L

idi jsem tak ráda, že jsem tady. Tenhle týden si tu pořádně užijeme!“ podívala jsem se kolem sebe a ihned se mi na rtech ukázal usměv, všechny  jsem je objala a oni zase mě.

„Strašně moc jste mi chyběli!" pousmála jsem se a podívala se na všechny. Scházeli jsme se tady jenom jednou do roka, když jsme tady všichni stanovali.

„Tak vyprávěj! Jak jsi se měla přes rok! My jsme si už všechno vydiskutovali, jenom tys nám chyběla!" zasmál se Tomas a chytnul mě kolem ramen.

„Já vím jenom ... jenom prostě jsme.... já jsem nestíhala!“ dokoktala jsem celý krátky příběh a všichni se sborově rozesmáli .

„No, přes rok se ani nic nestalo,“ ďalší záplava smíchu, to mi opravdu nevěřili .

„No dobře! Dvakrát jsem si zlomila ruku a to je všechno!"

„Hmmm,“ zamručeli všichni naráz .

„No dobře, no dobře! A třikrát nohu!“ vykřikla jsem se smíchem a všichni se jenom pobaveně usmáli.

„Já si jdu zanést věci do chatky , počkáte na mě při ohništi? Za chvíli bude tma, a víte že první den tady se musí pokaždé oslavit! “  přikývli a odešli pomoci chystat táborák . Já si spokojeně sebrala věci a Charlotte si něco vedle mě brblala .

„Zase tenhle zapadákov! Zase tahle díra!“ kňučela celou cestu až k chatce .

„Budeš si mi tady stěžovat celý celoučičký tejden?!“ zasyčela jsem už trochu, protože mi to její stěžování pořádně lezlo krkem.

„Jo budu ! Za dva dny je ten rozhovor a já jsem se na něj těšila neuvěřitelně dlouho! A kvůli téhle blbosti ho nestihnu! “ zavrčela a já měla pocit, že mě co chvíli kousne, no ona se stále jenom mračila .

„Neboj sééé, “ zavrněla jsem táhle, „užiješ si to tady! Jako každý rok.“

„Ok.“ Dokončila a vešla do naší chatky a ihned začala křičet .

„Tady jsou brouciiii !!!“ vykřikla hystericky, začala dupat nohama na místě a všemožně sebou házet . Pomalu jsem jí obešla a sebrala do ruky ty údajné ´brouky´.

„Myslíš tyhle svíčky a mák ?“ začala jsem se smát a ona se na mě dívala, jako kdyby jsem jí něco udělala. Obešla mě . Já položila ty svíčky nazpět na místo, kde byly a ten mák jsem zametla .

„Mamí! Hodím ti věci do pokoje ,“ vykřikla jsem ven a sebrala máminu a tátovu tašku . Když jsem jí zvedla, vzpomněla jsem si, proč mi s ní pomáhala Charlotte .

„On tam má opravdu zkameněliny!“ frflala jsem si pod nos. Schody, které jsem většinou měla raz dva, pro mě teď byly jako výstup na Mount Everest . Minimálně jsem se tak cítila .Tašky skončily v pokoji rodičů, Charlotte si zanesla tu svou do pokoje a já tu svou do mé malé škvíry .

„Konečně jsem zpátky !“ nadechla jsem se zhluboka, abych nasála ten nejsladší vzduch na světě . V tom mě vyrušila malinká rána do okna a následný křik.

„Difé! Poď nám pomoct! Prosím!“ zaslechla jsem hlasy mých přátel. Otevřela jsem okno a vystrčila hlavu ven .

„Už jdu,“ zalezla jsem se nazpět a už mě nebylo . Mé kroky se ozývaly chodbou, sebrala jsem si gumičku a svázala si vlasy do copu. Nepotřebovala jsem, aby mi shořely .Hned jak se mé nohy dotkly země před chatkou, do ruky mi přilétl nůž a  rozkaz nařezat pruty na opékání . Zasalutovala jsem a pomalu se vydala do lesa .

„I remember tears streaming down your face

When I said, I'll never let you go...“ zpívala jsem si potichounku. Pruty jsem vybírala, aby byly silné, z mladého dřeva, aby neshořely. A v tom jsem zahlédla kousek ode mě bílou lišku, která si mě prohlížela svýma velkýma očima .

„Ššš,“ pousmála jsem se a natáhla k ní ruku, ona se neodtáhla,  jenom si mě prohlédla a pak spokojeně odešla . Pokrčila jsem rameny a nesla velkou náruč dříví . Začalo se stmívat, ale oheň už hořel a všichni spokojeně zpívali a čekali už jenom na pruty . Sedla jsem si vedle unuděné Charlotte a začala jsem si taky zpívat. Celý večer jsem měla pocit že mě někdo sleduje . Snažila jsem si to nevšímat ,ale do postele jsem si lehala se zlým pocitem .