Mé kroky se ozývaly prázdnými chodbami paláce. Dobře, neozývaly se kroky, ozýval se dupot a ne jenom můj ale všech. Sokka, Zinaj a samozřejmě i Yannari mě táhli do korunovační místnosti, kde nás měla čekat královna . Ani mě už nepřekvapilo to, že tam opravdu byla a působila ještě majestátněji než normálně. Bylo na ní něco jinak . Seděla na svém trůnu a sledovala něco za prosklenou stěnou . Slyšela jsem tříštění vody, takže je dost možné, že pod námi padal vodopád.

„Vaše veličenstvo, Ziur ukázal cestu, co máme dělat." řekla Yannari, čímž upoutala královninu pozornost. Podívala se na nás . Nejdřív na Yannari pak na Sokku a Zinaje. Pak její pohled zamířil na mě, spíš na můj náhrdelník, který propálila pohledem. Chvíli se na něj dívala, než znovu zvedla zrak a pohled přenesla na Yannari.

„Co vám brání vyrazit? Čím dřív vyrazíte tím líp . Ať vás tu za dvě hodiny už nevidím ," zašeptala ledovým hlasem . I když šeptala, znělo to jako hučení řeky . Zdálo se mi, že není ve své kůži . Prsty se jí mírně třásly, no nebylo to téměř vůbec vidět, no i tak jsem si všimla, že nemá tak výraznou jiskru v oku jako v den, kdy jsem ji viděla poprvé . Nechtěla jsem se v tom vrtat, určitě to mnělo svůj důvod . Zaměřila jsem se raději na slova, které řekla .Máme vyrazit teď ? To nemůže myslet vážně, vždyť se nemáme jak přepravovat . Yannari však jenom zašeptala dobrá a otočila se na patě . Rukama nám třem naznačila, že máme jít . Sokka se Zinajem poslechli a já neměla na výběr, protože mě pořád drželi za ruce a nohy, čímž mi bránili v pohybu. Vyšli jsme před sál, kde mě konečně pustili a já dopadla na tvrdou kamennou zem . Nemohli tam mít aspoň koberec ? Dost ten dopad bolel.

„Jak to myslela, že máme vyrazit teď ?!" zasyčela ihned Yannari a praštila do zdi.

„Vždyť ještě nic neumí. Jestli teď vyrazíme do útrob temného lesa, zabije ji první zvíře! Možná ani zvíře ne, první keř ! Co budeme dělat s mrtvou Meomari ..." rozčilovala se bělovlasá elfka. Snažila jsem se pobírat její slova ale při slovním spojení, "zabije ji první zvíře, " jsem vypla. To nemohla myslet vážně. Já ještě nechci umřít! Sokka se Zinajem byli ticho a Yannari se pořád rozčilovala. Když najednou, zvedla hlavu a luskla prsty.

„Mám nápad ! Seberte ji kluci ! Vím, jak to udělat, bude to trvat dýl, no mohlo by to zabrat ." Kývla na kluky, kteří mě zase zvedli do vzduchu jako pytel brambor a nesli někam. Nejdřív nahoru pak dolů, doprava, doleva . Několikrát mě celkem silně praštili o schod nebo roh, čímž si Sokka, který mi držel nohy vysloužil kopanec. Snažila jsem se jim po cestě vysvětlit, že já umím chodit i sama,ale nepomohlo mi to . Kousek před koncem cesty jsem rozpoznala, kam mě táhnou. Byla to cesta do stájí, kde jsme taky skončili. Kluci zastavili při obří kupě sena, do které mě hodili . Měli z toho ohromnou zábavu. Hodila jsem po nich naštvaný pohled a raději pozorovala Yannari . Nerozhodně se promenádovala po stáji a prohledávala každý kout, než za další hromadou slámy uviděla velká vrata .
„Pojďte mi pomoct, sama to odtud nedostanu !" ˇkřikla na nás . Samozřejmě, že jsme se všichni zvedli a pomohli odházet kupu sena . Yannari s vítězným úšklebkem na tváři odsunula závoru . Dveře se s hlasitým skřípáním otevřely a odhalily obsah místnosti. Stály tam vozy . Jak majestátní na pohled, tak i na převoz zboží .

„Tohle je tvůj úžasný nápad? " popíchla jsem ji . Otočila se na mě s ohněm v očích.

„Moje milovaná Meomari ! Jestli ti to ještě nedošlo tak kvůli tvojí neschopnosti, nemůžeme cestovat jako zvířata, což je nejrychlejší . Nemůžeme cestovat ani na Kabayich, protože neumíš jezdit a do hodiny by tě něco zabilo Takže tvou i naší jedinou šancí je vůz ! Zinaj se Sokkou budou řídit a já tě aspoň uvnitř něco naučím, nebude to moc ,ale bude to lepší, než to co umíš teď . Nechci být zlá, ale na tvém místě můžeš být jedině ticho a šoupat nohama. Jenom kvůli tobě pořád ještě trčíme tady a naše země je v ohrožení . Láskyplně tedy drž jazyk za zuby a běž si sbalit, za hodinu odjíždíme !"

To co řekla mě opravdu zamrzelo . Myslela to tak opravdu, nebo to řekla jenom návalu zlosti ? Nechtěla jsem to vědět . Do očí se mi nahrnuly slzy . Otočila jsem se na patě a rozběhla se do mého pokoje . Hned jak jsem tam doběhla sebrala jsem první brašnu, co jsem našla, naházela jsem tam několik kousků oblečení, které aspoň trochu připomínaly brnění . Sebrala jsem tu mou divnou tyč, co mi donesl ten kluk, i když jsem se jí pořád trochu bála .

„Vždyť já ji ukážu, kdo je neschopný ."