Kihyun

Vždycky jsem snil o mírumilovných Vánocích. Přece jen...jsou to svátky rodiny, ne? Pamatuji si, jak jsem každé Vánoce záviděl Changkyunniemu a jeho rodině, když jsem za oknem viděl, jak jsou šťastní, jak se mají rádi a jak si tyto svátky užívají. Mým rodičům byla nějaká rodinná láska u zadku. Nakoupili hromady drahých dárků s přesvědčením, že to jako gesto stačí. Jenomže předražené luxusní dárky nikdy nemohli nahradit rodičovskou lásku. K čemu mi kdy byl nejnovější telefon, luxusní oblečení, nejnovější hry nebo drahé šperky, když se rodiče u štědrovečerního stolu buď ignorovali nebo se dohadovali. Já tam vždy jen seděl a přemýšlel jsem, proč si mě vlastně pořizovali. Moje myšlenky se točili kolem mojí existence a...kdo by to byl řekl, že dítě z bohaté rodině bude o Vánocích přemýšlet o tom, jestli by nebylo lepší, kdyby se vůbec nenarodilo. Kdybych z té rodiny alespoň mohl utéct, utéct jen k vedlejšímu domu, kde vím, že by mě přijali s otevřenou hřejivou náručí. Nebyla by to přetvářka jako tady, bylo by to upřímné.

Dočkal jsem se. Zatímco Changkyunnie se svým tátou zdobí stromeček, tak my s Jolin pomáháme dozdobit vánoční cukroví, zatímco ucucáváme vaječný likér. Smějeme se nad tím, jak labrador Kyunnie neví, jestli chce hlídat situaci u stromečku nebo jestli chce hlídat v kuchyni, jestli nám náhodou na zem neupadne něco dobrého. Cítím se tak jinak, atmosféra je tak příjemná, hřejivá a láskyplná. Konečně se cítím, že...že mám rodinu. Chvíli jen objímám v rukou hrneček s horkým jablkem, zatímco s úsměvem pozoruju, jak se Changkyunnie a Minho snaží dát hvězdu na špičku stromu, jak se Jolin s Minniem nadšeně smějí a jak Kyunnie přinesl do kuchyně Minhovu botu a očekává za to nějakou výbornou odměnu. Viděl jsem to ve filmech, jak jsou lidé vždycky v tento čas naměkko a nikdy jsem nedokázal pochopit proč. Myslím, že teď už to pro mě není taková fikce jako předtím, teď už tomu rozumím.

„Kiki?" dloubne do mě Jolin a pozvedne obočí, trhnu sebou, když jsem se ztratil v myšlenkách.

Štědrý večer je až zítra, takže dnes, když už máme všechny přípravy hotové, se jen všichni usadíme k televizi a sledujeme vánoční pohádky. Pobaveně se smějeme vtipům, které vůbec nejsou ohrané, spíš...mají rok od roku větší kouzlo. Usměju se, když vidím, jak si Minnie opře hlavu o Minhovo rameno, a když to trvá asi sekundu, než usne, tak se Minho usměje, vtiskne mu pusu do vlasů a zabalí ho do deky. Láska je...opravdu moc hezká věc. Vždycky, když je spolu vidím...uvědomím si, jak moc velká láska mezi nimi musí být. Jsou spolu tak dlouho, co vím, tak snad od školy a...nikdy jsem je neviděl se hádat nebo se na sebe zlobit. Pořád na sebe myslí, chovají se k sobě hezky a...pořád na nich jde vidět, jak moc se milují. Zadívám se na Changkyunnieho, jak se mazlí s Kyunniem a sklopím hlavu, když se moje srdce zase rozhodne bušit jako by chtělo přehlušit tu televizi.

Další pohádku odpískáme, protože Minnie už spí a nám ostatním se zavírají oči. Popřejeme si dobrou noc, pomůžeme Jolin rozložit gauč a pak si sami dojdeme lehnout. Jakmile si s Changkyunniem lehneme do postele, tak mojí mysl zaplní myšlenky na to tetování, které jsem u něj viděl. Prý má další jinde. Proč moje mysl najednou začne samovolně přemýšlet nad tím, kde?

„Napadlo mě, že...bych ti po svátcích mohl pomoct se stěhováním." Zašeptám, když delší dobu neslyším žádné poklidné oddechování, tak je mi jasné, že jsme vzhůru oba, možná jsme jen oba přemýšleli, o čem si povídat, když spolu ležíme v jedné posteli.

