Changkyun

Jsem rád, že Hoshi odvolal ty pelikány a vše, co sliboval, že na téhle mega šílené párty a rozlučce se svobodou proběhne. Ani si nechci představovat, co vše měl připravené, a jak by to dopadlo, kdyby jeho plány vyšli tak, jak to prezentoval. Naštěstí rozlučka se koná u Jooheona v jejich rodinném domě. Jooheonova máma Junghwa pobíhala kolem a připravovala na tác jednohubky, zatímco jsem všude rozvěšoval balónky. Jooheon spokojeně připravoval na stolky pití, všichni jsme věděli, že nemá cenu to plánovat jako překvapení a Jooheon přiznal, že by byl rád součástí plánování a pomáhání. Hoshi se od Jooheona nehnul a klavíroval mu do hlavy, jak měl velké plány a hlavně, že měl v plánu pelikány. Jooheon se na mě kolikrát s tichou prosbou o pomoc podíval a já jen pokrčil rameny.

Usměju se, když mi pípne zpráva. Párty je v plném proudu. Hoshi, Hoseok a Kersee se zrovna máčejí v bazénu, Hyungwon se ujal gauče s tím, že bude spát, a že mu je nějaká párty u patřičných míst. Suzy se s Junghwou chytli hry Let's dance na playstationu a rozhodli se, že jedna druhou budou porážet, dokud jim neupadnou nohy. Já to jen s pobavením sleduju, když s Jooheonem hrajeme karty.

„Takhle poklidné to mám rád." zasměje se Jooheon. Přikývnu a pak celý nadskočím, když se ozve zvonek. Málem se přerazím, když se rozeběhnu ke dveřím a hned je otevřu..

„Ahoj." zašeptám bez dechu, jako vždy, když ho vidím, jako vždy, když se jeho úsměv ukáže jen pro mě. Když jeho nádherná očka zachytím v pohledu. Chytím jeho ručku a nahnu se k němu.

„Ahoj." zašeptá v rychlosti než se naše rty spojí v jemném polibku a jako když to bylo poprvé, moje tělo zalije lavina pocitů. Mravenčení mi přeběhne po celém těle, srdce se mi zatřese, jakoby mělo prodělat infarkt třetího stupně. Z hlavy se mi vykouří veškeré myšlenky, jediné, co se v mojí hlavě odráží jako míček je jen on. Jen Kihyun sem a Kihyun tam krouží v mojí hlavě. Mravenčení mi přeběhne od páteře až po konečky prstů a vždy bych nejraději plakal nad tím, jak je tohle to jediné, co jsem si celý život přál.

„Jaká byla rozlučka u Kayeeho?" odtáhnu se a vezmu ho jemně za ruku, odvedu ho k Jooheonovi ke stolu, kde se k nám posadí, zatímco mu Jooheon rozdá jeho karty.

„Divoká, ale ne tak, jak bych čekal na Kayeeho." zasměje se. Celý večer proběhl úžasně, nakonec jsme se všichni poskládali u Jooheona doma a přespali. 

///

Přijde mi, že čas neuvěřitelně letí, ani jsem se nenadál a najednou jsem stál v saku u oltáře a sledoval Jooheona, jak jde uličkou ke Kayeemu. Stoupl jsem si za Jooheona stejně jako Kayeeho svědek Bambam. Podepsali jsme svoje svědectví a nakonec jsme vše završili hostinou.

„Máte doprovod?" nahodil jsem flirtovně na Kihyuna, když jsem šel pro drinky. Jooheon a Kayee měli první tanec na jejich oslavě.

„Mm, za chvíli by se měl vrátit." mrkne na mě stejně laškovně. Zasměju se a podám mu jeho drink a sednu si ke stolu. Jako vždy se ztratíme v konverzaci. Povídáme si dlouho, že si ani neuvědomíme, že se osazenstvo veselky zmenšilo o polovinu. Zbytek večera protancujeme a se smíchem se oba oddáváme posledním chvílím veselky.

„Co plánuješ Kihyunovi k výročí?" zvednu hlavu, když zrovna doplňuji pacientce kartu. Postarší paní pozvedne obočí.

