Changkyun

Myslím si, že jsem nejšťastnější člověk na světě. Myslím, že ani jako dítě jsem nedoufal, že bych jednou skončil s Kihyunem v náručí na naše druhé výročí, zatímco se mu na ruce bude lesknout zásnubní prsten. Vždycky jsem byl realista a spíš než to, jsem čekal, doufal, že budeme kamarádi. Dobří přátelé do konce života, ale život vzal svou vlastní zatáčku a rozhodl se nás oba udělat šťastné. Vezmu Kihyuna do náruče a odnesu ho do ložnice, kde jsem připravil pár vonných svíček na komodu a okvětní lístky kolem postele. Kihyun zavrní, zatímco ho položím do postele a dostanu se s polibky nad něj. Po chvíli zaplňují naše steny ložnici a celý dům, zatímco zakončíme úžasný den.

„Takže jsem doufal, že mi budeš moct jít za svědka." usměju se na Jooheona, zatímco mu říkám dobrou novinu. Jooheon málem bodne jehlou do ruky dítě místo matky, která si přišla pro svoje očkování a má svého pětiletého syna na klíně.

„Fakt? Půjdu moc rád." vypískne.

„To je moc hezké, doktore Lim, váš snoubenec je tak hodný člověk, vždycky po vyšetření dojdeme do jeho kavárny a je tak moc hodný," usměje se paní Kim, která konečně dostane od Jooheona očkování. Usměju se a pokynu jí, aby si sedla ke mně, zatímco jí budu dělat zápis do karty. „a plánujete pak děti? Adopci nebo náhradní matku?" usměje se na mě, když jí vysvětlím možné případné vedlejší účinky očkování a jak se první dny může cítit.

„O tom jsme zatím nemluvili," usměju se a zadívám se na ní a i na Jooheona, který zvědavě pokukuje a čekal na mou odpověď. „to budeme řešit asi po svatbě, ale bylo by hezké mít doma malého caparta." usměju se a rozcuchám malému chlapci vlasy, když na mě zasněně koukal.

„Tak hodně štěstí a gratuluji." usměje se paní Kim, když dokončíme její vyšetření a odejde z ordinace. Jooheon vyleze ven, aby zjistil, že čekárna je prázdná, aby taky ne, je už po naší ordinační době, pro paní Kim jsme zůstali déle, protože je sama a musela po práci do školky a jinak by se k nám nikdy nedostala.

„Jdeš domů?" převlékne si Jooheon doktorský kabát a přehodí přes sebe jarní bundičku. Přes den je teplo, ale takhle k večeru už to není ono.

„Nene, mám příjem do desíti, protože Woozi měl místo noční i ranní, tak aby si odpočinul." přikývnu a usměju se, zatímco si vezmu pager, telefon, zaměstnaneckou kartičku.

„Tak to jo, tak to se uvidíme doma." zahihňá se a já pozvednu obočí.

„Jakožto tvůj svědek jsem se domluvil s Kihyunem, že mu budu pomáhat se svatbou, Minhyuk tam bude taky a myslím, že i mamka Minnie, budeme mu pomáhat vše zařídit a tak, takže se teď budeme vídávat často doma." zasměje se a já přikývnu.

„Věděl jsi, že se zeptám tebe, co." usměju se, zatímco zamykám ordinaci.

„To proto, že jsme propoBROUjený!" mrkne na mě. Se smíchem přikývnu a zamávám mu, ať pozdravuje Kihyuna, zatímco já se rozejdu na příjem, kde je kupodivu dnes docela klid. Zprávy o mojí svatbě se roznesly, některé sestry to oplakali s tím, že doufaly, že to budou ony, kdo si mě vezme. Ne, že bych to věděl, ale Jooheon mi to říkal, nevím, co je na to pravdy. 

Zatímco jsem na příjmu, tak mi ale přišlo nespočet lidí pogratulovat. Dokonce i primáři Sungmin a Hyunshik. Kersee se Suzy si přišli, vyzvednou svatební pozvánku, kterou Kihyun s mámou nechali vytvořit. Dlouho brečeli, ani nevím, jak dlouho. Wonho plakal ale ještě víc než ony dvě. Hyungwon mi jen líně s úsměvem pogratuloval a pak se mě zeptal, zda tam bude místo, kde si bude moct zalézt. Ujistil jsem ho, že s takovým místem se pro něj počítá. Vypadal šťastněji než před tím. Na příjmu jsem se bavil s několika sestrami o svatbě a jak to před ní a po ní probíhalo.

