Furry kývnul hlavou a odešel. Ještě se rozloučil s May, vzal si od ní koláč, ani nechápu jak mu tak chutnal, protože si ho vzal skoro přes půlku.

V ruce jsem svíral pouzdro od brýlí. Zalezl jsem zpět do pokoje, otevřel tu krabičku. Na dně pozdra ležely brýle, ty s tou chytrou inteligencí, co vždy nosíval Tony. Byl u nic hi lísteček. Nasadil jsem si brýle.

„Řekni Edith. Pro příštího Tonyho Starka" přečetl jsem lísteček, brýle se vrátili do běžných kolejí. „Ahoj Petere" ozval se hlas umělé inteligence. „Ahoj" šeptl jsem. „Jsem Edith, umělá inteligence vytvořena Tonym Starkem který mne daroval tobě. Máš dostup kamkoliv, jako měl i pan Stark" zase promluvila. „Fajn, zaměř Furryho, a pošli sledovacího drona, ne od Starka, ale toho mého" řekl jsem. Hlavu jsem měl vystrčenou z okna mého pokoje. „Jak si přeješ" zprovoznila mého robota, který už letěl za Furrym. Byl ve velikosti pavouka a i tak vypadal. Od Tonyho byl větší, tenhle je menší a dokáže se schovat na dotyčné osobě. Prostě úžasný.

Odešel jsem od okna, posadil se na postel a zapřemýšlel se. „Co se děje?" zeptala se Edith. „To co se stalo, jak říkám, úplně tomu tak nebylo. Ale slíbil jsem Tonymu, že to nikomu neřeknu" svěsil jsem hlavu do dlaní. Po tváři se mi kutálela další neposedná slza. „Co se doopravdy stalo. Je to až moc riskantní" dopověděl jsem, hřbetem ruky jsem si setřel slzu.

„Myslím, že by jsi ho měl, potažmo najít, či zjistit celou pravdu. Pak to někomu řekni" řekla, zalesklo se mi v očích. Né od slz, ale od naděje. „Ale co řeknu tetě? May by zešílela, a kdyžtak by mi i vyhubovala, že lžu jak jí, tak i ostatním" postavil jsem se a začal různě chodit po pokoji. „Nic, nebo můžeš předstírat smrt" napadlo Edith. „Ne, to nejde. A až se vrátím?" tohle nemohu udělat. „Pokud se vrátíš. Je to jen na tobě. Buď přivedeš Starka zpět s pravdou či jen pravdu" oznámila mi.

S povzdechem jsem souhlasil. Nechtěl jsem se vracet na to bitevní pole, místo, louky kde jsen ho viděl před válkou. Slzy si budovali cestičku ven, ale já jim v tom bránil. May je moje velká opora, tak jako Ned, Happy, Mj. Prostě všichni. Nemohl jsem znovu lhát. Nemohl jsem spáchat sebevraždu, ikdyž bych ji nespáchal. Ale svět potřeboval znát pravdu, New York, Queens, všichni z Avengers, Pepper, Happy, moji kamarádi i May. Všichni si zasloužili znát pravdu, né jen opakovací se historku, s tím nejmenším kouskem pravdy.

Popadl jsem kus papíru a začal psát. („Milá May, Happy, Nede, Mj, prostě všichni co to čtete. Tony zemřel a ať se snažím, snažíte mne podpořit ve všech ohledech, nepomáhá to. Není to ve vas, ale ve mně. Proto ten konec. Užírá mne pravda, kterou jsem nikdy neřekl a povím ji, až si to ověřím, ale jak? Možná si to rozmyslím, či jen v nebi budu sebe proklínat. Druhý dopis je pro všechny, psaný rukou Spidermana. Dejte ho novinářům, hádám, že asi Happy. Mám vás moc rád a budu na vás myslet, ale už to nezvládám. Věřte mi, že vy mi budete chybět nejvíc, ale musím to udělat. ")

Do dalšího odstavce jsem napsal šifru, kde stálo („Nezemřel jsem a ani nespáchal sebevraždu. Vracím se zpět, najít Tonyho a vyřešit záhadu, abych mohl donést do New Yorku, Queensu pravdu. Pravdu co se doopravdy stalo. Nikomu to neříkejte. Nechci zbytečně někoho nadchnout, že Tony neumřel a třeba mne tam i zabijou. Kdo ví. Moc se omlouvám")

Byla to dost složitá šifra. A i tak jsem doufal, že to někdo z nich rozluští.

