Kihyun

Najednou se cítím tak kompletní. Na ten ples jsem původně vůbec nechtěl, myslel jsem, že tu budu jen chvíli a co nejdříve vypadnu, ale...když jsem ho viděl jako svůj doprovod. Moje srdce radostně poskakovalo v mé hrudi. Když z nás pak vyletěla všechna ta slova...i přes to, že nás bolelo o tom mluvit...atmosféra a vzduch mezi námi jako by se pročistil. Nevím, jak dlouho sedíme na balkóně, ale...cítím se tak šťastný, jak dlouho ne. Jako bych to už zase, po těch letech, byl já. Nedokázal jsem najít tuhle svoji uvolněnou stránku, teď už vím, čím to bylo...takhle uvolněný jsem byl vždycky jen s ním...a i když to není úplně stoprocentní, i když bude nějaký čas trvat, než nám spolu nebude úplně trapně a divně, i tak se cítím nádherně.

„Ještě najdu Minhyuka, abych se rozloučil," Usměju se, když se chytím jeho rámě a vyjdeme z balkónu zpátky do sálu. Překvapeně zamrkám, když je ples spíš u konce, už tu skoro nikdo není, jen pár opilých párů se plouží na parketu na hudbu, která nehraje. Minhyuka nikde nevidím, tak to nakonec necháme být a já se nechám zavést k Changkyunnieho autu. „těším se, až budu mít zpátky auto." Zasměju se, když si zapnu pás, zatímco Changkyunnie nastartuje.

„Ještě ho nemáš opravené?" zamrká na mě, musíme chvíli počkat, než se mu odmlží okno.

„V autorizovaném servisu opelu mi vypočítali částku, že bych si mohl koupit Lamborghini," zasměju se. „ale Hyunwoo má známého automechanika, tak to mám teď u něj, než to dá nějak dohromady, aby to alespoň jezdilo." Usměju se.

„Kdybys...potřeboval půjčit peníze, tak...ti můžu půjčit." Šeptne po chvíli, překvapeně zamrkám.

„To ne, proto to neříkám," zakroutím hlavou a zasměju se. „jen jsem si posteskl, že mi moje auto chybí, i když na něj v kuse nadávám, protože je líný." Podotknu a on se na mě překvapeně zadívá. Nemyslel si snad, že bych to nadhodil, abych z něj vytáhnul peníze, že ne. Necháme to být a pomalu se rozjedeme, mezi konverzací oba uznáme, že jsme hladoví, tak se zastavíme na MC Drivu. O pár minut později už oba hltáme vařící jídlo, nadáváme, že máme spálené jazyky, ale do toho se smějeme a snažíme se konverzovat s plnou pusou. Jsem opravdu šťastný hlavně proto, že...teď už se nemusíme skrývat. Nemusíme urputně sledovat hodiny, děsit se toho, že mí rodiče přijdou na to, že jsme spolu. Můžeme sedět v autě a hltat jídlo, jak dlouho chceme, můžeme se nechat unášet konverzací klidně do rána, pokud budeme chtít.

„Mh, bydlím nad kavárnou," usměju se, když se Changkyunnie překvapí nad tím, že mě dovezl před kavárnu. „je nad ní takový malý byteček, pro jednoho to úplně stačí.," nemůžu ze tváře smést ten šťastný úsměv. „děkuju za svezení a...dobrou noc." Vystoupím z auta a zamávám mu.

„Dobrou." Usměje se na mě a zamává mi nazpátek. Sleduju jeho auto, dokud se mi neztratí z dohledu a dojdu přes kavárnu k sobě do bytu. Srdce mi buší jako splašené, cítím se jako opilý, i když jsem neměl jedinou kapku alkoholu. Konečně cítím, že jsme tam, kde máme být. Konečně cítím, že ta bolest za to stála, že se opravdu blýská na lepší časy.

