Changkyun

Ležím zařezaně v posteli neschopen slova a jen poslouchám hlasy kolem sebe, jak naštvaně vykřikují jeden na druhé slova, která jsem možná potřeboval slyšet. Nikdy jsem si to nepřiznal, ale až teď si uvědomuji, že možná všechny ty vztahy byly opravdu zničené hlavně mnou. Bylo to tím, že jsem pořád myslel na něj. Nenápadně jsem je srovnával a měl ho pořád v myšlenkách a kdykoli můj partner něco udělal, tak mi hlásek v hlavě našeptával: ‚Udělal by tohle Kihyun?' ‚Kihyun by to udělal jinak.' ‚Jak by se tohle líbilo Kihyunovi?' a nepřímo jsem tak své partnery podváděl. 

Minseok má v tomto pravdu, i přesto, že jeho nevěra byla jiná...já sám jsem mu byl nevěrný, už od začátku a celou dobu. Možná na začátku jsme spolu mohli být až do konce. Možná na začátku ke mně měl upřímné city a nebyl jsem jen jeho bankomat. Ale já už od začátku jsem ho podváděl s tím, že jsem ho srovnával, s tím že jsem myslel na někoho jiného a nepřímo tak přehlížel jeho samého, ale bral jsem ho jen jako náhradu. Když Minseok odejde, tak si povzdechnu a zadívám se na bílou peřinu, kterou mám přes sebe přehozenou. Kihyunova slova mě zahřála u srdce, nikdy jsem si nemyslel, že toho o mě ví tolik. Jooheon několikrát říkal, že je pro mě Kihyun souzený, vlastně i máma to často říkala. Ví toho o mě tolik, víc než kdokoli jiný.

„Kyunnie, hlavně si nenech nic z toho, co říkal nasázet do hlavy, vůbec si toho nevšímej." zvednu hlavu a zadívám se na Kihyuna. Jeho starostlivost mu koukala z očí a já si nemohl pomoct, ale musel jsem v nitru srdce cítit, jak mě jeho pohled hřeje. Jakoby vzal moje smutné srdce, zkroušené v rohu mého nitra, a vzal ho do svých jemných ruček a dal mu teplo a pocit bezpečí. Jemně přikývnu, i když sám vím, že pro plné přijmutí jeho slov to bude chvíli trvat.

„Tak, Kyun, pojedeme na testy." vejde dovnitř Jooheon a usměje se. Přikývnu, zatímco se Kihyun zvedne ze židle, kterou si přisunul vedle mé postele.

„Počkám na tebe, jak skončíš." zvednu hlavu, když pomalu slézám z postele. Ani nevím, proč jsem tak slabý, možná je to tím, jak jsem ležel celou dobu, vlastně víc než jsem zvyklý. Překvapeně přikývnu a posadím se do kolečkového křesla, které Jooheon přivezl. Jooheon se rozjede z pokoje, od kterého nám Kihyun podrží dveře a rozjede se semnou na rentgen.

„Slyšel jsem dost veliký křik z tvého pokoje." podotkne jemně, když projíždíme nemocnicí. Potkám pár pacientů, kteří mě znají, udiveně a s obavami se mě ptají, co se mi stalo, zatímco já je ujišťuji, že to není nic vážného.

„Mh, Minseok přišel." zašeptám.

„A?" slyším v jeho hlase překvapení. „Ty...jsi mu vynadal?" řekne jemně. Zakroutím hlavou a řeknu mu, proč jsem měl vlastně autonehodu.

„A když přišel a dělal, že nic tak...Kihyun trochu vyletěl." jemně se zasměju a nedokážu skrýt nadšení z toho, že si někdo tak urputně a ochranářsky stoupl na moji stranu a bránil mě.

„To je hezké, ne?" uslyším v jeho hlase nadšení a vím, že zuby nehty brání, aby neřekl – já ti to říkal!

Po testech a pár kontrolách u Wooziho mi konečně vypíšou propouštějící zprávu a já si oddechnu.

„Changkyun." zvedneme všichni hlavu, když do Wooziho malé ordinace vtrhne primář.

„Dobrý den, Hyunshik." usměju se a pokynu hlavou, zatímco on se chytí za srdce s tím, že neumírám.

„Byla to moje nepozornost, stala se taková nehoda a já sedl rozrušený za volant a naboural do semaforu, nic mi ale není, jen pár odřenin." zasměju se a mávnu rukou, zatímco on si hned vezme zprávu od Wooziho.