„No, měl jsem něco v plánu, ale nevím, jestli to není moc, myslel jsem, že s tím počkám až....až bude mít Kihyun narozeniny, ale no, nevím." odkašlu si.

„A je to tu," rozmáchne se Jooheon rukama. Zraněně a ublíženě se na něj zadívám. „ne, ne, nekoukej se na mě tak, k Vánocům jsi mu dal auto, takže hádám, že k výročí mu budeš chtít dát určitě dům." založí si ruce. Uhnu pohledem, když mě absolutně prohlédl.

„To je ale hezké, a jestli má kavárnu, mohl by mít třeba druhou pobočku tam, kde budete bydlet, to je sladké." zahihňá se pacientka, vypíšu jí léky a přikývnu. Zakroutím hlavou, když jsme jen my dva a Jooheon si sedne ke mně, aby se zahleděl do počítače. 

„Víš... když jsem se díval na domy, vyběhlo mi tohle." Otevřu stránku a Jooheon vytřeští oči.

„Není tohle...?" zamračí se. A já hned přikývnu.

„Je to dům naproti našim, Kihyunův starý dům, je v exekuci a jeho cena je opravdu malá. Rezervoval jsem ho hned, jak jsem ho viděl, aby mi ho nikdo nesebral s tím, že si to rozmyslím, ale myslím, že...že by to bylo ideální. Je to naproti našim, Kihyun a máma se zbožňují a mohly bychom na ten dům s Kihyunem udělat společné vzpomínky." zašeptám. Jooheon nad tím chvíli přemýšlí.

„Víš, co...je to dobrý nápad, je to super cena, lokalita je žádaná a pořád je to Kihyunův rodinný dům, myslím, že by ho to mrzelo víc než si uvědomuje, kdyby se ten dům prodal někomu cizímu a myslím, že je to hezké." Přikývne hned a já se šťastně usměju.

„Kihyun ví, že se prodává?" zadívá se na mě. Zakroutím hlavou.

„Ode mě ne, jestli to ví, tak mi to neřekl." zamrkám na něj.

„Myslím si, že by jsi do toho měl jít." přikývne s úsměvem. Skousnu si ret, a když Jooheon odejde s tím, že jde odvést paní Kim na odběry krve, tak vezmu telefon a zavolám hned realitce, že dům beru. Tak jako tak, si budu muset vzít hypotéku, ale s našetřenými penězi, co mám to nebude dlouho do splacení.

Zatímco vše domlouvám s hypotečním poradcem, který bude vše zařizovat a já budu jen podepisovat papíry, tak se rozejdu parkem do kavárny za Kihyunem. Chvíli ještě stojím před kavárnou a telefonuji, než vejdu dovnitř.

„Ahoj, lásko." zašvitoří Kihyun a než se vůbec stačím rozhlédnout, tak mi skočí do náruče.

„Ahoj." usměju se a vtisknu mu hned několik pusinek na důkaz toho, že mi dnes neuvěřitelně chyběl.

„Tak se uvidíme zítra." mávne Kihyun na Minhyuka, který na nás zasněně koukal a ruku v ruce se rozejdeme do obchodního centra. Venku je příjemně, skoro jaro. Houpeme rukama do chůze, zatímco vykládáme, jaký jsme měli oba den. Procházíme se bez určitého směru po obchodním centru, než zalezeme do obchodu s potravinami, abychom nakoupili na večeři.

„Máš hlad?" vtiskne mi Kihyun pusu jakmile projdeme dveřmi našeho bytu. Jemně přikývnu a sednu si na sedačku, zatímco se Kihyun vydá do kuchyně uvařit. Vždy jsem si představoval, jaké by to bylo žít spolu, jaké by to bylo, kdybychom spolu prožívali každý den. Jako malý jsem si to vždy představoval a teď je to už rok realitou.

Následující dny a týdny mám napilno. Běhám po bankách a poštách, abych ověřil svoje podpisy. Než mi nakonec zavolá poradce s tím, že vše klaplo. Spokojeně si oddechnu a zbytek dořeším s realitní makléřkou, která mi pomůže dům přepsat a vysvětlí mi, co vše dalšího musím vyřídit na katastru.