Následující měsíc, když už konečně můžu pracovat, i když se musím hlídat, se vidíme sporadicky. Ale hlavně je to mezi námi uvolněnější. Když jsem u něj na kontrole, tak se nevyhýbáme konverzaci, spíš nás musí Jooheon upozorňovat, že je hezké, že si povídáme, ale že má Changkyunnie plnou čekárnu pacientů. Když přijdou do kavárny, tak už neděláme, že se neznáme, ale oba se usmíváme, všechno je opravdu...uklidňující.

„Hyun, nechceš dělat něco jako obědové polévky," mumlá Jooheon s plnou pusou, když přišel o své obědové pauze do kavárny. Podle jeho slov má Changkyunnie hodně narváno, tak jde na pauzu buď později nebo vůbec. „jsme s Kyunem líní si vařit no a není zdravé nemít denně alespoň jedno teplé jídlo." Začne a já sebou trhnu. On moc dobře ví, co na mě platí, přece nemůžu dopustit přijít o možnost vařit teplé jídlo pro Changkyunnieho. Nakonec přikývnu s tím, ať mi řekne, jakou polévku mám uvařit na další den a on se šťastně zatetelí.

„Není to využívání?" zasměje se Minhyuk, probodnu ho pohledem, ale zasměju se. Polévka ještě nikoho nezabila a navíc...přece tu chodí víc doktorů, ano, přesně, dělám to pro celou nemocnici, není to tak, že bych to dělal jen pro někoho. Jistě.

„Jooheon," povzdechnu si, když jsem poslouchal jeho, spíš monolog, o tom, jak to má Changkyunnie s tím svým přítelem špatné, jak je nešťastný, jak z něj Minseok tahá jen peníze a podobně. „nemůžu mu zasahovat do vztahu." Povzdechnu si. Nechci, aby měl Changkyunnie pocit, že mu to dělám naschvál, že mu chci vztah rozbít. Ne, nejsem šťastný, když vím, že s někým chodí, ale...nechci být takový, nechci zničit to, co se nám podařilo obnovit a to, kam směřujeme. Pokud je Minseok ten špatný, měl by to být Kyunnie, kdo se s ním rozejde.

„Jenomže ty už mu do něj zasahuješ," Protočí Jooheon oči, překvapeně zamrkám. „Kyun se mu snaží vyhýbat, protože má v jednom kuse v hlavě tebe," zasměje se. „jenomže je až moc hodnej, on si neuvědomuje to, že se Minseok chová špatně...má ho jen na prachy, to je deset tisíc tam, deset tisíc sem, Changkyun potřeboval bych nové oblečení, nový telefon, hodinky, pořád něco...navíc mám dlouho pocit, že ho podvádí." Povzdechne si smutně. Vytřeštím oči.

„Jooheon, mě to taky vadí," povzdechnu si. „jenomže...to, co je mezi námi je teď křehké...pokud ho na to začnu upozorňovat, tak by se mohl naštvat nebo za tím vidět něco víc, myslet si, že jsem jen hrál, že jsem se změnil, a že mu chci znovu ublížit." Prohrábnu si vlasy.

„Jo, to...asi máš pravdu, Hyun, promiň," usměje se. „jen jsem to potřeboval někomu říct, trápí mě to už delší dobu, třeba...časem na to přijde, namlátím mu to do hlavy." Lehce se zasměje. „Tak já musím zpátky, tak ahoj." Zamává na mě. Zvednu ruku, abych mu taky zamával a okřiknu Minhyuka, který do mě začne klavírovat. Já vím, že je to špatné, nelíbí se mi to, jak se k němu Minseok chová. Ale co mám dělat? Riskovat to, co teď mezi námi roste? To přece nemůžu, tolik let jsem o tomhle snil a nechci si to zničit tím, že budu někam spěchat. Časem mu to řeknu, pokud na to sám nepřijde, tak ho navedu, ale rozhodně ne teď. Nechci být zase ten špatný.

„Kihyunnie, milááááčku, ahoj." Rozrazí se dveře do kavárny a já se hned usměju, když je to Taemin. Obejdu pult a obejmu ho, když po mě skočí.

„Opravdu jsi vyrostl." Usměje se Minho, který k nám dojde, i s ním se pozdravím. Vybereme si stůl a já se s nimi posadím, ať se můžeme v klidu bavit a neruší nás zákazníci.

