Kihyun

Nezdařené adopce pro mě byli psychicky náročné. Náročnější, než jsem si vůbec dokázal připustit. První nezdar jsme čekali, Minho s Taeminem nás připravovali na to, že nic nepůjde lehce, že to bude trvat delší dobu. Bylo to zklamání, ale počítali jsme s tím. I s neustálými kontrolami od sociálky, protože jakmile jsme se zapsali jako potencionální rodiče se zájmem o adopci, měli jsme doma, v práci a kdekoliv sociálku x krát týdně. Neměli jsme ale co skrývat, v ničem jsme nelhali, nic nebylo na oko, takže stejně vždy odcházeli s úsměvem na rtech, protože z naší strany bylo vše v pořádku. I tak mě to ničilo. Obzvlášť poslední nevydařená adopce mě hodně zdrtila. Tak moc, že jsem nedokázal spát, nedokázal jsem se soustředit a vyrovnat se s tím smutkem ve svém srdci. Sedím zničeně uprostřed nově vybaveného dětského pokoje a objímám se slzami plyšáka. Možná jsem jen hysterický, možná jsem se jen až moc uplnul k té vidině našeho dítěte. Možná bych měl zvolnit, nebrat to tak dramaticky, ale ono...ono to nejde. Když jsem viděl Yanchena...prostě jsem věděl, že je to on. Jako by jeho dětská očka viděla do mé duše.

„Kikoušku?" ozve se tichý hlas, zadívám se do dveří a s posmrknutím se zadívám na usmívající se obličej Taemina. Dojde ke mně a klekne si ke mně na měkoučký chlupatý koberec, jemně mě chytí za ruku a palcem mě pohladí po jejím hřbetu.

„Chápu vaši a hlavně tvoji bolest, miláčku, ani nevíš jak," Jemně zašeptá a já posmrknu. „moc to bolí a přijdeš si k ničemu, já vím, ale věř, že chyba není ani v tobě, ani v Kyunniem, chyba je akorát v systému." Povzdechne si a pohladí mě po vlasech.

„K-Když to tak bolí," vzlyknu. „tak moc...moc jsme se těšili, máme tolik plánů, jak se budeme starat, co všechno můžeme jako rodina dělat," vzlyknu. „j-jenomže já si...nemůžu si pomoct, nedokážu být silný, i-i když vím, že Kyunnie to bere stejně špatně jako já, n-nedokážu ani jeho utěšit a dělat, že je vše v pořádku." Zakryju si rukama obličej. Taemin mě s tichým ššš obejme a pohladí po vlasech.

„Já vím, to jsme my mámy," zašeptá a slyším v tónu jeho hlasu tichý smích. „Kyunnieho se nám podařilo adoptovat až na nějaký sedmý pokus, bylo to velmi náročné," jemně se odtáhne a setře mi slzy. „ale víš...teď když nad tím tak přemýšlím...díky bohu za to," usměje se a já vytřeštím oči. „nebýt toho, měli bychom jiného syna nebo dceru a já...neumím si představit, že bychom Kyunnieho neměli...tak...zkuste to brát, že to není chyba vaše, jen...jste ještě nenarazili na někoho, kdo je stvořený být vaším synem." Usměje se a já s posmrknutím přikývnu. Taemin má...má pravdu, možná bych to měl brát z té lepší strany. To je vlastnost, kterou jsem na něm obdivoval už od mala...nezáleží na tom, jak bezvýchodná je situace, on vždycky jedná svým velkým a hřejivým srdcem, vždy se snaží najít alespoň malou pozitivní věc na čemkoliv. Pokud jsem někdy měl vzor, byl ním on.

