Kihyun

Ohlídnu se na prázdnou lavici ve třídě. Pár sekund na tu lavici koukám, než jemně zatřesu hlavou a vrátím se očima do knížky anatomie. Nebyl ve škole už týden. Měl jsem se ho zastat? Jako kamarád asi ano, ale nelíbí se mi, že má moji fotku na tapetě…navíc všichni ten den a i dny potom řešili, jestli je nebo není gay. Mě už otravovali, jak se několikrát ptali i mě, jen jsem vystřelil, že je to blbost, že on by ničím tak odporným nebyl. Je to můj kamarád a můj kamarád nemůže být gay. Nakukal jsem jim, že se mu líbilo už spoustu holek, pak už jsem to nijak neřešil, nevšímal jsem si jich. A je to přestalo bavit, stejně jako většina takových trapasů. Pak řešili, že Suzy měla červenou židli a červené kalhoty, chovali se jako banda malých dětí, ale možná je to tím, že studuju anatomii nebo jsem prostě jen až moc normální, abych chápal, že Suzy má prostě jen svoje dny.

S povzdechem si sednu do okna s další lékařskou knihou, co mi naši koupili. Sypou do mě tolik učení a tolik věcí, které budu v budoucnu potřebovat. Vím, že se mě snaží zaměstnat. Zadívám se z okna směrem, kde šťastná rodina skládá do auta lyže a snowboard. Hádám, že jedou na hory…vždycky jsem jim jejich výlety tiše záviděl. I když jsou špatná rodina a podle našich jsou odporní, i tak…trošku závidím Changkyunniemu to, jak se o něj jeho rodiče starají. My nejezdíme na výlety. Jediné, co se tomu jen trošku blíží je, když jdeme na nějaký důležitý banket, kde se musí otec s mámou nakrucovat, to mám najednou pocit, že jsme opravdu hezká rodina. Jenomže přetvářka…nikdy nemůže vyplnit tu díru v hrudi. Zavrtím hlavou, nad čím to zase přemýšlím. Mám se věnovat anatomii. Zadívám se z okna na postavu zabalenou v bundě, jak pomáhá nosit batohy do auta. Jak mu asi je? Ani jsme se od té doby neviděli. Chvíli jsem se bál, bál jsem se, že je gay. Nebo že bych se mu, nedejbože, mohl líbit. Vždyť je to nechutný a divný, jsme kamarádi a známe se od mala. Určitě to není tak, jak říkali ostatní.

„Jsi v pohodě? Dlouho jsi nebyl ve škole.“ Usměju se na něj u skříněk, když konečně skoro po třech týdnech dorazí do školy. Výraz v jeho tváři byl jiný, o dost prázdnější než normálně. Ale třeba se jen špatně vyspal nebo tak. Nijak tomu nevěnuji pozornost.

„Jo, byl…byl jsem nemocný.“ Zašeptá spíš do skříňky, zakývám hlavou.

„Jé, to je rozkošný.“ Zasměju se a ukážu prstem na jeho malý plyšový přívěsek křečka, který má na zapínaní batohu.

„Jo, to…to je.“ Sklopí hlavu. Zamrkám na něj, když se chová divně. Nebudu to z něj ale páčit, pokud se mnou bude chtít mluvit o tom, co se mu děje, tak mi to určitě řekne. Vždycky takové věci drží v sobě, dokud si to neurovná natolik, aby se s tím někomu svěřil. Stejně jako když byl v sedmé třídě divný, choval se podobně a pak z něj vypadlo, že má stres z hodin vaření, protože mu to nejde a on určitě neprojde. Propadne z vaření a jeho život navždy skončí. Myslím, že tak dlouho jsem se nikdy nesmál. On na mě koukal jako štěně, rozsypával se na schodech a já se půl hodiny smál, že jestli tohle opravdu myslí vážně. A nakonec jsem mu v hodinách vaření pomáhal, aby nakonec dostal alespoň dvojku. Tohle bude něco podobného, takže počkám, až se na to bude cítit a až mi to řekne.

„Co se ti stalo?“ svraštím obočí, když Changkyunnieho hledám a nakonec ho najdu s natrhnutým rtem na střeše. Uhne pohledem a pokrčí rameny.

„Jen jsem spadl.“ Zašeptá, zatímco já lovím kapesníky ve svém batohu.

