Changkyun

Pozvednu obočí na hlasité studenty, kteří dělají nepořádek ve školní knihovně, ve které právě sedím. Na stole mám několik knih, ze kterých si dělám výpisky do sešitů. Už je šlo okřiknout několik studentů, ale vždy vydrželi chvíli mlčet, než se znovu začali hlasitě smát a hulákat po sobě. Hlasitě si povzdechnu a zaklapnu knížku. Srovnám si brýle, které mi pomaličku klouzali po nose až na jeho špičku a zvednu se z pohodlné židle. Rázným krokem se k nim rozejdu. Cítím na sobě pohledy ostatních. Dojdu až k nim a hlasitě si odkašlu. Jakmile si mě všimnou, tak ztuhnou.

„Pokud vám to nedošlo, tohle je knihovna, lidé se tu na rozdíl od vás učí, pokud chcete dělat bordel, běžte jinam nebo se učte jako všichni tady, pokud se vůbec chcete dostat z toho podprůměru, co teď máte." uchechtnu se.

„J-Jistě." hned přikývnou a ztichnou, zatímco se vrátím s vítězným úsměvem na svoje místo. Znovu se začtu do knih, tentokrát v příjemném tichu, kvůli kterému lidé do knihovny chodí. Nevychloubám se, ale svůj poslední ročník na škole si užívám. Jakožto premiant všech svých ročníků a jako jediný, který hned po vystudování a přebrání diplomu, nastoupí jako doktor do nemocnice Calpheon, tu mám trochu respekt. Studenti ke mně vhlíží a já se na jednu stranu dmu pýchou. Je to vše moje zásluha, hned v prvním ročníku mi Hyunshik řekl, že mi nebude nadržovat, nebude se za mě v nemocnici přimlouvat a já mu poděkoval, nechtěl jsem, aby lidé vznášeli drby, i když stejně si myslím, že to přijde. Po studiu normálně studenti nastoupí do nemocnic nebo do klinik jako učni, pomáhají starším a doktorům, aby se zaučili a až po pár letech z nich bude doktor. Mě nemocnice, po zhlédnutí mých výsledků, nabídla hned ordinaci. Budu moct mít vlastní ordinaci v nemocnici jako praktický lékař, zatímco se budu chodit zaučovat na kardiologii. Jakmile se tam zaučím, tak budu moc provádět vyšetření i tohoto typu. Ne, nejsem chirurg, zjistil jsem na této škole, že na to nemám, nevadí mi krev ani precizní práce, ale precizní práci vadím asi já. Než abych raději někoho zabil, uznal jsem, že to není pro mě, i když je to něco, co bych chtěl dělat, raději budu dělat něco, v čem budu dobrý, než se snažit v něčem, v čem mi není souzeno. Proto jsem se rozhodl, že chci být aspoň specialista přes srdeční onemocnění a léčbu. 

Když jsem byl v nemocnici na pohovoru a úvodním setkání a já s primářem probíral svoje záliby a zaměření, navrhl mi, že moje ordinace může následně sloužit jako praktická i jako kardiologie, vzhledem k tomu, že jeden kardiolog tu už je, mohli bychom si navzájem pomáhat. Na moje prosby, aby Jooheon mohl být můj asistent, pomohl i fakt, že Jooheon dostudoval dva roky přede mnou a v nemocnici už pracuje, mi vyhověli. Sbalím knížky a vrátím je postupně do regálů. Vyjdu z knihovny a zapnu si zimní kabát a uvážu si kolem krku šálu. Do uší si dám sluchátka a spustím svojí oblíbenou hudbu. Jooheon se tomu směje, ale možná je to díky tomu mi kardiologie tak jde. Můj hudební play list se totiž skládá ze srdečních úderů. Mám v telefonu zvuk každé srdeční choroby od těch malých šelestů až po závažné onemocnění. Jen díky tomu poznám na prvních několik úderů, co je špatně. Za zvuku úderu srdce se rozejdu domů. Jelikož Jooheon už nemohl bydlet na koleji, tak jsme se rozhodli, že si najdeme podnájem spolu, abychom mohli stále pokračovat v tom našem spolubydlení. Aspoň do té doby než si někoho najdeme, někoho na vážný vztah.

