Changkyun

Nejdřív jsem chtěl mámě vynadat, ne, že bych to tedy mohl udělat, protože moc dobře ví, že na něj nejde zvednout hlas. Ale i tak aspoň lehkým káravým hlasem jsem mu chtěl říct, že vím, o co se snaží, a že s tím má přestat. Ale nakonec jsem to neudělal. Možná jsem byl vnitřně i rád. Najednou jakoby se splnily všechny moje dětské sny. Kihyun byl u mě doma. Nemuseli jsme nic předstírat. Mohli jsme oba být sami sebou. Nemuseli jsme sledovat nervózně čas a ani jsme nemuseli dávat pozor, kdy přijedou rodiče. Mohli jsme být spolu, jak dlouho jsme chtěli. Mohli jsme si povídat, o čem jsme chtěli a já se nemusel hlídat nad tím, co bych měl říkat. Vše tak hezky zapadalo do sebe. Chvílemi jsem se jemně styděl, když jsem mu ukazoval všechny ty naše věci. Věci, které jsme si schovali, vyměnili. Vše, co bylo kdy spojené s ním. Ano, Jooheon říkal, že mám vše spálit. Ale pro mě je tohle můj poklad. Jsou to vzpomínky, a i když byli špatné, tak jsem je chtěl mít u svého srdce. Teď, když Kihyun seděl vedle mě a oba jsme se koukali na fotky, dopísky a přáníčka, co jsme si psali. Jakákoli blbost, staré už seschlé kaštany, nebo vylisované listy. Vše z toho je stále můj poklad.

„Jeď opatrně domů." usměju se na něj, když je pozdě a Kihyun musí domů.

„Nechceš tu, Kikoušku, přespat? Je pozdě, aby se ti něco nestalo." drbne do mě máma a hned ke Kihyunovi přijde a chytí ho za ruce.

„Děkuju, ale musím zítra brzy ráno vstát, abych napekl do kavárny," usměje se a zakroutí hlavou. „budu opatrný," přikývne s úsměvem a rozloučí se s mámou. „uvidíme se v kavárně." usměje se na mě. Zatřesu se pod jeho úsměvem, ale hned přikývnu.

„Jasně, ahoj," zamávám mu. „co?" pozvednu obočí na mámu.

„Nic, nic, jen, že vám to spolu sluší," zahihňá se. Lehce si povzdechnu a zakroutím hlavou. Vím, že to myslí dobře, ale zatím na to není čas. „ty tu taky nepřespíš?" vypískne smutně.

„Za dvě hodiny mám směnu na přijmu a pak klasickou směnu v ordinaci." povzdechnu si a máma vytřeští oči.

„Můj šikovný a skvělý Kyunnie, vždyť tě takhle udřou." vypískne a obejme mě. Zasměju se.

„To víš, není jednoduché být nejlepší," pohodím vlasy, máma mě hned na to plácne do ramene s tím, že nemám být tak namyšlený. „zavolám ti, jak přijedu domů," vtisknu mu pusu. „a pozdravuj tátu." zasměju se, když táta hlasitě chrápne na sedačce, kde usnul s Kyunniem.

„Budu a opatrně." vtiskne má máma několik pusinek na tvář a obejme mě, zatímco já se obléknu a rozejdu do auta. Cestou si pustím rychlou hudbu, u které si můžu zpívat a křičet, abych udržel svojí pozornost na maximum. Jakmile přijedu domů, tak si jen sbalím věci, hodím si rychlou sprchu a následně se rozjedu do nemocnice.

„Čau, Kyun," mávne na mě Jooheon, který už svou směnu začal před dvěma hodinami. „na lůžku 1 až pět jsou pacienti s lehkými bolestmi, byli všichni v jedné restauraci a asi snědli něco špatného, takže je sem převezli," lehce se zasměje. „pacienta na pokoji 1 jsme převezli na klasické lůžku, takže o to se starat nemusíš jinak tu zatím nikoho jiného nemáme, takže klid." usměje se a já přikývnu a upravím si plášť.

„Jak to vůbec jde s Kayeem?" pozvednu obočí a drbnu do něj, zatímco si pročítám zprávy pacientů.

„Co by s tím idiotem bylo." vyprskne a uhne pohledem. Zasměju se, a zatímco kontroluju u lůžek tlak pacientů, tak Jooheon vykládá, jak s Kayeem nic nebylo, a že je to idiot, a proč se vůbec můžu ptát.

„Ahoj, lásko," zvednu hlavu, když se ozve hlas, Jooheon něco vypískne a já se zasměju, když přijde Kayee a vtiskne Jooheonovi pusu. „máme příjem tak vyrážím, za chvíli jsem zpět." usměje se a já si odkašlu, když ho plácne po zadku a podrbnu se na nose.

