Kihyun

Najednou mám pocit jako bych začal žít. Jako by ty roky předtím nebyli nic, snad jako by se skoro nestali, ale teď...teď mám pocit, že žiji. Že je vše tak, jak má být. Báli jsme se, že nám spolu bude trapně, ale...místo toho je nám spolu dobře. Já se konečně cítím živý...konečně mám pocit, že jsem to já. Nemusím si před ním na nic hrát, nemusím se nijak krotit. Můžu být takový, jaký jsem...nemusím nic předstírat, můžu uklízet prach několikrát denně, můžu se o něj starat jako by byl nemohoucí, vařit mu a udělat cokoliv. A mám u Kyunnieho pocit, že tohle je přesně to, co chce i on. A když mi nabídl, že s ním a jeho rodiči můžu jet na hory...měl jsem pocit, že nemůžu být šťastnější. Vždy jsem jeho rodině záviděl...ty výlety, to, jak vypadali šťastní, když mi pak Kyunnie ukazoval fotky. U nás nikdy nic takového nebylo, s rodiči jsem nikam nejezdil, je výlety nezajímali, vlastně jsem nezajímal ani já.

„To je...moc dobrý nápad." Usměju se, když mi štěstím poskočí srdce. Není nic, co bych chtěl víc, než strávit víc společného času. Nejraději bych byl, kdybych už nemusel odcházet nikdy, kdybych tu mohl zůstat navždy.

Po večeři se oba ani nijak nepřevlékáme, jen si vezmeme bundu a v teplácích nasedneme ke mně do auta. Rozjedu se směrem k sobě do bytu, oba se po cestě smějeme, když si zpíváme do muziky linoucí se z rádia, ještě když oba zpíváme schválně falešně a řveme přes celé auto. Dojedu na malé parkoviště, kde zaparkuju.

„Pojď se mnou nahoru, musím ještě zkontrolovat, že mám vyhozené z ledničky všechno, co by se mohlo zkazit a vyhodím koš." Uculím se a Kyunnie hned přikývne a odepne si pás. Provedu ho kavárnou až k sobě do bytu. Nechám ho, aby si byt prohlédl, zatímco skočím do mé místnosti na všechno, kde mám na pianu nachystanou cestovní tašku a vedle piana kufr. Nachystám to ke dveřím a pak se usměju, když vidím Kyunnieho u komody, jak si prohlíží naše fotky, které mám vystavené.

„Opravdu máš všechno." Usměje se od ucha k uchu, když vidí u fotek na komodě naaranžované postavičky z kinder vajíček a u jedné fotky mám v rámečku danou i usušenou kopretinku, kterou jsem od Kyunnieho dostal.

„Snad sis nemyslel, že kecám." Zasměju se a dloubnu do něj. Zadívá se na mě jako štěně, když nahodí tyhle oči, vždycky mám hroznou chuť ho obejmout a schovat ve své náruči. Myslím, že oba musíme poslední dny zářit štěstím jako dva lampióny...vím, že to má stejně, proto z něj cítím stejné štěstí a nadšení, jaké cítím i já.

Vyházíme společně z ledničky potraviny, které by se mohli zkazit, zabalíme odpadkový pytel a všechno to sneseme dolů. Zkontroluju, že jsem všechno zamknul, Minhyuk má klíče a náhradní má kdyžtak Jolin, takže je všechno v pořádku.

Dojedeme společně zpátky ke Kyunniemu, zatímco si dává sprchu, tak já nachystám oblečení pro nás dva na zítřek, zkontroluju naše seznamy věcí, které máme s sebou, nachystám kufry ke dveřím a spokojeně se usměju, když je vše tak, jak má být. Ještě nachystám svačiny na cestu, nakrájím zeleninu na cestu, i zítra k snídani.

„Sprcha je volná." Zasměje se hluboký hlas, zatímco utěrkou utírám nádobí, které jsem opláchl. Otočím se a usměju se.