„Hlavně se nelekej, můj manžel říkal, že jsem byla jako saň, všechno muselo být perfektní," zasměje se vrchní sestra, když nám na stanoviště přinese kávu. „nevím, jestli to tvůj snoubenec bude mít stejné anebo je to hormonální věc ženských," zasměje se. „ale jestli je perfekcionista, tak prostě vše musí být perfektní. Já sama jsem se stresovala a šílela. Den před svatbou mi přivezli místo tmavě modrých růží fialové...no já vyváděla. Můj manžel mi s klidem řekl: vždyť o nic nejde, jsou to jen kytky...málem jsem ho zabila a svatbu odpískala připravená se s ním rozejít." začne se smát a i já se přidám. Sestry, které zaslechly náš rozhovor se zastavili u pultu a začali se smíchem poslouchat, ty vdané začali přidávat, že to měli stejně.

„Jo, mě dali na stoly místo slonovinové bílé normální bílou, já vyváděla a můj muž mi řekl: vždyť je to jedno." zakroutí očima.

„Mě podávali místo červeného vína bíle." zasměje se další a další přidávají, co jim spletly.

„Takže, Kyun," zadívá se na mě vážně vrchní sestra Mirae. „chyby se stávají, i když bude Kihyun dělat vše perfektně, ale pro dobro boží neříkej, že to je jedno, jediné, co jsme chtěly slyšet bylo: Ježiši, to si děláš srandu! Hned tam zavolám, aby přivezli to, co jsi chtěla! To jim nedaruju!" začnou všechny sborově, což je děsivé.

„My víme, že to je jedno, nakonec stejně o růže ani jídlo ani ubrusy nejde, ale chtěli jsme, aby to bylo perfektní a nervy k tomu a ještě to jejich flegmatické, to je jedno," začnou se smát. „ale trochu toho naštvání ze strany manžela potřebujeme, hlavně se neciť smutně, že tě k ničemu při plánování nepustí," začnou se smát a celý zbytek přijmu, mezi kontrolování pacientů, mi dávají rady a vyprávějí, jak u nich probíhala svatba a svatební přípravy a přijde mi to až děsivé, jak mají všechny stejné zážitky. Když si tak vzpomenu... Jooheon taky vyváděl a to jsou mu věci jako barva ubrusů jedno a přitom šílel, když ubrusy neladili s mašlemi na vázách u květin. Jakmile přijde Woozi, tak si s ním ještě chvíli povídám, než se rozloučím a rozejdu se do garáže. Najdu svoje auto a pomalu se rozjedu domů. Pustím si živější hudbu, aby mě lehce probrala. Ne, že bych byl unavený, jsem rád, že dneska byla na přijmu pohodová nálada a my si pořád povídali, protože mě to aspoň povzbudilo, ale přeci jen půl hodina cesty v autě ve tmě, zatímco kolem mě nejezdí žádná auta je dost unavující. Otevřu si bránu a usměju se na dramaticky štěkající Curly, která nemůže přijmout fakt, že s ostatními spí venku, jelikož už není zima. Zajedu do garáže a zvenčí ji zavřu, abych se mohl s pejsky pomazlit. Shayla rozkošně rozhazuje zadními packami, zatímco se ke mně řítí, protože byla na zahradě mámy a nemůže o nic přijít. Pomazlím jí a všechny ostatní a pak zajdu ke dveřím a nemůžu se na ně podívat, protože na mě zkoušejí určitě smutná očka, kterým já bych neodolal. Odložím si věci v předsíni a na jednu stranu jsem čekal, že tu už nikdo nebude, ale překvapeně pozdravím všechny, když pořád sedí v obýváku a plánují.

„Ahoj, lásko," přiskočí ke mně Kihyun a vtiskne mi pusu. Obejmu ho a vtisknu mu pusu na zpět. „už končíme, Jooheon a Minhyuk tu přespí je pozdě, tak aby nemuseli jet takhle v noci domů." usměje se Kihyun. Přikývnu, dojdu se zatím vysprchovat a převléknout. Kihyun mi zatím ohřál jídlo a já se posadím k nim na sedačku, zatímco jím a koukám se na televizi, tak slyším štěbetání kolem sebe a musím se usmát, Kihyun tohle zbožňuje, tohle plánování, a aby bylo vše perfektní.

