Kihyun

Od našeho setkání jsem...ani nevěděl, jak se mám cítit. Hlavně, vzhledem k tomu, jak moc jsem cítil, že mě nenávidí, jsem ani nevěděl, jak začít rozhovor. Ztrácím naději, že by vůbec chtěl slyšet má slova omluvy, že by ho vůbec zajímalo to, co mu chci už tak dlouho říct. 

"Já se z tebe zblázním, Kihyun, takhle to přece dál nejde!" Minhyuk na mě sice zvýší hlas, ale vidím na něm starost, když mě podepře, protože se mi zatočila hlava. 

"Jedl jsi vůbec dneska něco?" odtlačí mě na židli, abych si sedl, na chvíli zavřu oči, abych donutil hlavu přestat se točit. 

"Jo...jasně, že jedl." šeptnu, ve skutečnosti nemám páru, jestli jsem ty sušenky jedl dneska nebo včera. Hučí mi v uších, takže jeho výlev toho, jak má o mě strach a jak to takhle dál nejde, skoro neslyším, díky tomu, že mám z hlavy úl. 

"Nemůžeš se takhle ničit, Kihyun," vážně se na mě zadívá, zatímco přede mně nastrká těstoviny, co si připravil k obědu. "sice tě teď odmítá, ale tím, že budeš hladovět a ničit se ničemu nijak nepomůžeš!" řekne vážně, vím, že má pravdu. Ale já mám plnou hlavu myšlenek, plnou hlavu výčitek, plnou hlavu toho, jak je všechno špatně. S povzdechem se zavřu v kanceláři, když jsem snědl čtvrtku misky těstovin, snažím se soustředit na zakládání dokumentů a na svoji práci. Snažím se zhluboka dýchat, Minhyuk má pravdu, měl bych se uklidnit, dát se do pořádku. Neměl bych se chovat...takhle. I když to moc nejde ovlivnit, tolik let si nepřeji nic jiného, než aby se naše osudy zase setkali a teď...teď nevím, jestli setkání našich cest vůbec k něčemu bude. Podaří se mi papíry založit a vyjdu ze zázemí, zrovna když zvonek oznámí nového zákazníka. Už jen zvuk podpatků mi měl napovědět., že mám průser. 

"YOO KIHYUN!" okřikne mě Jolin pevným hlasem, celý se zatřesu a polknu. "Myslíš, že budeš ignorovat moje telefony a dělat všem kolem sebe starosti?!" prskne na mě, hned automaticky s omluvou sklopím hlavu. Její vážný káravý pohled ale vystřídá jemný úsměv. Vezme mě k odlehlejšímu stolku v kavárně, zatímco nám Zhengting přinese kávu. Lámaně ze mně začne páčit, co se to děje a já...jako vždycky podlehnu a vše jí řeknu. Moc dobře ví, že sdílet s někým mé pocity pro mě není lehké, ale moc dobře ví, jak mě donutit k tomu, abych jí své pocity sdělil. "Zlato, tohle je normální, je normální, že se tak oba cítíte," pohladí mě po rameni a jemně se usměje. "oba jste se milovali a takové pocity jen tak nevyšumí...a on byl hodně zraněný, je normální, že ti hned neskočí kolem krku," vážně na mě zakývá hlavou. "ale ty se musíš vzchopit, nemůžeš vypadat jako chudáček, který se ho snaží svým stavem obměkčit," povzdechne si. "a taky Minhyuk říkal, že jsi tu od rána do večera, že moc nespíš a skoro nejíš, takže ti evidentně byt hned nad kavárnou nedělá dobrotu," založí si ruce a začne mluvit zase vážnějším tónem. Odkašlu si. "takže na dobu, než se dáš dohromady chci, aby jsi zase bydlel u mě...minimálně tento týden, chci tě mít na očích, takže dneska, jak zavřeš kavárnu přijedeš ke mně." neústupně na mě upře své oči a já polknu. Nezbývá mi nic jiného, než přikývnout. Za cokoliv jiného by mě zabila. Možná to tak bude lepší, možná potřebuju trošku...zmírnit tempo, potřebuju někoho, kdo mě donutí to tempo zmírnit.