Už jsem na něj zapomněl, je to přeci jen 9 let, co jsem ho viděl. Nejspíš je teď šťastný ve své rodině, zatímco pracuje jako doktor v jedné z těch soukromých klinikách. Od toho, co mě Jooheon donutil, abych se odvázal na našem maturitním večírku, jsem zkoušel nějaké randění, ale nevyšlo to, většinou jsme randili pár měsíců nic vážného. Většinou jsme se rozešli ve zlém, oni po mě křičeli, že myslím na někoho jiného, zatímco já jsem po nich křičel, že oni ale s někým jiným spí. Nebyli to dlouhé vztahy a asi bych ani neřekl, že jsem někoho z nich měl opravdu rád. Spíš jsem nechtěl být sám, jak jsem zkusil jednou s někým být, nechtěl jsem přijít o ten pocit, že na věci nejsem sám, že mám někoho, kdo mi bude pomáhat. Projdu vstupními dveřmi a zasměju se, když vidím Jooheona, jak má nohy hozené v kýblu s nejspíše teď už ledovou vodou a zlomeně, ještě ve svém pracovním oblečení, ležo-sedí rozvaleně na hnědé sedačce, zatímco v televizi běží Simpsonovi. Svléknu si kabát a odložím tašku. Šálu pověsím na věšák a boty hodím do stojánku u dveří. Přezuju se do pantoflů a rozejdu se do bytu. Cestou se stavím v kuchyni, kde protočím oči a dám znovu ohřívat ledové jídlo v mikrovlnce.

„Jooheon." drbnu do něj. Trhne sebou, když se vzbudí.„Kyun, čau." promne si pomuchlaný obličej a vytáhne zmrzlé nohy z kýble. Hodím po něm ručník. 

„Jaká byla směna na přijmu?" zasměju se. Zaúpí s tím, že to bylo příšerné. Na to se také netěším. I přes to že budu, jako praktik budu přeci jen prvních pár měsíců i pod cvičením na kardiologii, tak jako tak budu na několikrát na přijmu.

„Strašný, dvakrát mě lidi pozvraceli, jednou jsem na tom uklouznul a po třetí byla hromadná bouračka na ulici kaštanka a ne ty, lidi nebyli ve vážném stavu, ale všichni chtěli ošetřit a zrovna Jaebum a Youngjae se rozhodli, že si dají pauzu a neuslyší hlášení, takže jsme tam lítali ve třech....do toho mě ještě ten debil ze sanitky nabaloval, zatímco jsem ze sebe otíral zvratky." zaúpí. Se smíchem pozvednu obočí.„Kayee? Ze sanitky?" pozvednu obočí. Prskne na mě rychlé jo.

„Chápeš, co mi ten imbecil řekl? Řekl mi: Kdybych věděl, že svlíknout tě je tak lehké, pozvracel bych tě už dávno,'" vyjekne. Začnu se smát a plácnu sebou k němu na sedačku, zatímco se směje taky. „řekl jsem mu: Kayee...proč bych kurva chtěl, abys mě pozvracel," chrochtá mezi smíchem. „dokonce i chudák paní, která měla křeče v žaludku a byla celá zelená, se smála. Kayee potom zahanbeně utekl," oba se dlouho smějeme. „už se těším, až k nám nastoupíš a já konečně nebudu tyhle jeho řeči snášet každý den." přikývne s úsměvem. Dívám se chvíli na televizi než Jooheon zaúpí s tím, že jde do sprchy a spát, protože další den ho čeká dlouhá směna. 

Po několika zkouškách se spokojeně usměju na foťáky, zatímco v rukou držím diplomy a rodiče dojatě plakají. 

„Je z tebe doktor, brou!" zasměju se, když Jooheon vzlykne a skočí mi kolem krku s kyticí. Protočím se smíchem oči, ale nakonec přikývnu.

V nemocnici bylo vše skvělé. Jakmile jsem podepsal smlouvu a prošel ordinací, na které bylo napsáno Lim Changkyun, tak jsem spokojeností skoro vrněl. Jooheon se prodral skrz mě hned dovnitř a zabral si svůj stůl a začal si na něj vykládávat různé blbinky. Se smíchem také projdu dovnitř a pohladím bílý stůl a sednu si za počítač.

„Tak co vás trápí." zasměju se a zadívám se na prázdnou židli. 

„Aaaah, mé bolavé srdce." zahraje Jooheon scénku a posadí se na židli a chytí se za srdce. Plácnu ho po rameni. Prvních pár směn bylo v klidu, jelikož jsem se podělil s pacienty od jiných doktorů začal jsem pracovat skoro hned. Lidé nejdřív byli skeptičtí, byl jsem mladý doktor, sotva jsem dostudoval, ale po několika diagnózách jsem sklidil jejich chvály a důvěru. Prvních několik měsíců jsem neměl na nic čas. Nosil si práci domů, neznal skoro žádného svého kolegu. Jooheon byl skvělý asistent, vyžíval se v tom, že si může s lidmi povídat, zatímco s nimi vyplňuje základní údaje. „Nepůjdeme na oběd? Je tu skvělá kavárna kousek." usměje se na mě Jooheon. Zakroutím hlavou, zatímco jím studený oběd v zázemí své ordinace. 

