Changkyun

S povzdechem doma odložím papíry a ovladačem vypnu hudbu, která mi jemně hrála z reproduktorů. Zakloním hlavu a natáhnu se na sedačce s pocitem jakoby mě něco táhlo k zemi a já neuměl vysvětlit co. Ale moc dobře vím, čí je to chyba. Jooheon do mě pořád šije, pořád chce, abych mu řekl, jak mi je, ale já ani nevím. Na jednu stranu ve mně dřímá zlost a smutek a já ani nevím, co všechno dohromady. Ale na druhou stranu, mám radost a nenávidím se za to. Nenávidím se, že mi srdce poskakuje, kdykoli ho vidím. Jako idiot chodím domů jinou cestou, i přesto, že se pak musím vrátit zpět do nemocnice pro auto, jen proto, abych prošel kolem kavárny, abych ho zahlédl ve výloze. Pokaždé mi radostí poskočí srdce. Konečně je tam, kde ho vidím, od té doby, co mi zmizel ze života, jsem se cítil prázdně, jakoby někdo vzal mojí duši a roztrhl ji na dvě části, ale teďˇ...pomalu se zaceluje zpět. 

„Brou, přinesl jsem pizzu," trhnu sebou, když křápnou dveře a bytem se rozlehne Jooheonův hlas. „v pátek má Kersee narozeniny, tak bude v nemocnici malá oslava na sesterně." vykládá, zatímco něčím šmátrá v kuchyni. Jen tiše odpovídám. 

„Nic pro ni nemám." povzdechnu si a zaúpím nad tím, že má za pár dnů narozeniny a já nemám ani jeden dárek. Jooheon se zasměje a plácne mě po koleni, abych mu uhnul stranou na sedačce. Nohy hodím na zem a posadím se.

„Vypadáš přešle." začne, vždycky začne. Nejdřív je to nenápadně. Chvíli si říkám, že měl jít na psychologa. 

„Ani ne, jsem jen unavený." povzdechnu si a promnu si spánky. Ukousne si pizzy a nakonec přikývne s tím, že to nechá být. Což jsem rád. Vezmu do rukou papíry a projdu si několik zpráv, co si potřebuji nastudovat, jelikož je dost těžké umět vše, člověk spoustu věcí zapomene, je důležité se pořád vzdělávat a je ještě důležitější nebát se ukázat a přiznat si, že si to nepamatuji. Protože chyba z nevědomosti je tisíckrát horší než pár hodin studia nad tím, co můj mozek považoval za nepodstatné. Zvednu se z gauče a dojdu do své ložnice, kde sebou plácnu na postel a přemýšlím, zda jít spát nebo ještě chvíli koukat na film, zatímco slyším jak Jooheon projde dveřmi do koupelny.

Otevřu trhnutím oči a rozespale zamručím, když zkroucený ležím na posteli a moje tělo se snaží zvláštními způsoby schovat pod mikinu, aby mi bylo teplo. Mrknutím oka se podívám na hodiny na nočním stolku. 3:40. Promnu si kořen nosu a převalím se na bok. Ale je to jako kletba. Ve chvíli, kdy se snažím usnout můj mozek vypustí nespočet myšlenek. I když si říkám, že nemám na nic myslet, i když se o to snažím. I když zkouším ty rady z internetu a myslím na oceán bez konce, představuji si prázdnotu moře a to, jak se houpu na vlnách a nechávám se unášet příjemným mořem, zatímco kolem mě šumí vlny, moje myšlenky hned zabočí zpět k němu. Zabočí pryč a z klidného moře je vodopád za vodopádem myšlenek a vzpomínek, hlasů a míst, kterým bych se chtěl nejradši vyhnout. Po hodině se snaže to vzdám. Prášky mi nepomůžou, na to je už moc brzo, ani bych neusnul, jen by se ty látky snažili moje tělo uvést do spánku a já bych akorát usínal a usínal v průběhu celého dne a únavou bych se mohl dopustit chyb. Proto zvolím druhé řešení, přesně opačné. Probudit se do plna. Převléknu se z nepohodlné kalhoty, ve kterých jsem zvládl spát většinu noci a teď v nich nezvládnu ani cestu do koupelny. Hodím je do koše na špinavé prádlo, který už přetéká. S každým kusem oblečení, co do něj přihodím, si říkám, že bych měl dát tu pračku, ale vždycky si řeknu, že to udělám příště. S povzdechem tedy nakonec vezmu pár kusů oblečení a hodím ho do pračky, kterou následně zapnu. Převléknu se v ložnici do tepláků a trika, přehodím přes sebe mikinu a do kapsy si dám sluchátka a telefon. Díky tomu, že máme byt, kde nepotřebuji sebou tahat klíče. Vynález! 