V osum zavřu kavárnu, rychle poklidím, abych ráno mohl jen péct, až přijedu. Vyjdu schody do svého bytu, abych si s sebou vzal nějaké věci, jen něco na spaní a oblečení na zítřejší den. Za budovou je malé parkoviště, kde nasednu do svého opelu corsa, nechám ho chvíli zahřát a pak se rozjedu směrem k Jolin. Nestačím u jejích dveří ani zazvonit a ona mi hned otvírá.

Její teplá večeře mi opravdu přijde vhod, mám pocit, že se konečně pořádně a vydatně najím. "Něco jsem našla, Kiki," usměje se, když umývám ráno nádobí od snídaně, než musím vyrazit do kavárny. "ale rozbal si to až večer, než pojedeš sem, já tu na to nemám techniku." zasměje se a podá mi úhledně zabalenou krabičku ve tvaru obdélníku. Zvědavě pozvednu obočí. Ale s úsměvem přikývnu, ačkoliv moc nevím, co tím myslí. Rozloučím se s ní s tím, že večer zase přijedu a rozjedu se do kavárny. Jen co zaparkuju svého opela, tak při příchodu do kavárny začnu s pečením, postupně pozdravím nejdřív Minhyuka a pak Zhengtinga, jsem moc zabraný do dělání věnečků, než abych si s nimi mohl povídat. 

"Napadlo mě, že bychom mohli nabrat ještě tak dva brigádníky," dojde za mnou Minhyuk, zatímco mi pomáhá skládat zákusky do chlazené vitríny. "mohli bychom pak jet dlouhý krátký týden, bylo by to lepší. A taky bychom mohli najít nějakého pekaře, aby ti pomáhal." pozvedne obočí. S dalšími pracovníky souhlasím, s dalším pekařem nesouhlasím. Tohle je má kavárna, můj sen a moje všechno, nechci se o to s nikým dělit. Přenechám hledání nových pracovníků na Minhyukovi, dle něj má Zhengting spoustu spolužáků, kteří hledají brigádu, tak by to šlo nějak udělat. 

