Changkyun

„A vážně ti to nebude vadit?" zadívá se na mě Hyunwoo a já znovu zakroutím hlavou. Hyunwoo jako skoro každou sobotu, kdy nejsme v práci, přišel na večer na pokec a pivo. Společně jsme se usadili u nás na sedačce a Jooheon po tom, co mu skončila směna, donesl pizzu a usadil se k nám. Zapnuli jsme si film, který jsme vnímali jen tak napůl, zatímco jsme se oddávali konverzaci o tom, jaký jsme měli týden. Hyunwoo začal s tím, že se brzy bude konat ples. Řekl nám, že jelikož akci pořádá jeho otec, tak on tam musí jít a bude brát svého přítele sebou, jenže ví, jaké takové akce jsou, a protože nechce, aby byl jeho přítel sám, tak ten sebou bude brát svého nejlepšího kamaráda. A tady je ten háček, jeho kamarád nemá s kým jít a na takovéhle akce člověk nemůže přijít sám bez doprovodu. Jen to nadhodil, jestli by jeden z nás nemohl. Chvíli jsem váhal kvůli Minseokovi, ale vzhledem k tomu, že nejde o to, abychom spolu šli jako pár, tak jsem souhlasil a nechal to být.

„Vážně mi to nebude vadit, jde jen o jeden večer." mávnu rukou. Hyunwoo se usměje a poděkuje s tím, že mu spadl kámen ze srdce. Když pak večer odešel a já si lehl do postele, přemýšlel jsem nad ním, tak jako to dělám poslední dny často. Nadávám si za to, ale moje myšlenky k němu sjedou samovolně. Vzpomínám na časy, kdy jsme se schovávali před jeho rodiči jen abychom si mohli dát dárky k narozeninám. Pohladím se po náramku, co mám na ruce. Měl bych věřit jeho slovům, že se změnil. Měl bych věřit tomu, že je jiný. Ale moje mysl mě bodá jako roj včel s myšlenkami, že není jiný, že je to jen hra, je to jen způsob, jak sám sobě ulehčuje to, co udělal. Chce, abych mu odpustil, aby mohl po nocích dobře spát. I když si nadávám, že Kihyun takový není...jsem si tím stoprocentně jistý?

„Kdyby se ti udělalo zle nebo malátno hned přijď, můžeš mít špatné reakce na to očkování vzhledem k tomu, že jsi nebyl u doktora tak dlouho." zapíšu do počítače a jen koutkem oka se zadívám na Kihyuna, vypadá tak šťastně.

„Kihyun, ještě budu potřebovat datum narození." vejde dovnitř Jooheon.

„22. listopadu 1993."řeknu hned a nezvednu ani oči od počítače. Chvíli je ticho, a tak nakonec pohled zvednu, abych se setkal s Kihyunovým překvapeným výrazem a zároveň Jooheonovým spokojeným úšklebkem, který bych mu nejraději smazal z obličeje. Prsknu na něj, ať jde dělat karty a on s hihňáním odejde.

„Pamatuješ si moje narozeniny?" zašeptá Kihyun po chvíli ticha.

„Nikdy jsem je nezapomněl," zakroutím hlavou a vytisknu recept, který podepíšu a orazítkuju. „tady máš léky na bolesti žeber, jakmile je dobereš, tak přijď, uděláme kontrolu a popřípadě ti předepíšu nové." Podám mu recept a vidím, jak vytřeští oči a zatřese se. Pozvednu obočí a zadívám se na něj. 

„T-To....to je..." zašeptá a pohledem sjedu tam, kam směřuje jeho pohled a všimnu si, jak upřeně kouká na mé zápěstí, na kterém mám náramek. S odkašlání vyměním ruku a dám si jí do klína. „Changkyun." zašeptá roztřeseně. 

„Pokud je to vše, můžeš odejít." kývnu hlavou a vrátím se psaním k počítači. Po chvíli ticha se Kihyun zvedne a rozejde se ke dveřím.

„Já mám stále ten přívěšek od tebe," zvednu překvapeně hlavu a zadívám se na Kihyuna u dveří, Jooheon dělá, že vůbec v ordinaci není. Kihyun vzlykne a pohladí se po výstřihu trička a trochu ho stáhne, aby ukázal stříbrný přívěšek. Ten samý, co jsem mu dal. „je to pro mě...to nejdůležitější a to hlavní, co mi pomohlo...dostat se tam, kde jsem." zašeptá a jemně se rozloučí a vyjde ze dveří. S odkašláním se vrátím k psaní a periferně vidím, jak se ke mně Jooheon přisouvá na kolečkové židli. Bože, tohle bude ještě na migrénu. 

