Changkyun

Měl jsem radost z toho, jak si Kihyun užíval své nové auto. Věděl jsem, že bude mít radost, no dobře, doufal jsem, že bude mít radost, Jooheon mě v tom neustále utvrzoval. Ale čekal jsem, že to bude pár dní po tom, co auto dostane a pak to přejde, ale pokaždé, když má novým autem jet, tak vypadá tak nadšeně. Jeho staré auto jsme prodali do autoservisu, jestli ho opraví a prodají za dráž nebo ho budou mít na náhradní díly, je na nich.

„Kyun." drbne do mě něčí loket. Celý nadskočím a promnu si oči. Zadívám se na doktora vedle sebe.

„Oh, ahoj, Hoshi." promnu si spánky, zatímco se rudovlasý doktor zazubí. Z Hoshiho jsem měl vždy pocit, jakoby to byl Jooheonův bratr. Taky si dobře rozumí a mají stejný styl bro řeči.

 „Jooheon mi pořád povídá o svatbě," zasměje se a plácne sebou na židli vedle mě, zatímco sestry poletují u pacientů, zda nepotřebují pomoct. Přikývnu s tím, že není jediný, že i mě, když jsem jeho nejlepší bro, a řekl mi to jako prvnímu, i tak mi to říká neustále dokola. „napadlo mě, ty budeš jeho svědek, že?" kývne na mě, přikývnu s tím, že to nějak čekám, Jooheon se mě přímo nezeptal, ale i kdyby si vybral někoho jiného, tak by mi to nevadilo, ale tak nějak čekám, že to budu já.

„Nejspíš." přikývnu.

„Napadlo mě, že by jsme mu mohli uspořádat pořádnou rozlučku," zachichotá se. „slyšel jsem, že pro Kayeeho bude rozlučku chystat Bambam a možná mi už prozradil, že mu chystají něco šíleného." začne se smát.

„No, vzhledem k tomu, že je to Bambam." protočím oči.

„Prý s klukama od sanitek, Jaebum, Yugyeom, Mark a tak pronajali hasičskou stanici a budou tam mít párty u těch tyčí, akorát striptýz tam bude dělat Bambam a možná všichni." zahýká mezi smíchem. Protočím oči a zasměju se.

„Jak je znám, tak tohle nedopadne dobře a Jooheon je na druhý den zabije." přikývnu.

„Tak mě napadlo, že by jsme mohly udělat Jooheonovi taky něco pořádného, nějaký úlet, ať nemá úlety jen Kayee, ale i Jooheon," nadšeně kývá hlavou. "vzal bych kluky z příjmu, kdo nebude mít směnu a pak lidi ze sesterny, šli bychom udělat něco šíleného." zazubí se plný nadšení. Kývám hlavou, že je to super nápad.

„Nejsem zrovna plánovací typ, takže to nechám na tobě." mrknu na něj. Štěstím se zatetelí a přikývne, zatímco se z rozhlasu ozve, že budeme mít příjem. Oba se zvedneme a doběhneme ke dveřím, u kterých zastaví sanitka s pacienty.

Po náročné dni se unaveně rozejdu domu, a zatímco si před rameno přehodím plášť, tak se rozejdu parkem a usměju se když vím, že mě čeká jen kraťounká cesta, než budu v novém domově. Na jednu stranu se cítím provinile, že jsem stěhování hodil na Kihyuna s Jooheonem, ale vím, že kdyby jim to vadilo, tak by to nedělali, ale i tak se cítím provinile. Zhluboka se nadechnu čerstvého večerního vzduchu. I když je zima, tak jsem byl líný se jakkoli obléknout, takže dojdu v košili před dveře a odemknu si klíčem, který mi Kihyun dal. Vyjdu schody nahoru a překvapím se, když se stále svítí.

„Ahoj." zavolám do bytu. Kihyunova hlava vykoukne ze sedačky a usměje se na mě, ale jeho úsměv hned zatuhne.

„Kyunnie, neříkej mi, že jsi šel z nemocnice jen v košili!" vyjekne a dojde ke mně. Uhnu pohledem, zatímco si vezme můj plášť, prohledá mi kapsy a hned na to ho hodí do pračky a zapne.