Jakmile nám Yongsun sdělí, že adopce byla schválena a Yanchen je náš, tak se mi štěstím spustí slzy. Dlouho jen s Kyunniem stojíme, objímáme se a pláčeme jako dva blbečci. Nemůžu se dočkat, až bude moct být s námi. Díky bohu máme tolik práce s úřady a zařizováním, že týden uběhne velmi rychle. Vyběhnu z auta pomalu dřív, než Kyunnie zastaví. Yongsun mi uhne ze dveří, když se hrnu dovnitř jako lavina, nemůžu se dočkat.

„Už se na Vás moc těší, zatím nemluví, ne tedy moc, ale pořád opakoval: Kiki, Kiki," uculí se, zatímco já ji poslouchám jen napůl, protože očima hledám Yanchena. „jsem ráda, že Vám to vyšlo." Pokračuje, ale nakonec se zasměje, když vidí, že ji neposlouhcám a vezme nás konečně do herny, hned si kleknu a Yanchen ke mně s baťůžkem přiběhne a tak ho hned obejmu.

„Pojedeme domů." Kyunnie si k nám klekne a my se oba šťastně usmějeme. Konečně se na nás usmálo štěstí. Nemůžu ten úsměv smést z tváře, když jedeme domů, culím se jako ten nejšťastnější člověk na celém světě. A vím, že nejsem sám, protože Kyunnie se usmívá taky a Yanchen se zvědavě kouká všude kolem.

„Máš rád pejsky, Chennie?" usměju se, když mu v garáži odepínám dětský pás, zatímco on překvapeně mrká nad štěkotem ozývajícím se ze zahrady. Štěkot přerývaný dramatickým vytím Curly, která se vždycky stará o to, aby celá ulice věděla, že rodina Lim už přijela domů. Yanchen začne kývat hlavičkou a já ho vezmu do náruče, aby ho ty čtyři postrachy hned neshodili. Opatrně s ním v náruči vejdu do zahrady, kde už na nás v řadě všichni čtyři čekají. Yanchen překvapeně vytřeští oči a natáhne k nim ručičku, zatímco se podívá na mě, jestli smí. Hned přikývnu a dřepnu si s ním. Hodně s nimi cvičíme, takže je nechám, aby si poslušně sedli do řady a nenaskákali na nás oba.

„Tak, tohle je Shayla," přivolám Shaylu k nám a drbu ji na hlavičce, zatímco ona zběsile oňufává Chennieho, který se začne hned smát. „Curly, stačí." Zasměju se, když Curly začne dramaticky a dotčeně výt, že ona už se chce taky seznámit. Drama queen, opravdu. Postupně je spolu všechny seznámím.

///

Náš svět se opravdu změnil o sto padesát stupňů. Chennie rozzářil náš svět neuvěřitelnými barvami, je to neskutečně hodné dítě. Je bystrý, velmi pečlivý a učenlivý. Nejvíc mě překvapuje, že je opravdu jako náš, kolikrát v něm naprosto vidím některé své a některé Kyunnieho vlastnosti a to s námi bydlí teprve první rok. Přesto není den, kdy by nás nepřekvapoval.

„Maminko?" zamrká na mě, když vypísknu v kuchyni, nabrousil jsem si nůž a u krájení zeleniny jsem se lehce řízl. Dneska grilujeme, tak všechno připravuji, aby bylo vše dokonalé. Yanchen má totiž 5. narozeniny, tak máme zahradní slavnost.

„Copak, miláčku," Pohladím ho druhou rukou po vlasech a usměju se. Prstíkem ukáže na moji druhou ruku, kde jsem se řízl. „to jen maminka nedával pozor, tak se řízl, víš." Dřepnu si k němu a ukážu mu prst, na kterém je stopa od krve. Je zvědavka zvědavá, vše chce nejen vědět, ale i vidět, takže jsme si s Kyunniem zvykli, že mu ukazujeme opravdu vše, včetně říznutí do prstu.

