Changkyun

„A maminko, proč si nemůžu jít hrát ke Kikimu?" zašeptám, zatímco v ruce svírám plyšového křečka, kterého mi máma koupil, když jsme byly naposledy nakupovat, a mě připomínal Kikiho. Máma se na mě jemně usměje a pohladí mě po vlasech, zatímco vyskládává nákup z tašek na mramorovou kuchyňskou linku.

„Víš, broučku, Kikiho rodiče jsou," odmlčí se na chvilku. „jiní." nakonec smutně zašeptá a jemně se zamračí. Jemně přikývnu, a když se ozve zaklepání, tak se máma rozejde ke dveřím. „Kyunnie, broučku, běž nahoru do pokojíčku," usměje se na mě. Přikývnu a vyběhnu schody nahoru. „co si přejete." překvapeně se zastavím na schodech, když jemný hlas mojí maminky nahradí vážný až děsivý hlas.

„Co si přeju? Ha, přeju si, aby jste odtud zmizeli," vykřikne hlas. Dřepnu si tak, abych mezi zábradlím viděl na vchodové dveře a překvapeně se zatřesu, když vidím ženu, jak naštvaně gestikuluje rukama a naštvaně křičí. Vyděšeně se dívám na maminku, když do ní žena začne strkat. „a ten váš odporný syn! Ať se drží od mého Kihyuna co nejdál, nechci, aby chytil vaše buzeranství od něj, jste odpad společnosti a to nejhorší, co tuhle hezkou čtvrť potkalo, raději se seberte a vypadněte!" křičí žena a nenechává prostor, aby máma cokoli řekl. Vyjeknu, když její ruka vylítne a pleskne maminku přes tvář.

„Maminko!" vyjeknu a seběhnu rychle schody.

„Vy nejste žádná maminka, jste buzerant a i ten váš syn se stane tím nejhorším odpadem, fuj, odporný." vyjekne. Máma se ke mně hned skloní a obejme mě.

„Laskavě odejděte." ozve se hlubší hlas než má maminka. Zvednu oči a s posmrknutím se podívám na tatínka, který se zrovna vrací z práce a zadívá se vážně na ženu, kterou už poznávám, že je Kihyunova máma.

„Stejně bych tu déle nezůstávala." odfrkne si a odejde. Táta hned zavře dveře a přiběhne k nám a obejme nás.

„Maminko, proč...proč ta paní říkala, tak ošklivé věci?" posmrknu. Máma se na mě hned usměje a vezme do dlaní moje tváře, jemně se usměje, i když mu po tvářích stékají slzy.

„Ta paní má jen jiný názor, broučku." posmrkne. Začnu plakat víc, když vidím, jak maminka začne tiše plakat.

„Ale to, co říkala, není pravda, já mám maminku moc rád a maminka je nejkrásnější ze všech maminek!" řeknu hned vážně a setřu si statečně slzy. Máma se překvapeně usměje.

„Ty moje prdelko," zasměje se a začne mě pusinkovat po tvářích. Usměju se a jsem rád, když vidím, jak maminčinu tvář zaplní místo slz úsměv. „běž si vyčistit zoubky a pak se spolu podíváme na hledá se Lachtánek?" usměje se. Nadšeně přikývnu. Vtisknu mamince i tatínkovi pusu a pak se rozeběhnu do koupelny. Stoupnu si na stupátko, abych dosáhl na umyvadlo, a vytáhnu svůj kartáček, který visel na kachličkové zdi ve stojánku pejska. Začnu si čistit zoubky, a jakmile si vypláchnu pusinku, tak se rozeběhnu zase ke schodům.

„Nevím, co mám dělat, Minho," zašeptá máma. Vytřeštím oči, když se máma přivine do tátovy náruče. „nevím, co mám dělat, Kihyun je Changkyunův dobrý kamarád, úplně k němu přilnul," zašeptá. Opřu se zády o zábradlí a sevřu v ruce plyšáčka. „ale ta ženská, nikdy jim nedovolí, aby se kamarádili." zašeptá.

V ten den jsem, i přes svůj malý věk, něco pochopil. Svět je plný lidí, kteří mají jen jeden pohled na svět a každý jiný je špatný.

„Tak to nesmíš brát, Taemin, já vím, že je to těžké ,ale Kyunnie je chytrý chlapeček, budeme tu pro něj." chvíli čekám, než hlasy ustanou a pak seběhnu dolů a usměju se.