„No, jen kousek." špitnu. Kihyun si založí ruce připraven mě pokárat. Sklopím hlavu, zatímco mi Kihyun vyjmenovává důvody, proč to je nezodpovědné, a že jako doktor bych měl vědět, že prochladnutí je nejhorší, co můžu pro svoje tělo udělat. Ještě když jsem unavený a po celém dni zpocený a špinavý. Kývám hlavou jako zpráskané štěně, které ví, co udělalo špatně, ale i tak chce odpuštění a zvednu k němu oči. Jeho káravý pohled se změní na lehce rozněžnělý a skončí s káráním s tím, ať si dojdu dát teplou sprchu, že mi udělá čaj a ohřeje jídlo. Bez odmlouvání hned dojdu do sprchy. Osuším se a převléknu se do pyžama a vyjdu z koupelny. Hned na to Kihyun vběhne do koupelny, aby přehodil pračku do sušičky, abych měl na zítra čistý plášť. Sednu si ke stolu, kde je pro mě připravená večeře a teplý hrnek s čajem. Hned se hladově na večeři vrhnu a vše spokojeně a s chutí s ním.

Sledujeme chvíli televizi, než uznáme, že je opravdu pozdě. Rozloučíme se, zatímco mu několikrát poděkuji za pomoc se stěhováním a dojdu k sobě do ložnice. Zhluboka se nadechnu té novoty a čistoty, která se vznášela ve vzduchu a pomalu si lehnu do nové postele a jemně zavrním. Několikrát se v posteli překulím a protáhnu, než se ponořím do spánku.

///

Dny ubíhali rychle, najednou nebylo po sněhu a mrazu ani stopy, venku bylo příjemné, začínali kvést kytky a jaro dávalo jasně najevo, že už je za rohem. Život s Kihyunem je vše, co jsem si mohl jen přát. Kdykoli přijdu domů, tak mě čeká teplé jídlo, je jedno, jestli má Kihyun spoustu práce, vždy pro mě jídlo připraví. To samé s oblečením. Vždy mám oblečení vyprané. Mluvili jsme spolu o tom, že bych také pral, že pro mě nemusí tohle vše dělat, ale odpověděl mi s tím, že to vše dělá moc rád, a ať si nedělám starosti. Jooheon se mě mezitím zeptal, zda budu jeho svědek s čímž jsem hned nadšeně souhlasil. Pár dní na to za mnou doběhl panicky Hoshi s tím, že si Bambam tu jejich ujetou rozlučku rozmyslel, a že budou u Yugyeoma doma a jen pít a koukat na filmy. Snažil jsem se ho uklidnit, ale on mi řekl, že už zařídil striptýz, nějaký pelikány nebo co a dvaceti patrový dort, ze kterého vyskočí prý nějaký mega sexy tanečník. No, rozlučka to bude určitě pořádná.

Dojedu autem domů k rodičům a usměju se, když mi máma otevře. Táta je zrovna v práci, tak si společně sedneme na zahradu. Zabalíme se do deky, protože ještě není tak úžasné teplo abychom seděli jen v mikině, ale zase to není už na bundu. Venku nádherně svítí sluníčko a celkově má najednou člověk více energie.

„A...jak to vypadá mezi tebou a Kihyunem?" trhnu sebou nad máminými slovy a zakuckám se limonádou. Položím skleničku na stůl a zadívám se na něj.

„Jak to myslíš?" pozvednu obočí. Máma protočí oči.

„Moc dobře víš, jak to myslím, myslím tím, jak to mezi vámi vypadá, jestli už někdo z vás udělal první krok," dloubne do mě. Zakroutím hlavou s tím, že nikdo z nás žádné kroky neděla. „no tak, Changkyun," povzdechne si, narovná se v židli a založí si ruce. Polknu. Máma mi málokdy říká Changkyun, a když už, tak jen, když mám problém. „neříkej mi, že jsi si nevšiml, že je z tebe Kihyun v koncích. Má tě rád a ty to víš, stejně jako já vím, že máš rád jeho. To kolem sebe chcete chodit doživotně po špičkách?" zamračí se.

„No, um, jsme jen kamarádi." špitnu.

„Lim Changkyun! Tak teď mě poslouchej," zavrčí, zakňučím stejně jako Kyunnie, který nečekal takové zaburácení od Taemina, doběhne k rohožce, kde srovná boty, aby také nedostal za nic vynadáno. „hodíte se ks obě, ať hledáš koho hledáš, nikdo z nich nebude jako Kihyun, u každého přítele jsi chtěl, aby byl jako Kihyun. Já ti říkám, že Kihyun je jen jeden. Nechci, aby jste kolem sebe pořád chodili a sledovali toho druhého bez toho, aniž by jste udělali první krok, jsi dospělý, Changkyun, tak udělej ten první krok." přikývne vážně. Polknu a začnu kývat hlavou. S povzdechem si sednu do auta a zadívám se na cestu před sebou. Vím, že to máma myslí dobře a vím, že bych měl. Chci to zkusit, po dlouhé době jsem v té fázi, kdy to chci zkusit. Nechci si představit, jakoby to bylo kdyby Kihyun přišel s tím, že si někoho našel. Nechci pomyslet na to, že by Kihyun jednou nebyl součástí mého života. Že bych já nebyl součástí toho jeho. Že bych nebyl ten, o koho se stará, komu věnuje svůj čas. Komu vaří, pere a dává na něj pozor. Nechci na to myslet, protože mě to nutí cítit se bezmocně. I když tak úplně bezmocný nejsem, můžu s tím něco dělat, a jak říkal máma, je to jen jeden krok. Odhodlaně se rozjedu domů a pozdravím se s Minhyukem, když vejdu do kavárny. Zastavím se na baru, že si objednám kávu.

