Kihyun

Už jsem nemohl jen tak ležet a nic nedělat. Jooheon za mnou chodil každou chvíli, když měl směnu, musím říct, že jsme si opravdu padli nevídaně do oka. Víc, než bych přepokládal, když jsem ten, kdo zranil jeho nejlepšího kamaráda. Minhyuk s Jolin za mě vedli kavárnu a chodí za mnou každou volnou chvíli. V kavárně začal pracovat nějaký Xukun a Minghao, jsou to Zhentingovi spolužáci a prý jim to jde na výbornou. Co se týče pečení, tak za mě náhrada není, ale Hyunwoo pomohl Minhyukovi najít pekářnu, která nám zákusky a pečivo dodává, dokud nebudu moct znovu péct. Doufám, že to bude brzo.

"Tak papa, Kihyun, ať se ti daří a neboj, on Kyun časem pookřeje." zamává na mě Jooheon, tak mu taky zamávám. Po pár hodinách koukání na televizi na Ordinaci v kráteří zahradě, přečtení půlky knihy, jsem toho měl už plné zuby, tak jsem se chtěl trošku projet po nemocnici. S jízdy a přemýšlení mě vytrhne tichý vzlyk, tak se rozjedu za tím hlasem a vytřeštím oči, když je to Changkyun.

"Changkyun?" dojedu až k němu a smutně svraštím obočí, když vidím, jak se topí ve vzlycích.

"C-Co tu děláš, máš ležet." zatřese se mu hlas, cítím, že se snaží být silný a nechce, abych viděl, že plakal.

"Šel jsem se jen projet, nebolí to, co...co se stalo?" zašeptám opatrně, a i když to bolí, tak vstanu z křesla a dojdu k němu, zatímco si přidržuju kapačku.

"M-Měl by sis lehnout." vzlykne, nedám se a pomalu si k němu kleknu, když seděl na zemi, zády opřený o zeď.

"Žádná bolest není dost velká, abych tě nemohl obejmout." zašeptám. Hlasitě vzlykne a já ho pomaličku víc obejmu. Chvíli se vzpírá, ale nakonec cítím, jak se pláči a vzlykům poddá a jen jemně se do mé náruče schoulí. Hladím ho po zádech, lehce šeptám šššš a nechávám ho, ať ze sebe všechno vyplaká. Nespěchám na něj, počkám, až se bude sám cítit dostatečně silný na to, aby mluvil.

"B-Byla to n-nehoda matky s dítětem," začne šeptat s třesoucím hlasem a vzlykem. "o-ona na místě umřela a...a-a ta holčička byla hodně zraněná a-a pak najednou." vzlykne, víc ho obejmu, aby to nemusel doříkávat.

"Udělal jsi, co jsi mohl." zašeptám, a hladím ho po zádech. Hned zakroutí hlavou.

"C-Co když ne...t-ty jsi měl taky záchvat proto, že jsem tvé...v-vyšetření odflákl jen proto, že...jsem s tebou nechtěl mluvit." šeptá mezi vzlyky, jemně se usměju a pohladím ho po zádech.

"Za můj záchvat nemůžeš a za její smrt taky ne," řeknu vážně. "Changkyun, jsi doktor, ale nejsi Bůh...udělal jsi vše, co jsi mohl a co bylo v tvých silách...a ať je to...jakkoliv smutné, tak ona v nebi může být se svojí maminkou..." vážně se na něj zadívám a začnu mu stírat slzy. Vytřeští na mě oči, a i když nic neřekne, tak mu vidím souhlas v očích a jemně se usměju. Jemně z něj sundám svoje ruce, když se pokusí vstát a nechám si pomoct posadit se na křeslo a lehce syknu. V tichosti se nechám odvést na pokoj a Changkyun mi pomůže se položit do postele.

"Ještě tak týden budeš muset ležet, pak by mělo být možné začít pomalu s rehabilitacemi a...pak musíme vyřešit to tvoje očkování," zakývá hlavou, hned s úsměvem přikývnu a sleduju, jak jde ke dveřím. "děkuju, Kihyun." šeptne rychle a hned zmizí ve dveřích. Hned se mi na rtech objeví úsměv.