///

„To snad ne!' vyjekne Kihyun. Nadskočím v obýváku, když se dívám na televizi a zvednu se, dojdu ke dveřím, kde zrovna chodí dva kurýři a vynášejí z dodávky výzdobu a dávají jí do chodby na zem. S Kihyunem jsme se dohodli, že budeme mít obřad i hostinu u nás na zahradě. Vzhledem k tomu, že do kostela nemůžeme a nechtěli jsme pronajímat nějaké prostory. Pronajali jsme si stoly a židle, altánky a všechny tyhle věci od jedné firmy. Najali jsme cateringovou službu na občerstvení. Včera jsem s tátou posekal trávu, abychom tam mohly stoly dát a postavit párty stany, kdyby náhodou mělo pršet, tak ať se nemusí vše rušit. Kihyun na dnešek objednal výzdobu, vzhledem k tomu, že je středa a svatba je v sobotu.

„Copak se děje?" dojdu k němu, zatímco si zděšeně prohrabává vlasy.

„Já chtěl fialové dekorace, a tohle je taková vyblitá modrá." zašeptá na pokraji slz, nevím, jestli smutku nebo vzteku. A je to tady, Changkyun, tohle je ta chvíle, na kterou jsi byl připraven.

„To snad ne!" zaburácím a Kihyun se na mě zadívá. „ukaž, dej mi číslo, zavolám tam a řeknu jim, ať si to vezmou zpět a dovezou to, co sis objednal," natáhnu ruku, aby mi podal telefon. „omlouváme se, ale vezměte ty krabice zpět, tohle jsme si neobjednali, tady máte za práci navíc, ale my to budeme reklamovat." zakývám hlavou a podám kurýrům dýško. Přikývnou s tím, že to chápou a začnou nosit věci do auta, zatímco mi Kihyun dá telefon s překvapeným výrazem. Hned si vezmu telefon a vytočím číslo, které mi připravil. Slečna na telefonu nejdřív otráveně začala, že nemáme nárok na reklamaci. Telefonoval jsem asi hodinu, přes jejího nadřízeného až k šéfovi firmy a překvapeně jsem zalapal po dechu.

„Choi Seung Cheol, prosím." ozve se, profesionálně, ale lehce podrážděně.

„Ale dobrý den, tady doktor Lim Changkyun." nadhodím a slyším jeho zalapání po dechu. Ještě aby ne, jsem jeho i jeho matky doktor, zjistil jsem její matce vážnou srdeční chorobu a nebýt mě nešla by na vyšetření včas a mohla, dopadnou velice zle.

„Dobrý den, pane doktore." Hned se usměje. Znám ho jako pacienta a vím, že je to moc milý mladý muž. Vysvětlím mu náš problém a on zalapá po dechu, že nevěděl, že jeho zaměstnanci dělají takové chyby a ještě mají přístup, jaký mají, a že si myslel, že jsem jen nějaká prudič, protože mu to takto jeho zaměstnanci podali. Ujistí mě, že mojí objednávku doručí ještě dnes, tak jak měla být a ještě nám vrátí peníze za problémy. Vrácení peněz mu vymlouvám, ale trvá na tom.

„Tak zařízeno." usměju se a podám Kihyunovi telefon, který na mě překvapeně kouká. Hned telefon zahodí na sedačku a skočí mi do náruče, zatímco mi mezi polibky šeptá, jak jsem úžasný a jak moc mě miluje. Usměju se a hladím ho po zádech.

„Tady si někdo zaslouží odměnu." zašeptá a začne si pomalu klekat. Zalapám po dechu, budu muset sestrám poděkovat. Mám takový pocit, že to byla zkouška mého života. Prohrábnu Kihyunovi vlasy, zatímco si kleká a rozepíná mi pásek.

„Ahoj, zlatíčka." vtrhne dovnitř Máma, Minhyuk a Jooheon. Oba si odkašleme, zatímco si Kihyun rychle stoupne a já si začnu zapínat poklopec. Máma něco vypískne a zakryje si oči. Jooheon se začne smát se s tím, že měli zavolat a Minhyuk z nějakého důvodu vytáhne telefon.

„Takhle to vypadá, když někomu překazíte kouření." zasměje se, když nás ozáří blesk z foťáku. Kihyun něco zaprská s tím, že ho zabije.

