Kihyun

Cítím se neuvěřitelně volný. Jako bych všechny ty roky žil pod vodou bez možnosti nádechu a najednou...můžu volně dýchat. Můžu se dívat na televizi, můžu si číst, co chci, mohl bych dělat cokoliv, Jolin by mi nic nezakazovala. Nic mi nenakazuje, mám být pořádný a uklízet si po sobě, což pro mě není problém, ale nic z toho nejsou příkazy. Nechce, abych skákal, jak ona píská. Konečně...mám pocit, že můžu budovat svoje já. Konečně to můžu být já, bez přetvářky. Bez toho, aniž bych přemýšlel, co na to řeknou naši.

Skočím si ke kadeřníkovi, nechám si vlasy po stranách hodně zastřihnout a udělat undercut a vlasy nahoře si nechám rozcuchat a nagelovat. Najednou si přijdu tak jiný. Nemusím nosit oblečení, které mi nutili naši, nemusím vypadat ve svých 16 na 40. Upravím si koženou bundu, když vyjdu z kadeřnictví a zavřu s hlubokým nádechem oči. Cítím se tak volný, je to neuvěřitelný pocit. Dojdu si koupit kávu a procházím se po obchodech, konečně nemusím řešit čas, nemusím řešit nic, nemusím se třást, že mě uvidí naši a budou po mě řvát, že kašlu na učení. Měl jsem odejít už dávno.

„Co to máš?" svraštím obočí a zadívám se na papíry ležící na stole. Nezajímalo by mě to, kdyby na papírech nebylo moje jméno...a taky našich. Stačí přečíst pár řádků, abych věděl, že je to o opatrovnictví.

„Podepsala to a ani nemrkla," povzdechne si Jolin, když mi vysvětluje, že je teď vedená jako můj zákonný zástupce, naši se mnou nechtějí mít nic společného. „je mi to líto, Kiki." Pohladí mě po rameni. Zvláštní...není mi to líto. Nikdy to pro mě nebyli rodiče jako takový, nikdy jsem z nich necítil lásku. Možná jsem se cítil jako jejich sluha, možná spíš jako zaměstnanec. Ale neranilo mě to. Jen jsem rád, že to všechno proběhlo tak hladce.

Další ráno vstáváme společně. Chystám míchaná vejce, zatímco si Jolin sprchuje a zabere si koupelnu jako první. Dnes se jdeme podívat do školy, pohovořit s ředitelem a uvidíme, jak se mi škola bude líbit. I když tuším, že bude. Je obyčejná, žádná nabubřelá, bude to pro mě něco jiného. A budu se věnovat něčemu, co mě skutečně zajímá, něco, co mám skutečně rád. Po snídani se skočím připravit já.

„Vypadáš jako bad guy, Kiki." Zahihňá se Jolin, když si prohlíží moje vlasy. Pyšně se uchechtnu, když spolu vyjdeme z jejího domu. Škola není nijak daleko, 15 minut cesty autobusem nebo tramvají, 5 minut autem a něco málo přes půl hodiny pěšky. Jolin na svých jehlách určitě pěšky jít nechce, takže naskočím do jejího golfa a nechám se vést. Pevně se držím madla nad dveřmi, když přes ručku zaparkuje u školy a odkašlu si. Jednou s ní v tom autě umřu. Ale ne, opravdu ji mám rád. Dorapujeme skladbu z rádia od Eminema, vezmeme všechny dokumenty a vylezeme z auta.

Z ředitele se vyklubala ředitelka. A ne ledajaká, evidentně známá Jolin.

„Hwasa! No to mě poser na holý záda!" odkašlu si nad slovy Jolin, takhle přece ženský v jejím věku nemluví.

„Ty kráso, Jolin, vypadáš furt dobře!" začnou spolu kecat a mluvit o tom, jak jsou sexy, jak půjdou někam pařit a někoho si nabrnknou. A já mezitím splývám se zdí a čekám, kdy je konečně ta debata přestane bavit. „Tohle je Kihyun, jak jsem volala." Ukáže na mě Jolin, hned se představím.

„Ty jsi rozkošný, tak pojďte," vezme nás do své kanceláře. „tvoje známky jsou bomba, naše škola bude ráda, když tu místo kreténů, blbů, idiotů, naprostých debilů a podobně budeme mít někoho s mozkem," začne se smát a mě zacuká koutek. „ačkoliv mě překvapuje, že někdo, kdo se dostal s plným počtem bodů na vyhlášenou zdravku, se přehlašuje zrovna sem." Pozvedne obočí, pokrčím rameny.

