Probudil jsem se na zelené louce. Protřel jsem si mé ospalé oči. Byl slyšet hukot řeky. Mé tělo plné šrámů se zvedlo. Bolela mne pravá noha. Držel jsem se za ní a snažil se normálně dostat k řece. Vystoupal jsem na kopeček, který mi bránil ve výhledu. Hned se mi naskytl pohled na město, tam kde jsem vyrůstal. Dobelhal jsem se k potůčku, smočil nejdřív ruce. Potom oplachl obličej. Nakonec jsem si nějak snažil vyčistit nohu. Obvázal jsem ji kusem látky z trika, které mělo dlouhé rukávy. Přebrodil jsem se přes řeku. Do města vedla jedna z úských uliček, která nebyla taková jako ve středu čtvrti. Byl jsem konečně doma. Kapky vody, která zatím neuschla, mi stékaly po těle. Znova mne bodlo u srdce“

Vystřelil jsem do sedu. Znova se mi v hlavě přehrávala tahle vzpomínka. Byl jsem konečně doma, ale až moc jsem věděl, že bez Tonyho. Takhle to nešlo. Musím víc bojovat. Třeba ještě žijr, ale já dirazím pozdě. Nebo to je jen moje nalhávání. Z těhle zamyšlených myšlenek mne probrala Edith. „Petere? Chceš přehrát všechny dosavadní záznamy od dronů 1,2,3?“

„Jen drona 2 a.... 3“ šeptl jsem, it ka to slyšela. Furry mne nezajímal. „Dobře“ v brýlých se objevil obraz. Hned ho začala přehrávat.

„To není možný, já nemůžu uvěřit, že to udělal“ utřela si slzy z tvářích. „Ale nechal jakousi šifru“ dodal Happy. „Jenže je hrozně složitá, snas jen Stark by ji dokázal vyluštit, ale ten je mrtvý“ zvýšila hlas. Dělala to, když nechtěla, aby byl slyšet její zlomený hlas. „Mi ji vyřešíme, až bude správný čas. Stále mi nejde do hlavy, proč by to dělal?“ Happyho hlas se změnil. Spínal jsem ruce v pěst. Níčilo mne to vidět, poslouchat May jak je zníčená a Happy téže.

„Měl to dobře promyšlené a.....“ May se v chůzi zarazila, tím i přestal mluvit Happy. „Musíme tu šifru rozluštit. Odpoví nám na naše otázky, určitě tam píše celou pravdu, ja tomu stále nechci věřit, prosím“ byla tak zoufalá. „Začneme hned zítra, dnes je pozdě“ Happy ukázal ven. „Ne“ Mayina odpověď ho zmátla. Byla tak vyčerpaná a zapálená do toho, že si nechtěla nic připustit, ani čas. „May, notak, je moc pozdě, měla by si se vyspat. My oba, abychom mohli zítra začít“ na toto už nenašla jinou odpověď, než „Dobře“

Pousmál jsem se. Třásl jsem se. Ani nevím zda to bylo zimou či to co jsem viděl. „Můžeš to zastavit“ Edith tak učinila. „Teď mi prosím přehraj drona číslo 1“ teď jsem byl připraven.

„To snad ne. Já mu dám Starkův odkaz a on se klidně zabije!“ přeslapoval v pkoji. „Ale pane“ „ne“

Furry se musel dost zlobit. „Ještě si to tak promyslel, myslel jsem si, že do něj Stark dával důvěru a on zklame město. Zrovna, když ho potřebuje, když je Stark mrtvý. Kdyby aspoň zemřel něčí rukou, při misi, ale on se musí zabít sám“mé oči směřovaly k obloze.

„Fajn, vypni to“ řekl jsem po nějaké době, už mne nebavilo poslouchat jaký jsem. Nic nevěděl. Nemohl tušit, že žiju a pátrám po Tonym, že jsem všem lhal, ale i tak si dovoloval o mne říkat věci, kterých si nemohl být sto procent jistý.