„Dám ti tu odměnu večer." vtiskne mi pusu a pak se rozeběhne, že Minhyuka zabije.

Jooheon mě poplácá po zádech, že jsem dobrej, ne za to, že jsem mohl mít úžasný orální sex, ale za to, jak jsem se zachoval při špatné dodávce dekorací.

„Určitě ti to někdo musel poradit, protože jinak by ses snažil spíše přesvědčit Kihyuna, že se nic neděje, že." pohladí mě máma po vlasech s tím, že mě zná moc dobře. Uhnu pohledem a přikývnu, že mi to poradili sestry z příjmu.

S mámou doladíme poslední dekorace na stolech. Uličku ohraničenou okvětními lístky a altánky. Vše je dokonalé, v barvě fialové, protože Kihyun ví, že tu barvu mám nejraději. Cateringová služba vyložila všechno občerstvení na stoly, aby mohli hosté během svatby a po svatbě co ukusovat a jakmile obřad skončí, tak nám budou servírovat oběd na stoly. Jeden stan je pouze pro obřad, vede od dveří až na druhou stranu zahrady a po obou stranách uličky jsou židle. Další stan je o něco dál, kde jsou kruhové stoly a jeden veliký obdélníkoví, kde budeme sedět já, Kihyun, Jolin a moji rodiče. Spolu s Jooheonem a Kayeem a Minhyukem a Hyunwoo. Ostatní stoly jsou pro hosty. Není jich mnoho. Mojí kolegové z práce a Kihyunovi pracovníci z kavárny. 

Máma mi upraví sako a pak se sehne k našim čtyřem postrachům, kteří mají místo obojku motýlky. A naše fenky mají fialové mašličky. Pyšně sedí jako ti nejdůležitější hosti. Hosté se začnou pomalu scházet a naše ulice se plní auty. Naštěstí máme dobré sousedy. Přišli nám pogratulovat a přinesli nám víno, místo toho, aby nám říkali, jak jim rušíme sobotu nebo že nemají, kde zaparkovat. Pozval jsem je i dál, ale všichni odmítli, že se nepřišli vetřít, ale jen pogratulovat, když se u nás koná svatba. Staří sousedi z ulice nám přišli pogratulovat se slzami s tím, že si nás pamatují jako děti, jak jsme spolu pobíhali po ulici, a že jsou rádi, že jsme spolu. S úsměvem jim poděkuji a pak se vrátím k vítání hostů. Kersee se Suzy přišli v hezkých fialovo bílých šatech. Hezké je, že mají obě šaty stejné, ale jedna je má bílo fialové a druhá fialovo bílé. Wonho s Hyungwonem mají hezké černé obleky s fialovými doplňky. Kihyun jasně upozorňoval v pozvánce, jak chce, aby byl kdo oblečený.

„Bude to nádherná svatba." usměje se Jooheon a upraví či fialového motýlka. Přikývnu a máma mi vtiskne pusu s tím, že jde za Kihyunem, aby ho mohl doprovodit k oltáři. Vím, že se o tom bavili. Máma se nabídla a Jolin souhlasila s tím, že takhle to bude nejlepší. Táta se postaví ke mně a poplácá mě po rameni a já nedočkavě dojdu k oltáři. Zatřesu se, když se ozve hudba a po chvíli se otevřou dveře do obýváku, odkud vyjde Kihyun. Usměju se, má nádherné bílé sako s fialovými doplňky a zadívám se na Minhyuka, který na mě mrkne, že to byl jeho nápad. Kihyun má kolem pasy něco jako vlečku, je síťovaná a jde mu od boků na záda a je to skoro jako sukýnka. Kihyun ale vypadá tak neuvěřitelně šťastně. Nemůžu z něj spustit oči, a jakmile ke mně máma přijde, tak mi předá jeho ruku.

„Moc vám to přeju, zlatíčka." usměje se a odstoupí k tátovi a posadí se do první řady.

Obřad byl úžasný s Kihyunem jsme po sobě nedočkavě pokukovali a jakmile jsme si řekli naše ano a Kihyun mi skočil do náruče pro polibek, tak se všichni roztleskali. Máma plakala potoky slz společně s Minhyukem a Jooheonem. Rozkrojili jsme dort, najedli se a pak protancovali celý večer i noc.

„Lim Kihyun zní nádherně." zašeptám a přenesu ho přes práh ložnice. Kihyun se zahihňá a obejme mě.