„Je to syn Joyeon...je jasné, že z něj chtěla mít doktora." Podotkne Jolin trpce, ředitelka Hwasa hned chápavě přikývne.

„Jo, Joyeon byla kráva," zakývá hlavou a pak si odkašle. „promiň, Kihyun." Provinile se na mě zadívá, zatímco Jolin prská smíchy, raději se nevyjadřuju, jen zakroutím hlavou a snažím se splynout se židlí. „Zavolám ti tvého třídního, ať pro tebe přijde a představí tě třídě, určitě si najdeš spoustu kamarádů," Usměje se na mě a já přikývnu. Zvedne školní telefon, zatímco se s Jolin zvedáme z židlí. „BAMBAM KOUKEJ DOVALIT TU SVOJI PRDEL DO ŘEDITELNY, MÁŠ TU NOVÉHO STUDENTA." Zařve Hwasa do telefonu, odkašlu si, ježiši. Opravdu se můj třídní učitel jmenuje Bambam? Jako fakt? Není to jen nějaká prdel? Nevyskočí někde za mýma zádama skrytá kamera a nevychláme se mi půlka národa?

„Jeee, dobreeeej, ty seš ten noveeej, čáááu." Dojde k nám nějakej kluk, vlasy má na některých místech šedé, na některých růžové, nevím, jestli to byl záměr nebo nehoda. Vypadá jen o něco málo starší než já.

„To je Bambam, tvůj třídní učitel, je to čerstvý učitel a taky blbec, no, ale pořád tvůj třídní." Pokrčí Hwasa rameny. Opravdu Bambam???

„No, vlastně se jmenuju Kunpimook Bhuwakul, ale to si nikdo nepamatuje, takže mi všichni říkají Bambam." Pokrčí rameny.

„Fakt se tak jmenuješ, jo?" zaksichtí se Hwasa, bože můj, tohle je fakt škola nebo mě Jolin odvedla do ústavu?

Nicméně se nechám vést školou, ukáže mi, kde je kantýna, pořád se divně směje...furt nevěřím, že tohle je učitel, to už jde školství tak do...no...pekla?

„Tak třído, tohle je váš nový spolužák – Yoo Kihyun, přestoupil k nám ze zdravky," usměje se na všechny a já se mile pokloním. „sedni si k Minhyukovi," hádám, že je to ten, který na mě hned zběsile mává. „provede tě zbytkem školy, okopíruj si od něj sešity a zbytek věcí ti předám zítra, nevím, kam jsem to dal, tak ty materiály musím znovu vytisknout, easy, chápeš." Mrkne na mě. Nechápu, ale fajn.

Sednu si k, evidentně zvídavému, blonďatému klukovi, který mě hned chytí za ruku a začne se mi představovat. Jen suše přikývnu a zopakuju mu svoje jméno. Už teď z něj mám migrénu, protože mi začne vykládat, co má za oblíbené jídlo, jaká je jeho oblíbená barva, a že zbožňuje jednorožce. Už teď ho nemám rád. Ale co se dá dělat, nemám kamarády, takže...bych se mohl snažit si najít alespoň nějaké.

O přestávce se nechám vytáhnout ze třídy. Minhyuk mi začne všechno ukazovat, u všeho má milion slov a milion vět, myslím, že všechna jeho slova ani nestačím vnímat. Seznamuje mě s lidmi, které zná, myslím, že zná téměř celou školu. Nepamatuju si jméno nikoho, koho mi představil.

„V křídle támhle je sbor a vše týkající se hudby, kdyby tě hudba nějak zajímala," mrkne na mě. „a tady je knihovna," rozrazí dvojité dveře do knihovny a nadšeně se usměje. „a tohle je Shownu, můj přítel, hrozně ho miluju! A dělá tu knihovníka, musíme být tiše!" začne křičet z plných plic, vidím, jak všichni jen protáčí oči. Pak vytřeštím oči, když si uvědomím, co řekl a skoro mi oči vypadnou z důlku, když si dají pusu. Tohle...nedám. Něco vyjeknu o tom, že jsou nechutní a rozběhnu se pryč. Já si říkal, proč je tak kontaktní! To sakra, každej, koho poznám, musí být buzerant? Nemůžu najít nikoho, kdo by byl normální jako já?

„O co ti jde, Kihyun?" zvednu hlavu, když sedím na lavičce. Podívám se na Minhyuka, který má založené ruce a vážně se na mě zadívá. „Nadávat lidem, že jsou nechutní je teda pěkně hnusný, abych ti pravdu řekl." Zadívá se na mě.