„Mám pak ještě stáž na Kardiologii a pak se půjdu podívat na operaci srdce, kterou provede primář a pak půjdu asi za Minseokem." přikývnu. Jooheon přikývne s tím, že toho mám hodně a já přikývnu. Minseoka jsem potkal pár týdnu, co jsem sem nastoupil, přišel s tím, že ho bolí často hlava, byla to klasická migréna, ale předepsal jsem mu několik sezení, protože...líbil se mi a jak jsem zjistil, i já se líbil jemu, a nakonec jsme spolu začali chodit. Jooheon mi ho vyvrací, nelíbí se mu, jenže i přesto, že on byl ten, kdo mi pořád říkal, abych si někoho našel, tak se mu nelíbil nikdo s kým jsem, byť jen chvíli chodil.

„Mami." pozvednu obočí, když se otevřou dveře s dalším pacientem a polije mě panika.

„Ahoj, broučku, hlavně nepanikař, jen mě bolí zápěstí." mávne rukou přikývnu a nechám ho, aby se posadil ke mně na židli. 

„Jedna mamka Minnieeee," zahihňá se Jooheon, zatímco mi přinese prázdnou kartu. „budeš tu chtít založit kartu?" mrkne na mě Jooheon, i když jí rovnou přinesl.

„Samozřejmě, nenutil jsem ho studovat, abych pak chodil k někomu jinému," zasměje se máma. Protočím oči, a zatímco já prohmatávám jeho zápěstí, Jooheon zapisuje náležitosti, co mu máma diktuje. „ale spadl jsem, když jsem myl okna a blbě jsem si to zápěstí skroutil, řekl jsem si že to je jen naražené, ale když je můj pohledný syn doktor, tak jsem si řekl, že se půjdu pochlubit, pak se mnou hezky půjdeš ven a rozloučíš se! Říkal jsem tam v čekárně, že jsi můj syn a oni mi to nevěřili." vypískne a nafoukne tváře. Se smíchem zakroutím hlavou nad tím, že se mi to jen zdá.

„Dobře, podle hmatu to není zlomené, ale stejně bych byl raději, kdybys zašel na rentgen, ať máme jistotu, vypíšu ti žádanku a Jooheon půjde s tebou." usměju se vše sepíšu, zatímco Jooheon dopíše kartu a vyjdeme ven.

„O víkendu bude táta grilovat, tak se zastav...i s Minseokem a Jooheon ty konečně pozvi toho saniťáka, o kterém pořád mluvíš." zasměje se. Jooheon něco zaprská, ale nakonec přikývne s tím, že teda taky dorazí.

„Tak pa, mami, opatrně na tu ruku." usměju se a vtisknu mu pusu na tvář. Protočím oči nad tím, jak se pyšně rozhlédne po chodbě, kde čekají pacienti a dívá se po nich stylem ‚Vidíte, vy nevěřící slepice? Já vám to říkal, ha!' Jooheon se s mámou rozejde na rentgen, zatímco pozvu dál dalšího pacienta a na chvíli zastanu práci i sestřičky. 

„Tenhle víkend nemůžu, pojedu s přáteli na chatu," zašeptá Minseok, zatímco ležíme nazí v posteli a přitiskne se na mojí hruď. Trochu sebou trhnu, když o tom slyším poprvé, ne, že by se mi nelíbilo, že někam jede, spíš mě mrzí, že tam jede beze mě, ale každý má své přítele, asi bych také jel sám, kdybych jel někam s Wonha, Hyungwonem, Kersee, Suzy a Jooheonem, tak to nechám být. „myslíš, že by jsi mi trošičku přidal?" zavrní a vtiskne mi pusu.

„Jasně, kolik budeš potřebovat?" usměju se. Hned nadšeně zavrní a přesune se obkročmo na můj klín.

 „Mh, tolik, kolik mi dáš." skousne si ret.

„Vážně jsi mu dal tolik?" vyjekne Jooheon, zatímco si dělám kávu. „Nejsi chirurg, Changkyun, peněz máš dost, ještě když máš dvě praktiky a primář z tebe uchcává, ale nevyděláváš ještě majlant na to, abys mu dával takový prachy!" vypískne Jooheon. Protočím oči.

„Kdyby mě to mělo zruinovat, tak mu ty peníze nedám, je to můj přítel," povzdechnu si, zatímco Jooheon šije s tím, kam vlastně jel a jaké přátele myslel a já ani nevím, co mu na to říct, protože to nevím. „nájem platíme napůl, jak říkáš, mám dvě praktiky a nejlevnější zrovna nejsme. Plat mám vysoký, protože mi primář nadržuje, protože tu nejsem ještě ani celý rok a většina pacientů přechází ke mně a stále nový se ke mně hlásí, mám víc pacientů než doktoři, co tu jsou 20 let. Peníze si šetřím do budoucna na vlastní dům," Pokrčím rameny. „sám víš, že jsem si dokázal za pár měsíců našetřit na polovinu auta a zbytek si vzal půjčku, tak nevidím problém, dát pár tisíc svému příteli." protočím oči. Jooheon pokrčí rameny s tím, že je to moje věc. 