„Ty jsi nešika,“ Zasměju se a prstem do něj dloubnu. „ukaž, než vykrvácíš, doktor Yoo ti dá první záchranou pomoc.“ Nadhodím vážně a usměju se, když se jemně rozesměje. Začnu mu kapesníkem stírat krev. „Tak hotovo, doma si to namaž nějakou mastičkou, ať se ti to brzo zahojí.“ Usměju se a natřu mu to mastičkou, kterou nosím u sebe.

Zapínám si košili, zatímco se zadívám na připravené sako, které na ramínku visí na dveřích od mé skříně. Věděl jsem, že brzy bude zase nějaký banket. Povzdechnu si, moc je nemám rád. Hlavně kvůli té hrozné přetvářce. Rodiče se tváří jakoby se milovali nejvíc na světě, zatímco já slyším, jak se hádají minimálně každý den. Zajímavé je, že…pořád poslouchám, jak je Changkyunnieho rodina hrozná, jak jsou špatní, ale…nikdy mi nepřišlo, že by se hádali. Zavrtím hlavou, uvážu si kravatu a pak přes sebe přehodím tmavě modré sako. Dojdu si upravit vlasy a jakmile zhasnu v koupelně, tak slyším, jak mě máma podrážděně volá, že už jdeme, jestli už jsem nachystaný. Zhasnu v pokoji a sejdu schody dolů, posadím se s našima do jejich Lexusu a sleduju zářící lampy v ulicích.

„Changkyunnie! Changkyunnie, tohle není legrace, už se začíná stmívat, maminka se na mě zase bude zlobit!“ přešlapuju na mechu, zatímco volám do lesa. Ze školky mě vyzvedávala teta a rodiče mají přijít až večer, tak jsme šli s Changkyunniem ven. Hráli jsme schovku, ale já už dlouho nemůžu Changkyunnieho najít. Nafouknu tvářičky a pohladím se po holých rukách, když se ochladilo. Začnu natahovat, jak se mi chce vzlykat a pak zaslechnu jeho hlásek, tak se hned rozběhnu. Hačá v mechu a drží si rukama kotník, zatímco vzlyká a natahuje. „Changkyunnie!“ docupitám k němu a dřepnu si k němu.

„J-Já se bál, že jsi-jsi mě tu nechal, Kiki,“ vzlyká a nemotorně si ručičkama stírá slzy.

„Já bych tě tu přece nenechal!“ řeknu vážně. „Neplakej, mh?“ zazubím se na něj a obejmu ho. „Můžeš po té nožičce ťapat?“ zamrkám. Zakroutí hlavičkou a vzlykne, že ho to bolí.

„Neboj se, já tě zachráním!“ nahodím supermanskou pózu. Dřepnu si k němu zády a nechám ho, aby mi nemotorně na záda vlezl. Opatrně ho chytím pod koleny a zvednu se s ním.

„Kyunnie, Kihyun, ježiši, myslel jsem, že umřu strachem!“ vykřikne Kyunnieho mamka a rozběhne se k nám, když jdeme už skoro tmavou ulicí. Hned k nám doběhne a začne nás oba objímat. „Měl jsem takový strach, co jste vyváděli!“ začne si stírat slzy. Ale já na něj překvapeně mrkám, protože…nekřičí po nás. Neříká nám, že je zklamaný, ale…má radost, že se nám nic nestalo. „Kihyunnie, pročpak pláčeš?“ hned si ke mně dřepne a starostlivě mě pohladí po tváři. Zakroutím hlavou a posmrknu. Nemůžu říkat, že moje maminka není tak hodná. Je to přece moje maminka. Ten den jsem dostal doma neskutečný výprask. A moji a Changkyunnieho rodiče se hrozně pohádali, máma nechtěla, aby na mě sahali, když mě viděla v náručí Kyunnieho mámy, tak hrozně křičela. Bylo mi z toho smutno. Ještě když po mě doma pak křičeli oba, i máma i táta. Bylo mi z toho smutno.

Trhnu sebou, úplně jsem se ztratil ve vzpomínkách a myšlenkách. Vystoupím z Lexusu a následuju své rodiče do obrovské luxusní rezidence, kde se koná banket.

„To snad nemyslíš vážně, co ta tady dělá.“ Slyším zavrčet mámu. Tiše následuju její pohled, zadívám se na ženu, na kterou máma kouká. Byla moc hezká, měla dlouhé hnědé navlněné vlasy a černé koktejlky. Zarazím se ale, když je v obličeji mámě hodně podobná.