„Takže...nic mezi vámi nebylo, jo." zasměju se a Jooheon něco začne prskat.

//

Pár týdnů na to probíhá normálně. Myslím si, že s Kihyunem jsme hezky vykročili a mám pocit jakoby mezi námi nic jiného než přátelství nikdy nebylo. Jakoby se minulost nikdy nestala. V kavárně jsem se párkrát stavoval a Kihyun za mnou párkrát přišel do ordinace. Vše bylo takové nenásilné a příjemné.

„Doktore Lim, máte tu návštěvu." Zvednu hlavu, když jsem zabraný do papírů na stole a zadívám se na sestru, která vejde do zázemí. Jooheon má dnes volno, a tak se usměju a vyjdu ze dveří. Nevím, proč začnu cítit lehké zklamání, když to není Kihyun, ale Minseok.

„Ahoj, lásko." usměje se na mě. Hned se také usměju a obejmu ho a vtisknu mu pusu.

„Copak tu děláš?" usměju se a pohladím ho po zádech. Jemně pokrčí rameny a já ho vezmu do své ordinace. Začneme si spolu povídat. No, i když spíš povídá Minseok. O tom, jak to jde v práci, a jak ho to nebaví. Najednou si přijdu jako bych byl jen jeho pes. Pes, kterému potřebuje vše vymluvit, ale nepočítá s odpovědí.

„No a zrovna se mi rozbilo auto," povzdechne si. Překvapeně se na něj zadívám a trhnu sebou pod jeho významným pohledem. „ a nejhorší na tom je, že nemám ani na opravu," zaúpí a pohladí mě po hrudi, když se ze židle přesune na můj klín. Jemně přikývnu, ale přijdu si jak tělo bez duše. „tak mě napadlo, že by ...jsi mi mohl pomoct." usměje se a vtiskne mi pusu na krk, kde mě začne pomalu líbat. Na chvíli zavřu oči. Ani ...už ani nevím, jestli je to příjemné.

„Jasně, kolik budeš potřebovat?" usměju se a pohladím ho po zádech.

„No, mechanik říkal, že kolem 30.000." nafoukne tváře. Vytřeštím oči a přikývnu.

„Dobrá, tak...dojdeme do bankomatu," usměju se. Hned nadšeně vypískne a začne mě vést za ruku. Najednou si vzpomenu, když jsem mluvil s Kihyunem...když mi on řekl, že má rozbité auto. Nechtěl po mně peníze. Ale to je asi jiná situace, Kihyun je kamarád. Minseok je můj přítel. Dojdeme k bankomatu, který je v hale nemocnice a já hned vyberu peníze. „tady." usměju se a podám mu je.

„Děkuju," vtiskne mi pusu. „tak pa." řekne hned a rozejde se pryč. Vytřeštím oči a zalapám po dechu a pak se pomalu se svěšenou hlavou rozejdu do ordinace. Jakmile odemknu a chci vejít dovnitř, tak mě zastaví ruka na mém zápěstí, překvapeně se otočím a vytřeštím oči na Kihyunovu rozkošnou tvářičku, kterou teď zdobí svraštěné obočí.

„Ahoj." usměju se, ale jeho výraz se nezmění.

„Kyunnie, to...to byl tvůj přítel?" řekne jemně. Přikývnu nad jeho otázkou a nechápu, proč se na to ptá. „Kolik...kolik jsi mu dal peněz" zašeptá, vytřeštím oči.

„Proč...proč se na to ptáš?" začnu, ale když vidím jeho vážný výraz, tak si povzdechnu. „Kolem 30.000?" povzdechnu si znovu. Vytřeští oči.

„Kyunnie, když...když šel pryč, tak mluvil s někým do telefonu a říkal mu lásko a říkal, že má peníze na to, aby si mohli udělat hezký večer." zašeptá roztřeseně. Vytřeštím oči a na chvíli od Kihyuna odstoupím se zalapáním po dechu. Ne, to...to nejde, Minseok je jiný než ostatní. Vždycky byl. Přemýšlím nad tím, než mi to najednou dojde.

„Tohle...je dost ubohé, Kihyun." zašeptám. Vytřeští oči.

„Co ...co tím myslíš-"

„Vážně chceš Minseoka z něčeho nařknout jen proto, že spolu chodíme? Nevím, proč chceš, abych se s ním rozešel, možná jen nedokážeš vystát, že bych byl šťastný, ale tohle je fakt ubohost." prsknu podrážděně, ani nevím, kde se ve mně ta slova berou.