„Je tady Kihyun?" zvednu hlavu, když někdo vedle mě vysloví Kihyunovo jméno. Minhyuk jen jemně přikývne. „Zavoláte mi ho, prosím?" usměje se a Minhyuk přikývne a rozjede se do zázemí. Prohlédnu si muže vedle sebe. Je upravený, docela pěkný a nervózně se usmívá, když vidím, že drží kytku, tak vytřeštím oči a hned mi dojde, co se tu děje. Kihyun vyjde ven a šťastně se na mě usměje. 

„Ahoj, Kyunnie." usměje se na mě, ale než stačím odpovědět, tak mi pohled zazdí záda onoho muže, co stál vedle mě.

„Ahoj, Kihyun," lehce se narovnám a propaluji jeho záda pohledem, zatímco Minhyuk si stoupne za bar a dělá to stejné. „já, už dlouho ti chci říct, jak moc jsi nádherný a moc se mi líbíš, tak jestli...jestli bys nešel se mnou na rande." zašeptá. Vytřeštím oči a zlapám po dechu. Minhyuk svoje očí taky vytřeští. Kihyunovu reakci nevidím a možná je to dobře, co když se usmívá, co když se červená. Co když je šťastný.

„Půjdu nahoru." šeptnu rychle k Minhyukovi, který vypadá, že dotyčného pobodá a nepodívám se na Kihyuna a jen rychle proklouznu do zázemí ke schodům a rychle do bytu. Zavřu za sebou dveře a zhluboka se nadechnu. Nevlastníš ho, Changkyun, nemohl jsem zůstat na Kihyunovu odpověď, ale i kdyby byla ano, mohl bych být naštvaný? Měl bych právo na to být smutný? Jsme přátele, a i když jsme měli nějakou minulost, neznamená to, že musíme mít spolu budoucnost. Vlastně...co je naše minulost. Nikdy mezi námi nic nebylo, vždy jsme byli jen kamarádi, a i když jsem měl a stále k němu mám hluboké city, tak třeba ani nemáme být spolu? Třeba máme být jen kamarádi. S povzdechem se posadím na sedačku a po několika chvílích slyším klapnutí dveří. Jen letmo se zadívám na Kihyuna, jak dojde do kuchyně a dá kytici do vázy. Asi řekl ano, jinak by si kytici nevzal. Měl...měl bych být šťastný. Nebuď zatrpklý, jestli má radost, nekaž to tím, že budeš žárlit.

„Máš hlad?" usměje se na mě. Lehce zakroutím hlavou. Celý zbytek dne se snažím nenajet na to téma. Snažím se tomu vyhýbat a ani Kihyun k tomu nic neříká, ale tahle nevědomost mě zabíjí. Musím to vědět. Chci to vědět.

„Takže... rande, hm?" řeknu při večeři, zatímco se nimrám v jídle. Zvednu jemně oči a zadívám se na Kihyunův překvapený výraz.

„Jo, no...jo." přikývne. Zatřesu se.

„Takže jdeš?" zašeptám. Kihyun jemně pokrčí rameny.

„N-Nevidím důvod, proč bych neměl jít, je to jen rande, když se mi to nebude líbit, tak...na další nepůjdu...asi." zašeptá. Přikývnu a sklopím hlavu.

„J-Já důvod...vidím," zašeptám, když nedokážu svoje myšlenky a svojí sobeckost potlačit. Kihyun se na mě zvědavě zadívá. Zhluboka se nadechnu. „t-ten důvod je, že...bych chtěl, abys šel na rande se mnou...a ne s ním." zašeptám. Nadskočím, když se ozve hlasité cinknutí. Zadívám se na Kihyuna, kterému vypadla vidlička z ruky. Vytřeštěně se na mě dívá a otevírá a zavírá pusu. Polknu a uhnu pohledem připravený panicky svojí větu odvolat.

„Moc rád." vyhrkne, vytřeštím oči.