„Nejnádherněji." zazubí se a vtiskne mu dlouhou pusu.

Mezi námi se po svatbě nic nezměnilo. Lidé si kolikrát myslí, že po svatbě je něco jiné, ale jediné co bylo jiné bylo, že jsme měli stejné příjmení a já mohl všem pyšně říkat, že mě doma čeká můj manžel. Po asi týdnu mě sestry poslali do patřičných míst, když jsem v jedné větě řekl slovo manžel asi dvacetkrát.

„Jinak děkujeme za chlebíčky." zasmály se, když jsem jim jako děkovné přinesl chlebíčky, protože jejich rady mi pomohly. S Kihyunem jsme se rozhodly, že líbánky strávíme v létě na kanárských ostrovech. Máma s tátou a Jolin nám dali peníze s tím, že nám nechtějí nic plánovat, ale chtějí nám to zaplatit. Rozhodli jsme se pro kanárské ostrovy a už se ani jeden nemůžeme dočkat, jak odjedeme.

„Víš, něco mě tak napadlo, možná je to šílené," zašeptá Kihyun, když se vyvalíme na slunečnou pláž po hodině blbnutí v moři. Natočím se k němu a přikývnu, ať pokračuje. „časem...bychom mohli můj pokoj předělat," zašeptá. Překvapeně se na něj zadívám, jak to myslí. Každý pokoj v domě jsme předělali a renovovali, ale jen jeho pokoj jsme nechali být, neměl jsem nic proti, vím, že je to Kihyunova vzpomínka, které na jednu stranu není schopný se vzdát. "mohli bychom z něj...udělat hezčí...dětský pokoj," špitne a zadívá se na mě. Vytřeštím oči, což mu dá nejspíše špatný signál. „n-nemusí to být hned, jak se vrátíme ani za rok, ale...někdy?" špitne. Zasměju se a vtisknu mu dlouhou pusu.

„Klidně hned." usměju se do polibku. Překvapeně vytřeští oči a hned mě pevně obejme, že má velikou radost.

Hned, jak jsme se vrátili, jsme tu novinu sdělili Mámě a tátovi. Byli nadšení a nadšeně nám gratulovali, ale připravili nás na to, že to nebude tak jednoduché, jak doufáme. S Kihyunem přikývneme, že s tím počítáme. Měli pravdu. Schvalování, adopce...nebylo jednoduché.

„Tak?" zatřese se Kihyun, když mi volala paní z kanceláře. Jemně si povzdechnu.

„Zase nic." zašeptám a Kihyunovi se zatřese spodní ret.

„C-Co děláme špatně, Kyunnie." vzlykne. Zakroutím hlavou a obejmulo. Je to už třetí dítě, které nám zamítli. Už známe ten proces na zpaměti. Zažádáme si o adopci, dostaneme na výběr, vybereme si, přijde sociálka, aby nám zkontrolovala dům, že jsme doopravdy svoji, zda bude mít dítě pokoj, a kde vyrůstat, dojdou ke mně do práce se zeptat na mě, Kihyuna si proklepnout na živnostenském úřadě, řeknou nám, že je vše perfektní. Následně nám zavolají, že dítě dali jinému páru.

„Nevím, lásko, ale třeba nebyli pro nás ti praví." zašeptám a povzdechnu si.

„Chci to zkusit hned znovu." zatřese se. Přikývnu a chytím ho za ruku, že se hned rozjedeme do jednoho z dětských domovů.

„Pojďte dál, pane Lim," usměje se na mě jemně Yongsun, která zde pracuje jako adopční poradce, Kihyun se zatím rozejde k dětem. „upřímně i mě to unavuje, pane Lim," usměje se smutně. „nevím proč vás zamítají, asi je to proto, že jste gayský pár a vždy vyberou kohokoli jiného, jen aby vám to mohli zamítnout! Ale pokud se to rozhodnete zkusit znovu tak slibuji, že to vyjde. Udělám cokoli, i kdybych měla někoho podplatit!" řekne vážně.

