Kihyun

První měsíce jsem se všemu hrozně bránil. Každé věci, kterou Minhyuk zkusil, jsem se bránil a vzdoroval. Jenomže...díky bohu, že mi do cesty Bůh poslal zrovna Minhyuka. Protože on se nevzdal. A já konečně začal na konci třetího ročníku křehnout a nechával jsem ho, aby mi otevřel oči. Díky jeho empatii, díky tomu, že dokáže soucítit i s padajícím listem, jsem si začal uvědomovat, že oči, kterýma jsem dosud viděl svět...jsou slepé. Slepější nežli nevidomého. Oceňuji jeho trpělivost, ale byla na něm vidět radost, když jsem se přestal ošívat a konečně jsem přistupoval na jeho slova.

„Já prostě myslím, že to máš v sobě...nevíš to, ale...tobě nevadí gayové." Usměje se Minhyuk, zatímco ležíme na louce zády v trávě a díváme se na mraky.

„Jak můžeš znít, tak jistě." Zakroutím hlavou, zatímco moje oči sledují mraky.

„Víš hlavní věc je ta, že...tobě vůbec nevadí blízkost. Nevadí ti, když jsem na tobě nalepený. Necukáš sebou, když tě chytím za ruku. Netrháš sebou, když tě obejmu nebo se na tebe natisknu. Protože tobě to vnitřně přijde v pořádku. Stačí ale pár sekund, přepneš v hlavě na slova tvých rodičů a automaticky se přesuneš do módu, abys dal okolí najevo, že se ti to hnusí...přitom to prostě není pravda." Zadívá se na mě. Vytřeštím na něj oči a pohledem uhnu.

„To proto, že...Changkyunnie se mně normálně dotýkal...do určitého věku jsme se brali za ruku...objímali se a byli si blízko...a máš pravdu, mě to nepřišlo nikdy divné...až do chvíle, kdy na to vždycky někdo upozornil, jako bych se v tu chvíli lekl a potřeboval jsem to lží zakrýt." Nadechnu se a Minhyuk přikývne. Ví moc dobře, jak jsem pyšný. Pro něj je mé suché dík jako bych mu složil milion poklon. Povzdechnu si, když mě zalehne a začne mě objímat, že jsem jeho Kikoušek a bůhví co všechno. Protáčím oči.

„Já si chvíli říkal, jestli mě náhodou nepodvádíš a ty tu týráš Kihyuna." Dojde k nám Hyunwoo se smíchem. Minhyuk se ode mě odlepí a začne ho objímat a vymění si několik polibků. Je pravda, že...nikdy mi to nepřišlo nechutné, alespoň ne tak moc, jak jsem tvrdil ve svých slovech. Ne tak moc, jak se mě snažila má iracionalita přesvědčit. Na ně dva jsem si zvykl, takže mi nevadí jít s nimi teď do nákupáku na jídlo. Začínám mít pocit, že má Minhyuk pravdu, celou tu dobu. Jenomže mě to pořád děsí, jedna má část se brání tomu zjištění, protože...co potom? Co bude až zjistím, že jsem od sebe Changkyunnieho...odehnal úplně zbytečně. Co když jsem mu celou tu dobu ubližoval...a neměl jsem. Povzdechnu si a hlava mi těmi myšlenkami začne nepříjemně třeštit.

Poslední prázdniny před maturitním ročníkem strávím napůl s Jolin a napůl s Minhyukem a Hyunwoo. S Jolin letíme k moři a je to opravdu příjemné. Hlavně, když mě chválí, jak moc vnímá tu změnu a jak je ráda, jak to všechno dopadlo.

„Měli bychom se v předstihu, ještě před maturitou, začít dívat po dobrém místě pro tvoji kavárnu. Nerada bych, aby nám pak někdo vyfoukl dobré místo, takže bude dobré, když to zařídíme dopředu," usměje se na mě a já vytřeštím oči. „a tak, jak jsme se bavili...nebudeš to mít zadarmo, budu chtít ty peníze pak splatit, až se ti bude dařit, ale pomůžu ti postavit se na nohy a kavárnu rozproudit." Pohladí mě po ruce a já ji vděčně obejmu.

„Děkuju, Jolin, nebýt tebe...nechci ani myslet na to, kde bych teď byl." Sklopím hlavu a povzdechnu si. Pohladí mě ve vlasech a hned mě přivede na jiné myšlenky. Opravdu jsem si to moře s ní a blbnutí užil.