„Mh, právě včas, když mám vše hotové," Zasměju se. „na talířku je nakrájené pečivo a v ledničce v misce pomazánka, jestli máš hlad." Uculím se, zatímco si beru hromádku s oblečením, které mi Kyunnie půjčil na spaní. Přikývne a popožene mě do sprchy, že neumře hlady, než se vysprchuju. Taky se zasměju a nakonec zapluju do koupelny, kde zavrním, když na mě dopadají příjemně horké kapky vody. Umyju si vlasy a moc se mi z horké vany nechce, takže to prodlužuji, co to jde.

„Natočím budíka a ráno tě vzbudím." Usměju se, když dojdu do obýváku, zatímco si ručníkem suším vlasy. Kyunnie hned přikývne.

„Nejdřív jsem si chtěl roztáhnout gauč, ale pak jsem si uvědomil, že tu vlastně bydlí Jooheon," zasměje se, vlastně mi oba, když jsme si teď synchronizovaně uvědomili, že jsme si spíš zvykli na to, že bydlíme spolu my dva, než že tu bydlí Jooheon a ne já. „takže se vyspím u něj v posteli a ty můžeš spát u mě." Usměje se a já přikývnu. Vstáváme brzo, takže se ani nedíváme v obýváku na televizi, popřejeme si dobrou noc. Zavrtám se do jeho postele a sám pro sebe zaúpím, když jeho postel nádherně voní. Není to ani aviváží, ani tím, jak jsem celý byt vyvoněl příjemnou vůní deštných pralesů. Je to jeho nezaměnitelná a nádherná vůně. Se spokojeným zavrněním po chvíli usnu a nechám se unášet do krásné říše snů. Teď, když je vše v pořádku a vše vyřešené, tak...už se nemusím být žádných nočních mur, které mě pronásledovali předtím. Teď už ne, když je vše na správné cestě.

Ráno se protáhnu a zabalím do Kyunnieho županu. Dojdu ho vzbudit a zasměju se, když kňourá jako štěňátko, že se mu ještě nechce vstávat. Ale nakonec ho přemluvím a dojdu nám nachystat snídani, po které hned vyrazíme směr hory. Cesta trvá něco málo přes 4 hodiny, v půlce si dáme přestávku na benzínce, kde si dáme horkou čokoládu z automatu a trošku se projdeme po parkovišti, abychom se rozhýbali. Kyunnieho lyže vezou jeho rodiče, já lyže nemám, hlavně proto, že nevím, jestli zvládnu jezdit. Takže si je půjčím, abych je kdyžtak mohl vrátit. Taemin říkal, že v hotelu je i wellness centrum, takže si prodloužený víkend tak i tak užiju, i kdybych nemohl lyžovat.

„Kikouškuuu, ahoooj." Hned ke mně přiskočí Taemin a začne mě objímat, když nás čekali před hotelem.

„Ahoj, Minnie, Minho." Zasměju se a taky ho obejmu a zamávám i na Minha. Pomůžou nám vytáhnout věci z kufru a vzít je do hotelu. Pokoj máme ve stejném patře, hned naproti sobě, takže jsem od sebe jen kousíček. I když jsme tu jen na víkend, tak první, co jdu dělat je, že nám úhledně vyskládám věci do skříně.

Dneska budeme mít poznávací den, hlavně proto, že jsme přijeli skoro na oběd, na kterém se domluvíme, že tak za hodinku vyrazíme na prohlídku okolí. Uděláme si menší túru, zablbneme si ve sněhu a hlavně...si to všechno užijeme.

Držím se za břicho a nemůžu smíchy ani dýchat, ani vydávat zvuky. Padnu do sněhu na kolena a snažím se popadnout dech, ale záchvat smíchu mi to nedovolí.

„Kikiiiiiii, ježiši, nesměj se a pomoc mi." Zaúpí Kyunnie. Chtěl skočit do sněhové závěje, ale zapadl tam skoro až po hlavu. Nejsem jediný, kdo nemůže smíchy dýchat, protože i Minho i Taemin jsou smíchy naprosto mrtví. Mezi smíchem a divným hekáním, protože mým plicím dochází vzduch se sněhem po čtyřech plazím ke Kyunniemu a natáhnu k němu ruku, abych ho vytáhl ze sněhové závěje. Ale víc a víc se směju, nejde s tím přestat. Nakonec ho ze sněhu musíme vyprostit všichni tři, jinak by tam navždycky zůstal.