"Dobře, tak ať se s nimi domluví na víkend, ať přijdou a já se s nimi domluvím." zakývám hlavou na Minhyukova slova. Dneska zavřeme kavárnu skoro až v devět, protože tu bylo dost lidí...dost doktorů...kromě toho, kterého bych opravdu chtěl vidět. Povzdechnu si, a když zavřu kavárnu tak dojdu k sobě nahoru do bytu. Opatrně rozbalím dárek od Jolin a svraštím obočí nad starou kazetou. Aha, tím myslela, že nemá techniku, nemá video. Já ho sice nepoužívám, nemám kazety, ale mám ho. Ani nevím, kde jsem ho vzal, myslím, že to byl dárek od Minhyuka, protože mi dával na kazetě záznam z maturitního plesu. Nicméně se chvíli peru s tím, abych vše rozjel a nakonec si kleknu před televizi a kazetu přetočím, abych si mohl pustit její začátek. Vytřeštím oči, když první, co vidím na kazetě je můj obličej. Zrovna jsem něco zamyšleně kreslil, svraštím obočí, když si vzpomenu, že je to kazeta, když jsme byli děti. Pamatuju si, že naši odjeli na dva dny a hlídala mě Jolin...a že mi dovolila jet na celý den s Changkyunem a jeho rodiči na nedalekou pláž. Do ticha vzlyknu, když se na videu objeví usmívající se tvář Changkyuna. Když vidím, jak mě jemně vzal za ruku a my spolu běhali v písku, zatímco se jeho rodiče pobaveně smáli nad hloupostmi, které jsme dělali. Zakryju si rukama obličej, zatímco vzlykám, v tichém bytě, kde jen šumí televize, protože kazeta došla do svého konce. Vzlyky mě bolestně pálí na hrudi, chvíli nejsem schopný se ani nadechnout. Několik šíleně dlouhých minut mi trvá, než jsem vůbec schopný se nadechnout a vypnout šumící televizi. Zhluboka se snažím dýchat, ale moc mi to nejde, i dolů k autu dojdu s očima plnými slz. Ať se je snažím stírat sebevíc, tak to nejde, pořád tečou nové. Nastartuju a trhaně se nadechnu, musím se dát do pořádku a v klidu odřídit tu cestu. Je naštěstí už pozdě, takže není takový provoz, na semaforech bliká oranžová. Ztratím se v myšlenkách, zatímco jedu na autopilota a to je nejspíš ten důvod, proč nestihnu nijak zareagovat, když z vedlejší vyletí blbec v hondě, bez brzdění nebo uhýbání mě nabere a obě naše auta zastaví až o semafor. Chvíli jsem...naprosto dezorientovaný. Ta chvíle před nárazem...zdála se tak dlouhá. Ačkoliv jsem nestihl nijak zareagovat, i přesto byl ten náraz pomalý...jak ve zpomalení. Strnule sedím zabodnutý mezi sedačkou a airbagem, zkouším se hnout, ale pás mám seknutý a dveře sešrotované o sloup semaforu. Trhnu sebou, když tmavou silnici, jen zlehka osvětlenou lampami, rozsvítí světla sanitky. Cítím, jak mi něco teče po spáncích, hádám, že je to krev. Jeden z těch sanitářů na mě mluví, aby zjistil můj stav, v šoku odpovídám a čekám, než mě z auta vystříhají. Opatrně mě naloží na nosítka a do sanitky, policisté se mě ještě ptají, kde v autě mám doklady, že se k nim třeba dostanou a dají mi je do nemocnice s sebou. Plácnu, že jsou v kufru, který není na maděru, takže v sanitce čekám, než z mé tašky strážník vyloví peněženku a podá ji sanitářům. 

"Bam-Bam-Bam-Bam." prospěvuje si řidič sanitky, zatímco jede jako naprostý šílenec a já mám smrt v očích. Není to náhodou...můj učitel ze školy, Bambam?! Vytřeštím oči a polknu, když se ozve rána a sanitka zaduní, vzali jsme obrubník a o semafor jsme si zničili světlo sanitky. Ježiši, měl jsem jít pešky. 

"Dám vám morfium, docela krvácíte." usměje se na mě ten sanitář, svraštím obočí, ty demente, mám za sebou ročník medicíny, jak mi morfium pomůže proti krvácení, máš mi to krvácení zastavit! "Nebude...lepší...to krvácení...zastavit a...tu hlavu mi...obvázat." tázavě se na něj zadívám. Začne se drbat na bradě. Ježiši.

 "Nehledě na to, že...morfia se...dávají 2 ml a vy...jste mi nachystal dávku jak...pro koně." vydám ze sebe když se dívám na jeho stříkačku plnou skoro celého obsahu lahvičky morfia. Co je to za člověka? Co je tohle, doprdele, za sanitku? 

"OH, vážně," podrbe se na bradě. "no nic." začne se smát. Tampony se mi snaží na hlavě najít místo, ze kterého krvácím, to je blbec, opravdu. Mám nutkání začít štěstím řvát, když dojedeme do nemocnice a oni mě vytáhnou ze sanitky. Málem dostanu infarkt, když...je Changkyun na příjmu a je to on, kdo kontroluje můj stav při příjezdu sanitky. Snažím se na něj roztřeštěně mluvit, ale moc mi to nejde, hlava mi děsně třeští a šíleně to všechno bolí. Tak moc bych s ním chtěl mluvit, zatímco sestřičky tlačí moje lehátko na rentgen. Tam si mě převezme špageta. Velmi unavená špageta. Jeho jmenovku mám rozmazanou, ale vypadá hodně unaveně, jako by byl celý týden v práci nepřetržitě. Nechám se zrentgenovat, pak mě sestry převezou na pokoj, kde mám počkat, než budou výsledky z rentgenu a přijde doktor. Smutně ležím v pokoji, kde jen do ticha pípá přístroj. Slyšel jsem, že Changkyun mluvil o jiném doktorovi...je mi jasné, že za mnou nepřijde, že za mnou raději pošle jiného doktora. Polknu, když se mi špatně dýchá a lehce se mi třesou ruce. Trhnu sebou, když se otevřou dveře a...překvapením vytřeštím oči, když v nich stojí Changkyun. Přístroj na měření tepu začne pípat, jak můj tep překračuje hranici normálního bušení srdce. 