"Neboj se, všechno kontroluju, kavárna šlape dobře, ty si alespoň odpočineš." mrkne na mě Jolin, když mě přijde do nemocnice zkontrolovat. Přikývnu a nechám si popisovat situaci, jak to tam probíhá, že jde všechno hladce, že jim tam chybím a že už se spousta zákazníků ptala, kdy se vrátím, že se těší na mé pečení. Hned se šťastně rozzářím, a když musí Jolin odejít, tak se s ní rozloučím s tím, že určitě ještě přijde než mě pustí z nemocnice.

"Neboj, jen ti chci někoho ukázat, Kyun mamko." zamrkám, když slyším Jooheonův hlas, zatímco se otvírají dveře. Odložím knížku a vytřeštím oči, když ve dveřích vidím Changkyunovu mámu. Chytím se za pusu, zatímco on udělá to samé.

"Kihyun, panebože," hned se ke mně rozběhne, chytí mě za ruce a začne se mě ptát, jestli jsem v pořádku, co se stalo a jak se mám. "tak moc jsi vyrostl." oči se mu zalijí slzami, zatímco mě pozoruje. A i mě se oči zalijí slzami.

"T-Tolik mě to mrzí," vzlyknu a sevřu jeho ruce. "to všechno, jak se k vám moje rodina chovala, jak vám pořád nadávali, jak moc jsem ublížil Changkyunovi, který to kvůli mě měl tak moc těžké, všechno mě to mrzí." šeptám mezi vzlyky a pláčem a lapám po dechu mezi pomsrkováním.

"Kihyunnie, miláčku," Taemin se ke mně hned nahne a obejme mě. "neplač, i mě to moc mrzí, hlavně to, že jsme ti nemohli nijak pomoct," setře mu slzy. "tak moc jsem chtěl, aby jsi měl krásné dětství, ale nešlo s tím nic dělat." smutně se na mě zadívá a nakonec si sedne ke mně na postel a obejme mě pevněji. Jako by mi část toho kamene, který jsem měl na srdci zase trošku spadla. Taemin mi nenadával, nesoudil mě. Poslouchal má slova a tiše přikyvoval, utěšoval mě, abych neplakal s tím, že i on na mě pořád myslel, jestli jsem v pořádku a jak se mám. Nevím, jak dlouho jsme si povídali, probrali jsme úplně všechno, včetně toho, že teď už jsem si jistý svojí orientací, a že se svojí rodinou jsem se už několik let neviděl. A také toho, že už mám jiný pohled na svět, už to všechno chápu.

"Kyunnie ti určitě odpustí, zlatíčko, neboj se," pohladí mě po vlasech a usměje se. "vítej zpátky, Kikoušku," uculí se šťastně. "musíš se někdy zastavit, moc rád tě uvidím i Minho a určitě někdy přijdu do kavárny, budu chodit na rehabilitace s rukou." zahihňá se a já hned přikývnu. Začneme si povídat, kolik se toho změnilo, co všechno je jiné a nové a...cítím se opravdu zase o hodně lehčí, než kdy dřív.

"Jooheon, já tě-" slyším prsknou Changkyuna a zamrkám směrem ke dveřím. "mami, co tu děláš," povzdechne si, zatímco já se usměju. "pojď na ten rentgen a na ty rehabilitace." odkašle si a já se s ním rozloučím, zatímco mávám na rozloučenou.

"Takže, pane Yoo," usměje se na mě doktor Woozi, když už to konečně vypadá, že mě pustí z nemocnice. "rozhodně se musíte šetřit, žádná fyzická námaha, ležet hlavně na zádech, ještě se tři týdny vyhýbat spánku na boku," vážně se na mě zadívá. "tady je recept na prášky proti bolesti, za dva dny běžte přímo do ordinace doktora Lim, prohlédne Vás a napíše Vám žádanku na rehabilitace a domluví s vámi prohlídky," kývá hlavou. "pokud by jste v hrudníku cítil opravdu nesnesitelnou bolest a bylo by vám na zvracení, hned si volejte sanitku, protože to nemusí být žádná prkotina," pohrozí mi prstem a já přikývnu. Vezmu si od něj zprávu z nemocnice a recept na prášky. "tlak máte zase v normě, opravdu nerozumím těm vykřičníkům od doktora Lim, že máte s tlakem problém," zavrtí hlavou. "no nic, dávejte na sebe pozor a hlavně se šetřete, ať vás tu nemáme zpátky." usměje se. Potřesu si s ním rukou a poděkuji, vyjdu z pokoje a usměju se, když tam na mě čeká Jooheon.

