Changkyun

Nevěděl jsem, že je možné chodit do školy a být zároveň šťastný. Ve svých posledních školách jsem zažíval peklo za to, jaký jsem, a tak nějak jsem čekal, že tady to bude stejné. Ale není, je to tu úplně jiné, učitelé i žáci jsou na mě hodní. Dokonce mám pocit, že se se mnou snaží všichni kamarádit, a pokud se najde někdo, kdo si spíš udržuje odstup, nedává nic najevo, prostě si jen hledí svého. Jsem překvapený každým dnem, když se shledávám s pochopením místo s tím, aby mě ostatní soudili.

„Brou." vykřikne nadšeně Jooheon, když přijdu do školy.

„Ahoj, Heony," usměju se a plácnu si s ním. Hned mě začne táhnout prosklenou školní chodbou do lavice, kterou máme spolu. „máma chce, abych bydlel na intru," zasměje se a pozvednu obočí. „no, my to máme docela daleko sem, tak aby mě nemusela každý den vozit sem a tam nebo abych jezdil vlakem a mohli v týdnu odpočinout, nechceš jít taky? Mohli bychom být spolubydlící!" vyhrkne nadšeně. No, nevím, jestli by to máma přežila, ale...možná vypadnout a začít jinde je přesně to, co potřebuji. 

Začnu se soustředit na výuku, zatímco Jooheon si vedle mě tiše brouká a kreslí si něco do sešitu. V lavici vedle Hyungwon hlasitě oddechuje, ale učitelé ho nechávají, je tím, co lidé nazývají genius...on to vše ví, prý poslouchá i ve spánku a líp se mu to pamatuje. Nevěřil jsem tomu než  mi to potvrdil, že ve spánku dává lepší pozor, když nám odříkal celou naší konverzaci v kavárně, když on spal v jednom z pohodlných křesel. Wonho si zatím dělá zápisky do růžového sešitu s králíčky.

„Changkyun, líbí se ti tu někdo?" trhnu sebou, když sedíme na obědě v jedné z kluboven a Wonho se vidličkou porýpá ve svém obědě. Pozvednu obočí nad tím, kde se najednou vzala tahle otázka. Hned si vzpomenu na Kihyuna, na koho jiného, znovu se mi bolestně sevře srdce. Sklopím hlavu a skousnu si ret. Ne, Changkyun, o tomhle jsem mluvili, nebudeme nad ním brečet...už ne.

„N-Ne, nemám." zašeptám.

„Aha, mě se líbí Hyungwon." usměje se. Zvednu překvapeně hlavu a vedle mě se Hyungwon, který skoro propadal pytlovým podsedákem, chrochtnutím probere a promne si spánky.

„Chodíme spolu." máchne rukama, jako tak je jasné, že se ti líbím. Jooheon se hlasitě zasměje, zatímco já se překvapeně koukám kolem sebe.

„J-Já vím, ale Changkyunnie to nevěděl, tak.." uhne pohledem a sklopí hlavu.

„Tak ti chtěl nenápadně říct, že je gay," protočí oči Kersee a pinzetou si trhá knír nad horním rtem. Vytřeštím oči. „a nenápadně chtěl zjistit, jestli ty taky, všichni si to myslíme, ale chtěli jsme se tě nenápadně zeptat, jestli se ti někdo libí, a kdyžtak by ti někoho našel Wonho, má rád, když může někomu hledat přítele." zasměje se.

„Jo, to mi povídej, pořád mi říká, jak bych hezky vypadal s tím idiotem Kayeem," prskne Jooheon. Znovu vytřeštím oči, zatímco se smějí nad tím, že ale Kayee je sexy a tak je jedno, že je to idiot a já nevěřím tomu, co se děje přede mnou. „děje se něco, Kyun?" trhnu sebou a lehce nadskočím, když ucítím ruku na svém rameni. Polknu a zadívám se na Jooheona, lehce se zamračí, ale spíš starostlivě. „n-nevadí ti snad, že...jsem gay...že i Wonho je gay a Hyungwon je myslím bi," lehce se zasměje. „a že Kersee a Suzy se převlékají za holky." usměje se na mě jemně.

„Debile!" vyjekne Kersee se Suzy.

„Počkat, vy se, um, nepřevlíkáte?" vyjekne vážně Wonho, zatímco Suzy s Kersee začnou naštvaně něco brblat. Lehce se zasměju a zakroutím na Jooheona hlavou.

