Kihyun

Povzdechnu si a zakloním hlavu. Zaklapnu učebnici anatomie a zadívám se oknem ven, mám výhled na krásnou zasněženou zahradu. Vždycky jsem měl pocit, že život, jaký mám nalajnovaný je pro mě ten pravý. Že cesta, kterou mi moji rodiče nachystali je ta správná. Někdy mám ale pocit, že...že to třeba není dobře. Ale spíš je to jen zimní splín...blíží se Vánoce, mám zkouškové, třeba jen mám místo vánoční nálady vánoční depku.

Moje rodina je konzervativní, máme přísná pravidla, nalajnovanou budoucnost, přísný řád. Nic z toho mi nikdy nevadilo, vždycky jsem věděl, že to se mnou rodiče myslí dobře. Pokud mi něco zakážou, akceptuji to. Pokud mi něco přikážou, udělám to. Jsem k tomu vychovaný, jsem vychovaný, abych dělal to, co mi řeknou. Po ukončení základní školy nastoupím na zdravku, pak na vysokou, pak půjdu dělat doktora, tak, jak si rodiče přejí.

„Kihyun, jedeme s otcem na schůzku a pak nakoupit, večer tě vyzkoušíme." Dojde za mnou máma do pokoje, jen přikývnu a ona zkontroluje, že se opravdu učím. Nemám sice dokončenou základku, ale i tak už se musím připravovat na přijímačky. Přece jen...devátá třída už začala a já nemůžu být na stejné úrovni jako všichni ostatní.

Počkám, dokud neuslyším klapnout dveře od domu, hned zaklapnu knihu anatomie a vyskočím ze židle. Zpoza závěsů se dívám na zasněžený Lexus, jak vyjíždí z naší brány. Jakmile se automatická brána zavře, tak se málem zabiju skokem přes postel. Otevřu šuplík od nočního stolku a vytáhnu telefon z krabičky od sluchátek. Ten telefon je starý...je to vlastně jeho starý telefon. Ale ze svého telefonu mu psát nemůžu. Už tak máme zakázáno spolu kamarádit. Za 5 minut venku, můžeš? Napíšu rychle, zatímco lovím čepici a rukavice. Oblékám se, zatímco čekám na odpověď. Nemusím čekat dlouho, nejspíš sám viděl z okna, že odjíždí Lexus z naší brány. Budu tam. Usměju se nad odpovědí. Obléknu se do teplého oblečení a dojdu k zadním dveřím do zahrady. Vytáhnu z garáže lopatu na sníh, abych udělal cestičku. Musí to vypadat, že jsem šel jen odmést sníh, kdyby naši přišli na to, že se tajně kamarádíme, přetrhli by mě jako hada.

Hned se usměju, když přeběhnu přes cestu, kde se setkám s usmívající tvářičkou.

„Ahoj, Changkyunnie." Hned se usměju, když si otevřu branku od domu jeho rodičů.

„Ahoj, Kiki." Usměje se na mě, společně obejdeme jeho dům, abychom šli na jejich zahradu, kde můžeme dělat blbosti. Začneme hned stavět sněhuláka, zatímco se u toho smějeme. Zamávám na Changkyunovu mámu do okna, je moc hodný, vždycky nám hlídá čas, abych neměl doma problémy.

S Changkyunniem se známe od malička, od toho, co jsme dostali ve školce skříňku vedle sebe. V tom věku jsem neřešil žádné ‚maličkosti'. Neřešil jsem, proč moji rodiče jsou muž a žena a už vůbec jsem neřešil, proč jsou Changkyunnieho rodiče oba muži. Ale od té doby, co na to přišla moje máma, tak...zakazovala mi se s Changkyunniem kamarádit. Začala mluvit o divných věcech, o jeho rodiče i o něm samém mluvila zle a znechuceně. Já na její slova vždycky jen přikyvoval, je to přece moje máma...a je dospělá, určitě ví, co je na světě dobré a co ne.