„Kde je moje prdelka?" vypískne máma. Zahihňám se a skočím za mámou na sedačku a nechám se zachumlat do deky, zatímco se k němu přitulím a usměju se.

„Mám tě rád, maminko." zašeptám. Podle zatřesení jeho hrudi zalapal po dechu a víc mě obejmul.

„Já tebe taky, Kyunnie."

Když mi tu noc máma popřál dobrou noc, tak jsem chvíli koukal do stropu. Nakonec jsem za tichého zvuku noci pomalu došel k oknu, kterým pronikalo dovnitř světlo z pouliční lampy. Sedl jsem si na posezení, které jsem měl u okna a jemně jsem odrhrnul závěsy. Můj pohled spočinul na domě naproti, na pokoji bez závěsů, na pokoji, který byl rozsvícený. Na pokoji, ve kterém seděl malý chlapeček u stolu, zatímco jsem podle rozhazování rukou ženy a muže usoudil, že naštvaně křičí. I přes tu dálku jsem viděl, jak si stírá nemotorně slzy. Zadívám jsem se hned na naše dveře, za kterými se ozýval mámin a tátův smích. Opravdu je moje rodina tak špatná? Nikdy jsem neslyšel mámu ani tátu zvednout hlas, a přesto je moje rodina špatná. Když se podívám na rodinu naproti, která má rodiče jako většina dětí, ale pořád se u nich křičí a Kihyun pořád pláče...opravdu jsme ti špatní?

***

S postupem let jsem si uvědomoval ten rozdíl, uvědomoval jsem si ty pohledy lidí, když jsme šli jako rodina do obchodu, nebo když rodiče přišli na naší třídní schůzku a ostatní rodiče se divně koukali. Mě to ale nikdy nevadilo, ani víc jsem si toho všímal, ale moje máma je moje máma. Byl tu pro mě od té chvíle, co si pamatuju, on byl ten, kdo mě učil chodit, mluvit, kdo mě připravoval do školy, a kdo se o mě staral, když jsem byl nemocný. Jinou mámu bych nechtěl. Táta se stará o nás oba, každý víkend jezdíme pod stan nebo na chatu, na různé výlety nebo jen tak na procházky. 

S každým dnem, kdy jsem viděl Kihyuna jsem cítil, že je se mnou něco špatně. Začalo to v deváté třídě. I přes všechny zákazy jsme si k sobě našli cestu. Celou školu. Pokaždé jsme si k sobě cestu nějak našli a bylo jedno, jak krátké a malé ty okamžiky to byli. Pamatuji si je všechny, byly plné smíchu a radosti. Každý detail si pamatuji a uchovávám v srdci. Nejdřív jsem to viděl jako přátelství, věděl jsem, že nějakým způsobem tu pro mě bude Kihyun do konce života. Věděl jsem, že i kdyby se naše cesty rozešli, tak tu vždy bude v mém srdci, aspoň jako vzpomínka. Jenže postupem času jsem si začal něco uvědomovat. Až moc jsem se díval na jeho rty...až moc jsem sledoval jeho tvář. Až moc jsem chtěl cítit dotek jeho rukou, jaké by to bylo jeho ručky sevřít v těch mých a jen sedět spolu pod stromem.

Věděl jsem, že se mi nelíbí dívky. Už od toho okamžiku, kdy kluci ve třídě začali dívky řešit. Nejdřív jsem se do konverzací zapojoval, ale prsa ani nic jiného mě nikdy nezajímaly. Zatímco se kluci bavili o tom, jak má nějaká ze spolužaček veliké poprsí nebo o tom, že v nějakém videoklipu jsou holce vidět kalhotky, já se díval na třetí lavici u okna na nejnádhernější osobu pod sluncem, jak si dělá zápisky z knížek, které si kupují studenti na vysoké. A já vždy chtě jít k němu, říct mu ‚Kihyun, zahoď ty knížky a pojď, půjdeme si spolu povídat.' jenže jsem moc dobře věděl, že to nejde, on je z jiného světa, je tam, kam já nemůžu. 

Možná díky tomu jsem při řešení, na jakou školu půjdu, zvolil lékařské zaměření. Nechtěl jsem si představit, že bych ho jednou neviděl, že bych ho třeba mohl jen zahlédnout, zatímco by šel ze školy s tím, že za ním stejně nemohu. Mámě jsem to řekl. Byl překvapený. 

