Changkyun

Jooheon mi to nevěřil. Pořád jsem mu říkal, že i když je pro něj Kayee idiot, tak pořád ho má rád a začíná to s ním myslet vážně. Když mi řekl, že uvažují nad tím, že by bydleli spolu, ani mě to nepřekvapilo. Jak by taky mohlo, viděl jsem to přicházet na míle daleko. Kolikrát se za námi stavila Jooheonova máma a se zděšením mi vykládala, že je Kayee stejný jako její manžel, a že Jooheonovi se ho snažila vymluvit, protože ví, jaké to je žít s idiotem. Ale nakonec stejně nechala volbu na mě, ale vždy mi s lítostí oznamovala, že je jednou naloží do auta a odveze do lesa a nechá je, aby se ztratili. Zasměju se, když si vzpomenu, jak říkala, že to jsou takový idioti, že by je mohla zatočit na zahradě a stejně by jim trvalo pět dní než by našli cestu domů. 

Přemýšlel jsem, že si najdu nějaký malý byt. Přeci jen toho moc nepotřebuji. Stejně celý dny nejsem doma, a jelikož bych žil sám, tak by mi stačil malý byteček s ložnicí obývákem a kuchyní a zbytek peněz, které bych ušetřil za nájem, bych si šetřil na svoje vlastní bydlení. Problém byla lokalita. Je pravda, že můj současný byt je od nemocnice docela daleko, autem je to asi dvacet minut, ale pořád je to v dobré části města, nájem byl solidní, pro dva lidi byl ten byt levný a všechno bylo kolem. Nákupní centrum skoro přes cestu, autobusy, tramvaje, noční i víkendové linky jezdili často. Když jsem se tak zběžně koukal, byty v mé cenové hranici a velikosti v dané lokalitě ani poblíž nebyli, natož tak blíž. Jooheon mi často říkal, že mám hledat byt blíž nemocnice, protože mám častěji noční a delší směny a pak jedu vyčerpaně autem domů. Jenže to byl nesmysl, protože jakoby nikdo poblíž byty nepronajímal, jen je prodával a kupovat byt si nechci. Je to fajn jako investice na pozdní pronajímání a zařízení si vlastního domu či tak. Ale to není nic pro mě. Já chci dům a nechci do toho ještě řešit něco s nájemníky. Kihyunova nabídka mě při nejmenším zaskočila. Opravdu sem to nečekal. Přikývnu s tím, že si to promyslím. Nevím, jaké by to bylo.

„Tak se uvidíme v pátek." usměju se a zvednu se ze židle. Přikývne a já po cestě ven zamávám na Minhyuka, který se culí jako sluníčko. Dojdu k autu a rozjedu se domů. Otevřu dveře a usměju se na Jooheona, který zrovna lítá po bytě s papíry v ruce a něco si pro sebe mumlá. 

„Co to děláš?" zasměju se a položím na kuchyňskou linku krabičku s dortíkem, co jsem mu koupil v kavárně. Zastaví se v kroku a zadívá se na mě.

„Changkyun bro, potřebuju pomoc." doběhne ke mně. Přikývnu na něj a on mi podá papíry. Zasměju se, když se podívám na obsah papíru.„To psalo dítě?" pozvednu obočí. Jooheon protočí oči.„Kéžby, to by pak dávalo smysl, to psal Kayee," ukáže na papír. Začnu se hlasitě smát, ale pak se tedy zadívám na papír, kde jsou nakreslené obrázky a popsané. „co z toho soudíš jako odborník?" rozhodí rukama.„No, buď to zlaté, co drží ta divná postava, co má pět nohou a vypadá jako opice, je nějaká obruč anebo je to prstýnek a tohle je hodně divná žádost o ruku, navíc tu máš zakroužkovat ANO/NE." zasměju se.„Ježiši, že jo," plácne se Jooheon do čela. „ježiši, vždyť spolu chodíme pár měsíců a on mě žádá o ruku? A ještě jako pěti leté dítě!" vyjekne a pak vzlykne s tím, že je to hrozně nádherné. Protočím oči.„Jsi totálně v prdeli." podá mu papír, který si přitiskne na hruď, zatímco vzlyká.„Já vím...sakra," zapláče a dojatě mumlá, že je to hroznej kretén, ale zároveň brečí nad obrázkem od toho kreténa, co vypadá, že to kreslil nohou. „ještě mi složil písničku." vzlykne a podá mi svůj telefon. S obavami si vezmu telefon a posadím se na sedačku. „Hej, Jooheony," ozve se z telefonu a Jooheon začne hned hlasitě plakat. „you got me feelin like a papillon!" zakřičí Kayee. No, na tohle nemám. Chvíli poslouchám něco, co zní jako steny, pak skřeky, pak výkřiky Jooheonova jména s tím, že je to jeho motýlek a pak to skončí tím, že Kayee zarapuje, že ho děsně miluje. S tím, že jsem momentálně přišel, tak o deset let svého života, vrátím Jooheonovi telefon.„No, aspoň tě můžu potěšit, našel jsem si podnájem a rozhodl si, že ti nechám byt." usměju se. Jooheon je tak naměkko, že po mě skočí a začne vzlykat, že jsem jeho nejlepší bro, a že si mě nezaslouží. Plácám ho rukou po zádech ve snaze ho utěšit. Chtěl jsem o tom původně přemýšlet, ale nakonec jsem se rozhodl hned. Už jen proto, že je Kihyunův byt blízko nemocnice, mohl bych chodit pěšky a v noci bych nemusel mít strach, že usnu za volantem. Navíc bych měl veliký servis, ne, že by mi Kihyun dělal služku, ale vím, jak má rád, když se může starat o ostatní, takže vím, že by se o mě staral jak nikdo. 