„Vlastně jsme ho mohli pustit už včera, ale spal jak dřevo." dloubne do mě Woozi. Probodnu ho pohledem.

„Naštěstí to není vážné," oddechne si. „ale vezmeš si dovolenou! Nechci slyšet ne jako odpověď, máš na tenhle týden naplánovaný prodloužený víkend, tak si vezmi dovolenou do konce týdne," přikývne vážně. „ odpočiň si a dej se dohromady," usměje se. „Jooheon v ordinaci zvládne maličkosti, když si někdo přijde pro výpis z karty nebo pro recept na prášky, co má předepsané," zadívá se na Jooheona, který spokojeně přikývne s tím, že to zvládne levou zadní. „když přijde někdo za tebou, tak si je vezme nestarosti doktor Yixing z druhého patra." přikývne vážně a nedá mi ani možnost protestovat, a tak jen přikývnu s tím, že tedy souhlasím. Zvednu se z křesla, že zvládnu chodit, ale Jooheon mě do křesla nabere jako ledničku na rudl a já si povzdechnu.

„Ten límec si nech ještě pár dní, vždyť víš, co s tím." mávne rukou Woozi. Protočím oči a přikývnu a nechám se tedy vést zpět na pokoj, abych se mohl převléknout do civilního oblečení z tohohle nemocničního pyžama. Kihyun počká venku s tím, že mi pomůže Jooheon a já chvíli úpím, protože možná Kihyunovi něžné ručky by byli...no, víc něžné. Jooheon má ten typický ‚Vím, co tě bude bolet, a co ne.' sesterský dotek. Polomcuje se mnou a já lituju naše pacienty. Kihyun by měl ten "Opatrně, vím, že jsi si hýbl s krkem, ale oblékneme ti ponožky pomaličku a jemně.' dotek.

„Tak a teď odpočívat." plácne mě Jooheon po zádech až zaúpím a vím, že tam budu mít obtisk jeho ruky.

„Au," zaúpím a zatnu zuby s tichým povzdechem. „víš krční páteř je napojená na věc, čemu se říká...co já vím PÁTEŘ a ta je v zádech a bolí to." dupnu mu na nohu. Vypískne, ale přikývne s tím, že se omlouvá. Povzdechnu si a vyjdu z pokoje.

„Dobrý?" přiběhne ke mně hned Kihyun a vezme tašku z Jooheonových rukou zároveň se zprávou a podepře mě.

„Jojo, dobrý." nevím proč, možná je to tím, že se o mě tak stará, ale najednou začnu cítit, jak jsem slabý a možná začnu lehce přehrávat to, jak je můj stav hrozný. Začnu chraptit, jak kdybych měl zánět nosohltanu desátého stupně nebo byl právě po operaci štítné žlázy a jdu pomalu a krůček po krůčku, jak kdybych měl každou chvíli omdlít. Pravdou je, že až na nemožnost hýbání krkem, kvůli límci a toho faktu, že mě bolí hlava...mi nic není. Periferně vidím Jooheonův úšklebek. Nechám ho být nemám dostatek síly na periferní probodávání pohledem. Kihyun mě odvede do podzemního parkoviště, kde nasedneme do jeho praveného auta. Pořád se cítím lehce provinile, že jsem mu nemohl s opravami pomoci. Opatrně do auta nasednu a nechám se obsloužit, když mě Kihyun zapne do bezpečnostního pásu. Měl bych se cítit provinile, že ho takhle využívám, ale možná si užívám, že se o mě někdo takhle stará a možná si to užívám ještě víc, když se o mě stará on. Kihyun zapne jemně rádio, aby hrálo v pozadí, zatímco se rozjede z garáží ven. Přivřu oči nad prudkým světlem a najednou se cítím lehčeji, když vyjedeme z nemocnice. Navádím Kihyuna kudy má jet a užívám si i to, že to nejsem já, kdo řídí. Jakmile zastavíme na parkovišti, tak mě odepne a rychle vystoupí a oběhne auto. Překvapeně na něj zamrkám, když otevře dveře a pomůže mi vystoupit jako bych byl opravdu nemohoucí.

„Děkuju za odvoz." usměju se, když mě doprovodí ke vchodovým dveřím a překvapeně se na mě zadívá.

„Já neodcházím." pozvedne obočí. Překvapeně zalapám po dechu, ale nakonec jemně přikývnu a vyjdeme společně v tichosti výtahem do pátého patra našeho paneláku a dojdeme ke dveřím, které pomocí kódu otevřu.