"Tvůj hrudník nevypadá dobře, jedno žebro máš nalomené a hrozí, že by ti propíchlo plící, budeš tu muset několik dní zůstat na pozorování," začne odříkávat moji diagnózu a já ji vůbec nevnímám. Vidím, jak to chce mít rychle za sebou. "sestry ti přijdou dát za chvíli léky." řekne s nezájmem a otočí se k odchodu. Rychle se nahnu a chytím ho za plášť. 

"C-Chci s tebou mluvit, prosím." vypísknu rychle a skoro spadnu z postele, když se mi zamotá hlava. 

"Ježiši, musíš ležet, máš otřeš mozku," prskne a hned mě vrátí zády do postele. "fajn, mám ale jen chvilku, tak mluv." zadívá se na mě a založí si ruce. Hned se nadechnu, teď nebo nikdy, Kihyun. 

"Já vím, že mě nenávidíš...moc dobře si uvědomuji, jak moc jsem ti ublížil, Changkyun," začnu. "ale už jsem jiný, všechno mě mrzí a...a tak moc rád bych vše napravil," polknu a po tváři mi začnou stírat slzy. "když...jsem odešel od našich a šel jsem bydlet k Jolin, tak...tak mě naučila být jiný, naučila mě nemyslet na to všechno, co mi do hlavy cpali mí rodiče...a já...já jsem už jiný, opravdu," vzlyknu. "mrzí mě to, všechno mě to mrzí, všechny ty roky, kdy jsi mě miloval, to...to, jak jsem pošlapal tvé city a zranil tě," začnu si stírat slzy. "vím, že mi neodpustíš hned, to ani nežádám jen...třeba někdy...kdyby jsi byl...schopný přemýšlet o tom, že by jsi mi odpustil." vzlyknu a bolestně se chytím za hruď. Dlouho nezmění výraz a kouká na mě, dlouho ticho v místnosti přerušují jen nemocniční přístroje. 

"Neříkám, že ti odpustím...neříkám ani, že ti neodpustím, ale...možná nad tím, že bych ti odpustil budu někdy přemýšlet...ale teď určitě ne, Kihyun." zadívá se na mě, a když vidí, že mám bolesti, tak mě ještě párkrát prohmátne a krčí u toho obočí. "D-Dobře, já...moc ti děkuju, Changkyun." polknu a vážně se na něj zadívám. Jen přikývne a zmizí ve dveřích. Věděl jsem, že mi neodpustí rovnou, ale...jsem šťastný, šťastný, že jsem mu to alespoň mohl říct. I když mi nebude věřit tak snadno, i když to nebude hned. I tak jsem rád. Uprostřed noci mě vzbudí nesnesitelné bolesti. Je mi zle, cítím, jak jsem politý studeným potem. Roztřeštěně se snažím našmátrat tlačítko, abych k sobě přivolal sestry. Kroutím se bolestně na lehátku, jen vnímám, že se rozsvítilo, že kolem mě někdo běhá, ale nedokážu vnímat nic jiného. "Doktora Lim, hned!" slyším jen tlumený výkřik, jako by z dálky, zatímco bolestně zachroptím. Nevím, jestli je to pár minut nebo věčnost, ale rozmazaně vidím Changkyunovu tvář, když mi svítí baterkou do očí. Slova ale vnímat nedokážu, nevím, co se děje, možná jsem měl nějaký záchvat nebo nevím, protože po chvíli nic nevidím a obklopí mě tma. 

