Changkyun

„ A jeho tlak je dost vysoký, tak to také pohlídat, jo a-"

„Changkyun...já vím, jak postupovat s pacientem, který má frakturu žeber," zasměje se doktor Heechul. Ztuhnu v dalších slovech a odkašlu si, když si uvědomím, že mluvím už asi půl hodiny a přesně doktoru Heechulovi popisuju kolik a jaká analgetika jsem pacientovi aplikoval. „je to někdo do rodiny nebo někdo důležitý, hmmm?" drbne do mě. Uhnu pohledem.

„Ne, je to pacient, jen pacient a tohle říkám ke každému pacientovi." vyjeknu v jistém stylu sebeobrany. Heechul se zasměje a upije si kávy, kterou vytáhne z automatu na chodbě.

„Aha, že většinou jsi jako: všechno máš v kartě a v zápisu z příjmu, čau." pozvedne na mě obočí. Něco jen zaprskám a svléknu si kabát a s brbláním se rozejdu pryč. To vůbec není pravda. Rázným krokem dojdu do ordinace, kde si sbalím věci a na chvíli si ještě sednu k počítači a zadívám se na Kihyunův zdravotní stav. Roztřeseně si sevřu ruce a sklopím hlavu.

„Doktore Lim, pacient na dvojce má šok." vykřikne sestra, když vtrhne na příjem. Okamžitě vše upustím a málem se přerazím, když vybíhám ze zástavy stolů. Běžím do pokoje a vytřeštím oči nad tím, jak sebou Kihyun na lůžku šije. Hned k němu přiskočím a začnu mu baterkou kontrolovat reakce očí, abych přišel na to, že má snížené a zpomalené reakce. Začnu pokřikovat na sestry, aby mi připravili dávky léků, které jsou potřeba. 

„Má traumatický šok,." vyjeknu a pomocí ovladače zvednu Kihyunovi postel do polo sedu, abychom mu ulehčili od bolesti žeber, zatímco se sestrami obvážeme Kihyunovi hrudník, abychom ho fixovali na místě. Sestry zatím do kapaček nandají uklidňující léky a následně tekutiny, aby tělo mělo sílu. Jakmile Kihyunův šok přejde tak si oddechnu. „jakmile bude při vědomí, je nutné obstříknou hrudník kvůli bolesti. Necháme ho v téhle poloze, aby se mu dobře dýchalo." S roztřesenýma rukama se rozejdu zpět a začnu psát do počítače zprávu.

"To se stává, pacienti mívají při takových zraněních šok." trhnu sebou, když ke mně dolehnou slova. Zvednu hlavu a zadívám se na Wooziho, který si sedne ke stolu vedle mě. Polknu.

„Ne, když je správně ošetříš." nepodívám se na něj, ale slyším jeho povzdech.

„V první fázi se zlomenina žeber neobvazuje, aby se netlačila poraněná místa, jakmile je pacient stabilizován, fixuje se hrudník, aby žebra správně srostla. Tohle moc dobře víš." zadívá se na mě vážně. 

„I tak jsem měl něco udělat, bral jsem jeho zranění na lehkou váhu, ani jsem si nevšiml toho, že mu kolísá tlak, nebo toho že se začíná potit, když jsme šli na vizitu, tak jsem ho nezkontroloval, kdybych ho zkontroloval, všiml bych si, že mu v kapačce došli léky, že mu došly tekutiny." prohrábnu si vlasy.

„Po tobě měla vizitu i hlavní sestra a buď si nevšimla, nebo jí ani neudělala, nedávej si vše za vinu, šok jste zvládli, pacient je stabilizovaný." poplácá mě po rameni.

Jak lehkovážný jsem mohl být. Mohl jsem Kihyuna klidně i zabít tím, jak jsem bral vše na lehkou váhu, to jak jsem ignoroval jeho příznaky jen proto, že jsem s ním nechtěl trávit mnoho času. Můžu si vůbec říkat doktor, když nedokážu pacienty léčit stejně?