Scházel mi dopis pro novináře.

(„Jsem Spiderman. Viděl jsem umírat Tonyho Starka, ale už jsem ho neviděl zemřít. Protožr byl mrtvý, jen já doufal. Nepodíval jsem se jak umírá, jen jsem ho viděl mrtvého, jak ho táhnou pryč. Zázrakem jsem přežil, ale já už nemůžu. Proto ten konec. Níčí mne to svědomí a tak jsem se zabil. Nikdo v tom prsty nemá. Ale i tak má tvář zůstane skryta. Nikdo by neměl znát mé jméno")

Oba dopisy uložím do obálek. Ještě jsem napsal který je který. Položil jsem je na svůj stůl. Došel za tetou. „May, půjdu si provětrat hlavu, ano znova" obejmu ji. Naposled si zapamatuji její vůni. „Jé ahoj Happy, jdu ven provětrat di hlavu. Rád tě vidím" obejmu ho. Jeho vůni si téže zapamatuji. Takhle jsem zašel za všemi, věděl jsem že Mj a Ned nebudou mít čas, kvůli škole, takže se s nimi potajnu rozloučím, se všemi, aniž by to někdo z nich věděl. Zajdu do uličky a červený prášek rozmýchám ve vodě. Pak to pokryju po zdech, zemi. Položím nůž, s umělou krví. Stopy falešné krve vedli do řeky, která by mohla moje tělo odnést kamkoliv. Položím ještě roztrhaný oblek, jen nějaké části a mou masku.

Oblek v náramcích si nechám, vždy se může a bude hodit. Naposledy se podívám na své město, čtvrť. V očích se mi zaleskly slzy. Přes hlavu si natáhnu kapuci, z kapsy u bundy vyndám sluchátka. Zapnu je do mobilu, který pak uklidím do kapsy u kalhot. Ještě před tím si vyberu písničku. Zavřu oči, nadechnu se tohoto čerstvého, trochu zaneseného vzduchu od města a louky. Do dlaní naberu vodu, kterou hodím na svůj obličej. Nechám stéct studené kapky vody z řeky, jak se jim zlíbí. Teď vyrazím. V hlavě se mi rozložila vzpomínka na můj návrat. Otřásl jsem se. Nechci, ale musím na ni myslet. A proč?

Protože jedině tak si pamatuji cestu zpět na to hrozné místo.

Nikde není. Zmizel jako prach a mne tady nechal. Uprostřed unaveného boje. Stále jich zůstává tisícovky. Ono čtyři milióny vojáků z „jiné planety" proti dvoum hrdinům se utká. Kdo vždy umře? samozřejmně, že hrdina. Ale takhle to nemůže skončit. Boj, bitva nebitva. Nechám to za hlavou. Otočím se a rozběhnu se pryč. Jiným sěrem, pryč odsuď. Naposledy se podívám. Jako kdyby se mezi vojáky, stojící v pulce bitevního pole, snažil někdo probojovat. Někoho za sebou vláčel, do jeho hrudi se opírali, sluneční paprsky, které rozehnala ležící osoba, předmět, do všech stran. Se opřeli i do mých očí. Zakryju si rukou obličej a i s trochou důvěry v to, že ta osoba, ležící na zemi je Tony. I tak se zas otočím a běžím pryč. Slzy lětají za mně, a hned dopadají na zem. Můj oblek se složí do náramků a já konečně padnu na zem.