„K-Kdo to je?“ zeptám se opatrně, když o ní začnou mí rodiče škaredě mluvit, že je to kurva, která se neumí chovat, děvka, která neví, kde je její místo a podobně.

„Moje sestra Jolin.“ Odpoví máma chladně, překvapeně vytřeštím oči, vůbec jsem ji nepoznal. Sklopím hlavu, pamatuji si ji jen matně. Ten den, kdy jsme se s Changkyunniem málem ztratili mě hlídala teta Jolin.

„Hm? Proč by sis s ním nemohl jít hrát?“ zadívá se na mě Jolin, když přijdeme ze školky a já se ji snažím poprosit, jestli si nemůžu jít s Changkyunniem hrát, když nejsou rodiče doma. Vytřeští oči, když jí říkám o tom, že rodiče je nemají rádi, protože Changkyunnie má dva tatínky. „Běž si s ním hrát, prdelko, mh? Ale brzy se vrať.“ Pohladí mě po vlasech a vtiskne mi pusinku do vlasů. Hned nadšeně přikývnu a několikrát ji obejmu.

„Jolin, děláš si ze mě legraci? To jsi ho nechala hrát si s tím malým buzerantem?? Aby to od něj chytil? Ještě ho ten další buzík muchlal v náručí a utěšovat, fuj! Kihyun, padej se umýt do koupelny, než to chytneš!“ křikne po mě máma, mezitím co křičí po Jolin. Vzlyknu a přikývnu, nad schody se zastavím, abych chvíli poslouchal.

„Ježiši, Joyeon, nebuď tak prudérní a zaostalá, jsou to normální lidi,“ prskne teta Jolin nazpátek. „a neříkej jim buzeranti, vždyť to je hrozný…a Kihyun od nich nemůže nic chytit, nejsou infekční, ježiši!“ křikne nazpátek.

„Přestaň se mi motat do výchovy, Jolin! Můj syn se nebude bavit s takovým odpadem společnosti!“ vyprskne máma.

„Výchovy? Tomu říkáš výchova? Řvaní a výhružky? Jen po něm řveš, jak si můžeš vůbec říkat matka.“

Ten den se hádali dlouho. Dokud máma tetu Jolin nevyhnala s tím, že už ji nikdy nechce vidět. A od té doby jsem tetu Jolin neviděl, doteď. Povzdechnu si, další člověk, se kterým se nemůžu bavit a nemůžu s ním mluvit. Snažím se ohluchnout, když naši pomlouvají tetu Jolin přede všemi známými, se kterými celý večer mluvíme. Tolik bych chtěl něco říct, zastat se jí, říct, že ani naši nejsou bůhví jak ideální, ale nejde to. Nevím, co říct. Neumím se hádat, neumím se zastávat. Co když má máma pravdu, co když je teta Jolin špatná? Vždyť ani nevím, co se ten večer stalo, byl jsem malé dítě, určitě to mám jen zkreslené a tak mi to přijde jako křivda, možná je mezitím něco jiného.

„Rosteš jako z vody, Kiki,“ Otočím se za hlasem, když jdu ze záchodu. Vytřeštím oči, když mě zastaví Jolin, polknu a začnu se hystericky ohlížet. „naočkovali tě i proti mně, co,“ lehce se zasměje, když sklopím hlavu. „v pořádku, to je specialita Joyeon,“ zakroutí hlavou. „jednou, můj drahý Kiki, poznáš, jaká je pravda…jen doufám, že to nebude moc pozdě,“ dojde ke mně a pohladí mě po vlasech a já vytřeštím oči. „mám tě pořád ráda, jako vlastního syna a…až někdy přijdeš na to všechno…klidně se ke mně přijdi schovat, vždycky pro tebe budu mít otevřenou náruč.“ Usměje se na mě.

„Kihyun!“ uslyším hlas mámy, rychle se otočím, abych ji pohledem našel a pak chci pohledem najít zpátky Jolin, ta ale v davu lidí někam zmizela. Sklopím hlavu a jdu zpátky za našima hrát tu šarádu, šťastnou a dokonalou rodinu. I když neustále přemýšlím nad slovy Jolin…jak to myslí, poznat pravdu? Moje rodina sice není ukázková…sice není hřejivá a milující, ale je to má rodina. A rozhodně není nic jako nějaká jiná pravda.