 „Fajn, co je!" prsknu a založím si ruce.

„No, jen, že mezi vámi to vypadá hezky." usměje se šťastně. „Vypadá to u nás jako u normálních dvou lidí." pokrčím rameny.

„Hm, jasně, až na to, že se k sobě hodíte, vypadáte vedle sebe nádherně, vaše osobnosti se doplňují a pořád je mezi vámi něco....něco nevyřčeného, ale je to tady." usměje se. Protočím oči.

„To rozhodně ne, Jooheon." prsknu a vrátím se k psaní zprávy s tím, že z téhle konverzace nic přínosného nebude. 

„No tak, Kyun, znám tě jako vlastní boty!" vyprskne. „Když vezmu v potaz to, že si nepamatuješ velikost svojí nohy a polovinu času nevíš, kde boty máš a nasadíš si je kolikrát obráceně?" pozvednu obočí, hlasitě zaprská s tím, že vím, jak to myslí. „Moc dobře vím, že jsi na něj nezapomněl, teď když vím, jak pořádně vypadá, jak se chová, a když jsme spolu mluvili," zalapám po dechu „nech toho, jasně, že jsme spolu mluvili," prskne. "tvoji ex byli jako on, celou dobu ses snažil najít někoho jako on a někdo jako on je jen on a je tady. Moc dobře vím, že jsi nic s ním nespálil, nezapomněl jsi na něj, jenom jsi si to namlouval a snažil ses najít utěšení v klíně zlatokopek, co vypadali aspoň z poloviny jako on a jako tvůj kamarád ti říkám, že všechny tvoje vztahy byli toxický, každý z tvých přítelů, i Minseok, z tebe tahají jen prachy, protože jsi naivní a hodný a myslíš si, že lásku, co jim dáváš, ti budou oplácet stejně," prskne na mě. Sklopím hlavu, což vyústí v jeho povzdech. „jsi můj kamarád, a i když vím, jak ti Kihyun ublížil, nejde schovat ten fakt, že...jste si k sobě po tak dlouhé době našli cestu není náhodou. Máte být spolu, Kyun. Potřebuješ někoho, kdo ti lásku bude oplácet láskou, kdo z tebe nebude tahat peníze, ale bude ti pomáhat je našetřit na něco, co si užijete oba. Nebude jezdit na víkend s bůh ví s kým, ale bude jezdit s tebou anebo bude raději s tebou doma. Kdy naposledy ti Minseok napsal kvůli něčemu jinému než penzům," Povzdechne si a nenechá mě ani nic říct. „každý, kdo by vyrůstal v rodině jako je ta jeho, by se choval stejně, ale to neznamená, že se nezměnil, nemůžeš mu do konce života vyčítat, co ti udělal, když vám bylo patnáct, protože měl hlavu nastavenou od svojí toxické rodiny a přijít tak o možnost, být s někým, kdo i přesto všechno za tebou chodil, i když věděl, že dostane seřváno a výprask pořád za tebou chodil. Měl bys taky vyrůst, ano, zranil tě, a ano, bolelo to, ale bylo to před tolika lety. Každý si zaslouží druhou šanci a vy jí tu máte. Máte druhou šanci být spolu a já tě nenechám, abys to pokonil, protože si jako chudáček budeš lízat bebíčko." Prskne na mě.

„Máš být na mojí straně." zakňučím dotčeně.

„Jsem na tvojí straně, Kyun, a právě proto ti to říkám, někdo do tebe musí ten rozum nakopat. Neříkám, že mu máš zítra skočit kolem krku, ale nevyvraždil ti rodinu proto, abys se k němu choval jak ke zločinci." zasměje se a poplácá mě po rameni.