„Neboj, maminko," vytřeštím oči, když moji ruku chytí do svých ručiček. „to přestane bolet a brzo se to zahojí, Chennie ti to pofouká." Usměje se jako sluníčko a začne mi prst foukat tak, jak mu vždycky bebínka foukám já, když se něco stane. Nahrnou se mi slzy do očí, když vidím, jak je důležitý. Když vidím, jak se učí i chování, na kterém si nedáváme tolik záležet, aby se naučil. Je opravdu neskutečně vnímavý.

„Už to nebolí ani trošku, ty moje sluníčko." Vezmu ho hned do náruče a začnu ho muchlat a pusinkovat, dokud nadšeně nepiští. Na jeho pískot jsou odpovědi čtyři různá štěknutí, hned slyším na plovoučce klapající drápky a zasměju se, když se ti čtyři hrnou dovnitř jako parta buldozerů. „Už ho pouštím, nehysterči." Zasměju se, když Curly začne výt, Marley do mě dloube čumákem, Kyunnie má nakloněnou hlavu na stranu a kouká střídavě na Curly, střídavě na mě a střídavě na to, jak se snaží Shayla sníst plastové ovoce, které máme na konferenčním stolku jako dekoraci. Takhle sebranka, opravdu. Zasměju se a položím Yanchena na zem, dám mu do ruky kus salámu a vyženu ho ven i s nimi a se smíchem zakroutím hlavou.

Taemin mi pomůže donést všechno naložené maso, klobásky a zeleninu ven na stůl, vrátím se ještě zpátky, nachystám koše a všechno, co je na vyhození.

„Já mamince pomůžu!" ozve se pyšně vedle mě, když Chennie chytí jeden z pytlů a snaží se ho zvednout. Zahihňám se a pohladím ho po vlasech s pochvalou, že je neuvěřitelná šikulka a co by si bez něj maminka počala.

Rozejdeme se společně před dům k popelnicím, abychom vynesli odpadky.

„K-Kihyunnie?" otočím se za ženským hlasem, když slyším své jméno a vytřeštím oči. Najednou se mi zastaví srdce, když se zadívám do vráskami poznamenaných očí, které jsem neviděl několik let, naposled, když po mě házela věci, zatímco jsem odcházel z domu. Svraštím obočí a chladně se na ni zadívám.

„Kdo to je, maminko?" zašeptá Chennie, když ho chytím za ruku.

„K-Kihyunnie, já...já bych s tebou chtěla mluvit, prosím." Zatřese se jí hlas, zatímco já Chenniemu odpovídám, že to není nikdo. Dojde k nám Kyunnie s Taeminem a oba vytřeští oči, když vidí moji mámu.

„Nemáme spolu o čem mluvit," zadívám se na ni. „ne po tom, co ses tady najednou objevila po několika letech toho, co jsem ti byl volnej," zavrčím. „celou dobu ses o mě nestarala, ne, že bych o to stál, ale já už jsem jinde, takže ne, nemůžeš si se mnou promluvit." Odseknu a vezmu Chennieho do náruče a jdu s ním hned nekompromisně zpátky, na zahradě ho pustím z náruče, dojdu do domu a prohrábnu si se zavrčením vlasy. Opravdu si myslí, že po takovém čase přijde a já s ní budu chtít mluvit?! Po tom všem?

„Lásko?" vyruší mě z myšlenek hluboký hlas a Kyunnie mě zezadu obejme.

„Jak si vůbec může myslet, že s ní budu chtít mluvit! Myslí si, že se to po těch letech všechno spraví?!" zavrčím a začnu bědovat. „Tolik mi ublížila!" celý se zatřesu vztekem.

„Máš pravdu, v každém slově," vtiskne mi pusu na rameno a přikývne. „ale víš...kdybych se k nám stavěl stejně jako ty teď...nebyly bychom tam, kde jsme," zašeptá jemně a já vytřeštím oči. „já ti dal druhou šanci a jsem neskutečně šťastný, že jsem to udělal, že jsem se nechal přesvědčit o tom, že si druhou šanci zasloužíš a...myslím, že všichni si takovou šanci zaslouží." Pohladí mě po rukách a vtiskne mi pusu.