„Tak jsme tu." lehce se usměju a otočím se celým tělem ke Kihyunovi, jelikož nemůžu hýbat hlavou.

„Tak si zatím sedni," jemně mě naviguje na sedačku, kam mě posadí a dá mi do ruky ovladač. „podívám se, co tu máš na jídlo, a když tak skočím na nákup, abych ti mohl uvařit, ty odpočívej," usměje se na mě, ale v jeho hlase cítím vážnost s tím, že kdybych odporoval, tak mě nejspíše sám dostane do nemocnice. Mám pocit, že jeho pohled by mohl lámat kosti a já mám svoje kosti rád. Přikývnu tedy, i když to jde ztěžka a spíš se ukloním než abych kývl, ale zapnu televizi a po očku pokukuji po Kihyunovi, jak dojde do kuchyně a začne si hned povzdychávat nad tím, že tu nic není, a že máme v lednici jen plechovky s pivem a věcmi, co se dají dát na pizzu. Založí si ruce, když vidí u koše věž z krabic od pizzy a krabiček od jídla z rychlého občerstvení. Když se na mě káravě podívá, tak hned uhnu pohledem a dělám, že neexistuji. „nechci ani přemýšlet nad tím, jak je to nezdravé," povzdechne si dost nahlas, abych to slyšel a já dělám, že tu vůbec nejsem. „dojedu nakoupit a udělám ti pořádné a vyživující jídlo, ne tuhle pěnu s kečupem, co do sebe cpeš pořád," zaprská a já se opět ukloním ve snaze přikývnout. Kihyun začne poletovat po kuchyni. Sleduji ho, jak sbírá všechny ty obaly a zbytky jídla, co jsme měli po lince a hází to do velikého pytle. „kde máte věci na úklid?" dojde k sedačce. Odkašlu si a pokrčím rameny. „Kyunnie." založí si ruce.

„Nevím," špitnu. „máme koště a tak támhle v komoře," Otočím se celým tělem a ukážu na dveře, které vedou do malé komůrky. "ale jinak sem každý týden voláme paní na úklid a ta si vše asi nosí." pokrčím rameny a Kihyun zalapá po dechu.

„A kolik si za to platíte?" vyjekne a chytí se za srdce.

„No, jelikož je náš byt veliký a většinou za ten týden uděláme veliký nepořádek, tak dost. Platí si 400 za hodinu a většinou tu tak 4 hodiny je, někdy víc." zašeptám. Kihyun vypadá, že ho chytí mdloby.

„Fajn, zůstaň sedět, dojdu nakoupit." povzdechne si.

„Počkej, na," zvednu se hned načež zaprská, že mi právě řekl, že mám sedět a já si dovoluji zvednout. Je děsivý, když má tuhle svojí mateřskou náladu. „tady, ať máš z čeho nakupovat." dojdu ke kabátu, který mám u dveří a vytáhnu z peněženky peníze.

„Nechci tvoje peníze, Kyunnie." zakroutí hlavou a vím, proč je nechce, nechce, abych si myslel, že mě využívá jen na peníze jako ostatní. Chytím jeho ruce.

„Chci, abys si je vzal, kupuješ věc pro mě, do mého bytu, nechci, abys to bral ze svého. Vím moc dobře, jaký jsi a chci, abys je vzal." zakroutím hlavou, no, spíš celým tělem. Na chvíli se zamyslí a pak si povzdechne a peníze si vezme a já se hned usměju. Když Kihyun odejde s tím, že mi několikrát zdůrazní, že si mám sednout, což udělám a z místa se nehnu, ani když je pryč, ne proto, že bych měl strach, tak zvednu telefon a vytočím mámino číslo.

„Kyunnie, broučku," vyjekne hned do telefonu. „Jooheon mi volal a moc mě mrzí, že jsem nemohl přijít, ale s tátou jsme zrovna měli hodně práce a..." začne hned plakat a omlouvat se mi, lehce se zasměju.

„Ani nemusel, mami, a neomlouvej se nic mi není, jen jsem si hýbl s krkem a měl lehce otřesenou hlavu, už jsem doma, takže se nic neděje hlavně neplakej." usměju se do telefonu a oddechnu si, když to mámu uklidní. Určitě se stresoval, že je hrozný rodič, jako by to snad mohla být pravda.

„Takže...s Minseokem jste se rozešli." zašeptá jemně.