Jooheon měl pravdu, Kihyun si zaslouží druhou šanci, nevím, jaké to je vyrůstat v takové rodině. Možná kdybych tam vyrůstal já, možná bych se choval stejně, a když si uvědomím, jak by mi bylo, kdybych se po tom všem změnil a konečně ho potkal ve snaze vše napravit...a dostalo by se mi takového chování...muselo by mi být hrozně. Jemu musí být hrozně. Nevím, co doma zažíval. Vím jen zlomky, ale možná toho bylo víc a já se teď chovám jako blbec. Kihyun chodil pravidelně na kontroly, vlastně více než pravidelně. Chodil skoro každý týden. Bolesti, problémy s dýcháním. Následně to byly maličkosti - tady mám divné znaménko, četl jsem na internetu, že je to rakovina. Přišlo mi, jakoby najednou zjistil, že má několik chorob. Jooheon mi pořád říkal, že jsem nechápavý idiot, ale jak mám chápat něco, když nevím, co nechápu!

Obléknu se do bílé košile, u které si nechám rozhrnutý límeček a upravím si vlasy. Jakmile se navoním, tak si nasadím tmavě modré skoro černé sako s černým lemováním a zlatými knoflíčky. Upravím se v zrcadle a povzdechnu si.

„Uvidíme se večer." zadívám se na Jooheona a hned pozvednu obočí, když ho vidím, jak je vymóděný.

„Buď zticha." vyprskne, když se ozve zvonek. Pozvednu obočí a dojdu ke dveřím.

„Čau Kyun." zachláme se tím debilním smíchem Kayee, který stojí u dveří. 

„Um...potřebuješ něco?" pozvednu obočí a sjedu ho pohledem, jak je také vymóděný.

„Říkám buď zticha." prskne Jooheon a dojde ke Kayeemu, nevím, jestli to druhé buď zticha bylo na mě, nebo na něj. 

„Máme rande." zachláme se Kayee a Jooheon mu dá pohlavek. Pozvednu obočí.

„To mi pak hezky vysvětlíš," zasměju se a zamknu dveře. „mám stejnou cestu dolů." mrknu na něj, když prská s tím, proč je sleduju. Vystoupí v přízemí, a zatímco já mávám, tak mi Jooheon ukáže prostředníček. Sjedu do podzemní garáže a nasednu do auta, abych se rozjel na ples. Dojedu na parkoviště a dojdu na okraj zdobené budovy a čekám na Hyunwoo, který mi před chvíli napsal, že už jsou skoro na místě.

„Čau, Kyun." zvednu hlavu a vytřeštím oči. Zadívám se na Hyunwoo a tiknutím oka se podívám na překvapenou osobu, která se ho drží za rámě. Je to blonďatý klučina, který má z nějakého důvodu šaty, vypadají na něm hezky, co si budeme povídat, ale má šaty....v tom klučinovi poznám, podle obličeje, toho baristu, který dělá v Kihyunově kavárně, Minhyuk myslím. A pak mi to dojde. Zadívám se na Hyunwoo pohledem, který jasně říkal tohle ne. 

„Pardon, že jdu pozdě, taxík se ztratil." zasměje se hlas a doběhne k Hyunwoo. Vypadá nádherně. Tak nádherně, jak jen může. Má vyčesané vlasy a slušivý oblek a já si myslím, že jsem umřel.

„To nic, je tu tvůj doprovod." zasměje se Hyunwoo a ukáže ke mně, Kihyun nahodí zdvořilý úsměv a zadívá se na mě a ztuhne. Asi stejně jako jsem ztuhnul já. 

„Bavte seee~" pronese Hyunwoo laškovně, zatímco Minhyuk vedle něj šepotem vypískne, že si nemyslel, že je Hyunwoo takový pletichář.

„No, tak...asi hádám, že jdeme," odkašlu si a nabídnu mu tedy rámě. Chvíli se zdráhá, chvílí to vypadá, že přemýšlí, že uteče. Ale nakonec natáhne ruku a chytí se mého rámě, zatímco se rozejdeme do sálu. „myslel jsem, že nesnášíš gaye." zašeptám, když procházíme mezi stoly.

„To sis myslel špatně," zašeptá a sedne si ke stolu a já si sednu vedle něj, tam, kde jsou na stolu naše jmenovky. „jen jsem tomu nerozuměl...ale Minhyuk mi otevřel oči a já zjistil, že na tom není nic špatného." Zašeptá. Zadívám se na pódium, kde začne mluvit nějaký člověk. Možná měl Jooheon pravdu, lidé se mění. Kihyun předtím by rozhodně neměl za nejlepšího kamaráda gaye...nebo tedy ne vědomě. Já byl jeho nejlepší kamarád a gay, ale jakmile zjistil, že jsem gay, tak to skončilo. S lehkým smutným úsměvem sklopím hlavu. Možná tomu Minhyukovi závidím...byl první, u koho mu to nevadilo, stal se jeho kamarádem. Možná je to moje chyba. To já se toho vzdal. Možná kdybych byl neodbytný jako Minhyuk, možná by Kihyun změnil názor a mohlo by to být vše jinak. Ale JÁ jsem utekl, JÁ to ukončil. Jemně si povzdechnu.