S Hyunwoo a Minhyukem jsem se ani necítil jako křen. Rodiče Hyunwoo mají farmu, dost daleko, ale i tak. Byli jsme tam dva týdny a já ani nepostřehl, jak rychle ty dny utekli. Staral jsem se o zvířata, učil se hospodařit. Jeho babička mi dala několik rad ohledně pečení, takové ty tajné babské rady, které už se skoro vytratili. Při odjezdu z farmy jsem se cítil o dost jiný, možná chytřejší, možná jsem měl zase o něco jinačí pohled na svět. A já cítil, že konečně začínám nacházet své pravé já. Cítil jsem, že možná brzy přijdu na to, kdo opravdu jsem.

„Rozhodně ti to nechci nutit, Kiki," zasměje se Minhyuk, když do mě šije hned na začátku roku. „ale bude ti osmnáct, známe se čtvrtej rok a ty jsi s nikým nechodil...o nikoho jsi neprojevil zájem, jen jsem řekl, že je možný, že se ti třeba holky nelíbí," pokrčí rameny, když na něj vytřeštím oči. „nebo třeba líbí, třeba se ti líbí holky i kluci, co já vím," zasměje se. „ale není dobrá doba na to, to zjistit? Vědět, co budeš očekávat, koho si chceš hledat? Koho ti mám hledat?" rozesměje se, chci protočit oči, ale na to ho moc nesnáším, nakonec se rozesměju taky.

„Já vím, já vím, jen..."

„Se bojíš...nemám pravdu?" zašeptá, když situace zvážní. Chytí mě za třesoucí ruce, které mám v klíně.

„Bojím se, že...když zjistím, že...jsem gay...budu se nenávidět, protože jsem mu celé ty roky neskutečně ubližoval...bez důvodně." Zašeptám. Nenávidím, jak se mi hlas třese. Nenávidím, když jsem takhle zranitelný. Tentokrát mi Minhyukova náruč a objetí přijde vhod. A já se rozpláču, plácám páté přes deváté a nevím, jestli vůbec Minhyuk mezi tou spletí slov dokáže pochopit, co se mu snažím říct.

„Kiki, to je v pořádku," usměje se na mě a vytáhne kapesníčky. „ano, ublížil jsi mu a hodně, nebudu ti lhát...ale byli jste děti," zadívá se na mě vážně. „a ty jsi byl z konzervativní rodiny, nebyl to tvůj názor, bylo jasné, že jako dítě, které se bojí rodičů, budeš jednat tak, jak chtějí oni. A pokud jsi gay, budu na tvé straně...a věřím, že jednou nastane den, kdy se uvidíte," chytí moje tváře a vážně se na mě zadívá. „bude vás to bolet, bude naštvaný, možná bude křičet, možná ti bude nadávat...ale pokud mu řekneš vše od srdce...jednoho dne ti odpustí...ne hned, ne za měsíc nebo rok...ale jednou přemůže tu bolest a odpustí ti, mh? A ty už nikdy nebudeš sám, už na nic nejsi sám...protože teď jsem tady já, je tady Jolin, Hyunwoo, Mark a ostatní...jsme tu všichni pro tebe a ty už nikdy nebudeš sám, mh?" usměje se a...já se rozbrečím víc. Debil blbej. Já nebrečím, před nikým. Ale teď bulím, bulím jako idiot, protože jsem šťastný. Konečně nejsem sám, konečně mám někoho, kdo...mě nikdy neodsoudí. Má pravdu, to...co jsem udělal nesmažu, Changkyunnieho odpuštění...nedonutím ho k tomu, ale...až přijde čas, až se mu budu moct omluvit, jednoho dne mi určitě odpustí. Snad.

„Jak vůbec vypadá, máš jeho fotku?" nalepí se na mě Minhyuk zvědavě. Vytáhnu telefon a trvá to chvilku, než vyšmátrám ve fotkách naši společnou fotku.

„Je to z devítky, chvíli před tím, než se všechno tak pokazilo." Povzdechnu si a píchne mě u srdce, když se zadívám na jeho tvář na fotce. Tolik mi chybí. Celé ty roky.

„Je moc hezký, líbí se mi," zahihňá se Minhyuk, celý se napnu. „má moc milý obličej a krásný úsměv. Úplně mu září oči štěstím, dáš mi na něj číslo?" pozvedne obočí a já ho prásknu do ramene.

„Nic ti nedám, máš Hyunwoo!" prsknu po něm. Začne se smát a ukazovat na mě prstem. Začneme se dohadovat a div si nevyšubeme vlasy.