„Hm," šeptnu. „jen...je mi líto, že to dopadlo takhle, byl bych radši, kdyby ten rozchod byl ...méně drastický, ale co se dá dělat." zašeptám. Máma mě hned začne uklidňovat a promlouvat mi do duše, ať si hlavně nemyslím, že je to moje vina, protože mě moc dobře zná a ví, co bych si mohl otloukat v hlavě dokola.

„No a...co ten víkend na horách? Plánuješ jet?" Zašeptá a já hned přikývnu a se zaúpěním se chytím za krk.

„Jojo, dostal jsem do konce týdne volno, abych se zotavil, pár dní ještě budu mít límec a pak ho zahodím a vše bude do pátku v pohodě, než pojedeme." usměju se.

„No a...máme jedno místo navíc, teď když nepojede Minseok," zašeptá. Vím, že nemáme, nebo tak napůl, Minseok nikdy moc nechtěl trávit čas s námi všemi a tak máma vždy zarezervoval v hotelu jen jedno místo navíc s možností storna v případě, že by to Minseok jako vždy odřekl. Vím, že kdyby chtěl, tak to může jedním telefonátem zrušit, ale vím, o co mu jde. „chceš vzít Jooheona ...nebo...někoho jiného?" zašeptá. Lehce se zasměju.

„Zeptám se ho, mm?" musím se zasmát, když slyším, jak se snaží zadusit křik a protočím oči. „Musím končit, zavolám ti pak večer, zatím pa." rozloučím se, když slyším zvonek. Dojdu ke dveřím a odemknu mu a překvapeně mu uvolním cestu, když nese asi pět tašek. Chvíli na něm vidím, jak si mě změří pohledem s tím, proč nesedím, ale pak si uvědomí, že jsem musel vstát, abych mu odemkl a nechá to být. Poslušně si i bez jeho povelu sednu na sedačku, zatímco začne vařit a do toho lítá po bytě a uklízí.

„Víš, že nemusíš uklízet." zašeptám, když se cítím zle nad tím, že tu poletuje a uklízí můj nepořádek.

„Pšt," zasměje se a začne čistit konferenční stolek u televize. „mě uklízení baví." usměje se na mě. Přikývnu na souhlas a znovu zaúpím.

„Já vím, vždycky jsi to měl rád," usměju se. „když," zašeptám a vzpomenu si na to, jak jsme byli děli a Kihyun ve školce a škole měl vždy uklízecí služby, protože ho to bavilo a šlo nejlépe z nás všech. Když byli dny, kdy byl u mě doma, tak si vzpomínám, že jsem občas rozhazoval hračky, když musel domů a pomáhal mi je uklidit a já mu vždy přidával víc práce. Nejdřív proto, že jsem chtěl, aby zůstal déle, a pak jsem si uvědomil, jak moc se mu líbí uklízet, že jsem to dělal jen proto, abych viděl úsměv na jeho tváři, kdykoli našel hračku nebo papírek, který nebyl uklizený. „když jsme byli děti, kolikrát jsem ti schválně...dělal nepořádek, ve škole nebo když jsi měl možnost být u nás, abys mohl uklízet," zasměju se. Překvapeně ke mně zvedne hlavu. „napadlo mě," odkašlu si nad tichem, které nás obklopovalo. Zadívám se do jeho nádherných očí, které mě vybízí, abych pokračoval s tím, co jsem chtěl říct. „no, víš, v pátek odjíždíme s našima na hory a no, Minseok měl jet s námi, ale...teď nepojede a máme jedno volné místo a...no, jestli nechceš jet s námi," Odkašlu si a uhnu pohledem. Po chvíli se pohledem vrátím k němu, když je mezi námi další odmlka. „vždycky mě mrzelo, že...jsi s námi nemohl jezdit na výlety a tak, tak...mě napadlo, jestli by jsi ...nechtěl jet teď, jestli ne, tak nevadí." hned vyhrknu další slova a sleduju, jak lapá po dechu a po chvíli se jeho koutky rozšíří do úsměvu a on šťastně přikývne.

„Moc rád," vypískne. „mě to bylo taky vždy líto...když mi to naši zakázali, a pak když jsem se ani už nemohl ptát a jen jsem vás sledoval, jak odjíždíte. Chtěl bych moc s vámi jet." usměje se a mě hned zaplní štěstí.

„Tohle je výborný, ježiši." zavzdychám nad jídlem, které do sebe láduju, i když mě Kihyun jemně napomíná, abych nehltal. Když se otevřou dveře a dovnitř vejde Jooheon, tak se hned hladově vrhne na hrnec s výbornou omáčkou a ani se neposadí, když začne hlasitě hltat vařící jídlo.