„Děje ...se něco?" špitne Kihyun. Zakroutím hlavou, a když se rozezní zvuk hudby, tak vstaneme. Něco o těchto akcích vím a vím, že první tanec večera by měli tancovat všichni. Kihyun chytí mojí ruku a druhou položí na moje rameno, zatímco já druhou ruku položím na jeho bok. 

„Jak jsou na tom žebra." zašeptám, i když vím, jak na tom jsou, aby taky ne, když Kihyun chodí na prohlídky častěji nežli je třeba. Kihyun se usměje, když po chvíli najedeme na synchronizaci a dokážeme spolu tancovat.

"Mnohem lepší," zašeptá. „já...poznám, že tě něco trápí." špitne jemně, že ho přes hudbu skoro neslyším. Zakroutím hlavou, ale neumím na sobě nedat zdát, že se nic neděje.

„Jen přemýšlím," hlesnu nakonec s hlasitým výdechem. „přemýšlím nad tím, že...kdybych byl jako Minhyuk, neoblomný a vytrvalý, mohlo být vše jinak, na jednu stranu jsem naší komunikaci utnul já." zašeptám. Kihyun ztuhne v tanci a vytřeští oči.

„To ne, Kyunnie- Changkyun," opraví se hned a mě přejede z jeho zdrobnělého oslovení mráz po zádech. Jako bych byl zase ten 15ti letý Kyunnie, který potřebuje obejmout. „já to pokazil a ty jsi měl právo udělat to, co jsi udělal a každý by na tvém místě udělal to stejné, prosím, hlavně se z toho neobviňuj, moc dobře oba víme, čí je to chyba a já si to do konce života neodpustím, ale chci, abys věděl, že nic z toho nebyla tvoje vina," zakroutí vážně hlavou. „c-choval jsi ke mně nádherné city a já je pošlapal, kdyby to byl Minhyuk, udělal by to samé," přikývne. „on vytrval, protože jeho nebolelo být se mnou ...tebe ano...a moc," zašeptá roztřeseně. „vím, že mi nikdy úplně neodpustíš, ale já...budu se snažit budu se moc...moc snažit." zašeptá s roztřeseným hlasem.

„Odpouštím," zašeptám a vidím na něm, jak ztuhnul v kroku. „nemyslím tím, že ...že je vše zapomenuto, to asi ne, to asi nikdy nebude, ale nechci tě z toho do konce života obviňovat. Jooheon měl pravdu, změnil ses a já bych ti neměl dávat za vinu něco, co se stalo před tolika lety. Chci...chci abychom začali od znovu jako dva lidé, kteří se stali kamarády. Neříkám, že ze začátku to nebude zuby drhnoucí a trapné, ale chci to zkusit, chci, abychom se k sobě chovali jako dva lidé a ne abychom kolem sebe chodili po špičkách." zašeptám. 

„Ch-Changkyunnie." vytřeštím oči, když uslyším jeho vzlyk. Překvapeně se roztřesu a panicky se rozhlédnu a z jednoho ze stolů seberu ubrousek a dám mu ho, aby si setřel slzy. 

Nakonec se vytratíme na balkón, kde si oba sedneme na práh. Dlouhou dobu si povídáme. Konečně si přijdu jako kompletní člověk. Už jsem zapomněl, jak konverzace mezi námi vždy plynula tak samovolně. S ním jsem nikdy nemusel přemýšlet nad tématy, nebo nad dalšími slovy. Mohl jsem mluvit upřímně o všem a vše bylo pro něj zajímavé stejně jako pro mě. Chvílemi jsme se smáli tak dlouho, že jsem měl křeče ve spodní čelisti a krku a nemohl se ani nadechnout. Jak mi tohle chybělo. Jak mi chybělo být upřímně a neskrývaně šťastný.

„Odvezu tě domů." usměju se.

„Dekuju." zašeptá. Vím, že to bude trvat, než se budeme cítit úplně přirozeně vedle toho druhého. Ale pokud je tu druhá šance, abychom byli kamarádi...chci jí zkusit.