„Dneska máš dlouhou?" protáhne se po tom, co nám začne obědová pauza. Přikývnu. Dnes mám ordinační dobu do 17 hodin a následně jdu na 3 hodiny na příjem, než přijde doktor na noční. Nejvíc se těším na příští měsíce, podle rozvrhu má spoustu doktorů dovolenou, dokonce to bude tak, že budu muset být na přijmu celý týden i 16ti hodinové směny. 

„Jo, ale jen na pár hodin, co ta kavárna tady, mají tam něco slaného? Nemám rád sladké." povzdechnu si.

„Jo, půjdeme tam!" vyjekne nadšeně. „Já tam ještě nebyl, sestry tam chodí a říkali, že super." zasměje se. Přikývnu a přehodím si přes plášť slabý kabát a zamkneme ordinaci.

„Ahoj, Kersee, Suzy." zamávám na ně, když procházíme kolem recepce. Obě na nás zamávají, zatímco se baví s těhotnou ženou, obě dělají na gynekologii, Kersee jako doktorka a Suzy jako její sestra. Wonho dělá na pediatrii a pro Hyungwona nebylo lepší zaměření než být na rentgenu, kde jediné, co musí dělat, je mačkat čudlík a posílat snímky. Rozejdeme se z nemocnice. I přesto, že nejsem na přijmu a jako praktik mít nemusím, mám u sebe pager. Nechci se vychloubat, i když je to pravda, primář Sungmin, který byl několikrát na pozorování mé stáže na kardiologii, usoudil, že mám lepší přehled, než doktor, který zde pracuje. Prosil mě, abych měl vždy pager u sebe pro případ, že přijde akutní případ, který bude potřebovat prošetřit v co nejrychlejším čase. Díky tomu, že jsem celou vysokou studoval zvuky srdcí a jejich význam, dokážu určit problém, nemoc nebo příznaky s 99% úspěšností. 

„Tak jsme tu." ukáže nadšeně Jooheon. Kavárna vypadá příjemně, navíc je krásných pár minut od nemocnice. Usměju se a pomalu vejdu dovnitř. Klučina s blonďatými vlasy hned přiběhne k baru a usměje se.

„Dobrý den- oh!" podívá se na mě. Pozvednu obočí nad jeho úlekem, když se na něj zadívám vidím, že se dívá na mě. Trochu se usměju. Vím, že jsem hezký, svoje černé vlasy mám vyčesané na jedná straně nahoru, zatímco po stranách mám vlasy lehce zkrácené a jen horní vlasy mám o něco delší, tak aby to hezky navalovalo, vím, že jsem sexy, i když je to vtipné, to říkat sám o sobě, ale Jooheon mi říkal vždy, abych si věřil a tak to dělám. Navíc po tom, co jsem v ordinaci dostal nespočet nabídek od matek, jestli nechci chodit s jejich dcerami nebo syny, nebo od babiček to samé s vnoučaty, začínám si o sobě hodně myslet. Usměju se na baristu a zadívám se na menu, které má nad hlavou a sklopím oči, když se ozve zvuk dveří zázemí. Jakoby se svět zastavil. Vytřeštím oči a zalapám po dechu. I přesto, že je to 10 let...i přes to, že mi není 15, ale skoro 26, i přesto, že jsem studoval srdeční tep přes několik let. Nepoznám, co za zvuk moje srdce vydá, nedokážu to ovládnou. Moje srdce se rozbuší, jako kdyby mi bylo znovu patnáct a já byl ten ustrašený kluk, který právě vyznal lásku někomu, kdo moje city pošlape a hodí mi je zpět bez sebemenšího slitování. Podívám se do tváře, která se za ty roky změnila do ještě nádhernějšího uměleckého díla, než byla kdy před tím. Vidím na něm, jak vytřeští oči, vidím na něm, jak zalapá po dechu a chytí se linky vedle sebe, jakoby měl upadnout. Nejspíš se nadechuje, aby spustil, co tu jako odporný buzerant chci, a ať okamžitě vypadnu, než zamořím jeho kavárnu svou špínou. Odtrhnu od něj své oči, kterými jsem ho probodával ledovými pohledy.

„Dám si jedno cappuccino, s sebou díky," zadívám se na blonďatého klučinu se jmenovkou Minhyuk. Kávu zaplatím a odstoupím od Jooheona. „počkám venku, tohle není kavárna pro buzeranty." zadívám se na Kihyuna a vyjdu ven, zatímco na mě Jooheon překvapeně kouká. Pořad je to tu, pořád nedokážu ovládnout to, jak buší moje srdce.