„Prostě nemám rád buz- gaye, jasný," vyprsknu. „jsem z konzervativní rodiny, kde tohle nebereme, jasný." Prsknu a nechci se na něj dívat. Doufám, že jsem mu dal jasně najevo to, že nestojím o takové přátelství.

***

Minhyuk byl horší než žvýkačka. S povzdechem si do složky založím úspěšné testy z druhého ročníku střední, který už mám skoro dokončený. Za ten rok...se ode mě Minhyuk neodlepil. Bylo mu jedno, jak moc mi to přijde nechutné, jak moc se mi hnusí. Bylo jedno, kolik odporných věcí jsem mu řekl. On nepřestal. Věsil se na mě a neustále mě neuvěřitelně sral. Pořád tvrdil, že můj pohled na věc je špatný, že nemůžu být takový kretén. Pořád tvrdil, že on mě naučí mít rád lidi jako je on. Že mi prý otevře oči. To bych chtěl vidět.

„Kikiiiii," Protočím oči jen, co dojdu ke skříňkám. Minhyuk mi skočí kolem krku, ranní mazlení, jak on říká. Poplácám ho po zádech, aby se neřeklo a povzdechnu si. „minule jsi beze slova zdrhnul...ale já opravdu chci znát tvůj příběh," zastaví mě a já si povzdechnu. „jsme přátelé, ne? Chci vědět, co je tvůj životní příběh, ty můj taky znáš." Zadívá se na mě. Je neúprosný. Páčí to ze mě od prvního dne, co jsem na tuhle školu přestoupil. Prostě mu to řeknu, abych mu zavřel hubu, třeba budu mít konečně pokoj.

Nechám se odvést do školního parku, nejít na první hodinu znamená, že nám Bambam tu hodinu omluví, protože to tak dělá normálně. O docházku opravdu strach nemám. Sedneme si do trávy a já se zhluboka nadechnu. Nejdřív to ze mě leze pomalu, jak z chlupaté deky. Dlouho jsem o Changkyunniem nemluvil, jako bych zapomněl, jaké to je, mluvit o svém nejlepším kamarádovi.

„No a...pak jsme se pohádali, protože jsem ho viděl, jak si dává pusu s klukem, vynadal jsem mu, protože...jsem se cítil ukřivděný, celou dobu věděl, jaká je moje rodina a pak vše zničil tím, že on je gay." Povzdechnu si, když asi po půl hodině dokončím svůj příběh, zatímco Minhyuk třeští oči.

„Já myslím, že to prostě vidíš všechno blbě," zakroutí Minhyuk hlavou. „ty potřebuješ v prvé řadě vyhnat z hlavy to, co ti tam namlátili tvoji rodiče...," chci něco namítnout, ale zvedne ruku, aby mě umlčel. „láska je krásná a velmi bolestivá věc, Kiki," mrkne na mě. „ale je úplně jedno, jestli ten, koho miluji je kluk nebo holka...je přece tolik druhů lásky...nejsou to jen homosexuálové a lesbičky...každý má rád něco, někdo kluky, někdo holky, někdo sebe, někdo nákupy, někdo zvířata, vždyť není středověk, abychom pořád mysleli jako neandrtálci," protočí očima. „hlavní je to, co cítíš tady," ukáže na moje srdce. „nemůžeš vše škatulkovat, vím, že...je to těžké, protože jsi nějakým způsobem vyrůstal, ale...pomůžu ti, pomůžu ti vnímat lidi a svět hezky, pomůžu ti překonat tu nechuť, co ti vštípili...chci být tvůj kamarád a...s tímhle ti pomůžu, abys mohl vnímat krásu světa." Mrkne na mě. Překvapeně na něj vytřeštím oči a uchechtnu se.

„Pokud si myslíš, že to dokážeš." pokrčím rameny.

„Tak se vsadíme," hned se toho Minhyuk chytne. „pokud tě naučím, do konce střední, mít rád gaye, naučím tě pochopit pocity, které k tobě cítil tvůj kamarád...vezmeš mě s sebou do té kavárny, co chceš vlastnit a vést," natáhne ke mně ruku. „pokud to nezvládnu, omluvím se ti a zmizím z tvého života, pokud si to budeš přát, nebudu ti nic o gayích a podobně předhazovat." Vážně se mě zadívá. A já nemám co ztratit, tak k němu natáhnu ruku a zakývám hlavou.