„A kde sis našel podnájem?" setře si Jooheon slzy a sedne si na sedačku vedle mě. Odkašlu si a uhnu pohledem, ale nemá cenu zapírat, stejně by na to přišel.

„No, Kihyun mi nabídl, že můžu být u něj," uhnu pohledem. Uslyším vedle sebe nějaké zaúpění, a tak se otočím a vytřeštím oči, když vidím, jak se Jooheon snaží zadržovat křik. „klidně si ulev." pokynu mu rukou a zacpou si uši, když začne hlasitě jančit.„To je skvělé, aaa, mám z vás radost." vypískne.„Dneska jsi divný." zasměju se nad tím, jak je dojatý a rozrušený z Kayeeho, že je jak vyměněný. Jooheon se oblékne s tím, že tomu idiotovi půjde dát svojí odpověď hned a já se zatím vysprchuji a napíšu Kihyunovi, že tedy přijímám jeho návrh, a že se rád k němu nastěhuji. Jelikož na mě padá stejná nálada jako na Jooheona, tak začnu balit. Jakobych se měl snad stěhovat zítra. Ale najednou mám nutkání něco dělat, něco uklízet něco balit. Ale stejně vím na stoprocent, že Kihyun bude muset přijet a sbalit mi, protože bych tu nechal snad polovinu věcí. Naštěstí vím, že bych se pro ně mohl kdykoli vrátit, ale raději to nechám na něj.

///

V nemocnici je najednou více práce. Svátky mají být pohodové a klidné, a přesto v nemocnici je to víc narvané než normálně. Jsem rád, že letos jsem nevyfasoval štědrovečerní šichtu. Lituju Wooziho a Hoshiho, kteří tu musí být. Jooheon napíše na naše stránky, že máme přes svátky zavřeno, stejně jako udělá nápis na dveře pro lidi, kteří internet stále nepoužívají. Odbydu si několik služeb na příjmu a pak si povzdechnu, když je konečně pátek. Kihyun je domluvený s rodiči, že přijedeme dneska večer. Štědrý den je v úterý a máma chtěl, abychom jim pomohli s přípravami. Je mi jasné, že to chce hlavně pro Kihyuna, abychom mu udělali hezké vánoce.

„Co pro něj vůbec máš?" usměje se Jooheon, zatímco jdeme po chodbě, Jooheon má nataženou ruku, aby všichni viděli jeho prstýnek. Když už ho konečně má, protože, když se vrátil toho dne s tím, že řekl Kayeemu ano, tak měl na prsteníčku namotanou gumičku, protože Kayee nečekal, že řekne ano a neměl prstýnek. Ale teď už konečně prstýnek má a všem ho ukazuje, a když jen někdo řekne prst, tak spustí monolog o prstýnku. Před pár hodinami jsme měli pacientku, která si zlomila prst...Jooheon při každém slově prst zmínil svůj prstýnek, dokud se pacientka nezeptala, jestli je zasnoubený. Chudák holka, tu byla o tři hodiny déle. 

„No, mám pro něj..." odkašlu si a uhnu pohledem.

„Lim Changkyun, nekoupil jsi mu žádnou šílenost, že ne." založí si ruce. Uhnu pohledem.„No...on...on si pořád stěžoval, že mu blbě jezdí to auto, tak, um, no..." uhnu pohledem a Jooheon zalapá po dechu. 

„Ježiši, ty jsi mu koupil auto??" vyjekne. „Počkej...Kihyunovi si koupil auto a mně i dal sadu skleniček? Který nepotřebuju?" vypískne dotčeně.

„Nene, dal jsem ti i ty dvě mikiny." vypísknu a Jooheon protočí oči.

„A co jsi mu koupil za auto?" uhnu pohledem znovu. „Aha, takže ne ojete, super." zasměje se.„No, koupil jsem mu Audi A3....A-ALE loňský model," vypísknu na svou obranu. „a není úplně nové, je trochu ojeté, a tak... na nové nemám, neblázni," špitnu. Jooheon jen kroutí hlavou. „mámě jsem auto koupil loni, a tak...a, um, no vážně to nebylo tak drahé, měl jsem fajn cenu." dělám, že neexistuju, zatímco Jooheon kroutí hlavou. 