„To by bylo skvělé, stejně jsem tě chtěl poprosit, jestli bys mi nepomohl." Rozlehne se nocí zahaleným pokojem jeho hluboký šepot a já cítím, jak mi zrudnou tváře. Uklidni se, Kihyun, ano. Už máš pubertu za sebou, tak se chovej jako spořádaný dospělý člověk.

Nakonec najedeme na poklidnou konverzaci, chvíli si povídáme, než se i my rozhodneme, že bude nejlepší, jít spát.

Ráno vstanu první, nebo jsem si to alespoň myslel. Ale v kuchyni už je Minnie, tak se s ním pozdravím a začnu mu v tichosti, abychom nevzbudili Jolin, pomáhat s přípravou snídaně.

„Už ti Changkyunnie říkal tu novinku?" usměju se, když chystáme stůl k snídani, Minnie hned zvědavě zvedne oči. „Hledal podnájem, tak jsem mu nabídl, aby bydlel u mě, tak...se ke mně po vánocích bude stěhovat." Usměju se a vidím, jak Minnie vytřeští oči. Několikrát tiše zapiští a hned začne s tím, jak je to hezké, jak je rád, hlavně proto, že ví, že se o Changkyunnieho postarám, že bude dost jíst, nezapálí dům pokusem o vaření a celkově bude v bezpečí. Hned mu to všechno odsouhlasím s tím, že se o něj budu starat rád. A hlavně ho budu hlídat, aby si nenašel někoho jako byl Minseok. Měl by si své peníze užívat tak, aby ho to činilo šťastným, ne, aby z něj někdo ty peníze vysával.

Po snídani se vydáme na procházku, nedaleko v kostele mají vystavený betlém, tak se tam chceme všichni podívat. Minnie trvá i na půlnoční návštěvě kostela, prý je to velmi důležité, protože přání pronesená na půlnoční mši, se vždy splní. Ne, že bych nějak věřil na takové ‚zázraky', ale je zajímavé to zkusit a pokusit se věřit tomu, že by se to opravdu mohlo splnit.

Mimo betlém se zajdeme podívat i na stánky na náměstí a na vánoční stromeček. Tentokrát ho má město opravdu krásný a honosný, roky předtím nebyl nic moc, ale tento je opravdu krásný. Obíhám s Minniem a Jolin stánky, zatímco Minho s Kyunneim a Changkyunniem zůstanou u jednoho ze stánků s punčem, protože se Kyunnie snaží do každého stánku buď narvat anebo se snaží svýma očima každého přesvědčit, aby mu dali něco k jídlu. Vzhledem k množství stánků a taky toho, jak každý podléhá jeho pohledu, bychom domů odcházeli s obrovskou koulí. Takže raději zůstanou bokem a Kyunnie se snaží alespoň přesvědčit ty dva, aby mu dali kousek ovoce z punče.

Jakmile se vrátíme z dlouhé procházky, jelikož se protáhla skrz to, že jsme šli dělat blbiny na kopec a Kyunnieho hrozně bavilo skákat do sněhu, tak hned začneme s přípravami na večeři. Minho a Changkyunnie mají zatím za úkol dát pod stromeček všechny dárky, které jsou zabalené připravené v kumbálku, kam jsme je všichni postupně donesli, aby byli na jednom místě. Jolin zatím připravuje na stůl talíře s příbory, Minnie smaží řízky a ryby a já mu je obaluji, aby to šlo všechno rychleji. Domem se ozývá spokojený smích a voní tou nádhernou atmosférou a výborným jídlem. Když jsou dárky pod stromečkem, tak se zhasnou světla v obýváku, aby tam svítil jen stromeček a všichni usedneme ke stolu, popřejeme si dobrou chuť a vychutnáváme si ty výborné chutě. U jídla se rozhlížím kolem sebe a vidím, že...jsme opravdu všichni šťastní. Každý má na svých rtech úsměv a já vím, že Vánoce jsou opravdu výjimečným dnem. Pokud je strávíte s těmi správnými lidmi.