„Je toho dost," Kihyun se zasměje, i když na něm vidím, jak mu dělá radost, že nám chutná. „tak no, um, když je tu Jooheon, tak já asi půjdu." špitne. Vytřeštím oči a polije mě lehký smutek nad tím, že Kihyun odchází. Probodnu Jooheona pohledem, který se na mě podívá stylem: ‚A co po mě jako chceš'.

„No, on vlastně Jooheon odjíždí s Kayeem na tři týdny pryč." vyprsknu a rychle si utřu poprskanou pusu a zadívám se na Kihyuna a střídavě na Jooheona.

„Tři týdny?" vyjekne Jooheon a chytí se za srdce. Když se Kihyun nedívá, tak se na mě Jooheon podívá a začne artikulovat ‚Nezvládnu s tím idiotem tři týdny, týden, maximálně týden.' agresivně zartikuluje.

„Vlastně týden?" pozvednu obočí.

„Aha, tak...to tu budeš...sám?" špitne jemně Kihyun.

„Um, jo, sám a bezbranný," zachroptím a použiju svůj chudinkovský a zraněný tón. „nemohoucí, zraněný a nemocný." zakašlu a pohladím se po hlavě, jakoby mi měla vyskočit. Vidím Jooheonův úšklebek, kterým jasně říkal: ‚Vždyť ti nic není, ty lháři.'. Probodnu ho pohledem.

„Tak...tak já se o tebe budu starat." řekne Kihyun rozhodně. Polije mě pocit štěstí, zatímco Jooheon zaúpí s tím, že se musí jít sbalit.

///

Celý týden byl pro mě jako pohlazení po duši. Kihyun chodil každý den a staral se o mě jako o to nejcennější na světě. Přišel jsem si jako někdo svatý, protože se ke mně tak choval. Vždy ráno přišel, postaral se o mě. Byl tu se mnou a pak odpoledne odešel s tím, že musí do kavárny. Cítil bych se provinile, že ho využívám, nebýt faktu, že na něm bylo vidět, jak si to užívá. Jooheonovi smsky, kde mi vyhrožoval, že mě zabije jsem ignoroval a smál se jim, když mi napsal, že buď zabije mě nebo Kayeeho. Aaaw, sladká láska.

Konečně odhodím límec a zakroutím hlavou a usměju se, když mě nepřepadne ani chvíle bolesti a vím, že krk mám v pořádku. Protáhnu se a vstanu z gauče, zatímco se dojdu vysprchovat, tak si pustím nahlas hudbu, do které si hlasitě zpívám. Obmotám si kolem pasu ručník a na obličej si naplácám pleťovou masku, kterou mi koupila máma s tím, že je to pro sexy samce jako já. Se smíchem si nasadím růžovou čelenku s kočičími oušky, také od mámy, aby mi vlasy nepadali do obličeje potřeného zeleným krémem, a zatímco mi nahlas hraje hudba, tak vytancuju z koupelny a s hlasitým výkřikem vyjeknu, když se zadívám do kuchyně. Kihyun zrovna vyndával nákup, zatímco na mě vytřeštěně koukal. Z úst mu vyjde hlasitý smích. Nafouknu tváře a odkašlu si.

„Hezká čelenka," zašeptá, i když vidím, jak si mě jeho oči prohlédli. Vypláznu jazyk. „koukám, že je ti líp," usměje se a vrátí se k vyndávání nákupu. S odkašláním přikývnu a nemůžu se ubránit tomu, jak domácký je to pocit. Přijdu si jako bychom takhle žili několik let. Takhle to bylo a vždy bude. Kihyun, který se o mě stará a je u mě každý den. „už máš sbaleno?" složí tašky z nákupu a uloží je do skříňky s dalšími taškami, kterou taky zřídil, vlastně spoustu věcí tu změnil, k lepšímu tedy.

„No jo, skoro." odkašlu si, i když je pravdou, že jsem nezačal.

„Kyunnie." založí si ruce a já uhnu pohledem.

„No, zítra si sbalím." odkašlu si a vidím na něm, jak se zděsí. Je mi jasné, že on už má sbaleno tak tři dny.

„Vždyť zítra ráno vyjíždíme, kdy chceš balit?" vyjekne, moje odpověď ‚ráno' ho moc nepotěšila a s prskáním mě odšoupne na stranu. „kde máš kufr?" zadívá se na mě „A taštičky na hygienu?" zadívá se na mě. Znovu pokrčím rameny. „Lim Changkyun." založí si rázně ruce. Přikrčím se.