„A jak dostaneš to auto nepozorovaně k vašim?" pozvedne obočí a já ztuhnu v kroku. „Aha, takže nevíš," povzdechne si. „fajn, dáš mi klíčky a já ti ho přivezu a Jackson pojede za mnou a pak mě hodí domů." povzdechne si. Začnu mu děkovat, že mě zachránil, zatímco on zaprská s tím, že jsem idiot, ale že jsem jeho broidiot. 

Nasednu do auta a dojedu ten kousek ke Kihyunovi a zastavím u jeho nepojízdného auta, které stojí na parkovišti s tím, že už přes týden nestartuje a podle automechanika je to na výměnu x součástek, což by vyšlo levněji si koupit nové auto než opravit. Naštěstí jsem Kihyunovi nové auto vymlouval úspěšně, takže nad tím přestal přemýšlet. 

„Ahoj." usměje se na mě Minhyuk, když dojdu do kavárny. 

„Ahoj, Kyunnie." usměju se, když ke mně dojde Kihyun s tím, že už má sbaleno a vše připraveno. Pomůžu mu s věcmi do auta a vše dáme do kufru. Minyhuk se s námi rozloučí s tím, že kavárna bude otevřená ještě přes víkend a pak bude zavřeno. 

„Jen vezmu věci." zastavím na parkovišti před svým bytem a Kihyun vystoupí ven.

„Tady má někdo nové auto," zasměje se Kihyun, když jdeme po parkovišti ke vchodu. Zadívám se kam se kouká a zalapám po dechu, když se dívá na stříbrné audi, které je vlastně jeho jen to ještě neví. „má tak divný ten předek," otřepe se. Polije mě studená voda a jen přikývnu s tím, že má pravdu a zničeně vyjedeme ke mně. „ahoj Heony." usměje se sladce na Jooheona, který hned spustí s tím, jestli viděl jeho nový prstýnek, i když se ho ptá pokaždé ehm a já si zatím vezmu věci a Jooheonovi podám tašku, kde jsou klíče a papíry k autu a další tašku, kde je veliká mašle. „Bude se mu líbit, neboj se." zasměje se a poplácá mě po zádech, když Kihyun čeká u dveří. Přikývnu a naskládáme i moje věci do auta a rozjedeme ven z města.

„Napadlo mě, Jolin, moje teta, spíš moje máma, by chtěla být s námi s tím, že by přijela v pondělí, aby nám pomohla a byla by u vás na štědrý den, jestli to nevadí." zašeptá Kihyun. Zakroutím se smíchem hlavou, zatímco v rádiu hraje příjemná hudba a cestu osvětlují jen zřídka umístěné pouliční lampy.

„Jasně, že ne, máma je společenský a čím víc lidí bude doma tím bude šťastnější." přikývnu a Kihyun hned s nadšením začne psát zprávu.

„Ahoj, andílci," zvednu hlavu, když zaparkujeme před domem a oklepu se zimou. Letos už nasněžilo a tak moje polobotky nejsou zrovna ideální. Ve městě žádný sníh není, ale tady je sněhu dost. Máma vyběhne ze dveří jen v županu a papučích a skočí po Kihyunovi, aby ho mohl obejmout. „ahoj Kyunnie." skočí následně po mě a nadšeně se zasměje.

„Ahoj," vtisknu mu pusu a společně dojdeme domů, kde je to nádherně vyzdobeno a voní to tu vánoční náladou. „dáme věci ke mně," usměju se a kývnu na Kihyuna. Vyjdeme schody do patra a otevřu dveře od pokoje a odkašlu si, když vidím, že máma převlíkla postel...a nejen to, připravil postel pro nás oba. „hádám, že budeme spát asi spolu," usměju se a všimnu si, jak sebou Kihyun překvapeně trhnul. „nebo můžu rozložit gauč, jestli to vadí." usměju se s tím, že nemusí mít strach. On hned zakroutí hlavou. Položíme věci ke skříni a já si zatím svléknu košili, co jsem měl ještě z práce, abych se převlékl do pohodlného oblečení. Přetáhnu si triko a následně svetr přes hlavu.

„N-Nevěděl jsem, že máš tetování." zvednu hlavu a urovnám si svetr. Kihyun na mě překvapeně kouká s rudými tvářemi.

 „Mm, mám ještě jedno tetování, ale jinde." zasměju se a mrknu na něj. Něco po mě pískne a já mu uvolním pokoj, aby se mohl převléknout. Dojdu dolů do obýváku a usměju se na mámu. 

„Už se těším na Vánoce." vypískne nadšeně. Se smíchem přikývnu, zatímco se podívám na tátu, jak bezduše kouká na televizi a promazává nejspíše už stý plech s cukrovím marmeládou.