„Ne, nevadí, jasně, že ne," usměju se. Jak ho mohlo vůbec napadnout, že by mi to vadilo. „jen...nikdy...jsem neměl přátelé...kterým by orientace nevadila," zašeptám a hned se pohladím po ruce, kde mám náramek. „nikdy ... jsem neměl pocit, že se můžu s tímhle někomu svěřit, naposledy...když jsem se svěřil, tak mi osoba, která mi byla na světě nejblíže řekla, že jsem odporný a špína a tak jen...mě to překvapilo." zašeptám roztřeseně a tiše posmrknu. Kolem mě se rozprostře ticho, než zvednu překvapeně hlavu nad hlasitým hlubokým pláčem a lehce se zasměju, když vidím Wonha, jak si zakryje obličej a začne plakat.

„To je mi líto, brou." pohladí mě Jooheon po tváři. Zakroutím hlavou. Naučím se svojí bolest ovládat. Jakmile složím zpět svoje srdce, zamknu ho a budu ho ovládat.

Po škole se rozejdeme a já zamávám na Jooheona s tím, že jak přijedu domů, tak se mámy zeptám na ten intr. Zatímco jedu vlakem, tak přemýšlím, jaké by to bylo. Nejspíš to má jen výhody. Nemusel bych koukat na Kihyunův dům a pozorovat ho přes okno. Pomohlo by mi to postavit se na vlastní nohy.

Když vejdu k nám do ulice, tak vytřeštím oči a rozeběhnu se k mámě a tátovi.

„Možná jsme odporní," vykřikne naštvaně máma, zatímco sbírá po zemi rozházené věci a dává je do krabic a tašek. „ale vy, až budete stará umírat, budete sama! Žádnou rodinu kolem sebe mít nebudete, protože jste hrozný člověk." křikne naštvaně. Zadívám se na Kihyunovu mámu, jak naštvaně práskne dveřmi, ani nic neodpoví. Hned doběhnu k mámě.

„Co se děje?" zašeptám a zadívám se na oblečení, knížky fotky a různé papíry a drobnosti, co se válí venku. Některé ve sněhu, některé v rozmočeném blátě.

„Nevím, broučku, jen jsem slyšel křik, a když jsem vyšel ven, tak jsem slyšel, jak Kihyunova máma něco křičí z okna a vyhazuje jeho věci ven, myslím, že jsem Kihyuna zahlédl, jak odchází, ale to je tak vše." Zašeptá. Vytřeštím oči a zalapám po dechu. „Došlo mi, že se pohádali, nejspíš už měl všeho dost a odešel a ona se s tím nemohla smířit. A nenecháme Kikiho věci...jen tak venku." zašeptá. Hned přikývnu. Začnu ji pomáhat schovávat věci. Možná moje city byly k něčemu dobré. Když už nic, aspoň mu pomohly postavit se na vlastní nohy a říct svůj názor.

Máma vezme oblečení a začne ho prát, zatímco já s tátou otíráme učebnice ručníky a dáváme je sušit. Po několika hodinách zandáme precizně složené prádlo do krabic a ostatní věci, co se do krabic nevejdou, tak do tašek a dáme je do garáže. Čekal jsem to...ale nebyla zde ani jedna věc, která by měla spojitost se mnou. Ani jedna fotka, ani jeden dopis nebo obrázek ani jeden z těch malých panáčků z kindervajička, co jsme si dávali jako dárečky, které já mám schované u sebe. Myslel jsem, že aspoň něco ....ale buď nikdy nic neměl anebo vše vyházel, když zjistil, že jsem odporný gay. Jemně si povzdechnu a dojdu k mámě, abychom spolu mohli připravit večeři, zatímco táta montuje novou skříňku u pračky.

„Víš, mami, napadlo mě," začnu, když míchám omáčku. Chvíli čekám, než se nadechnu. „no, víš, Jooheon říkal, že bude...od příštího měsíce bydlet na intru, a tak...jsem si řekl, že um, bychom tam mohli bydlet...spolu." šeptnu a pomalu zvednu oči k mámě, když došel k hrnci, aby přisolil. Překvapeně se leknu, když máma pustí solničku do omáčky a vytřeští oči.

„Cože?" vyjekne a chytí se za srdce a začne plakat.

„N-Neříkám, že se už nikdy neuvidíme, bylo by to jen v týdnu." začnu hned máchat rukama, abych ho uklidnil s tím, že opravdu nechci s nimi přerušit kontakt.