„T-Ty...chceš abych ji vyslechl, i přesto, že...že ublížila i tobě a tvé rodině." Oči se mi zalijí slzami. Kyunnie přikývne a já se přitulím do jeho náruče. Nikdy mě nepřestane udivovat hřejivost a velikost jeho srdce. Jak může mít někdo v srdci takové nekonečno lásky a vřelosti. Nakonec přikývnu, protože...má pravdu. Kdyby se ke mně Kyunnie stavěl před lety stejně jako já teď...nikdy bychom neskončili spolu. Neměli bychom tento překrásný dům, nekončící lásku, Chennieho a nádhernou rodinu a život. Neměli bychom nikdy nic. Jen bolest v srdcích, smutek a nenávist. A pokud...pokud si on, kterému máma ublížila nejvíc, myslí, že si máma druhou šanci, tak ji jí zkusím dát.

Vtisknu mu pusu a pomalu dojdu zpátky před dům, kde sála máma a Taemin, který pomalu odejde, když mě uvidí.

„Pojď dovnitř, já...promluvíme si." Zakývám nakonec hlavou, když k ní dojdu. Hned se jí z očí spustí slzy, začne hlasitě a bolestně plakat, svraštím obočí a...pořád je to moje máma, i přes to všechno. Pomalu roztáhnu ruce a ještě pomaleji ji obejmu a přitisknu lehce na sebe. Objímám ji, dokud to ze sebe alespoň trošku nedostane a pak ji vezmu dovnitř.

„M-Máte to tady tak nádherné," Zašeptá tiše s třesoucím hlasem, když ji vezmu dovnitř do obýváku, abychom měli klid. „nejen kvůli věcem, ale...kvůli té atmosféře, když...jsme tu žili my, tak...bylo všechno chladné." Zašeptá jemně, přikývnu na souhlas, protože to tak opravdu bylo.

Posadím se s ní na gauč a čekám, než začne sama, nechci na ni nijak tlačit, ani vlastně nevím, co bych chtěl slyšet.

„Od té doby, co...jsi odešel...jsme se s tvým otcem hodně hádali, dával mi za vinu tvůj odchod, nadával na tebe, že takového syna nechtěl," zašeptá jemně. Nic jiného bych od něj nečekal. „i já byla...nejdříve naštvaná, ale pak...chyběl jsi mi, vždyť jsi můj syn, i když jsem se tak často nechovala tak...jsi pro mě byl to nejcennější, já se jen snažila dodržovat způsob výchovy, jak to chtěl tvůj otec, protože jsem nechtěla, aby nás opustil, chtěla jsem, abys...vyrůstal v pořádně finančně zařízené rodině, abys měl všechno, co chceš a abys měl velké možnosti, až...později mi došlo, že to bylo to poslední, co jsi chtěl," jemně chytím její ruku, zatímco naslouchám jejím slovům. „on chtěl, abych vyklidila tvůj pokoj a...já to chtěla udělat, ale pak jsem za postelí našla tvůj deník," zašeptá a já vytřeštím oči. „seděla jsem na zemi uprostřed tvého pokoje a plakala jsem, když mi tvůj diář odkryl tvé každodenní pocity...to, jak jsi byl osamělý, jak ti bylo smutno...jak moc ses snažil a...jak moc pro tebe Changkyun znamenal...když jsem četla, jak jsi k němu utíkal a jeho rodině kdykoliv jsi mohl, i za cenu toho, že budeš mít doma problémy...došlo mi, že díky němu a jeho rodině jsi...jsi došel na správnou cestu," přes slzy se na mě usměje. „Kihyeon děsně zuřil, jakmile jsi opustil školu a on musel přiznat, že jeho syn nebude doktor a musel pronajímat soukromou kancelář, která pro tebe byla připravená...když se k nám pak doneslo, že ti Jolin pomohla zařídit kavárnu, která se začala rozjíždět...řekla jsem mu, že jsem na tebe pyšná, že jsi něco dokázal a...od té doby to šlo z kopce, pořád jsme se hádali, neustále...Kihyeon stejně nebyl doma, pořád byl s těma svýma sekretářkama a já to nakonec nevydržela a požádala jsem o rozvod...jenomže jsem si neuvědomila, že jeho právník a zároveň dobrý přítel se postará o to, abych po rozvodu skončila na ulici bez jediné koruny. Nevěděla jsem co dělat a kam jít, každému jsem nějak ublížila...a tak jsem šla za Jolin, která mi otevřela oči a ukázala mi, která z nás vždycky měla lepší charakter, protože mě k sobě přijala. Neřekla ti o tom, protože jsem nechtěla, abys to věděl. Ve skutečnosti by mě ani nenapadlo, že by jsi žil v našem starém domě...musel být v hrozném stavu, já tam uklízela jen sporadicky, protože...jsem defacto žila ve tvém pokoji, byl jsi to jediné, na čem mi kdy záleželo." Zašeptá a já ji pomalu obejmu.