Zdálo se to jako nekonečno, ale byl to jen měsíc a kousek a já už mám v ruce konečně klíč od domu, který vím, že Kihyunovi v minulosti neposkytl hezké vzpomínky, ale vím, že do budoucna v něm Kihyun bude mít jen ty nejlepší. 

Když vejdu dovnitř, tak je všude nepořádek. Dům je luxusní, jeho rodiče přeci jen byli bohatí. Hned po vstupu je před dveřmi veliké dvoukřídlé schodiště, které vede do druhého patra. Na zemi je bílý mramor a schodiště má zábradlí je natřené zlatou barvou. Ze stropu visí obrovský křišťálový lustr, který je ale pokrytý pavučinami a prachem. 

Z přízemí vedou dvoje dveře, jedny nalevo, které vedou do obrovské kuchyně, kde se válí staré jídlo a zašlá špína, ale jinak je kuchyně a jídelna nádherná. Z jídelny vedou jedny dveře do garáže. Na druhé straně vedou dveře do obývacího pokoje a následně dalšími dveřmi do herny, kde je bar, kulečníkový stůl a domácí kino. Žádná elektronika tu samozřejmě už není. Z obýváku vedou ještě jedny dveře na chodbu, kde je toaleta, místnost pro úklid a schody dolů do sklepa. Ve druhém patře je dohromady šest místností, tři ložnice, dvě koupelny a jedna pracovna. Když nepočítám obrovskou šatnu, která je přístupná z ložnice, stejně jako soukromá koupelna, do které je vstup také jen z ložnice. Další koupelna je na chodbě. Dvě ložnice, jedna vím, že je Kihyunův pokoj. Smutně si povzdechnu, když to vypadá, že jeho pokoj někdo uklízel častěji než zbytek domu. Ale možná se mi to jen zdá. 

Celý dům je zašlý a špinavý, ale jakoby tenhle pokoj zašel jako poslední. Další ložnice byla nejspíše pokojem pro hosty. Pracovna byla nejspíš Kihyunova otce a v té mi zase přijde, že je největší nepořádek. Vše si projdu, zahradní domeček, kde je malá kůlna poličky, hádám, že tu také byla sekačka a podobné stroje. Proderu se trávou, která sahá až nad kolena, abych došel k venkovnímu krytému posezení, kam vedou prosklené dveře z obýváku. Myslím si, že jsem je nikdy neviděl toto posezení využívat. Když se zadívám kam posezení směřuje, tak mě to ani nepřekvapuje. Je jím vidět přesně na náš dům, kde by mohli vidět nechutnou rodinu gayů. Jemně si povzdechnu. Je to spousty práce, ale věřím, že tu můžeme s Kihyunem vybudovat něco úžasného.

„Tak už mi to řekni." zanaříká Kihyun, když jedeme pro změnu mým autem k našim. Řekl jsem mu, že pro něj mám u našich dárek k výročí. Naše výročí je až příští týden, ale...už jsem nemohl déle čekat, musel jsem ho sem vzít co nejdříve.

„Za chvíli tam budeme." zasměju se a vtisknu mu pusu, když čekáme na červené. Přikývne, a když zajedeme do známých uliček, tak se spokojeně zatetelí.

„Tak jsme tu," zasměju se a Kihyun vyjde, no, spíš vystřelí z auta. „nene...tam ne," zašeptám a chytím jeho ruku. Nechápavě se na mě zadívá, když se chtěl rozejít do domu mých rodičů. Sevřu jeho ruku a začnu dělat jemné a pomalé kroky k jeho rodinnému domu. Vytřeští oči, vidím na něm lehkou paniku. Otevřu vrzající branku, která vede ke kamenným schodům a vytřeští oči, když na mohutných dveřích, které mají zašlou barvu je nalepená veliká mašle. „vše nejlepší k výročí, lásko." zašeptám a dám mu do ruky klíč, na kterém má přívěšek se srdíčkem.

„Kyunnie, to-" zalapá po dechu a pak vytřeští oči, když na domě je jmenovka Lim a Yoo. „to..." zatřese se a opatrně se nadechne a s jistým váháním dá klíček do zámku a odemkne. Když vejde dovnitř, tak mu nechávám čas, aby si srovnal myšlenky.