V první třídě, když jsme si s Changkyunniem sedli do lavice společně...máma dělala ve škole hrozné peklo. Myslím, že se i hádala s jeho mámou. Bylo mi z toho smutno, protože Changkyunnie je můj velmi dobrý kamarád. Nevím, proč je taková. Já přece nechci s Changkyunniem chodit...nechci s ním žít tak, jak žijí jeho rodiče, ale chci s ním kamarádit. Ale nesmíme spolu sedět v jedné lavici...nesmíme spolu jít celou cestu ze školy ani do školy, setkáváme se až tajně v půlce cesty v parku. A hrajeme si venku tajně pokaždé, když mí rodiče někam odjedou. Vím, že se lhát nesmí, ale já opravdu...chci být s Changkyunniem kamarád. I když o něm a jeho rodině mluví má rodina škaredě. I když mě trápí to, že i já bych se jim měl podle našich vyhýbat. Ale zároveň si tolik rozumíme, ve škole si pomáháme a já si opravdu nemohl najít jiného nejlepšího kamaráda.

„Tak já musím, tak zítra v parku po cestě do školy." Zamávám na něj, když už je čas, abych se vrátil zpátky domů.

„Mh, tak ahoj, Kiki." Zamává na mě, dlouho si máváme, než zaběhnu na naši zahradu, zakryju stopy, které by ukazovali, že jsem byl venku. Oblečení, které je mokré od sněhu dám hned do sušičky, jakmile je suché, tak ho schovám úhledně do skříně, aby nebylo vidět, že jsem ho měl na sobě. Vrátím se zpátky k psacímu stolu, otevřu si knihu anatomie a zhluboka se nadechnu. Naštěstí jsem se učil několik stránek dopředu dny předtím, takže otočím knihu o deset stránek napřed.

Jakmile přijedou naši, tak se nechám vyzkoušet. Máma mě nikdy nepochválí, jen zakývá hlavou, zavře knihu a podá mi ji. Odejde beze slova a já si povzdechnu.

„Fuj, to je tak odporný," dojdu za mámou k oknu, abych viděl, o čem mluví. Sklopím hlavu, když vidím Changkyunovi rodiče, jak odklízí sníh před domem, smějí se u toho a vtiskávají si pusy. „jsou to jen odporní gayové, ještě že se jim vyhýbáme obloukem," zasměje se a já lituji toho, že nemůžu mít víc sklopenou hlavu. „za chvíli půjdeš hezky na střední, už nebudeš chodit do školy s tím jejich povedeným synem, ještě bys to od něj chytl." Odfrkne si a já si povzdechnu.

„P-Proč se nemůžeme kamarádit, mami." Šeptnu opatrně. Hned v další vteřině toho lituji, když mi přiletí facka. Štípe mě tvář a já sklopím hlavu. Omluvím se za svoji odpověď.

„Nebudeš se kamarádit s někým tak odporným! Chraň tě Bůh, kamarádit se s ním za mými zády!" prskne po mě, několikrát se omluvím a po večeři, kterou jsem snědl na sílu, protože jsem neměl vůbec hlad, dojdu do svého pokoje. Nemysli na to, Kihyun. I když jste kamarádi, tak je jeho rodina asi špatná. Povzdechnu si.

Ráno vyrazím do školy, snažím se rozehnat myšlenky z večera. Dojdu do parku a hned se usměju, když vidím postavu, jak si mne ruce a vyfoukává obláček vzduchu.

„Ahoj, Changkyunnie," usměju se. „zapomněl sis rukavice, že?" pozvednu obočí. Uhne pohledem, ale přikývne. To je celý on. Pomalými kroky kráčíme sněhem, zatímco si povídáme. Changkyunnie mi nechce z nějakého důvodu říct, kam chce jít dál na školu. Možná sám neví, ale je hodně chytrý, pochybuji, že by měl s jakoukoliv školou problém.

Naši se mají zdržet v práci, tak se rozhodneme, že zůstaneme po škole déle v parku. Začnu dělat kouli ze sněhu.