„Asi...nemám?" uhnu pohledem.

„Aha? A zimní věci? Zimní bundu? Kalhoty? Boty? Jedeme na hory, bude tam zima! Víš, kolik tam bylo teď v průměru stupňů? – 15! To tam chceš jet v teniskách? A co opalovací krém! Víš, že nejvíce spálenin je v zimě? A máš krém proti mrazu? Rukavice? Hm?" začne vyjmenovávat vše, co potřebuji a já jen stojím na místě, jako dítě, který v aktovce zapomněl svačinu a jeho máma na ní o dva týdny později přišla a je z toho přednáška o celém životě. Zakroutím na vše hlavou a vidím na něm, že by si nejraději vyrval vlasy. Nebo vyrval moje vlasy. „Mazej si opláchnout obličej, obléct se a musíme jet na nákup," založí si ruce. „šup." řekne rázněji, když stojím na místě. Hned přikývnu a rozeběhnu se do koupelny. Tahle Kihyunova stránka mi chyběla. Vždy se o mě staral, jako o dítě, které si neumí pomoci a možná je to přesně to, co potřebuji. Převléknu se a společně nasedneme do auta. 

„Víš, jaká je pravděpodobnost, že tě zavalí lavina?" vyjekne,  když se ho snažím přesvědčit, že nepotřebuji bundu se zabudovanou GPS pro případ lavin, ale jeho statistické znalosti jsou přesvědčivé, a tak jí tedy koupím. Nechám se vést po drogeriích pro různé krémy a sportovních obchodech pro vše, co jen člověk na hory potřebuje. Nakonec dojdeme do obchodu, kde koupíme kufr a já vše naložím do auta.

„Vypadáš tak šťastně." usměju se a chytím ho záruku, když chce nastoupit do auta.

„Musíme jet balit." pozvedne na mě obočí, ale jemně mu zrudnou tvářičky.

„Ale s tvou šikovností mi zabalíš za půl hodinky." usměju se a jeho lehce se smíchem rýpavou narážku ‚Kdo říkal, že ti JÁ zabalím.' přejdu smíchem, protože oba víme, že by mě nenechal si zabalit samotného.

„Když už jsme tu, tak se můžeme projít po obchodech." usměju se a popoženu ho, aby zamknul svoje auto a rozejdeme se zpět do nákupáku. Tentokrát už to není za honbou po věcmi, co potřebuji, ale jen procházka po obchodech.

Oba jsem se úplně zapomněli, ale za to jsme měli příjemně strávené odpoledne. Když jsme přijeli ke mně domů, tak byla už tma a Kihyun splašeně pobíhal po bytě. Chvíli jsem se bál, že je naštvaný, ale ukázalo se, že pobíhá s úsměvem a nadšeně vše skládá a ukládá do kufru. Uvědomil jsem si, že se mu to líbí, a tak jsem po několika optání vzdal to, že by chtěl mou pomoc a sedl si na sedačku, zatímco Kihyun vždy přiběhl ke konferenčnímu stolku, kde měl v mých deskách se sponou zapnuté papíry se seznamem, co musí zabalit a nadšeně odškrtával, dokud nebyl papír celý odškrtaný.

„Tak sbaleno." spokojeně si založí ruce a přikývne.

„Nechceš...ještě zůstat na film." špitnu neschopen uznat fakt, že by náš čas spolu měl skončit. Zadívá se na mě.

„Jen udělám jídlo a ...a zůstanu." přikývne. Znovu nabídnu pomoc, hned několikrát, ale odbyde mě a vidím, jak je šťastný a tak nachystám filmu čekám než se z kuchyně začne linout náramná vůně. Kihyun přinese jídlo a přisedne si na sedačku.

„Napadlo mě," zašeptám, když dojím a oba vyvaleně sedíme na sedačce. Kihyun se na mě zadívá a pokyne hlavou, abych pokračoval. „co kdybychom zajeli pro tvoje věci a um no... přivezli je sem, zítra ráno stejně pojedeme tvým autem a s našima se potkáme až na horách, tak um...nebude lepší, když...pojedeme z jednoho místa...než ráno ještě zajet k tobě a tak, no..." odkašlu si a sám si uvědomím, že možná trochu tlačím na pilu. Přijde mi, že jsem dneska vlastně celý týden z Kihyuna udělala svého otroka.