"Zavedu tě dolů, přijede pro tebe někdo?" pomůže mi vzít tašku s věcmi, přikývnu.

"Přijede pro mě Minhyuk."

"Tak se drž, kdyby něco, tak napiš, uvidíme se, až přijdeš k brou na kontrolu." zachláme se a kývne na mě, dovede mě až před nemocnici, kde mě předá do rukou Jolin. Ta, protože mě moc dobře zná mi oznámí, že budu bydlet u ní, protože už vidí, jak bych sám sebe hlídal, abych nic nedělal. Ne, že bych jí to měl za zlé, protože má pravdu.

Nechám se odvést rovnou ke kadeřníkovi, abych se dal trošku do pořádku. Přece jen...nemusím vypadat jako bezdomovec až půjdu do Changkyunovi ordinace, no ne?

"Hm? A nebude to blbé, Minhyuk, víš, že nesnáším takové akce, kam musíš s doprovodem." protočím oči, když se další den jdu podívat do kavárny za Minhyukem.

"Neboj se, bude to v pohodě, Hyunwoo má dobrého kamaráda, tak by ti zastupoval doprovod," usměje se. "je to až za skoro měsíc, tak buď v klidu, můžeš se na to do té doby psychicky připravit anebo do té doby sbalit Changkyuna." mrkne na mě. Odkašlu si a probodnu ho pohledem s tím, že raději nemám slov. Nemám mu co k tomu říct, já hlavně chci, aby mi Changkyun odpustil. To je to, co chci. Ano, je...je neuvěřitelně nádherný. Nádherný a neuvěřitelně sexy. Přitažlivý a já měl co dělat, abych na něj v nemocnici celou dobu nezíral, i když mi to moc nešlo. Tolik vyrostl a neskutečně zmužněl. Při každém vyšetření moje tělo plakalo nad jeho rukama, které byly tak dokonale mužné, ale...nemůžu v myšlenkách sklouzávat do těchto míst. Odpuštění, Kihyun, to je to, co chceš. Drž se toho.

Následující den nedočkavě sedím v čekárně asi o hodinu dřív. Nadechuju a vydechuju jako šílenec a ruce se mi potí tím, jak moc jsem nervózní. A taky tím, jak moc ho chci vidět.

"Ahoj, Jooheon." zamávám, když vidím ve dveřích známou tvář. Hned se na mě usměje a vezme mě dovnitř, dám si vlásky za ouško, když to Changkyunovi v tom doktorském tolik sluší. "Ahoj." jemně se na něj usměju.

"Ahoj," hned zakývá hlavou a odkašle si. "co tvůj hrudník?" zašeptá, zatímco začne měřit tlukot mého srdce, který teď zase trhá rekordy v tepech za sekundu. Vidím, jak se zamračí. "Ten tlak pořád nevypadá dobře." zašeptá, nevím, jestli pro mě nebo pro sebe.

"Nemyslím si, že...ten tlak souvisí s nemocí," uhnu pohledem, cítím, jak mi hoří tváře, když u mě stojí tak blízko a já cítím jeho nádherně vonící kolínskou. Nechápavě ke mně zvedne oči. "možná mi tak buší srdce z jiného důvodu...třeba kvůli tobě nebo...tak." špitnu. Vytřeští oči víc, že se divím, že mu ještě nevypadli z důlků. Já víc rudnu, zatímco Jooheon s jakýmsi divným zachrochtáním strčil hlavu do šuplíku s kartami pacientů.

"No, udělám ti některá základní očkování a...na zbytek přijdeš zítra." svede Changkyun, díky bohu, téma někam jinam. Hned přikývnu a čekám, až Jooheon nachystá injekce a vše potřebné, zatímco s Changkyunem vyplňuju základní dotazník, rodinné nemoci a podobně.