„Co? Ne, Kyunnie, počkej, takhle to není." vypískne hned, ale přeruším ho.

„Myslel jsem si, že jsi v tomhle teda jiný, Kihyun, upřímně jsi mě zklamal." zakroutím hlavou a zavřu dveře před jeho nosem neschopen dalších slov nad jeho chováním. 

Opravdu jsem si nemyslel, že by se Kihyun mohl takhle zachovat. Následujících několik dní jsem v kavárně nebyl. Jooheonovi jsem nic neřekl. On Minseoka nemá rád už asi jen z principu a věděl jsem, že kdybych mu to řekl, bude hned na Kihyunově straně s tím, že měl pravdu. Unaveně si protřu oči, když dokončím dlouhou směnu na přijmu a sotva mám otevřené oči, zatímco nasedám do auta. Hlavou se opřu o opěradlo a prohrábnu si vlasy. Nic se mi nechce, jsem unavený a podrážděný. Chvíli jen v autě sedím. Neschopen žádného pohybu než se nakonec rozhodnu, že pojedu. Je teprve osm večer. Jooheon má směnu až do rána, já už mám za sebou ranní směnu na přijmu celý den v ordinaci a pak ještě večerní směnu. Najednou si přijdu, jako ve světě, kde mi nikdo nerozumí a toužící po lidském doteku se rozjedu několik ulic a bloků od nemocnice než zastavím v na parkovišti u panelového domu. Vystoupím z auta a povzdechnu si. rozjedu se ke vchodu, než ztuhnu v kroku.

„No tak, lásko." začne se smát povědomý hlas, zatímco sleduju dvě osoby, jak se hlasitě směji a oddávají polibkům, zatímco se snaží otevřít vchodové dveře.

„Minseok." šeptnu, ale moje slova jsou pro dvojici neslyšitelné. Jakmile zajdou do budovy, tak se mi z očí spustí slzy. Zakryju si rukou ústa a zalapám po dechu. Pevně se chytím auta, když k němu dojdu a složím se pomalu do podřepu, zatímco vzlyknu. Takže všichni měli pravdu, v hlavě najednou slyším Jooheonův hlas, který mi říká, jak mě Minseok jen využívá. Mámin hlas, který mi tvrdí, jak se k sobě nehodíme. Tátův hlas, který mi opakuje, že mám dát hlavně na to, jak se s ním cítím a v neposlední řade Kihyunův hlas...jak mi se strachem šeptá, že mě Minseok podvádí. Vytřeštím oči...bál se mi to říct, ale řekl mi to, protože...pro něj bylo důležitější, abych byl šťastný. Věděl, že mu to neuvěřím, věděl, že takhle budu reagovat, ale...i tak mi to řekl, protože nemohl být zticha. Se sevřeným a raněným srcem nasednu do auta a trhaně se rozjedu, zatímco mi slzy rozostřují vidění. Je to jak ve zpomaleném filmu, když tak tak na přechodu uvidím chodce, který uskočí mojí jízdě. Volant trhnutím strhnu na stranu a nestačím reagovat, než autem narazím do sloupu semaforu.

Další vzpomínky mám zamlžené. První, co slyším je siréna sanitky, jak se blíží a následně nějaká slova, která nedokážu identifikovat. Takhle dobře jsem se dlouho nevyspal.

Pomalu otevřu oči v bílé místnosti. Zadívám se kolem sebe a nahmatám tlačítko v ruce, abych zazvonil na sestry. Zadívám se na hodiny, které visí na zdi 2 hodiny ráno.

„Changkyun," zadívám se na dveře, do kterých vtrhne Jooheon, byla to snad jen sekunda, co jsem zvonil. „jak se cítíš?" zasměje se. Až na límec kolem krku, který mě omezuje v hýbání hlavy, tak dobře.

„Jde to." zasměju se.

„Máš hýbnutou krční páteř a malý otřes mozku, auto je teda na maděru, Kayee říkal, že si myslel, že jsi na místě mrtvý podle toho, jak vypadalo auto, ale moderní auta jsou naštěstí stavěná jinak, takže to odnesl jen předek a ty jen s malou rankou na hlavě a hýbnutým krkem z airbagu," zasměje se. „zítra tě pustíme." zasměje se.

„K-Kde je...jak...jak na tom je?" trhnu sebou, když uslyším vzlyk. Jooheon hned doběhne ke dveřím a otevře je a já vytřeštím oči na Kihyunovu slzami zalitou tvář. Provinile sklopím hlavu. I přesto, jak jsem se choval...i přesto má o mě starost. Přišel brzy ráno ... jenom kvůli mně.