Zabouchnu za sebou dveře potom, co se obuji do běžeckých bot a vyjdu ven na ulici. Vzhledem k tomu, že je jaro, tak venku v tuto dobu začíná už pomalu svítat. Není to úplně rozbřesk, ale paprsky slunce už se lehce šplhají na naší polokouli. Do uší si dám sluchátka a zapnu si svou oblíbenou hudbu. Tentokrát to není tlukot srdce, i když je pravda, že ho stále poslouchám, pro zopakování. Tentokrát si pustím něco na energii. Za rychlých tónů se dám do pomalého kondičního běhu. Přeběhnu prázdnou silnici. Do práce sice už vyjíždí několik lidí, ale stále je jich málo. Rozeběhnu se přes ulice do parku, kde začnu pomalu běhat. Usměju se na rozespalé lidi, kteří tu venči psy. Mají na sobě pyžamové kalhoty, chlupaté ponožky a obnošené pantofle, jsou rozcuchaní a neustále zívají a přes to vše mají na sobě hozený módní a slušivě vypadající kabát, je to veselé.

„Panebože, on omdlel." trhnu hlavou a zadívám se na park, kde na zemi leží člověk. Lidé se k němu seběhnou, tak se hned rozeběhnu také. 

„Ustupte, jsem doktor." proderu se davem. Konečně tu hlášku můžu říct! Vždycky jsem jí viděl ve filmech a konečně je i moje šance. Lidé odstoupí a já se zadívám na vysokého muže, jak zhluboka oddechuje a leží na zemi. „Pane, slyšíte mě?" poplácám ho po tváři, přikývne. „Řekněte mi, jak se jmenujete." navedu ho, aby mluvil a mezitím kontroluji jeho tep a stopuji čas na hodinkách.

„Son Hyunwoo." zašeptá, popoženu ho, aby mi řekl svůj věk, kde bydlí, jaké má záliby, zatímco ho tím udržuji při vědomí, tak mu kontroluji dech a opatrně prohmatám jeho boky a hruď zda nemá nějaká zranění. 

„Zavolejte sanitku," řeknu mezitím, co ho kontroluji. „nic to nebude, odvezeme Vás do nemocnice a tam Vám uděláme pár vyšetření." usměju se, a když slyším sanitku, tak řeknu lidem, aby sem záchranáře navedli. „to mě poser." promnu si spánky, když ze sanitky vyběhne, kdo jiný, než Wang Kayee. Za ním utíká Bambam, myslím, že jsem slyšel, že kdysi dělal učitele, ale jednou, když uklouzl a zlomil si nohu, tak pro něj jela sanitka a on se v tom vzhlédl, nastoupil znovu do školy, aby mohl jezdit v sanitce. Bambam utíká, kope u toho nohama dozadu a vykřikuje stále dokola slova Baaaaam Baaaaam tak,aby to znělo jako houkání sanitky, zatímco ta jim ujíždí po ulici, protože při tom všem nejspíš nechal odbrzděné auto.

„Jsme tu- Kurva, Bambam!" vykřikne Kayee a Bambam se zděšeně otočí a za stejného běhu a křiku se rozeběhne chytit sanitku, která pomalu nabírá rychlost. Ježiši. „ Tak co tu máme?" zadívá se na mě Kayee. Promnu si spánky, to tady jezdí jenom tihle dva pošuci? Nebo když dispečerka na centrále slyšela to, že je tu doktor Lim Changkyun, tak zavolala je dva, aby se mi pomstila? 

„Son Hyunwoo, 28 let, tlak hodně nízký, nejspíš nedostatek cukru, mžiky před očima, ale reaguje, omdlel, je dost možné, že má lehký otřes mozku – proč ti to vůbec říkám, když mě neposloucháš!" vykřiknu, zatímco Kayee přemýšlí, jak dá dolů lehátko, se kterým sem přiběhl. Promnu si spánky. Bože, to je den. „Takhle," ukážu mu, jak se dají dolů nosítka. S lidmi kolem pomalu Hyunwoo nadzvedneme a položíme ho na nosítka. „pojedu s Vámi." přikývnu a rozejdu se s ním k Bambamovi, který konečně dohonil sanitku a přijel s ní zpět k nám. Nasedneme do sanitky a rozjedeme se do nemocnice. Zatím Hyunwoo změříme tlak a já jej detailněji prohlédnu. 