„A-Ale, miláčku, to," vypískne. „Minho, Kyunnie nás chce opustit." Rozeběhne se hned do prádelny. Vypísknu s tím, že to není pravda a hned vypnu sporák a rozeběhnu se za nimi do prádelny.

„Intr? No, já si myslím, že to je super nápad, budeš tam mít vrstevníky a užiješ si pořádně zábavy-" začne táta, ale po máminým hlasitém odkašlání, s kterým dokonce přestane na chvíli její vzlyk si táta taky odkašle „chci říct: zbláznil jsi se? Takhle mamce dělat infarkt!" zasměje se a máma protočí oči.

„Napadlo mě...že by mi to mohlo pomoct a neříkám, že budu pryč pořád, budu jezdit domů v pátky a v pondělí ráno jezdit do školy, celý víkend budu doma a v týdnu budu na intru." usměju se.

„D-dobře, ty moje štěňátko, promyslím to." hned ke mně doběhne přes ten kousek prádelny a pevně mě obejme a začne muchlat v náruči. Zasměje se a plácám ho jemně po zádech.

Trvalo to několik dní mámu přesvědčit, ale nakonec svolil.

„Pane Lim," zvednu hlavu od sešitu, když uslyším svoje jméno a zadívám se na profesora Hyunshika, jak s učebnicí v ruce zapíše kus zápisu na tabuli. „co kdybyste šel k tabuli a řekl nám, co víte o svalech," usměje se. Překvapeně se zadívám po třídě a přikývnu. Dojdu k tabuli. „ klidně udělejte i zápisky." usměje se a sedne si za katedru. Promnu křídu v ruce a zadívám se na tváře spolužáků. Nikde nevidím, že by mě někdo soudil, nevidím, že by se mi vysmívali. Všichni na mě koukají zvědavě, s úsměvem dokonce jakoby mě povzbuzovali. Drží tužku v ruce a jsou připraveni psát, co já řeknu a profesor Hyunshik odsouhlasí. Jooheon začne zvedat palce a já se tedy nadechnu.

„Do-Dobrá tedy, jen se omlouvám, nemám moc hezké písmo." špitnu a začnu tedy levou rukou psát na tabuli, zatímco říkám vše, co si pamatuji o svalech. Profesor Hyunshik mlčí, ale kývá hlavou, zatímco vyjmenovávám druhy svalů, jejich přesné názvy umístění, stavbu. S dalšími slovy nabírám více sebevědomí, když vidím, jak si ostatní píšou, co říkám nebo zapíšu na tabuli. Studenti se mě dokonce začnou ptát na otázky ohledně zranění, nemocí a léčby. Začnu na vše odpovídat, vyjmenuji několik nemocí podle symptomů, co mi popíšou. Začnu vše zapisovat a říkat jim a pak celý nadskočím, když zazvoní.

„Výborně, pane Lim," usměje se profesor Hyunshik. „líbila se Vám přednáška od pana Lim?" usměje se na třídu. Všichni hned začnou kývat hlavou s tím, že jsem to hezky vysvětloval. „Tak máte rozchod a vy tu zůstaňte," usměje se na mě. Polknu a dojdu si pro tašku, abych si sbalil věci na další hodinu a dojdu ke katedře. „Jooheon," zasměje se. „tedy, pane Lee, já myslím, že Changkyun tu bez Vás zvládne být pět minut sám," zasměje se. Lehce se také zasměji, ale pak nervózně sevřu ruce. „snad nevadí, když přejdu k tykání, pane Lim, pane Lee a tak dále mi přijde velice nepřirozené," usměje se. Jemně přikývnu. „vedl sis úžasně, musím říct, že jsem čekal pár bodů, i přes to, že jsem se už u přijímaček přesvědčil o tvé inteligenci a znalostech, tak jsem čekal méně. Velice jsi mě překvapil, samozřejmě to budu považovat za zkoušení a dám ti jedničku, ale....naše škola má takový program, má ho tedy spoustu škol, ale ty to moc nepoužívají," Usměje se. Promnu si ruce nervozitou. „chci abys v mých hodinách byl můj asistent," usměje se. Vytřeštím oči. „budeš mi pomáhat s výukou s přípravou, tobě to pomůže hlavně, co se týče učiva, nejsi tu, jen abys měl titul, jsi tu, protože chceš být doktor a máš na to a já věřím, že když neusneš a budeš dřít, budeš vyhlášený doktor," Přikývne. Já jen valím oči a jemně kývám hlavou na jeho slova. „potřebuješ jen nabrat sebevědomí, v tom ti to také pomůže." ukáže na mě prstem a zasměje se a srovná si brýle, aby mu nepadali do obličeje.