„N-Ne, Kiki, neeee," vypískne Changkyunnie a začne přede mnou utíkat. „já nemůžu dělat sněhové koule, nemám rukavice." Zasměje se a já chytím záchvat smíchu, když mu to na sněhu uklouzne a on hodí ukázkového panáka do hroudy sněhu. Smíchy se můžu potrhat, když sám vypadá jako sněhulák, když je celý od sněhu.

„KIHYUN!" trhnu sebou, my oba, když slyšíme rozzlobený hlas. Zrovna jsem ho čistil od sněhu, vytřeštím oči, když se otočím a vidím mámu, jak k nám naštvaně dupe. Nestihnu ani nic říct, když mi máma vlepí facku.

„P-Paní Yoo, proč ho bijete, vždyť nic neudělal." Špitne Changkyunnie a jemně mě chytil za ruku, když viděl, jak mám oči plné slz. Ta facka bolí o dost víc než včera.

„Nesahej na mého syna!" prskne máma a prudce vytrhne moji ruku z té jeho. „Kolikrát jsem ti říkala, že se s ním nemáš bavit! Nebudeš se s ním bavit, je to syn odporných gayů! Jdeme!" křičí po mě, zatímco mě táhne přes park pryč. Se slzami v očích a vzlykem se na Changkyunnieho otočím, vidím, že i on pláče a vzlyknu víc. Máma mi dá dalších pár facek u auta.

„Bude ti patnáct, laskavě se už trochu chovej dospěle a nebul jako malé dítě!" prskne po mě, když nasedne naštvaně do auta, které nechala zaparkované u parku. Odveze mě domů a skoro dotáhne do pokoje. „Odteď tě budu do školy i ze školy vozit, s tím klukem už se neuvidíš a nebudeš se s ním kamarádit, to ti garantuju!" vykřikne po mě a zabouchne dveře, jakmile uslyším zámek dveří, tak se celý zatřesu. Zakryju si obličej polštářem a několikrát bolestně vzlyknu. Nechci se s ním přestat kamarádit! Jenomže...teď...máma mě bude hlídat, nedovolí mi se s ním bavit. Pevně obejmu polštář a natáhnu se do nočního stolku. Vytřeštím oči, když krabička od sluchátek s mým záložním telefonem zmizí. Tak proto...proto věděla, že budeme v parku. Musela ten telefon najít a přečíst si ty zprávy, kde jsme se předtím domlouvali, že se budeme před školou a po škole scházet v parku. Ani mu nemůžu napsat, že mě to mrzí a že se omlouvám.

Trhnu sebou, když se dveře od mého pokoje odemknou. A uvidím vážnou tvář svého otce. Srdce se mi strachem zastaví a jeho bušení najednou o dost víc bolí. Pokud se mnou jde mluvit otec je...to vždycky horší než máma.

„Už jsi dost starý na to, abych s tebou mohl mluvit jako s dospělým, tvá matka mi řekla, co se stalo a co jsi dělal za našimi zády, jsem z tebe velmi zklamán, Kihyun," začne mluvit vážně, sklopím hlavu. „jsi můj syn, jsem ti ochoten dát ještě jednu šanci – přestaneš se s tím odporným klukem stýkat a kamarádit...pokud ne a pokud přijdeme na to, že nám zase lžeš, tak tě pošlu do Londýna na zdravotní střední. Buď se s ním dokážeš přestat bavit sám anebo se postarám o to, aby jste se nebavili," zadívá se na mě. „z tebe rozhodně nebude gay, nebudeš žádným odpadem společnosti, vyrosteš v normálního muže."

„A-Ale, otče, já...já ho nemám rád roman-" chci namítnout, že ho nemám rád tak, jak si myslí, ale utne mě svým zlým pohledem. Hned se omluvím a hlavu sklopím.

„Doufám, že jsem vše řekl dost jasně." Zadívá se na mě. Pevně sevřu rty k sobě a přikývnu. Jakmile odejde a uslyším zvuk zamčení dveří, tak se schoulím do postele a začnu tiše a v osamění plakat.