„Changkyun,." zvednu hlavu, zatímco si tahám vlasy. „běž domů, prospi se a nemysli na to." roztřeseně se podívám na Jooheona, který ke mně dojde a poplácá mě po rameni. S povzdechem tedy sejdu do podzemní garáže ke svému milovanému Maseratti Ghibli a nasednu na místo řidiče. Pomalu se rozjedu domů. Ani si nezapnu rádio, nic, jedu v tichu, zatímco se mi hlavou žene nespočet myšlenek. Zaparkuju v podzemní garáži našeho bytového komplexu a výtahem se rozjedu domů. Když naťukám na kliku kód k bytu a chodbou se ozve zapípání náznakem toho, že je byt odemčený, tak vejdu dovnitř. Odložím boty a kabát v předsíni a s prohrábnutím vlasů vejdu dovnitř. Padnu na sedačku a promnu si obličej. Nemůžu jít spát...nejde to jít spát. Ne potom, co mi řekl Kihyun, ne potom, co jsem ho špatně ošetřil. Se vzlykem si povzdychnu a odrhnu závěsy od balkónu. Jooheon to nemá rád a já se mu nedivím, ale zavřu za sebou posuvné dveře a sednu si na proutěnou židli a z poličky vytáhnu cigarety. Často nekouřím, je to spíš úniková cesta, něco na uklidnění. Lidé si myslí, že když jsem doktor, tak se všem těmto věcem vyhýbám, protože vím, jak škodlivé jsou. Vím to víc než ostatní, ale jako většina doktorů jsem se to rozhodl ignorovat. Nevím, jestli to, co mi dneska řekl Kihyun mám brát vážně, je dost možné, že byl jen na práškách a proto mi tohle vše řekl. I když moje srdce křičí potom, abych mu odpustil, chce tomu věřit a myslím si, že už i věří. Křičí na můj mozek, ať se vykašlu na logiku, ať se vykašlu na všechny ty věci a jdu za ním a řeknu mu, že mu odpouštím, že chci být znovu po jeho boku. Ale moc dobře vím, že ...že to nejde. Zadívám se na telefon a ignoruji zprávy od Minseoka s tím jestli se můžeme dneska vidět. Nemám náladu. Chce se mi spát, ale zároveň se bojím usnout nad tím, jaké sny mi můj mozek dneska přinese v návaznosti na myšlenky a události, kterým je přeplněný za dnešní den.

Dva dny na to se rozjedu do nemocnice. Jooheon byl včerejší den doma také, ale vzhledem k tomu, že oba jsme vyčerpaní z práce, tak jsme byli zalezlí v našich ložnicích a jen se váleli. Oba nás odvezu do nemocnice a povzdechnu si, když mi napíše primář, že mám jít na příjem a Jooheon bude přijímat pacienty v ordinaci, a když bude problém, se kterým si nebude vědět rady, tak mě zavolá. Chápu, že máme pod stav, doktoři jsou nemocní a je čas dovolených, ale já jsem primárně praktický lékař a tím chci i být, nechci dělat na přijmu. Souhlasil jsem, že budu vypomáhat, ale nechci být hlavním doktorem. S povzdechem dojdu na příjem s tím, že mě hned omyjí, když si všimnu, že tu jsme jediný doktor a jinak tu jsou samí stážisti. Promnu si spánky. Mladí doktoři, ne, že já bych nebyl, ale tihle nejsou vůbec zkušení, které teď nabíráme. Většina z nich letos snad dokončila školu.

„Dobrý, takže...jdu obejít pacienty na pokojích, vy zatím zkontrolujte se sestrami pacienty na lůžkách." Promnu si spánky.

„Oh, Changkyun, hej," zvednu hlavu a zadívám se na Heechula, který je už v civilním oblečení a utíká ke mně. „ten pacient na dvojce, žádný šok už neměl, v kartě máš vše napsané, ale nevím, co jsi mlel s tím tlakem, má ho v pohodě, kolikrát i nízký." přikývne. Pozvednu obočí nad tím, že je to divné, ale podekuji mu, zatímco si procházím kartu. Obejdu několik pokojů a zkontroluji pacienty a pak před dveřmi pokoje 2 si hlasitě povzdychávám a chodím do kolečka zatím, co si mumlám mantru na uklidnění.

„Doktore Lim?" zasměje se hlas. Zvednu hlavu a odkašlu si nad sestrou, která zrovna nesla na Kihyunův pokoj nové kapačky.

„Oh, um, jo, jdeme," odkašlu si znovu a rozejdu se dovnitř. „dobré ráno," pronesu jemně, a zatímco sestra s lehkým smíchem a pomrkávání směrem ke mně způsobem, který jasně říkal: ‚jdi do něj, tygře, nemůže se hýbat, nebude se bránit, vrau.' nandavala kapačku. Probodnu jí pohledem. Začne se hned chlámat a rozejde se pryč. Překvapeně zvednu hlavu k přístroji, který začne hned hlasitě pípat nad tím, jak se Kihyunovi zvedne tlak. „jak se cítíš?" zašeptám. Zadívá se na mě. Tak, jak se na mě dívá teď pokaždé, jako bych snad spadnul z nebe.

„Jde to." zašeptá, položím mu ruku na hruď a navedu ho, aby se několikrát nadechl, což udělá. „Chraptit teď budeš dlouho, snaž se dýchat pomalu a po menších dávkách, snaž se spíše dýchat do břicha než do hrudníku. Budeš hodně otékat a bude pro tebe nepohodlné sedět nebo ležet, ale jakmile se dostaneme do fáze, kdy už bude kost srostlá, tak začneme s lehkými cviky na rozhýbání, po týdnu budeš moct na křesle jezdit po nemocnici a tak, chodit minimálně." přikývnu.

„Vypadáš unaveně." šeptne. Zvednu oči k těm jeho. Chvíli se do těch jeho nádherných oček dívám. 