„Mh, takže jsme...si to všechno vyříkali a teď se snažíme zase normálně kamarádit." Usměju se, když to ze mě nepřímo oba páčí, ale nemám to proč skrývat, je to pravda.

„A já si říkal, že je Kyunnie najednou tak šťastný," Uculí se Taemin a já se šťastně začervenám. „napadlo mě, zlatíčko, nechceš přijít zítra na večeři? Uvařím něco dobrého, popovídáme si." Uculí se a já se hned šťastně usměju.

„Počkej, Minnie, nezval jsi náhodou i-" hádám, že Minho chtěl něco říct, začal takovým zvláštním mumláním, než ho Taemin umlčel. Mrkám, jestli se dozvím, o co tady jde, ale oba zakroutí hlavou.

„Takže v osm," Přikývnu s úsměvem, když konverzace pokračuje dál v duchu večeře. Oba mi pochválí kavárnu s tím, že je moc krásná a útulná. „mh, tak ho ode mě pozdravuj a...vezmeš mu tohle?" podám Taeminovi kávu v kelímku, když mi řekne, že jde za Changkyunniem na kontrolu. Něco nadšeně vypískne a začne mě objímat, moc tomu nerozumím, ale objímám ho nazpátek a rozloučím se s nimi.

„Víš, že na tom kelímku jde jasně vidět, že je tam nakreslené srdíčko?" pozvedne na mě Minhyuk obočí, odkašlu si.

„To si asi zajdi k očnímu, byla to kytička." Bodnu ho pohledem a začnu leštit skleničky.

„Nenene, sledoval jsem tě, nejdřív jsi nakreslil srdíčko, pak sis uvědomil, jestli to není divné a přemaloval si to na kytku, ale pořád to vypadá jako srdíčko...i zamalované kytkou." Pozvedne obočí, někdy svého nejlepšího kamaráda nenávidím. Je to normální? Stává se to?

„K Changkyunovým rodičům opravdu? Není zvláštní, že jdeš k jeho rodičům na večeři, jen tak jakože sám? Bez něj?" i když telefonujeme, úplně si dokážu představit výraz Jolin. Určitě má teď zvednuté obočí a podupává si nohou.

„Je to normální, jeho rodiče dobře znám." Pokrčím rameny, i když to ona nemůže vidět. Domluvíme se, že si pak některý večer zajdeme spolu někam na jídlo, že je zvědavá a chce vědět všechny ty novinky, co se děje a chce, abych to do ní všechno nasypal, protože nechce být poslední, kdo to ví.

Taemin neříkal, že by to byla nějaká významná večeře, takže oblečení nijak neřeším. Vezmu si obyčejné černé rifle, bílé tričko, černobílé tenisky a šedou mikinu. Upravím si vlasy, zase nemusím vypadat úplně nic moc. Sejdu schody dolů, zkontroluji, že jsem všude zamkl a dojdu na parkoviště. Bonbónek. Tak se může jmenovat jen Minhyukovo auto. Mám ho na dnešek půjčené, abych nemusel přes celé město k Changkyunnieho rodičům autobusem. Je to žlutý Volkswagen brouk, no fajn, není to nijak hrozné auto. Je docela hezké, i když to není můj styl. Darovanému koni na zuby nehleď. Po cestě neustále přepínám stanice rádia, to se všichni teď rozhodli, že budou kecat? Nikde nebude hrát hudba?? Povzdechnu si a rádio naštvaně vypnu, když na to nemám nervy. Zaparkuju u jejich domu podél chodníku. Očima zavadím na náš starý dům, na to, jak se tam svítí. Ničeho nelituju, jen toho, že jsem se nechal ovlivňovat tak dlouho. Někdy mám sto chutí zazvonit na ně a vynadat jim, ale nic by to nezměnilo. A mě by to taky nijak nepomohlo. Zavrtím hlavou a zazvoním na zvonek, hned se usměju, když je Taemin rozzářený jako sluníčko a jejich domem krásně voní jídlo.

