani dědečka. Ale pochopil jsem to, když jsem trochu povyrostl a narazili jsme na ně v parku.

Šli jsme zrovna přes park do obchodního domu, abychom koupili pomůcky na nový školní rok. Byl jsem v sedmé třídě a držel se mámy za ruku, zatímco táta držel za ruku z druhé strany mámu. Nevěděl jsem, proč oba ztuhli v kroku. Když jsem zvedl hlavu, viděl jsem postarší ženu s mužem, jak se na nás zadívali. Oběma se jim nechutí zkřivil obličej. Došli k nám ráznými kroky a zadívali se na tátu.

„Minho!" vyjekli, pevně jsem se mámy chytil a díval se na postarší pár, jak začali tátovi nadávat.

„Minnie, Kyunnie, běžte napřed." řekl táta hned, zatímco z úst, jak jsem pak zjistil, jeho rodičů, padali sprostá slova a nadávky a naštvané výkřiky. Máma mě hned lehce popohnal, abychom šli. Několikrát jsem se ohlédl, jen abych se shledal s nechutnými pohledy někoho, kdo mohl být moje babička nebo dědeček.

„Jen ať se ten Váš spratek vrátí s tou tvojí nechutnou buzerantskou děvkou." vyjekla žena, než jsme s mámou odběhli dál. Jakmile jsme došli do obchodu, tak jsem nevěděl, co dělat. Cítil jsem, jak se máma třese, ale věděl jsem, že nechce dělat scény v obchodě. V tu chvíli jsem se zachoval dospěle a vzal jsem mámu za ruku a odvedl ho do obchodu s nábytkem, posadili jsme se na jednu z postelí, který byla zasazená v umělé místnosti, ale co víc, byla soukromá, málo lidí vidělo dovnitř.

„Promiň, Kyunnie." zašeptala máma, zatímco se několikrát nadechl ve snaze vydýchat své pocity. Zakroutil jsem hlavou a mámu objal a tentokrát já konejšivě po zádech hladil jeho. Spousta lidí říká, že jsme špatní, že naše rodina je špatná, ale nevidím na ní nic špatného. Moje máma je moje máma, od mala jsem mu říkal mami a mami mu budu říkat vždy.

Možná proto máma s tátou dbají na to, abych měl hezké dětství, možná proto, že třeba oni neměli, možná proto, že jsem jejich jediná rodina.

Po dlouhém víkendu sejdu schody a upravím si vlasy.

„Máma spí," řekne hned táta, když dojdu do kuchyně a překvapím se, že není vzhůru máma, ale táta. „a nechtěli jsme, abys šel do školy bez rozloučení." usměje se na mě. Jemně přikývnu a zasměju se.

„Nejsem dítě, zvládnu jít do školy bez rozloučení, ale děkuju," usměju se. Táta mi podá hned. Usměju se a vše si zandám do tašky. „tak pa odpoledne." vtisknu tátovi pusu na tvář a zamávám mu, zatímco se rozejdu do školy. Jen co projdu brankou, tak ztuhnu v kroku a zadívám se na dům naproti, ze kterého právě vystoupil Kihyun se svou matkou a jdou ke svému autu. Jeho matka mi věnuje jen jeden nepříjemný pohled, než zaleze do auta. Sklopím hlavu a povzdechnu si. Rozejdu se do školy, zatímco kolem mě blyštivý Lexus projede. Kopu před sebou sníh a houpu rukama do rytmu své chůze.

„Ahoj, buzno," trhnu sebou, když vyjdu před park a ztuhnu. Zadívám se na skupinu kluků od nás ze školy. Pevně sevřu svojí tašku a polknu. „jdeš do školy?" zasmějí se, lehce couvnu strachem cukám pohledem kolem sebe, protože nevím, co mám dělat. Jakmile do mě jeden z nich strčí, tak spadnu na zem jako hadrová panenka. „jsi stejná buzna jako tvoji hnusní rodiče." zasmějí se. Vytřeštím oči. Nadechnu se, že něco řeknu.

„Kyun." trhnu sebou, když uslyším povědomý hlas.