Jakmile přijedeme do nemocnice, tak vystoupím ze sanitky a poděkuji bohu za to, že jsem tuhle ďábelskou jízdu přežil. Jedno se musí nechat. I když vám zbývá pět minut života a jste 45 minut od nemocnice. Bambam vás sem doveze a ještě vám 4 minuty a půl zbydou. Pokud neumřete s ním v sanitce, tak snad nikdy. Myslím, že i smrtka je jako: na tohle nemám.

„Changkyun?" zvednu hlavu a protočím oči nad Woozim, který na mě pozvedne obočí, jako co tu děláš. Mávnu rukou.

„Dneska máš příjem? Myslel jsem, že dneska je tu Siwon." pomůžu Kayeemu s nosítky ven dřív než toho chudáka převrhne na parkovišti.

„Zažádal o volno, takže voila, jsem tu." protočím oči a on se rozmáchne rukama.  

„Tak co tu máme, sestro, odvezte ho jedničku a tomu muži dejte kabát," ukáže na mě ve snaze referovat scénu z Avangers infinity war se slavnou větou: tomu muži dejte štít. Protočím oči, a když mi sestra přinese plášť, tak se s Woozim rozejdu na příjmový pokoj jedna. „tak co mu je?" začne ho Woozi prohlížet.

„Upadl v parku, vyšetřil bych ho na otřes mozku, musela to být rána, řekl bych nedostatek cukru, má taky hodně nízký tlak." přikývnu a řeknu mu vše, co jsem zjistil a naměřil v sanitce. Woozi přikývne.

„Díky." zadívám se na Hyunwoo, který pomalu otevře oči. „To nic, je to jen maličkost, kdo je váš praktický lékař?" usměju se. 

„Jednoho mám u rodičů, ale asi 5 let jsem tam nebyl." zašeptá. Vytřeštím oči.

„Ježiši," zasměju se. „dáme vás dohromady," přikývnu. „nejdřív ho vezměte na rentgen hlavy, zda je vše v pořádku, odeberte mu krev a dejte jí do laborky, ať máme výsledky, potom mu dejte najíst, nejlépe nejdřív nějakou sušenku z automatu a pak jídlo z kantýny," Zadívám se na sestry. „vy se moc nezvedejte, mohl by jste sebou seknout, jak by jste vstal." usměju se. 

„Kde jsi?" zasměje se hlas, když vyjdu z příjmu a rozejdu se do ordinace, zvednu hlavu a zadívám se na Jooheona, který protočí oči. Po cestě jsem se stavil na recepci, aby mi dali náhradní klíče od ordinace, vzhledem k tomu, že jediné, co sebou u mám je telefon a sluchátka.

„Přišel jsem si, jak v doktorských seriálech, kámo, i jsem pronesl větu: ustupte, jsem doktor!" zasměju se. Jooheon mě plácne po rameni.

Po pár hodinách dojdu znovu na příjem. Usměju se, když vidím, že Hyunwoo zrovna pouští.

„Jak je vám?" zadívám se na něj. Usměje se s tím, že už je mu dobře. „Skvělé, jestli chcete, jsem tu praktický lékař, můžete chodit ke mně na vyšetření, je nebezpečné nenavštěvovat lékaře, už jen kvůli pravidelným prohlídkám." zadívám se na něj vážně. Přikývne.

„To zní dobře." usměje se. Kývnu na něj, ať jde za mnou. 

„Jooheon založ mu zde kartu, zatím mi řekněte jméno svého lékaře, zavoláme mu, aby nám zaslal vaší kartu a vy nemuseli nikam jezdit, jinak výsledky krve budou za 4 dny, takžeee v pondělí se stavte, ať víme, co to bylo." usměju se. Hyunwoo přikývne. Vypadá jako fajn chlap. Jooheon s ním sepíše údaje do karty a napíše si jméno jeho doktora. Hyunwoo přišel na několik návštěv a musím říct s každou jsme si padli víc a víc do oka. Nakonec jsme se spřátelili, několikrát byl i u nás doma na pivě a filmech. Řekl nám, že má snoubence Minhyuka a vyprávěl nám veselé příběhy z doby, kdy se poznali. 