„Jsi tu brzy, ale to vůbec nevadííí, můžeme si prohlížet alba." Nadšeně mě drapne za ruku a začne mě táhnout od obýváku. Zasměju se, ale milerád se nechám, posadím se na sedačku a nechám ho, aby našel alba. Společně se uvelebíme, Minho nám donese horké jablko, zatímco se díváme na fotky, jak byl Changkyunnie malý.

„Byl tak neuvěřitelně rozkošný a hodný, když byl maličký." Dojatě se Taemin usměje.

„Pořád je rozkošný a hodný." Usměju se a pak zvednu hlavu, když se z chodby ozývají hlasy a pak překvapeně zamrkám na Changkyunnieho, který se na mě stejně překvapeně dívá. Oh. Teď už mi dává smysl to, co chtěl Minho říct v kavárně...on sám se taky divil, že nás zve Taemin na večeři oba. Ale co, předtím jsem u nich večeřel normálně, proč by to mělo být jiné.

„Ahoj." Usměju se, úsměv mi oplatí a já pomůžu chystat stůl, zatímco Taemin dostává za uši za to, že mi ukazoval ty fotky.

Posadíme se všichni čtyři k večeři, nikdy jsem nezažil tak uvolněnou rodinnou večeři. Všichni si povídáme, vrníme nad tím, jak je jídlo výborné. Nálada je uvolněná a atmosféra neuvěřitelně krásná. I když jsou mezi námi pořád chvilky, kdy se cítíme trapně nebo se zadrhneme, pořád převažuje to, že se máme oba hezky. A že jsme oba rádi, že se naše cesty střetli.

„A já si říkal, čí je to žluté auto před domem." Zasměje se, když mě z nějakého důvodu vede do garáže.

„Jo, Minhyuk mi ho půjčil, abych nemusel sem a zpátky autobusem," zasměju se. „je to bonbónek," Zasměju se. Zasměje se hned taky. Dojdeme do garáže, kde Changkyunnie otevře starou skříň, je celá zaskládaná krabicemi. Dojdu k němu ke skříni a vytřeštím oči. „t-to...to jsou...moje věci." Polknu a oči se mi zalijí slzami. Posbírali úplně všechno...všechny mé věci, které matka vyhazovala oknem, když jsem odcházel z domu.

„Všechny jsme je schovali," zašeptá Changkyunnie, když mu několikrát děkuji. „pamatuju si, že...mě mrzelo, že mezi těmi věcmi...nebyla jediná věc, která by byla spojená se mnou." Zašeptá skoro tiše a já vytřeštím oči. Možná si myslel, že jsem všechny věci vyhazoval? Že jsem si neschovával nic, co s ním bylo spojené?

„To proto," nadechnu se a setřu si slzy. „že jsem si ty věci spojené s tebou...vzal, když jsem odcházel," Zašeptám. Vytřeští na mě oči a zalapá po dechu. „mám doma všechno, Kyunnie, každý dopis, každý dáreček...valentýnky, které jsi mi kreslil, hračky z kinder vajíček, každý malý dáreček, který jsi mi dal...dokonce jsem usušil i tu malou kytičku z pampelišek a kopretin, kterou jsi mi nasbíral...dokonce mám i tu kazetu od vašich, jak jsme byli na pláži." Posmrknu, když mi po tváři nekontrolovaně stékají slzy. Oba strnule chvíli stojíme na místě a snažíme se nebrečet jako dva blbci a lapáme po dechu.

„I já...mám všechno." Na jeho tváři se objeví šťastný úsměv, stejně jako na té mé. Oba si setřeme slzy, a nakonec si sedneme v garáži na deku, zády se opřeme o zeď a začneme se probírat jeho krabicí, kde má všechny věci se mnou spojené. Rudnu pokaždé, když si procházíme nějaký dopis, kde je napsáno něco hezkého, takové malé vyznání lásky. Ale oba...se šťastně usmíváme a já si myslím, že...díky tomuhle ještě víc pročistíme vzduch mezi námi.