„Tak co říkáš?" usměje se. Hned začnu kývat hlavou a on se zeširoka usměje. „ Výborně, zítra ti pošlu materiály, co se budeme učit, aby sis to mohl projít a popřípadě doučit, i když si myslím, že to nebude třeba. A když budeš mít příští měsíc cestu kolem univerzitní nemocnice Calpheon, zastav se, klidně i s Jooheonem, který je zvědavý a ani se neumí schovávat," zasměje se a kývne hlavou, a když se otočím, tak se zasměju nad Jooheonem, který vykukuje do dveří. „provedu vás po nemocnici a budu mít ukázkovou operaci pro vysokoškolské studenty. Možná by tě to mohlo zajímat." usměje se. Hned děkovně přikývnu a pak se se zvoněním rozeběhnu na další hodinu, kterou mě Jooheon neustále šeptem zahlcuje otázkami. Cítím se najednou tak pyšně, najednou se cítím, že bych měl zvednout hlavu a být pyšný na to, jaký jsem.

„Mami." zasměju se, když vytáhneme poslední krabici z auta a máma hodí do koše další krabici kapesníků, které stihla posmrkat. Jooheon přiběhne, aby mi krabici vzal a s poskakováním ji odnese do bytu číslo 125. Je to malý byteček, naše škola má nádherné koleje. To mámu trochu uklidnilo. Nejdřív měl strach, že to bude příšerné, že nás tu někdo přepadne a zabije, pak měl strach, že to bude drogové doupě, ale když viděl, jak jsou koleje nádherné, tak už jeho obavy přešli v pláč a smutek, že je opouštím. V bytečku je po vstupu malý obývák s kuchyňkou. Je to akorát pro dvě osoby na každý den, pár přátel občasně. Na každé straně jsou dva pokoje. Vejde se do nich postel, noční stolek, skříň a stůl na psaní, nad kterým je pár poliček. Není to nijak veliký pokoj. Když se odsunu od stolu, tak jen kousek a zarazím se židlí o postel, ale bohatě to stačí, navíc to vypadá luxusně a Jooheon stejně neplánuje, že by mě nechal v pokoji samotného.

„Nebojte se, mamko Minnie, já na něj dohlédnu." usměje se pyšně Jooheon a máma začne hned víc plakat.

„Hlavně ho nenechávej vařit! A kdyby si chtěl namazat rohlík, tak mu ho namazej." začne vzlykat instrukce.

„Hej, Heony, nechal sis v autu tohle," ozve se hlas. Dovnitř nekráčí Jooheonova máma a hodí mu na sedačku jednu z tašek. „celý týden nevolej, čau." mávne na něj a za klapotu podpatků odejde. Jooheon se zasměje a zavolá, že by ho to ani nenapadlo a máma se rozbrečí víc. Táta jemně protočí oči.

„No tak, lásko, pojedeme domů, mm?" usměje se.

„Neboj se, mami, klidně mi každý den volej, klidně mi zavolej i dneska, a kdyby něco, tak přijeď, jsi jen půl hodiny cesty autem." zasměju se a obejmu ho a máma hned začne mumlat, že si koupí štěně a pojmenuje ho Changkyunnie, abych mu nechyběl, a že mi zavolá ještě z auta, na vše kývu hlavou než táta mámu dotáhne s tichým:  ‚Ahoj, rozloučíme se jindy, jinak nikdy neodejdeme.' a vyjdou ven. Jakmile se zavřou dveře, tak si oddechnu. Najednou mě přepadne zvláštní pocit. Je to změna, změna vždy přichází s divným pocitem. Ale když do mě Jooheon dloubne a s tím, že má super film, který pustí na malé televizi v obýváku, tak se zasměju se a sednu si s ním na sedačku.

„Vydržel to dlouho." zasměje se Jooheon a film v půlce stopne, hádám, že táta mámu ukecal aspoň, než dojedou domů se smíchem vlezu k sobě do pokoje a začnu si s mámou povídat, jako kdybychom se neslyšeli několik měsíců.