Po jídle sklidíme ze stolu a každý si nalijeme víno, přiťukneme si a šťastně se usmějeme. Necháme Minnieho a Minha, aby si pod jmelím vyměnili pár pusinek, nikdo nás naštěstí s Changkyunniem nenutí, abychom dělali to samé, tak se pod jmelím jen jemně obejmeme a oba se usmějeme s tím, že takhle je to zatím v pořádku.

Jolin se posadí ke stromečku a začne rozdávat dárky. Usměju se, když vidím, jakou radost má Minnie z vánočních svetrů, ani mě nepřekvapuje, že jakmile tento dárek rozbalíme všichni, tak už je máme hned na sobě. Stálo to za to, když vidím, jak Minniemu září oči štěstím. Nakupování dárků bylo těžké, hlavně pro Minha. Taemin je praktický typ a taky typ, kterého potěší opravdu cokoliv, takže tomu jsem koupil všechno, co mě nějakým způsobem zaujalo. Zlatý náramek na ruku, různé pomocníky do kuchyně, teplý termosvetr, protože je mu pořád zima, ale hlavně červenočerný vzor svetru je stejný jako nové vodítko a obojek pro Kyunnieho, které jsem koupil, takže k sobě budou hezky ladit. Nečekal jsem, že ho to rozbrečí, tak chvíli trvá, než ho uklidníme, aby neplakal. Minhovi jsem dal poukázku na prodloužený wellness víkend, dá se vybrat přes léto i přes zimu, podle jejich představ. Nechtěl jsem mu kupovat žádné kýčovité blbosti. A jen úplnou náhodou má ode mě nejvíc dárků Changkyunnie. Koupil jsem mu nové zimní, opravdu zimní boty, teplou šálu, několik košil, pár triček s dlouhým rukávem, tepláky, pyžamo, sluchátka, nové naušnice, kryt na telefon a nový polštář. A pár blbůstek, opravdu už jen pár. Nakonec jsme oba zavalení obrovským množstvím dárků, tak, jak jsou většinou zavalené malé děti hračkami.

„A tady je poslední...ah – Kihyun." Usměje se Jolin, když zpod stromečku vytáhne malou krabičku s mým jménem. Zamrkám a s úsměvem počkám, než ke mně krabička dokoluje. Precizně pomaličku a opatrně začnu rozbalovat dárek. Jakmile se dostanu ke krabičce, tak chvíli hledám její otvírání. Jakmile otvírání objevím, tak krabičku otevřu, vytřeštím oči a zalapám po dechu, když na mě koukají klíče s logem Audi. Chytím se za srdce a hned se zadívám na Changkyunnieho, vidím v jeho očích očekávání a možná i strach.

„T-To...panebože, Changkyunnie," vydám ze sebe, zatímco si prohlížím nádherné klíče. „to...to přece nemůžu přijmout, tak drahý dárek," špitnu, ale začne mě přesvědčovat, že je to v pořádku. Dlouho to trvá, než mě přesvědčí, že je to opravdu v pořádku. „tak...tak jo." Nakonec přikývnu, že se na auto půjdeme podívat a já se projedu. Najednou mnou projede vlna zvědavosti a štěstí, dojdeme před dům a já hned vypísknu. Když jsem v tom autě viděl Jooheona, tak jsem to auto viděl jen letmo, přišlo mi zvláštní, ale teď, když ho vidím zblízka a vím, že je moje tak...mi přijde neskutečně nádherné. Začnu si auto prohlížet ze všech koutů a stran, vypískávám s tím, jak má nádherná kola, jak má krásně tvarované blatníky, hezká světla, jak se mi líbí jeho červená barva, vydechnu překvapením, jak má nádherný a obrovský kufr.

„Bože, Changkyunnie, to je úžasný." Vypísknu, když si sednu do kožených černých sedaček. Kyunnie mi ukáže, jak se startuje, není to klasický klíč, kterým by se otočilo, ale klíče, co jsem dostal, musím zasunout do speciální zdířky a pak zmáčknout tlačítko, pro nastartování motoru. Interiér je nádherný, všechno se tak krásně leskne a auto krásně nádherně voní novotou. Kyunnie mi začne ukazovat, kde se co zapíná, kde je vyhřívání sedaček, kde je ovládání palubního počítače, co všechno si můžu v autě nastavit a že si můžu s autem propojit i mobil, takže když mi bude někdo volat, tak to můžu zvednout tlačítkem na volantu a nemusím na telefon vůbec sahat.