Bylo to těžké, ale díky Kyunniemu jsem dokázal své matce odpustit. Můj milovaný manžel mě naučil nespočet věcí a tohle je jedna z nich. Byl jsem rád, i Chennie byl rád, protože měl dvě babičky, které ho rozmazlovali. Jakmile bylo Yanchenovi 6, rozhodli jsme se pro další krok – pořídit mu brášku. Vše jsme začali zařizovat, chtěli jsme hlavně, aby Chennie chodil s námi, aby si mohl svého brášku vybrat i podle svého vlastního uvážení. Yongsun s tím neměla problém, byla šťastná, že jsme se rozhodli pro další adopci. Yanchen si mezi dětmi vybral menšího a rok mladšího chlapečka se jménem Chengcheng, byl jako on odebrán z rodiny kvůli nevyhovujícím podmínkám.

„Druhá adopce bývá hladší než úplně první," jemně se usměje Yongsun, zatímco kouká do počítače. „vteřinku naběhli mi tu děti nedávno přivezené- počkejte, nepamatujete si jméno Yanchenovi biologické matky?" zamračí se Yongsun, nechápavě se na sebe s Kyunniem podíváme.

„Kim Hyemi, pokud si dobře pamatuji z úmrtního listu." Zamyslím se, Kyunnie přikývne, že takhle nějak to jméno znělo, že je mu to taky povědomé.

„Yanchen má o rok staršího bratra, podle informací tady nebyl k nalezení, protože si ho vzal ten otec, je momentálně domluven převoz sem do dětského domova, kvůli tomu, že ten otec měl autonehodu pod vlivem alkoholu a na místě podlehl zraněním." Zamračí se a my oba vytřeštíme oči. Hned přikývneme na to, že máme zájem získat i jeho brášku.

Situace se trošku změnila a my místo dvou dětí měli tři. Yanchena, Chengchenga, kterého si Chennie vybral jako svého brášku a taky Yanjuna, který je jeho biologický brácha. Nejdřív jsme měli strach, jak zvládneme tři děti, ale nakonec....jsme byli neuvěřitelně šťastní. A já nikdy nepřestanu děkovat za tu příležitost. Naše děti učím, že nezáleží na bolesti, ale...každý si zaslouží druhou šanci. Každý se může změnit. A na nás je, abychom dokázali patřičně ocenit něčí snahu, abychom dali druhou šanci, pokud je potřeba a odpouštět, i když je to bolestivé a těžké. Protože nebýt Kyunnieho odpuštění...nebýt jeho druhé šance, nikdy bych neměl tak pohádkový život. Nikdy bych nebyl tím nejšťastnějším mužem na světě. Miluji tě, Lim Changkyun. Miluji, vždy jsem miloval a vždy tě milovat budu, do posledního úderu mého srdce.