„Udělám vám fotečku, zlatíčka, šup šup." Popožene nás Taemin, abychom si k sobě s Kyunniem stoupli. On na chvíli oněmí, ale já se zahihňám, upravím mu čepici a natisknu se na jeho bok, zatímco se šťastně usměju. Taemin nás několikrát vyfotí, pak vyfotíme my jeho s Minhem, pak já je tři a pak si různě lámeme ruce, abychom se vyfotili všichni čtyři. Nakonec poprosíme procházející postarší pár, jestli by nás nemohli vyfotit, zatímco se všichni šťastně usmíváme. Nechám si od Taemina hned fotky poslat do messengeru a u večeře, kde sedíme všichni promrzlí, zbědovaní a hladoví, si zatím naši fotku s Kyunniem nastavím jako tapetu a šťastně se usměju. Otevřu messenger a ještě tu fotku pošlu i Minhyukovi, vyzvídá už od rána, jak se máme a jestli už jsme měli sex. Vysvětlování, že jsme kamarádi a že mezi námi nic není, nemá smysl, Minhyuk tohle vysvětlování naprosto vypouští z jeho mysli.

Druhý den ráno po snídani hned vyrazíme na lyže. Minho a Kyunnie si užívají lyžování a blbnutí, zatímco se mě Taemin snaží naučit základy lyžování. Ne, že by mi to šlo, spíš se jen tak plácám ve sněhu, takže nakonec dojdu vrátit lyže, zatímco Taemin si jde taky trošku zajezdit. Vrátím lyže s tím, že příště si zařídím lyžařský kurz, s Taeminem jsme mluvili o tom, že příště můžeme jet na hory třeba na týden a tam bych se to mohl bez problémů naučit. Jeden den na naučení je celkem málo, takže jsme se rozhodli, že půjdeme spíš relaxovat do wellnessu. Ne, že by nám to vadilo, oba vrníme blahem, když se rozvalujeme v soukromé vířivce.

„Jo vidíš, Kiki, napadlo mě, že by jste s Kyunniem mohli slavit Štědrý den u nás," Usměje se Taemin a já překvapeně otevřu oči. „přece nebudete na takový den sami, budeme mít hodně cukroví a spoustu dobrého jídla, byl bych moc rád, kdybychom ti mohli udělat krásné Vánoce." Usměje se na mě a já vytřeštím oči. Nevěděl jsem, že...tak moc vnímal to, jak se má rodina chovala. Že bylo tak moc vidět, jak je má rodina špatná, jak se nesnažili, abych měl hezké vzpomínky. Ne, nechci na to zase myslet, ne teď...ne teď, když mám rodinu, která se o mě zajímá a stará se zájmem a láskou.

„To zní moc dobře, myslím, že Kyunnie nebude proti, ale domluvíme se a určitě bychom přišli." Hned zakývám hlavou, zatímco se Taemin štěstím málem rozbrečí, tak ho uklidňuji, aby neplakal. I když vím, že jsou to slzy štěstí.

Ten víkend byl snad nejlepší, který jsem kdy zažil. Fotky, které jsme udělali...a že jich bylo asi milion, vybral jsem ty nejkrásnější a hned jsem si je nechal zarámovat. A pár jsem jich nechal zarámovat i jako dárek pro Kyunnieho rodiče. Je to teď o něco těžší, když na sebe nemáme času tolik, hlavně proto, že se musel Kyunnie vrátit zpátky do práce. Navíc tu budou za chvíli Vánoce, pár dárků už jsem nakoupil, na další mám inspiraci a zbytek nechám osudu. Kyunnie má dneska ranní, takže až skončí, tak přijde za mnou a zajedeme vybrat a koupit dárky pro jeho rodiče, slíbil jsem, že mu pomůžu je vybrat. Byl rád, že budeme slavit Vánoce všichni společně a já taky nemůžu být šťastnější. S Taeminem jsem se domluvil, že udělám bramborový salát a že přijedeme dřív, abych mu pomohl smažit řízky a vše připravovat.