„Zpátečku máš vedle jedničky, řadičkou jen zařadíš, co nejvíc k sobě, takhle a vyskočí ti tady na tom palubním počítači parkovací senzory." Ukáže mi to a já překvapeně vytřeštím oči. Nakonec se k do auta narveme všichni, abych je mohl svést. Pomalu se rozjedu a nemůžu z tváře smést ten šťastný výraz a zatímco se krátkou cestou seznamuji se svým novým autem, tak Kyunniemu pořád děkuji a mluvím neustále o tom, jak je to auto úžasné a dokonalé, jak se do něj asi přestěhuji, čemuž se všichni od srdce zasmějeme.

Půlnoční mše v kostele měla nevídané kouzlo. Vše bylo tak nádherné a kouzelné, že jsem opravdu začal věřit, že to, co si budu přát, se opravdu může splnit. Přál jsem si jediné. Aby se náš vztah s Changkyunniem už nikdy nepokazil a abychom si k sobě našli časem cestu. Protože já vím, že nikdy nebudu moct být šťastný s nikým jiným než s ním.

Chtěli jsme s Changkyunniem stěhovat po konci svátků před Silvestrem, ale doktor, co měl mít směny místo něj odpadl, takže Changkyunnie musel do práce. Ale stejně mi to nedalo, rozhodl jsem se, že mu pomůžu alespoň tím, že mu věci přestěhuji a on bude moc po noční přijít rovnou ke mně. Na pomoc mám Jooheona, aby mi ukazoval, které věci jsou čí a pomáhal mi s balením. Společně vytáhneme z mého nového úžasného krásného auta prázdné krabice, které jsem nastřádal v kavárně. Máme dostatečnou zásobu pytlů, myslím, že by se to tam mělo všechno vlézt. Jooheon mi sice už pošesté říká, že se bude ženit, vím to už od té doby, kdy to bylo čerstvé, ale nechávám ho v tom, aby mi to říkal tisíckrát, chápu, že je z toho opravdu šťastný.

„Víš, napadlo mě, budeme mít tu svatbu v létě," usměje se Jooheon, zatímco mi podává ze skříně Changkyunnieho oblečení a já ho úhledně skládám do krabic. Kývám na jeho slova. „ty jsi tak pečlivý a hlavně pečeš, napadlo mě, jestli bys mi nemohl na svatbu udělat dort, cukroví a trošku mi pomoct s výzdobou a tak," Usměje se na mě a já překvapeně vytřeštím oči. „říkal jsem si, že je zbytečné, abych hledal někoho jiného, když přece jen tady mám tebe." Zasměje se a já hned přikývnu s tím, že se domluvíme později na detailech. Nakonec u toho balení dojde na to, že budu něco jako jeho svatební koordinátor, aby na to nebyl sám, protože Kayee je idiot, který nedokáže nic zařídit...a kdyby měl něco zařídit, tak to dopadne katastrofálně.

Zabere to skoro celý den, ale nakonec se nám podaří pobalit všechny Changkyunnieho věci. Samozřejmě s tím, že pokud bychom na něco zapomněli, tak se pro to pak stavíme, což nebude problém.

Jelikož do jednoho auta se do nevleze, tak to naskládáme do mého i do Jooheonova auta a dovezeme to ke mně, kde mi Jooheon bude pomáhat zařídit Changkyunnieho pokoj u mě. Jsem rád, že mi pomáhá, protože ve dvou to jde líp a navíc si máme hodně o čem povídat, hlavně teda o svatbě. Napíšu Changkyunniemu SMS, že až skončí v nemocnici, že už může přijít rovnou ke mně, šťastně se usměju a společně s Jooheonem složíme postel a několik komod, co si Changkyunnie vybral, a na které předtím nebyl prostor složit. Naštěstí jsme s Jooheonem oba zruční, takže nám to jde rychle. Díky bohu, že klavír si odvezl včera Minho s Taeminem, tady by se nevlezl, takže ho vzali k sobě, ke se neztratí, protože mají v garáži a sklepě dost místa. Jakmile máme vše hotovo a Changkyunnieho věci jsou nastěhované, tak doprovodím Jooheona ven s tím, že ohledně svatby se ještě domluvíme a začnu vařit večeři a spokojeně se usmívám, když se těším, až se o něj budu moct postarat, až se vrátí z práce.