„Jestli další adopce nevyjde nevím, jestli to Kihyun zvládne zkusit znovu." zašeptám a vím, jak ho to ničí. Je to rok a půl o toho, co jsme se rozhodli pro adopci namísto náhradní matky a pořád se to táhne. Kihyun se fixuje na dítě, které si vybral, nejdřív to byla holčička, pak dva chlapečci - Kihyun k nim přirostl, už si vše plánoval a pak proplakal dvě noci v dětském pokojíčku, na kterém si dal tak záležet a já nemohl dělat nic. Nic, co jsem udělal, ho neutěšilo a já vím, že už mu pomalu umírá naděje.

„To je mi jasné, ale zkuste to ještě jednou." řekne vážně. Přikývnu a vyjdu ven z kanceláře, jestli Kihyun ví o dítěti, které by chtěl. Vytřeštím oči, když Kihyun sedí v koutě a chová chlapečka. Tiskne ho k sobě a kolébá s ním ze strany na stranu. Za tu dobu, co jsme tu byli, tak si Kihyun vždy jen s dětmi povídal a pak mi nadšeně řekl, že si myslí, že to jsou oni. Ale teď je to poprvé, kdy k sobě nějaké dítě tiskne a něco mu brouká, zatímco chlapeček, tipl bych věk tak 3 – 4 roky, se k němu tiskne stejně. Kihyun ke mně zvedne oči.

„To je on." vzlykne a pohladí chlapečka po vláskách a ten se na mě usměje sluníčkovým pohledem.

„To je Yanchen," usměje se Yongsun. „je tu chvíli, našli ho v zanedbaném domě, jeho máma alkoholička a otec nezvěstný, matka zemřela na rakovinu jater a jeho pak převezli sem. Je to úplné sluníčko." usmála se. To bylo ono. Když jsme s Kihyunem odcházeli, tak mě pevně držel za ruku.

„To musí vyjít, Kyunnie," zašeptá, když stojíme venku na ulici. „já vím, že jsem přilehl ke každému z nich, ale tohle je jiné. Je jako...jakoby byl stvořený pro mě, pro nás. Jestli tohle nevyjde tak... nevím, jestli budu...chtít ještě jiné." špitne se slzami v očích. Pevně ho obejmu a přikývnu.

„Vyjde to. Slibuju." zašeptám. Po chvíli začal ten proces znovu. Sociálka, vyptávání se v práci, proklepávání našich osobnosti. Kihyun chodil po domě s plyšáčkem a nervózně přešlapoval. Během toho měsíce, co nám adopci schvalovali Kihyun neustále chodil do dětského domova, úplně se na Yanchena upnul a vím, že i on na něj. Měli i svojí vlastní řeč, perfektně si rozuměli a já tam moc chtěl, aby to vyšlo.

Trhnu sebou, když zazvoní telefon. Kihyun vytřeští oči a zadívá se na mě se strachem, když uvidí na displeji jméno Yongsun. Chytí mě pevně za ruku a já vezmu telefon a zvednu ho.

„Dobrý den." hlesnu a zatřese se mi dech Kihyun vedle mě nedýchá, zatímco se mu nervy spustí z očí slzy.

„Pane Lim, mám velice dobrou zprávu, na konci týdne si budete moc Yanchena odvést domů," řekne a mě spadne obrovský kámen ze srdce. Koutky se mi roztáhnou do úsměvu. „zítra můžete jít podepsat papíry a obejít ještě úřady, jakmile to bude, tak si ho můžete vzít domů, gratuluji, jste rodiče." řekne nadšeně.

„Děkuji." několikrát poděkuji a zavěsím telefon.

„T-Tak co?" zatřese se Kihyun.

„Jsme rodiče, lásko." usměju se. Kihyun vytřeští oči a začne plakat, zatímco si ho přitáhnu do náruče. Hlasitě vzlyká a tulí se ke mně.

///

Následující dny na nic nečekáme. Objedeme úřady a vše zařídíme a Kihyun vyběhne z auta snad ještě dřív, než zastavím u dětského domova. Yongsun mu se smíchem uhne ze dveří a se mnou si potřese rukou. 

„Už se na vás těší, zatím nemluví, ne tedy moc, ale pořád opakoval Kiki, Kiki," uculí se. „jsem ráda, že vám to vyšlo." usměje se a poplácá mě po rameni. Dojdeme do herny, kde Kihyun klečí na zemi a objímá Yanchena, který se šťastně usmívá a má batůžek na zádech.

„Pojedeme domů." kleknu si k nim a vtisknu Kihyunovi pusu do vlasů a Yanchena po nich pohladím, zazubí se na mě a jeho úsměv je jak sluníčko.