„Sakra." vykřiknou kluci a začnou utíkat. Zvednu se ze země a zadívám se na tátu, jak ke mně doběhne.

„Tati," zadívám se na něj a opráším ze sebe sníh. Mračí se, vidím na něm, jak chce něco říct. „co se děje?" vyhrknu hned, nechci, aby se dozvěděli co se děje, nechci, aby si dělali ještě větší starosti, než si dělají teď.

„Zapomněl jsi cukroví, nebo teda, já ti ho zapomněl dát," usměje se nakonec se usměje a krabičku s cukrovím mi podá. Usměju se a přikývnu a cukroví s zandám do tašky. Chvíli na tátu koukám než navrhne, že mě doprovodí do školy. Jemně přikývnu. „víš, že...nám můžeš říct cokoli," zašeptá, když jsme těsně před školou. Jemně přikývnu a pevně si sevřu ruce. „kdyby cokoli přijď za námi, ano? Nemusíš se stydět nebo tak." přikývne vážně. Usměju se.

„Jasně, tati." přikývnu hned na jeho slova, rozloučím se s ním a rozejdu se do školy. Sednu si do lavice a snažím se být neviditelný. Zadívám se na lavici u okna, ve které sedí Kihyun, nevěnuje mi ani jeden pohled. Jemně si povzdechnu, a když přijde učitel, tak si začnu psát zápisky.

Když je obědová pauza, tak seberu odvahu, ve třídě je nás jenom pár, tak dojdu ke Kihyunovi.

„Kiki," usměju se, zvedne hlavu a také se usměje. Na chvíli ztratím nit a musím uhnout pohledem, abych utříbil znovu moje myšlenky. „s mámou jsme pekli cukroví." podám mu krabičku. Překvapeně se na mě zadívá.

„Díky." přikývne a jemně se usměje. Polknu, když cítím, jak se mi sevře srdce. Jedno děkuji spojené s jeho úsměvem a moje srdce dělá kotrmelce v mojí hrudi. Přikývnu a zapluju zpět do lavice a nemůžu smést ten úsměv z mojí tváře. Napíšu mámě, že se potkáme v obchodě, kam pak půjdeme nakoupit další přísady na cukroví a s jistou pýchou nad tím, že měl Kihyun z cukroví radost vyjdu ze školy.

„Hej, Kihyun, viděli jsme, jak ti ta buzna dala cukroví, chodíte spolu? Jsi taky buzna, Kihyun?" zasmějí se hlasy. Vytřeštím oči, zatímco hned přiskočím ke stěně, z poza které jemně vykouknu. Vidím Kihyuna zády, zatímco před ním stojí parta kluků, co mi dělá problémy.

„Fuj, jasně, že ne, tohle? Chtěl jsem to vyhodit, přece nebudu jíst nic od odporného buzeranta." zasměje se hlas, který před chvíli rozbušil moje srdce. Hlas, který stejně jak předtím dělal divy s mým srdcem, jenže tentokrát se silně a bolestně sevře. Kihyun vezme dózu a vysype její obsah ho koše vedle nich a rozejde se pryč. Zavřu oči a posmrknu, když se zády opřu o zeď.

„Je jen zmatený. Nemyslí to tak," zní mi v hlavě hlas mojí mámy. „vím, že...že je to těžké, broučku, ale Kihyun vyrůstal v domácnosti, která mu do hlavy cpala, jak moc jsme špatní, já si myslím, že ani neví proč, jen ví, že musí stejně jako jeho rodiče naší lásku odsuzovat, víš?" hladil mě po zádech a říkal mi tato slova, zatímco mi ošetřoval natrhly ret. „když je s tebou, nepřijde mu to, jak se chováš divné, ale když na to ostatní upozorní, tak se hned přepne do takového ...obraného módu, myslím." usměje se jemně, zatímco kývám hlavou.

Vím, že má pravdu, ale...ale i tak to bolí. Skousnu si ret a pomalu se rozejdu, ale není mi přáno.