„To se ti jen zdá," odkašlu si, vezmu si injekci ze stolku, kam jí připravila sestra a pohladím ho po místě pod žebry. „nádech," zašeptám, a když se nadechne, tak mu opatrně píchnu injekci. „fajn, zatím to vypadá dobře, po pár dnech tě převezeme na normální pokoj, vzhledem k tomu, že tu nemám údaje o tvém praktikovi-"

„,Žádného nemám," vyhrkne hned a já vytřeštím oči. „k-dyž jsem....odešel z domu, tak jsem si žádného nezařídil." zašeptá. Promnu si oči.

„Kihyun...studoval jsi medicínu, víš, jak je nebezpečné, když nenavštěvuješ doktora? Vždyť...nebudeš mít ani platná očkování a ježiši," prohrábnu si vlasy. „fajn, dobře...," projdu se pokojem dokolečka. „jen abys věděl, nedělám to z jiného důvodu než z toho, že jsem doktor," ukážu na něj a on hned přikývne, ale vidím na jeho ústech úsměv. „zapíšu tě teda k sobě, v tom případě, když tě pak převezeme na pokoj, budeš spadat pod moje oddělení." promnu si spánky. Hned se víc usměje a přikývne. 

„Super." zabručím, ale ani to mu neubere na úsměvu. Rozejdu se pryč s tím, že musím na další vizity.

Uběhl týden, Kihyuna jsem zapsal k sobě a Jooheon se nemohl ubránit několika poznámkám o druhé šanci, které bych mu nejraději rektální metodou narval do patřičných míst. Kihyuna jsem převezli na klasický pokoj, aby nezabíral pokoje pro případ vážného přijmu.

„Poslední den, juhu." zatočím se na židli, když podle rozvrhu bych měl mít směny na přijmu až další měsíc, když teď už se vrací doktoři z dovolených a nemocí.

„Ale no tak, není to tu tak hrozné." zasměje se Woozi, zatímco ťuká do počítače zprávu. Zakroutím hlavou s tím, že je to tu hrozné.

„Pacient na příjem, deset minut, vážná nehoda," vyjekne sestra, když přiběhne s telefonem. Všichni se hned zvedneme. „přijedou tři sanitky." vykřikne znovu. „Připravte lůžka 3,4 a 5., připravte se na příjem." zavolá Woozi. Když přijede sanitka, tak se zadívám na Kayeeho, ani nevtipkuje, zatímco veze lůžka. 

„Nehoda, matka s dítětem, jeli nejspíš domů, v protějším autě do nich čelně narazila řidička...ta byla na místě mrtvá...matka...zemřela při převozu." zašeptá Kayee. Vytřeštím oči, když se zadívám na sestry, jak odstupují od lůžek s tím, že tu není už co dělat. Zadívám se na třetí lůžko, kam dovezou malou holčičku,. S Woozim se hned vrhneme na její ošetřování. Voláme na sestry, aby nám připravili obvazy a hned zajistili operační sál, zatímco vzbudili doktora, který má dnes službu. Držím krví zalité obvazy na ráně, co má na břiše, zatímco Woozi drží ty, co má na hlavičce a oba ztuhneme, když se z monitoru ozve jednotný zvuk.

„Sakra." vykřikne Woozi předám obvazy sestře a začnu provádět masáž srdce. Všichni se třeseme...zatímco přijdou zdravotní bratři a začnou odvážet tři těla do nemocniční márnice. Roztřeseně se podívám na krev a svých rukou a skousnu si zděšeně ret. Pacienti, kteří tu leželi s lehkými zraněními si zakrývají ústa.

„Dělal jsi, co jsi mohl, Changkyun," dojde ke mně Woozi a položí mi ruku na rameno. „ne...všechny jde vždy zachránit." zašeptá. Přikývnu ve snaze být silný. Sestry ke mně dojdou a začnou mi čistit ruce od krve.

„J-Jdu na pauzu." vyhrknu rychle a rozejdu se pryč. Jdu tichou nemocnicí, kdo by tu také byl, když je kolem deváté večer. Rozejdu se do křídla, kde je zhasnuto a složím se podél zdi na zem zatím, co začnu vzlykat. Doktor...ha, to určitě, jsem jen namyšlený blbec. Práce na přijmu je těžká? Těžké je to pro lidi, kteří sem přijedou v doufání, že je tu zachráním. Víc se stáhnu do sebe a začnu vzlykat. 

„Changkyun?" trhnu sebou ve svém bolestném pláči a zadívám se na osobu, která si v ruce vezla kapačku, zatímco kolem jel na kolečkovém křesle.

„C-Co tu děláš, máš ležet." zatřese se mi hlas ve snaze být silný a nedat na sobě znát, že jsem plakal.

„Šel jsem se jen projet, nebolí to, co ...co se stalo...?" zašeptá a s bolestmi vstane z křesla a dojde ke mně. 

„M-Měl by sis lehnout." Vzlyknu, ale to nezabrání tomu, abych po chvíli ucítil jeho ruce kolem sebe.

„Žádná bolest není dost velká, abych tě nemohl obejmout." zašeptá. Vytřeštím oči a nechám hlasitý vzlyk, aby opustil moje rty, zatímco se k němu snažím opatrně tisknout.