"Myslel jsem, že by jsi chtěl jít spíš na právníka." zasmál se. Je pravda, že právník jsem chtěl být vždy. Od té doby, co jsem v televizi viděl Soudkyni Barbaru. Ale je pravda, že když pak v televizi dávali chirurgy, tak mě to také začalo lákat. Máma ani táta na mě nikdy netlačili s tím, co bych si měl vybrat, v tomhle mi dali volno a možná díky tomu jsem nad tím hodně přemýšlel. Byly časy, kdy jsem chtěl dělat i hudbu, ale to je něco co mohu dělat i s jinou prací, proto jsem si vybral tyhle dvě zaměření. Možná, i protože jsem věděl, že jedno z toho bude to, co si vybere Kihyun, když jsem pak viděl, že studuje anatomii, tak jsem měl jasno.

„Kyunnie, dneska je k obědu pizza, běž si umýt ruce." zavolá hned máma, když projdu dveřmi. Setřu si slzy a snažím se ze sebe nenápadně sundat bundu.

„J-Jasně, jen se půjdu převléknout." Zašeptám a nesnáším se za to, jak mi přeskočí hlas. Slyším z kuchyně, jak máma hned pustil nádobí. Netrvá to ani chvíli a do dveří chodby vejde máma. Zvednu k němu rudé uplakané oči. Vytřeští oči.

„K-Kyunnie? Co se stalo!" doběhne ke mně a pohladí mě po tváři. Chci něco říct, ale zatřese se mi spodní ret a vzlyknu. Máma mě hned obejme a pohladí po zádech. Chvíli stojíme jen v předsíni, zatímco dům zaplňuje moje zběsile lapání po dechu mezi vzlyky. „Šššš, pojď." zašeptá máma, zatímco mě vede chodbou až do obýváku. Svlékne ze mě promočenou mikinu a zabalí mě do deky. „Minho, udělej mu čaj." zašeptá máma, když táta schází ze schodů se zamračeným obočím. Sklopím hned hlavu, ale stihnu zaregistrovat, jak táta přikývne. Po dlouhé chvíli, kdy domem je slyšet jen bublání rychlovarné konvice, dojde do obýváku i táta a položí na konferenční stolek hrníček s čajem. „Kyunnie, víš, že nám můžeš říct vše, pokud nechceš, tak nemusíš, ale pokud se ti uleví, můžeš nám říct cokoli." zašeptá máma, táta si sedne vedle sedačky na zem a zadívá se na mě a jemně se usměju. Zatřese mi dech.

„Byli jsme venku v parku s ...s Kihyunem," jeho jméno vylítne z mých úst se vzlykem. Máma mě chytí za ruku a já hned spustím další pláč. „ a...a načapala nás jeho máma," zatřesu se. Všimnu si, jak se táta zamračí. „ maminko, já...já mám Kihyuna rád," vytrhnu svojí ruku z jeho sevření a připlácnu si ruce na obličej a celý se se vzlykem zatřesu. „mám ho rád víc než bych měl, víc než ...než kamaráda." zalapám po dechu a z úst mi vejde ublížené zakňourání.

„Kyunnie." uslyším mámin vzlyk a v další chvíli jsem zatáhnutý do jeho náruče. Zatřesu se a začnu plakat.

„Mám...mám ho moc rád, maminko." zalapám po dechu.

„To je dobrý, Kyunnie, jen to ze sebe vyplakej, bude ti líp." ucítím tátovu ruku na svých zádech, jak mě konejšivě hladí. Plakám dlouho, potřeboval jsem to ze sebe dostat. Jakmile skončím, tak si všimnu, že i mamka pláče, ale usměje se na mě.

„Mít někoho rád je normální, Kyunnie, je jedno, že je to dívka nebo chlapec," usměje se a já přikývnu. „a Kihyun...Kihyun to má těžké, broučku, nic jiného než jejich názor nezná, bude to těžké-"

„Spíš nemožné." lehce zašeptám a uchechtnu se.

„Ne ,to určitě ne." řekne máma hned.