„Ráno jsi nám utekl, hm?" zasměje se jeden, zatímco do mě strčí. Vytřeštím oči a padnu na zem a vypísknu, když si blbě zkroutím nohu. „jak fňuká." zasmějí se a několikrát do mě kopnou.

„A-Au." vyjeknu a chytím si nohu.

„Kurva, padáme." vykřiknou najednou a rozeběhnou se pryč. Zvednu hlavu a stírám si slzy.

„Kyunnie," vyjekne ženský hlas. Zadívám se na vysokou ženu, která ke mně doběhne, zatímco jí z výstřihu málem vypadne poprsí, na to, že je zima, tak její poprsí je vystavené světu jako obraz na obdiv. „jsi v pohodě? Oh, asi si nevzpomínáš, jsem Jolin, Kihyunova teta," usměje se. Roztřeseně přikývnu. „můžeš vstát?" zadívá se na mě vážně a dřepne si ke mně. Přikývnu ale, když se vstát pokusím, tak se mi podlomí noha a zase spadnu na zem. „zavolám tvojí mámě." vyhrkne. Chci říct, aby nevolala, ale ona mi ani nedá prostor zvedne telefon a začne hned do telefonu mluvit a netrvá to dlouho a vidím, jak na krajnici zastavilo auto, ze kterého vyběhne máma ani si nevezme kabát jen v tričku a rozevlátém přehozu vyběhne z auta ke mně a dřepne si ke mně.

„Kyunnie, zlatíčko, co se stalo, uklouzl jsi?" začne si prohlížet mojí nohu. Přikývnu ale, když zvednu hlavu a vidím jeho výraz, vidím to, jak se mu zkřiví pohled smutkem, uvědomím si, že po těch několika ranách, co jsem dostal můj obličej vypadá zle.

„To nic není." šeptnu rychle. Mámě se zatřese spodní ret, vidím na něm, jak by na jednu stranu někomu nejradši zakroutil krkem a na druhou stranu by nejradši propukl v pláč.

„Pomůžu ti s ním do auta, musí si to zaledovat, a když to nepřestane bolet, tak bude muset do nemocnice." usměje se Jolin, když se dřepne k mámě a pohladí ho po rameni. Pomůžou mi, abych po jedné noze pajdal k autu. Vytřeštím oči, když vidím, jak kolem projíždí Lexus. Zadívám se do okýnka na zadní sedačky, vidím ho, vidím, jak se zadívá na mě, je to jako ve zpomaleném filmu. Uhnu pohledem a zavřu na chvíli oči, dokud auto neprojede, nechci vidět jeho výraz. Máma mě odveze domů a pozve Jolin dál. Sednu si na sedačku a nechám si nohu podložit. Máma mi nohu obváže a dá mi na ní led.

Zatímco koukám na televizi, nebo spíš jen tak bezduše sleduji obrazy v ní, tak slyším tiché mumlaní z kuchyně, když natočím jemně hlavu, tak se smutně zamračím, když vidím, jak Jolin objímá mámu a hladí ho konejšivě po zádech, zatímco něco říkají.

Druhý den jsme museli do nemocnice, protože mě noha bolet nepřestala. Po tom, co vyrazím doktorovi dech, když mu přesně řeknu v jakých místech a jaký sval a kůstku jsem si nejspíše poranil, tak na mě překvapeně třeští oči a přikývne.

„A jak bys své zranění léčil?" pozvedne na mě černé obočí, které bylo místy šedivé, zamrkám na něj a začnu mu říkat, jak se takové zranění léči. Zasměje se, zatímco mi nohu prohmatá a pak přikývne s tím, že jsem měl pravdu. „Skvělé," usměje se „a co by jsi doporučil pacientovi, který by si zlomil nohu a měl otevřenou zlomeninu? Jak bys postupoval," zasměje se, zatímco do počítače ťuká zprávu. Zamyslím se a začnu mu popisovat, co bych dělal, jak bych ho vyšetřil, co bych mu předepsal za prášky a vše dávám dohromady ze znalostí z toho, jak jsem po nocích ležel v knížkách, abych mohl být s Kihyunem. „velmi dobře, chceš být doktor?" řekne s jemnou pýchou a usměje se na mě. Jemně přikývnu. „To jsi na dobré cestě, tvůj táta-" zarazí se, když se nadechnu,  jemně se usměje. „máma, by si měl vzít tohle," podá mi letáček. „ je to hodně prestižní škola, kde jsem ve skutečnosti profesorem, přijímačky jsou těžké, ale vzhledem k tomu, že jsi si provedl mistrně diagnózu, by jsi to mohl zvládnout." usměje se. Nechápavě se na něj zadívám. Vidí na mě, jak nechápu jeho slova a pokyne mi, abych se mu svěřil.