"Dobrý den, pane Yoo, tak jak se Vám daří," trhnu sebou, když do mého pokoje dojde doktor, kterého jsem ještě neviděl. "jsem doktor Heechul, jdu vás zkontrolovat, protože včera jste měl v noci záchvat, jak vám to žebro tlačilo na plíci," dojde za mnou a začne mě prohlížet a měřit. "doktor Lim tu psal, že máte problém s vysokým tlakem, ale vidím, že je vše v normě...stejně vás ale pošlu později na vyšetření, jestli nejste nemocný a nepotřebujete léky," usměje se, jen kývám hlavou, zklamaný z toho, že tu není Changkyun. "bratr vám za chvíli donese snídani a léky, přeměří vám tlak a zajistí Vám vyšetření skrz ten tlak, kam vás doveze." usměje se na mě a já chápavě přikývnu. Chvíli v místnosti zůstanu sám, ale netrvá to dlouho, než do mého pokoje dojde zdravotní bratr. Na jeho jmenovce rozeznávám jméno Lee Jooheon, myslím, že jsem ho párkrát viděl v kavárně s Changkyunem. 

"Ukaž, pomůžu ti se posadit," nahne se ke mně, aby mi pomohl, překvapeně se na něj zadívám, když hned přejde na tykání, nevím o tom, že bychom se znali. "jsem nejlepší kamarád Changkyuna, Jooheon," usměje se s ďolíčky. "a ty jsi...ten Kihyun, že." zadívá se na mě vážně. "Jestli myslíš ten Kihyun, který mu zničil život a dětství tak jo...to jsem já." sklopím hlavu a špitnu. "Myslel jsem spíš ten, s kým zažil dětství, ale tohle taky jde, asi." lehce se zasměje. "Hrozně mě to všechno mrzí, tak...to nemělo být. Nechtěl jsem mu tak ubližovat." zašeptám. "Hele víš, nejsem na tvé straně, ale...ono pokud jsi měl takové rodiče, jaké jsi měl, tak je malá pravděpodobnost, že bys měl v hlavě pořádek," lehce se usměje. "nebudu ti lhát, když...Changkyun přestoupil za mnou na školu, byl na dně...byl stroska. Nejedl, nespal, nežil, byl bledý, nebyla s ním řeč...snažil jsem se z něj dostat, co se dělo, co se děje, proč je takový...když...se mi potom svěřil, tak...jsem mu řekl, ať prostě všechno spojené s tebou vezme a že to spálíme...že spálíme to pouto, začneme novou kapitolu...slíbil, že to udělá, ale já vím, že...nezničil jedinou věc, která je s tebou spojená." jemně se na mě usměje a já vytřeštím oči. "A-Ani...ani já nic z toho, co s ním mám spojené nevyhodil." hned vyhrknu. Překvapeně se na mě zadívá a usměje se. "Nikdy na tebe nebyl schopný zapomenout, teď když tě vidím, tak mi dochází, že...všichni jeho ex byli jako tvoje kopie...nebo spíš jen náhražky," lehce se zasměje. "ani jeho aktuální přítel, Minseok, není vyjímka...všichni jeho ex stojí za nic a ždímou z něj peníze." povzdechne si a já vytřeštím oči. "Já...od té doby, co jsem zjistil, že jsem gay a...uvědomil jsem si, že jsem ho taky miloval...s nikým jsem nebyl, nešlo to," zakroutím smutně hlavou. "ale přál bych si, aby...aby byl šťastný." zašeptám smutně. S Jooheonem jsme si...nevídaně hezky popovídali. Myslel jsem, že jako Changkyunův nejlepší kamarád mě bude nenávidět, seřve mě a vynadá mi, ale...on byl nevídaně příjemný a moc hodný. Dlouho jsme řešili minulost, pak přítomnost a po cestě na vyšetření i budoucnost a já...se po dlouhé době cítil opravdu uvolněně. I když mě bolel fakt, že je Changkyun zadaný, ale...chci aby byl šťastný. I pokud to nebude se mnou.