„Mami, já...n-nedělej mi, prosím, naděje," zašeptám máma ztuhne a je na něm vidět, že neví, co říct. Zakroutím hlavou a usměju se. „půjdu...půjdu si dát sprchu." zašeptám, zatímco si vezmu do ruky čaj, abych ho odnesl do pokoje. Stejně jako každý den, dojdu jako první k oknu. Jemně rozhrnu závěsy. Je tam, kde vždy, u svého psacího stolu. Dívám se na něj, zatímco obrací stránku po stránce. Sklopím hlavu. Jsi pro mě tak daleko, jakoby jsi byl v jiném světě. Jemně si povzdechnu a závěsy zatáhnu.

„Pa." vtiskne mi máma pusu na tvář, když se loučím s tím, že jdu do školy. S úsměvem přikývnu, ale vidím na něm, jak je smutný. To já bych měl být smutný, ale možná je to tím, jak jsem se vyplakal, nebo je to možná tím, že jsem už od malička věděl, že to je mezi mnou a Kihyunem nemožné, možná od toho, jak jsem si začal uvědomovat své křehké pocity jsem věděl, že budou navždy neopětované. Možná v budoucnu to bude jiné, možná někdy bude moje první láska přebita jinou.

Jemně se šourám cestou do školy, zatímco si pročítám knížku anatomie, koupil jsem si stejnou jako Kihyun, chci se dostat na stejnou školu. To, že je moje láska neopětovaná neznamená, že ho nemůžu vídat. Chci být po jeho boku, i kdybych měl být jen kamarád, i kdybych měl být jen jeho stín, když kolem mě projede Lexus, tak sebou trhnu a zadívám se na červená zadní světla a povzdechnu si, zatímco s výdechem páry dojdu do školy.

„Hele, co to je," vyjekne jeden ze spolužáků, takových, co věčně dělají problém. Překvapeně zvednu hlavu od toho, co jsem si psal do sešitu a zadívám se na to, co drží v ruce. Zamračím se a vytřeštím oči, když vezme do ruky můj mobil, kde mi blikla zpráva a byla vidět moje tapeta Kihyuna. Vytřeštím oči a hned se zvednu, abych mu mobil vzal. „fuj, Changkyun je GAY!!! Stejně jako jeho rodiče a má rád Kihyuna, fuuuj," začne vykřikovat a smát se, zatímco ukazuje fotku Kihyuna v mobilu ostatním jeho spolužákům. Většina třídy se chytne a začne se smát. Rozpačitě se dívám po smějících se škodolibých tváří a panicky nevím, co mám dělat. „hej, Kihyun, ty taky miluješ Changkyuna?" zasměje se jeden ze spolužáků, vytřeštím oči, zatímco se dívám na Kihyuna, který celou dobu v tichosti seděl v lavici.

„Cože? Ne, fuj!" zasměje se zakroutím hlavou. Vytřeštím oči, ale sklopím hlavu, zatímco do sebe nechám strkat. Jednoho z nich napadlo, že vezme mokrou houbu od tabule a vyždímá jí na mojí hlavu. Se sklopenou hlavou přijmu všechny jejich posměchy, zatímco mi po tváři stékají špinavé kapičky z vody z houby. Když skončí, tak si sbalím věci a rozeběhnu se ze třídy za stálého smíchu spolužáků. Doběhnu na chodbu a schovám se na záchodech, kde hlasitě vzlyknu a obejmu si kolena, zatímco se v rohu schovám do sebe. Trhnu sebou, když uslyším dveře. Zvednu hlavu a vytřeštím oči na Kihyuna.

„Proč máš na mobilu mojí fotku?" zadívá se na mě, zatímco mi vezme učení a začne ho otírat ubrousky, aby uschlo. Jemně pokrčím rameny. „je to divný, nelíbí se mi to, je to jako bys byl taky gay a to je divný." řekne s ledovým klidem. Vytřeštím oči.

„To je dobrý, já...já si to usuším doma," šeptnu rychle a vezmu si věci a hodím je do batohu. „a ... a nejsem," zašeptám trhaně. „ nejsem gay," polknu a zakroutím hlavou. „ líbí se mi holky." řeknu rychle a rozeběhnu se ze záchodů, zatímco svírám v ruce telefon a rychle mačkám čísla.

„Ano, Kyunnie, copak?" ozve se hned mámin hlas. Vzlyknu a začnu se v šatně oblékat. „Broučku? Kyunnie, co se stalo?" slyším, jak hned zvážní.

„M-Maminko, prosím, přijedeš pro mě?" zašeptám.

„Jasně, dobře, hned jedu." vyhrkne hned, zatímco si na mokré vlasy dávám čepici a čekám na vrátnici, než máma dorazí.