„Mmm, přišel nějaký fešák." Dloubne do mě Minhyuk, když zrovna zkoumám kasu. Zvednu oči a hned mi poskočí několikrát srdce. Vypadá tak nádherně, jako pokaždé, když ho vidím. Pokaždé mám pocit, že se do něj zamilovávám zase a znovu. I když na ty city teď není prostor, i když jsme teď hlavně přátelé. I tak ho shledávám nádherným a dokonalým. Rozloučíme se s Minhyukem a ignorujeme jeho poznámky. Nákupní centra jsou narvaná k prasknutí, takže necháme auto na okraji a dojdeme do nákupáku po svých. Alespoň nemusíme čekat tu frontu u podzemního parkoviště, kde se všichni nervózně motají, protože tam není možné zaparkovat.

„Hele, co tohle?" zatáhnu Kyunnieho za ruku, když najdu veselé vánoční svetry. Sice hrozný kýč, ale je to hezké a roztomilé. A oba víme, že Taemin zbožňuje tyhle kýčovité vánoční věci. „Dva koupíš ty jim, jeden mě a jeden koupím já tobě a pak můžeme mít společnou vánoční fotku." Uculím se a zahihňám. S úsměvem přikývne a oba se krátce zarazíme, když si uvědomím, že pořád držím jeho ruku. A že i on drží tu moji. Poskočí mi srdce nad tím, jak je to pro nás najednou přirozené a zvednu hlavu a zčervenám, když jsme si oba stoupli pod jmelí. Zadívám se na Kyunnieho, který je rudý stejně jako já. Oba si odkašleme a pustíme naše ruce, dojdeme ke svetrům a nakonec vybereme červené svetry s motivem sněhuláka. Myslím, že to bude perfektní dárek, už vidím, jak z toho má Taemin radost. Jsem rád, že pomůžu vybrat Kyunniemu několik dárků, dokonce i dárek pro Jooheona a Kayeeho, vybereme společně i malé balíčky s blbůstkami pro jeho kolegy z práce. Já vezmu ty stejné pro svůj personál v kavárně. Oba vyčerpaně padneme na židle kavárny, když máme všechno za sebou a Minhyuk nám donese v obrovských hrncích horké jablko.

„Podnájem?" zamrkám překvapeně, když mezi řečí z Kyunnieho vypadne, že si bude hledat nějaký podnájem.

„Mh," přikývne. „Jooheon nic neříkal, ale vnímám, že je to mezi ním a Kayeem vážnější," usměje se a já kývám hlavou, abych mu dal najevo, že jsem jedno velké ucho. „napadlo mě, že bych jim byt nechal, přece jen jsou dva a našel bych si nějakou garsonku nebo cokoliv, doufám, že se mi podaří sehnat něco, co bude v podobné lokalitě." Povzdechne si a já přikyvuji.

„Počkej, vlastně," vytřeštím oči, když se díváme na mobilu na nabídky pronájmu a mě to až teď napadlo. „co kdybys bydlel u mě? Mám jeden pokoj navíc, sice...je to menší, ale myslím, že pro nás dva vyhovující," zamrkám na něj, zatímco on na mě vytřeští oči. „budeš to mít blízko do nemocnice, nájem bych nechtěl, nějak bychom se domluvili a nemusel by sis nic hledat...stejně tu místnost navíc nijak nevyužívám." Zamrkám na něj. Začneme to probírat a já začínám být víc a víc nadšený. Bydlet spolu by znamenalo...být spolu častěji než teď. A to je něco, co bych si opravdu přál, protože...po tom týdnu předtím, co jsme strávili společně...a teď týdnu, kdy jsme se viděli málo...opravdu bych chtěl, abychom spolu byli častěji.