„Edith, stále sleduj Furryho, May a Happyho“ zvedl jsme se.

Z očí si sundal brýle a uklidil je do kapsy u bundy. Vyrazil jsem na další cestu. Nebylo to rozhodně nějak blízko.

Cesta se zdála nekonečná, tak jako mé vzpomínky. Hlava mbe třeštila. Sáhl jsem do batohu pro pití. Láhev vody byla však prázdná. Skleněná nádoba odrážela sluneční paprsky. Na obloze se míhaly mraky, které občas zakryly ohnivou kouli. Pro seve jsen si povzdechl. Vyndal Edith z kapsy. „Jak daleko je další potok?“ zeptal jsem se jí. Na čež mi odpověděla „kousek, pokračuj v cestě, zachvíli tam budeš“

Mé kroky mířily dál. Zelená tráva se míhala mezi mýma nohama. Byl jsem naprosto jinde. Znova sem si uvědimoval, kam se ti vlastně vracím. Do pekla bolesti, vzpomínek, smutku.

Můj pohled spočinul přede mnou. Na jednu menší plochu dopadaly sluneční paprsky, které se třpytily nad hladinou potoku. Sundal jsem si brýle, uložil je di bezpečí mé kapsy u bundy. Vytáhl jsem skleněnou láhev vody. Doběhl k potoku. Byl jsem v půlce cesty, znám ten potok. Teď se přes něj budu prodit po třetí. Voda byla studená, víc než řeka u města. Voda také byla čistá. Hned jsem láhev otevřel a napustil do ní vodu.

Nedalo mi to a hned sem na první dech vypil celý obsach láhve. Když se láhev odlepila od mých rtů, znova jsem ji přiložil k hladině vody. Naplnil již podruhé obsah láhve. Pořádně jsem ji zavřel a uložil do batohu.

Lákalo mne to, hned jsem nechal proudit vodu mezi mými dlaňmi. Nakonec jsem nabral do hrsti, n3jaký obsah, který mi protékal zkrz dlaňmi a prsty. Rychle jsem celý obsah, co ještě zůstal v mých dlaní, hodil na můj obličej. Spánky mne začali bolet. Přímo mi pískalo v uších. Z úst se mi dral řev. Řev bolesti, kterou jsem nyní cítil.

„Já už nemůžu“ povzdechl si. „Lae notak pane Starku, nejsme tak daleko od Queensu“ pokrčil jsem rameny. „Ne? Jsme tak v půlce cestě“ dotkl se potoku. „Nezdá se to tak“ přešel jsem k němu. „Zvláštní viď? Jak může energie mást“ sundal si brýle z obličeje. Odložil je vedle sebe. Do dlaní si napustil vodu. Protékala mu mezi nimi. Hned obsah vyklopil na svůj oblučej. Rukávem mikyni si setřel stékající kapky. Já to po něm zopakoval, až na to, že jsem nechal stékat kapky vody po mé tváři. Dopadaly na zem a mé oblečení, či kůži mých holých rukou. „Čeká nás ještě kus cesty“ řekl zničeho nix. Nasadil si zpět své brýle a vkročil di potoku. „Jdeš?“ obrátil se na mne. Nebylo ani teplo či zima, teplota se držela mezi. S váháním jsem svou jednu nohu položil na dno potoku. Nakonec i druhou. Stark se již prodil na druhý břeh. Potok nebyl široký, ale byli jsme až moc unavení, na to, abychom ho předkočili.

Zvedl jsem nohu do vzduchu a položil na dno potoku. Tak i druhou a nakonec se přes něj přebrodil, jako kdysi s Tonym. Jen jak jsem byl za ním, sklopil jsem pohled. Bylo to, jako kdybych vstoupil do minulosti či vzpomínky. Jako kdyby byl tento potok portál.