S povzdechem si vážu kravatu. Dneska máme maturitní ples a večírek. Ne, že bych z toho byl nějak odvařený, jsem jeden z mála, který nemá doprovod...ne doprovod jako doprovod, ale doprovod, jakože je nezadaný. Povzdechnu si, zatímco Jolin nadšeně píská, jak vypadám nádherně a jak moc je pyšná. Našla prý skvělý objekt, kde by mohla být kavárna, dle jejích slov neexistuje lépe situované místo než to, které našla. Za dva dny tam máme jít na prohlídku, ale vzhledem k tomu, jak je z toho unešená hádám, že to bude to pravé ořechové. Zatím se jí totiž nelíbilo vůbec nic, z ničeho nebyla ani z poloviny takhle odvařená.

Připravím se, a když je čas, tak dojedu na zkoušku maturitního plesu. Pořád jsem neměl odvahu přemýšlet nad tím, jestli jsem gay nebo ne. Jsem srab, bojím se toho, co bych zjistil. Ale nechci na to myslet, ne teď. Užívám si večera, kdy je naše třída za hvězdy. Bambam dojatě bulí s tím, že jsme všichni jeho děti, protáčím oči, to my se starali o něj a nosili mu svačiny, aby neumřel hladem! A učili jsme ho s počítačem! Na párty po plese, která je u kamaráda Youngjaeho, se mi moc nechce, ale nakonec se tam Minhyukem nechám dotáhnout. Ale já moc nepiju, nikdy mi to nijak nechutnalo. Jen občas jsem si dal u televize sklenku vína, takže vypiju asi čtyři sklenky a pak stejně volám Jolin, jestli by mě vyzvedla. Pochválí mě, že jsem se neopil do němoty, sice se motám a opilý jsem, ale nejsem úplně na kaši. Po příjezdu domů se osprchuju a padnu do postele. Dívám se do stropu, zatímco poklidně oddechuju. Ani nevím, jak mě to napadne, ale...začnu si vybavovat dívky. Různé, co jsem někde viděl – ve městě, na plese, ve škole...ale necítím nic zvláštního. Nic zajímavého. Pomalu zavřu oči a vybavím si Changkyunnieho obličej. Jako bych ho měl jako obrázek před očima, začnu se zaměřovat na každý kousek jeho tváře, na jeho čokoládové oči...plné rty...na ďolíčky, když se usmíval. Vytřeštím do stropu oči, když...představa, že by mě Changkyunnie líbal...mě vzrušila, ne jako když jsem si představil, že bych líbal dívku, to se mnou neudělalo vůbec nic. Polknu, chvíli nevím, jestli je to vůbec možné, ale...čím víc fantazíruji, čím víc si představuji, tím víc rudnu a rukama si zakryju obličej. Já...jsem opravdu...gay.

Maturitu dokončím hrdě. S vědomým, že jsem gay. Se smířením, že jsem ublížil člověku, který mě bezmezně miloval. O to pro mě bylo horší, když jsem se po tom, co jsem zjistil, že jsem gay...rozhodl projít si truhličku s věcmi, které mám s Changkyunniem spojené. Vzpomínal jsem a pročítal si dopisy. Nejvíc mě psychicky zdrtilo vědomí, že nejen, že on bezmezně miloval mě. Já ho miloval taky. Nepřišlo mi to zvláštní, psal jsem mu srdíčka, nepřímo jsem mu vyznával lásku, jen jsem si to neuvědomoval. Jsem špatný člověk, to já mu dal tolik nadějí. On na rozdíl ode mě...ty náznaky chápal, možná proto jsem ho tolik zranil, protože on cítil tu naději.

Hodně mě to sebralo. Chvíli to vypadalo, že...mě Minhyuk nedokáže dát do pořádku. Chvílemi to vypadalo, že ani neudělám maturitu, když mám nervy naprosto v háji. Ale dal jsem to, dal jsem to, protože jsem kolem sebe měl pravé přátele. Nikdo z nich se na mě nevykašlal, ani po tom, když zjistili, co jsem zač. Stáli při mně.

Pohladím se po řetízku se srdíčkem, který mám na krku. Ten řetízek mi dal Changkyunnie, když jsem měl dvanácté narozeniny. Nikdy jsem nechápal, proč srdíčko. Nikdy jsem ho nemohl nosit, protože by mi rodiče udělali ze života peklo. Ale teď už můžu. Teď už...jsem takovým Kihyunem, kterým jsem měl vždycky být.