„Ne, já jen... moji rodiče...nejsou normální rodiče a ...jak spousta lidí říká, jsme odpadem společnosti, proč byste mi nabízel studium na tak prestižní škole?" zašeptám. Zasměje se.

„Zaprvé, nic ti nenabízím, jen informuji," mrkne na mě. a za druhé, odpadem jsou ti, kteří vám tohle říkají, nedělej si nic z druhých lidí, dřív jsem dělal ve veliké nemocnici v hlavním městě, 15 pater, ani nevím kolik křídel a přes tisíc zaměstnanců, najít někoho hetero byl zážitek," zasměje se, překvapeně se na něj zadívám. „jsme v jiné době a lidé by měli přestat myslet jako neandrtálci, pokud vím, tak nejvyhlášenější nemocnice v republice má za ředitele ženu, která preferuje spíše ženy než muže, takže nevidím nikde ten problém s tím, že jste odpad," usměje se a dá mi do ruky leták. „když nebudeš vědět kam, tak přijď k nám." usměje se. Jemně přikývnu a slezu ze stolu a odpajdám ke dveřím. Ještě jednou se rozloučím, zatímco se rozejdu z ordinace. Zadívám se na dveře, kde visí jméno doktor Hyunshik Shin. Máma ke mně hned doběhne. Podám mu letáček s tím, co jsem se u doktora dozvěděl a začnu pajdat pryč, zatímco mě máma podpírá. Možná to bylo nemístné ptát se ho. Ale možná díky jeho názoru, někoho nestranného mi pomohlo, abych se necítil tak na dně.

Dojdeme domů a máma začne hned vařit oběd. Trhnu sebou, když uslyším zvonek. Dopajdám ke dveřím a otevřu je.

„Dobrý den- Kihyun?" překvapeně se na něj zadívám a sklopím hlavu. Nic neříká, než slyším jeho jemný nádech.

„Jsi...v pořádku?" zašeptá. Zvednu hlavu a přikývnu.

„J-Jo, jen jsem spadl." hned přikývnu. Jemně se usměje.

„To jsem rád," usměje se. „tady vracím, bylo výborné." zašeptá a podá mi dózu. Zadívám se na ní, na jeho ruce, jak se jemně třesou. Skousnu si ret a několikrát se nadechnu.

„To jsem moc rád." zašeptám, zatímco si od něj vezmu dózu a usměju se. Kihyun se rychle rozloučí a rozeběhne se pryč domů. Zavřu dveře a hlasitě si povzdechnu.

„Takže budeš dělat dvoje přijímačky? Na školu, kam jde Kihyun," špitne máma „ a na tuhle prestižní od doktora Hyunshika?" usměje se máma. Jemně přikývnu. Kihyunova škola je v hlavním městě asi dvě hodiny cesty vlakem, vím, že Kihyun bude jezdit autem, proto vím, že mu to nebude dělat problém. Jeho škola je také prestižní, ale co vím, tak je hodně striktní, hodně...konzervativní. Škola, co mi doporučil doktor Hyunshik je zase přísná, ale co jsem slyšel a četl na recenzích, tak je spíš volná a rodinná, jelikož každoročně vezmou jen pár studentů. Navíc je půl hodiny cesty vlakem z našeho předměstí. „Za pokus nic nedáš." usměje se máma. Jemně přikývnu. Stejně chci na školu, kde je Kihyun, chci být s ním, i když mě nebude chtít vidět, i když mě bude zraňovat, chci být s ním, i přes to vše.