Byl jsem již nějakou dobu ba cestě. Edith, jsem si již nasadil na oči a pozoroval robota s číslem 1. Furry nic nedělal zvláštního. Spíš se bavil o nějakých misí s Hillovou. Moc jsem ho neposlouchal, až do doby, než zaznělo mé jméno. „Ne, ten taky ne. Kruci, hodil by se nám zrovna Parker či Stark“ zastěžoval si. V tom okamžiku jsem se zastavil. Stál na jendom místě apozoroval tu událost ci se zrovna děje v zákulisích Shieldu. „Parker je mrštný a Stark zas měl rozum. Potřebovali by jsme oba, jenže ti jsou mrtví“ prokroutí očima a praští do stolu. „Kdo tam má teď jako jít?“ optá se, ikdyž bylo jasné, že odpivěď zná. „Jedině Kapitán“ pokrčí rameny Hillová. „Ale i tak by byli ti dva lepší“ na to jsem reagoval jen jedním způsobem a to smíchem.

Kdyby jen tak věděl. „Fajn Edith. To by stačilo.“ řrknu mezi smíchem a Edith hned vypne živý přenos z drona čísla 1. „Co si dál přeješ Petere?“ zeptá se.

Mé přemýšlení utne rozcestí. „Kruci. Nevíš kudy jít?“ podrbu se na zátylju a k tomu se uchechtnu. Úplně jsem zapomněl, že tu nějaké to rozcestí bylo. „V levo.....“ řrkne mi a já tak učiním. Cesta byla dlouhá, plná zatáček a z kopce do kopce. Vlastně jsem až tak dlouho nešel. Zatím to byla rovinka, ale pamatuji si to, že to bude následovat. „Fajn, pro dnešek, by to stačilo“ sundámvsi baťoh ze zad a položín na zem.

Blízko písčité cesty byly trovna keře s birůvkami a jahodami. Pár jsem si jich natrhal k večeři. Nebe se pomalu začalo stmavovat. Opřel jsem si hlavu o baťoh a najedený jsem sledoval modré nebe. Nic se stálo nedělo a tak jsem se posadil. Vyndal pití a napil se. Můj vyschlý krk zalyla studená tekutina a hned ho svlažila.

Nebe si stále srželo světle modrou barvu s mraky. Proto jsem si vytáhnul mobil a najel do galerie.

Na složku Tony and Me (Tony a Já). Nějakou dobu to trvalo, než jsem najel na konec celé složky a začal si prohlížet fotky.

„Má mise s Tonym“ povzdechnu si a dál prohlížím fotky. „Petere, chceš pustit drona číslo 2 a 3?“ přeruší mne Edith. Bez přemýšlení řeknu „Ano“ mobil uklidím zpět di kapsy a jen sleduju události. Hlavu si opět opřu do baťohu.

„Ale.....“ Happy May přeruší. „Ta šifra, vyvozuju z toho, že....“ May si radši sedne. „Že píše něco, co nechtěl napsat všem pro oči, jako například Furrymu“ posadí se k ní Happy. „Ale co by tam psal?“ stočí pohled na něj. „To nevím, víš, že dělám vše co můžu“ chytne ji za ruku. „Já vím, ale i tak, vědět, že nic pozitivního tam nemusí být, ale i přesto doufáš, je to šílený pocit“ povzdechne si.

V tu dobu i já pociťuju, tu prázdnotu mého rozhodnutí. Nejradši bych se otočil a šel zoět domů, ale nemůžu. Musím najít Tonyhi, ať mrtvého či živého.

Edith vypla nahrávky. Já si ji sundal z očí a zadíval se na nádherně hvězdné nebe. Jedna hvězda přes druhou svítila.

Tahle nádhera netrvala moc dlouho. Když na mne spadla první kapka deště, zvědomil jsem si, že se nemám kam schovat. „Edith? Kde je místo, kam bych se tak mohl schovat?“ vyhrknu a snažím se co nejrychle si ji nasadit na oči. „Dist daleko Petere. Kdyby ses vrátil našel bys locherárnu, ale touto cestou? Je to až moc daleko, opuštěná malá chatka. Takových deset kilometrů? Není to vůbec známý údaj“ tak tohle nrní moc veselý. Rychle jsem na sebe hodil bundu i baťoh a začal běžet. Nic, stále jsem míjel stromy, či pouhou louku s trávou. Kameny taky nechyběly.

Z nebe již padala jedna kapka za druhou, v dlouhých intervalech a tak se to až tak dešti nepodobalo. Běžel jsem dost rychle. V žaludku mi začalo pomalu kručet i mne z hladu bolel. Potřeboval jsem se napít, ale stále byla chatka daleko. Ani jsem neviděl její obrys a to, že viditelnost na dálku byla dobrá.

Zem pod mýma nohama vlhla a měnila se písčito-zemská cesta na bahno. Pod každým mýn krokem, zůstal na místě obrys podrážky od mé boty.

Na podrážku a lem boty, se lepilo bahno. Už jsem nemohl. Zastavil jsem se. Běžel jsem nély dvě hodiny či hodinu. Ale žádný obrys chatky tu nebyl. Vyndal jsem si Edith a začal. „Jak daleko jsem?“ má otázka byla na místě. Ale dlouhá odmlčka mi jen potvrdila nemilou zprávu. „Petere, já nevím. Vypadá to, že ji někdo zbořil, či tu ani není.

Je pravda, že si na žádnou chatku nezpomínám.

Rozhodně se rozpršelo víc, jak jsem na cestě. Koukal do dálky, vlastně ani ne. Nevnímal jsem cestu, okolí. Jen koukal jak debil.

Vzpomněl jsem si na obličej May a Happyho. Chtělo se mi brečet. Hlavně, žr jsem dělal ze sebe hrdinu. Ale teď si nedokážu poradit. Skvělý. Akorát tak klamu sebe a sklamal jsem určitě i Tobyho, ikdyž se vlastně za ním ženu. Takže mi nic nemůže vyčítat.

Sorry, nic moc mne již nenapadalo a omliuvám se, že je tato krátká 821 slov. Což moc nesplňuje můj požadavek přes 900 a 1.000. Doufám, že nevadí.

Jinak bych to chtěla věnivat vám všem čtenářům, takže nemá smysl všechny vypisovat. Jelikož né každý dává hvězdičku, takže to je pro všechny fanoušky, čtenáře této knihy