Uběhlo několik týdnů. V kavárně jsem od té doby nebyl ani jednou...nechtěl jsem. Bál jsem se toho, co se stane, když ho znovu uvidím.

„Changkyun, máme příjem, za deset minut tu bude sanitka, autonehoda, připravím lůžko 10, a když tu bude muset zůstat, tak ho dáme na dvojku, ta je volná." kývne na mě Jooheon, když naléhal, abychom na příjmových směnách byli spolu. Protáhnu se na židli a zadívám se na sestry, jak chodí na přijmu od lůžka k lůžku. Zatímco já sedím u velikého komplexu stolů veprostřed. Upiju si kávy, když je skoro 12 večer a zívnu. Nemám rád dlouhé 16ti hodinové směny na přijmu. Naštěstí pak mám volno a pozítří mám nádhernou 24hodinovou směnu. Upravím si plášť a zvednu hlavu, když vidím blikající světla sanitky. Sestry se hned rozeběhnou k sanitce. Podle toho, jak ta sanitka vypadá obouchaně a nesvítící nabourané pravé světlo hádám, že je to Bambam a Kayee. Další sanitka, která kvůli nim půjde na opravu. Vůbec se divím, že tu ještě pracují. Rozejdu se na místo, kde bude pacient ležet, a zatímco se otočím k sestře pro rukavice, tak se otočím a vytřeštím oči, když vidím toho, koho přendali na postel. Srdce se mi zastaví a já se zadívám do bolestně zkřivené tváře, která je pořád neuvěřitelně nádherná.„Doktore Lim?" vyruší mě hlas sestry. Trhnu sebou a na chvíli zaúpím.

„Kde je Woozi, může si vzít tohohle pacienta." povzdechnu si.

„Lim Changkyun, složil jsi přísahu, navíc Woozi má teď pauzu a je nespíš na druhé straně nemocnice." poznám hlas Jooheona. Povzdechnu si. Má pravdu, nebuď dětinský, Lim Changkyun, teď to není Kihyun, teď je to pacient. 

„Dobrá, co se stalo," začnu, zatímco se k němu nahnu, vidím, jak na mě vytřeští oči. Kayee mi kupodivu poskytne dobré informace o tom, jaká byla nehoda, co se stalo, jeho tlak a všechny ostatní náležitosti. Přikývnu. „sestro Kim, vyřiďte to s policií." kývnu na ní, aby došla za strážníky, kteří stojí opodál s tím, že pacient bude vypovídat k nehodě, jakmile ho ošetříme a vyloučíme ohrožení na životě. Když tuto větu pronesu, tak se nevídaně zatřesu strachem. Vzchop se, Changkyun. 

„A-Aau." vypískne bolestně, když rukama přejedu po jeho bocích. Vytřeštím oči a srdce se mi bolestně stáhne a já bych nejradši začal plakat s tím, že nechci, aby ho cokoli bolelo. 

„Vypadá to na frakturu hrudníku, lehký otřes mozku, povrchová zranění nejsou vážná, pánev a páteř se zdají v pořádku. Odvezte ho na rentgen a naberte mu krev, rány mu vydezinfikujte a ošetřete, odvezte ho po rentgenu na dvojku a pak mi zavolejte, jak tu bude." přikývnu. Kihyun vystřelí rukou ke mně, aby mi chytil ruku. Překvapeně se na něj zadívám.

„B-bojím se." zašeptá. Vytřeštím oči. Mělo by mi to být jedno, měl bych se smát, vytrhnout se jeho ruce a říct mu ‚Haha, to je to, co sis zasloužil.' a nechat ho být. Ale místo toho moje hloupé srdce začne křičet, abych ho utěšil, abych mu pomohl.

„Napíchněte mu kapačku s léky na uklidnění," začnu vyjmenovávat lýky a dávkování. „půjdu s vámi na rentgen." Přikývnu a kývnu na Jooheona, aby tu to tu pohlídal, zatímco vytáhnu pager a zapnu ho. Cestou na rentgen se zastavím na recepci. „Volá se doktor Woozi, doktor Woozi na příjem, mám tu pacienta na rentgen po autonehodě, potřebuju, abys byl na příjmu." vypnu rozhlas, a zatímco sestry tlačí lůžko, tak se rozejdu za nimi.